Kravín
Kravín
Anotace: Autor předem upozorňuje na to, že po dohodě se zainteresovanými lidmi záměrně neuvádí místo, kde se následující příběh odehrává. Stejně tak záměrně upravil lokalitu, časové období, jména osob a další reálie v autentických záznamech...
Autor předem upozorňuje na to, že po dohodě se zainteresovanými lidmi záměrně neuvádí místo, kde se následující příběh odehrává. Stejně tak záměrně upravil lokalitu, časové období, jména osob a další reálie v autentických záznamech, tak, aby k nim veřejnost nenašla žádnou stopu.
Některé z následujících záznamů lze po bedlivém pátrání nalézt. I ty jsem se ale snažil pozměnit tak, aby jejich objevení bylo pro laika téměř vyloučené. Většina z nich se už ale nedochovala ani v elektronické formě. Tento příběh se odehrál, nicméně trochu v jiném prostředí, čase a za jiných okolností. Záznamy však existují...stejně jako existují nejrůznější mýty,legendy, znepokojivá svědectví a ještě znepokojivější skutečnosti.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
10.8.1989, Česká televize, Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje
„Prosíme všechny diváky naléhavě o pomoc při pátrání po pohřešované Juditě Sýkorové, staré dvacet jedna let. Studentka Vysoké školy zemědělské v Praze, trvalým bydlištěm v Plzni, v létě odjela na brigádu do vesnice... v Plzeňském kraji, kde byla také naposledy spatřena. Judita Sýkorová je menší postavy a má do půli zad dlouhé vlasy, které často nosila svázané do ohonu. Když byla naposledy viděna, měla na sobě zřejmě světlé tričko a krátké kalhoty. Za jakoukoliv informaci o pohřešované studentce budeme vděčni.“
17.6.2009, z čísla +420777xxxxxx
Ahoj T. Prosim te, musis mi slibit, ze o tom nikdy nikomu nereknes. Prosim! A uz tam nikdy nechod!!! Slib mi to. Mam strasny strach. Pusu. J. :-*
20.6.2009 , samizdatový výtisk časopisu „A-Revoluce“, v rubrice „Z bojové fronty“
Ať si nás straší, jak chtějí. Nás stejně nezastraší!
Že je život mladého člověka v kapitalistické, nebo (jak nám páni politici rádi tvrdí) „demokraticky liberální“ společnosti složitý, o tom jsme se už všichni, kdo se nechceme smířit s konzumním a vpravdě nehumánním systém, dostatečně přesvědčili. Na různé provokace vládnoucí třídy vůči nám jsme už zvyklí. Naši spolubojovníci v Praze by o tom mohli vyprávět! K jakým činům se ale Systém sníží, jen aby nám znepříjemnil život, jsem poznala já a několik dalších squaterů v (redakce záměrně neuvádí totožnost místa, pozn.red.), kde jsme zabrali starou, spoustu let nepoužívanou budovu na Plzeňsku, která dříve sloužila jako kravín. Po několika dnech se několik místních rozhodlo, že nás odtamtud vypudí. Zkoušeli to na nás úředně, ale nedali jsme se. Tak nás začali strašit! Po nocích nám tam nějakým způsobem pouštěli nahrané bučení krav a rovněž nás tam několikrát vyděsil člověk v kravské masce. Takové jednání považujeme nejen za nízké a dětinské, ale i dost nebezpečné – při jednom z takových podařených „strašení“ se nervově zhroutila jedna naše kamarádka, která si toho už v životě zkusila dost. Proto jsme se rozhodli náš squat dobrovolně opustit, ale ať si nikdo nemyslí, že svůj boj s konzumní společností vzdáváme. Nás jen tak nezastraší!
Iva F.
www.zahady.mysteria.cz, rubrika „Vaše příběhy“
Ahoj vsichni, narazila jsem na zajimavou historku, ktera se povida v zapadnich Cechach. V jedne vesnici se pry uz nekolik let v noci zjevuje prizrak, ktery mistni obyvatele dobre znaji a rikaji mu „divka s kravi hlavou“, nekteri pry jednoduse „Krava“. Vypada to pry skutecne jako zena, ktera ma misto obliceje kravskou hlavu. Na jmeno te vesnice si bohuzel nevzpominam, ale rikal mi to kamarad, ktery pobliz jezdi na chatu a podle ktereho patri „Krava“ k mistnimu koloritu. Nevite nahodou nekdo neco blizsiho?
Sonicghost11@seznam.cz
Z protokolu o zasedání zastupitelstva, 21.5.2009
Zastupitelstvo včera 20.5.2009 v poměru hlasů 17 proti ku 4 pro neodsouhlasilo návrh k demolici bývalého kravína, nacházejícího se na adrese Svobody 4. Důvodem pro zamítnutí návrhu bylo nedostatečné navýšení finančních prostředků určených k demolici.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
www.anezkaceska.bloguje.cz, 1.7.2009
Dneska jsem přijela do vesnice... no, jméno neprozradím, abyste mě tady náhodou nechtěli hledat, v západních Čechách. Je to jen asi dvacet kilometrů od Plzně, ale připadám si tady jako v jiném světě. Chaloupky jak z prvorepublikového filmu, malá náves s božími muky... Co tady budu dělat? Vzala jsem si v redakci pár dní volno a odjela sem lovit svého sólokapříka!
Doufám, že tenhle blog je tak utajený, že ho ani moji kolegové, ale (HLAVNĚ!) můj šéf nečte! Asi by si klepal na čelo, kdyby se dozvěděl, že zrovna já jsem odjela do nějaké vesnice honit se za duchem. Ano, čtete správně. V téhle vesnici prý straší! A to bych ani nebyla já, abych tomu hned nechtěla přijít na kloub! ?))) A prý to není jen tak ledajaké strašidlo. Žádná fádní bílá paní, Perchta nebo nějaká světélka na hřbitovech.
Místní strašidlo je prý jinší formát! Vypadá napůl jako člověk, napůl jako kráva...nééé, nezbláznila jsem se, fááákt ? a v noci prý obchází vesnicí. Dozvěděla jsem se o tom náhodou, trošku zapátrala a hned se sem rozjela! A protože v redakci by mě asi s tímhle nápadem vyhodili, založila jsem si tenhleten nádherný pubertální blogýsek! A sem teď budu psát úplně všechno!
Akorát mě tady trošku zlobí s tím signálem... technika sem asi ještě moc nedorazila! Ale našla jsem místečko, kde netík docela funguje ? no takže právě jsem přijela a teď sedím s noťasem na návsi a píšu ? je krásné odpoledne a zatím se žádný duch neobjevil. Už se na něj večer těším! :-D
Táák, tohle je historicky první zápis do blogu ze strašidelné vesnice a teď tady chci najít hospodu a přeptat se...na strašení a tak! Ale taky na ubytování, abych nemusela spát na mezi a duch mě v noci nemusel zbytečně překračovat!
Papááá...
18.6.2009, z čísla +420777xxxxxx
Proč neodpovidas, T.?Broucku, jsem uplne mrtva strachy. Prosim. Uz zase slysim to buceni. Copak to nikdy neskonci? J. :-*
------------ Původní zpráva ------------
> Od:
> Předmět: Re:
> Datum: 28.6.2009 20:46:53
> ----------------------------------------
Milý Oldřichu,
Reaguji na naši včerejší debatu a Tvůj následný e-mail. Předně se musím přiznat, že mám starého Vlasáka rád asi jako onu příslovečnou osinu v zadnici a kdyby ho zítra přejel traktor, dost pravděpodobně bych to šel oslavit. Tato naše „láska“ je vzájemná. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že v té věci ohledně kravína prostě vůči němu NEJSEM jen osobně zaujatý.
Vím, že s tou budovou má jisté zájmy a podařilo se mu ovlivnit zastupitelstvo aby hlasovalo tak, jak nakonec hlasovalo! Kdyby bylo po mém, vyhodil bych tu hnusnou barabiznu do povětří klidně na své vlastní náklady.
Říkám Ti, Oldřichu, ještě jednou, že absolutně nevidím žádný důvod, proč bychom u nás měli trpět zase další squatery a podobné zkrachovalé existence, které ten barák nějakým způsobem přitahuje. A to ani nemluvím o těch dalších věcech... vždyť víš.
Co s tím chce ten chlap vlastně dělat, to sice netuším, ale rád bych na to přišel. Věř mi, že odteď budu toho starého parchanta bedlivě sledovat a jednou ho klepnu přes prsty. To s kravínem byl prostě od něj hnusný podraz a já si to nenechám líbit.
Hezký večer,
Milan V.
http://www.zahady.mysteria.cz
Pro Sonicghost11:
Vím přesně o čem mluvíš, mám v té vesnici babičku a ta mi o „Krávě“ už několikrát povídala. Jednou ji prý viděla na vlastní oči a málem to byla její smrt. Minulé léto jsem tam byl na prázdninách a pamatuju si, že jsem jednou zůstal celou noc vzhůru a koukal z okna, jestli ten přízrak taky nezahlídnu. Když už se mi klížily oči, měl jsem dojem, že jsem na chvíli venku zahlédl něco, co nevypadalo úplně jako člověk, ale těžko říct, byla hrozná tma... každopádně z toho, co babička říkala, se ta věc nejčastěji motá kolem starého, nepoužívaného kravína (logicky, kráva a kravín, to spolu souvisí, žejo ?) a lidi se v noci tomu místu radši vyhýbají. To je všechno co o tom vím, nikdo v tý vesnici (ani babička) o tom nechce moc mluvit. Patrik.
www.anezkaceska.bloguje.cz, 1.7.2009
Tak jsem ubytovaná! A to přímo v místní hospodě. Majitelka je už od pohledu hodně svérázná ženská asi kolem padesáti. Samozřejmě že se mě hned ptala, co vlastně v jejich vesnici dělám. Řekla jsem že jsem novinářka a že jsem na reportážních cestách v regionu – nechtěla jsem jí rovnou vyplašit! Stejně se na mě koukala dost podezřívavým pohledem. Úplně jsem hořela, abych se jí hned zeptala na to místní strašidlo, ale nakonec jsem to neudělala. Mám totiž dojem, že to bych se mohla s ubytováním třeba taky rychle rozloučit!
Zvědavost mi nedala a šla se podívat ke kravínu, kde má podle těch různých zkazek, které jsem slyšela, strašit.
Je to vážně hodně zvláštní, ponuré a smutné místo. Je hned jakoby za vesnicí. Kolem jsou pole a pak dlouho, dlouho nic. Ten barák je už skoro ruina – vymlácená okna i dveře, zrezivělé boxy pro krávy jsou stále ještě na místě... musím říct, že jsem se tam vůbec necítila dobře. Jsem hodně citlivý člověk a ta zvláštní, dusná atmosféra toho místa na mě dolehla tak, že když jsem jen nakoukla dovnitř, přepadl mě fakt strašně divný pocit, takový hnusná tíseň. Mám dojem, že tomuhle kravínu je lepší se vyhnout, ať už na tom povídání o strašidlu je něco pravdy nebo není. Chudinky krávy, nelíbilo by se mi být tady zavřená celý život!
Teď už je dost pokročilá večerní hodina a na vesnici padá tma. Sedím s notebookem na posteli (je tady signál, super!!!), snad se mi v ní bude spát pohodlně a koukám z okna na ty roztomilé chaloupky. Je tady úplný klid, jen sem tam někdo pod oknem projde... Ale ještě než půjdu spát, skočím si do toho hostince na „šláftruňk“ a přitom si samozřejmě poslechnu, o čem si tady místní povídají ?
Já jsem tak zvědavá!
Tak zatím!
------------ Původní zpráva ------------
> Od:
> Předmět: Re: Re:
> Datum: 29.6.2009 18:01:50
> ----------------------------------------
Milane, brachu stará,
Já jsem asi ten poslední, kdo by s Tebou ohledně toho starého sporu kolem kravína nesouhlasil. Dokonce se i shodnem na Vlasákovi. Nejsem ale toho názoru, že bychom se měli zrovna v téhle věci bůhvíjak angažovat!
Určitě víš, že stojím oběma nohama pevně na zemi a nebudu se pouštět do žádných velkých fantasmagorií. Je ale nabíledni, že v tom kravíně se prostě něco divného děje. Nejdřív ti squateři, já jejim oficiálním verzím nevěřím.
Nevěřím samozřejmě stejně tak ani na duchy ani podobné blbosti, ale za tu dobu, co jsem na světě, jsem už toho viděl dost a prostě to, s čím se tady občas setkáváme, se mi ani trochu nelíbí. Ukaž mi hrdinu, který by teď k tomu kravínu šel v noci, fakt bych ho rád viděl! Za sebe říkám, že se tomu místu obloukem vyhýbám i za dne a kdyby naše hospoda stála v jeho blízkosti, přestal bych tam chodit. To Ti, kamaráde, klidně podepíšu!
Jasně, ty máš argument – zbourat ten barák jednou provždy, vyhodit do povětří. Jenže já mám upřímně řečeno trochu obavy, abychom tím nešlápli do hoven. Do mnohem větších, ve kterých jsme stáli už tehdy... a možná ještě ve větších, než ve kterých stojíme teď.
No nic, proberem to někdy u piva. Zatím hezký večer.
Oldřich
www.anezkaceska.bloguje.cz, 2.7.2009
Řeknu vám, tady je to fakt zvláštní! Je ráno, trochu mě pobolívá hlavinka ?) sedím na pelesti a snažím se utřídit, co jsem se včera dozvěděla... místní lidičky jsou fakt fajn!! Zabředla jsem s nimi do družného hovoru a samozřejmě došla řeč i na to, kvůli čemu jsem sem vlastně přišla. Ale hlavně nenápadně!
Pěkně po pořádku. Asi v deset jsem přišla přímo do výčepu, hrála stydlivou holčinu a jako jestli si můžu dát jedno pivo na usnutí. Okamžitě mě partička chlapíků, co tam seděla u jednoho stolu, začala přemlouvat, ať si k nim přisednu, no chvíli jsem otálela, to je jasný ? no a pořád se mě ptali, jako odkud jsem a co tu dělám. Nejdřív jsem říkala, že jsem tu jen tak na výletě, pak jsem se přiznala, že jsem novinářka a můžu říct, že minimálně někteří z nich se na mě začali koukat trochu podezřele... a jeden z nich, co se mi představil jako Milan, vysokej chlapík kolem čtyřicítky, ten vyloženě zpozorněl. No pořád mi tam ti chlapi chtěli poroučet piva, vypila jsem jich asi o něco víc, než na co jsem normálně zvyklá, ale co bych pro svůj úkol neudělala! ?
Pořád jsem čekala, kdy bude ta nejvhodnější chvíle se jich na něco zeptat...nakonec, asi po třetím pivu, když už jsem se cestou na hajzlík slušně motala, ze mě teda vypadlo něco ve stylu „a prej tady straší, hihihi“ a snažila jsem se koukat, co jako na to oni. No a bylo jasný, že nějak nenápadně ztichli! Ale za chvíli se dali do sborovýho zpěvu na téma „ááále, přece byste nevěřila těm kecům...“ Nejvíc v tom vynikala hospodská, která se dokonce i smála, jen jestli ten smích nebyl předstíraný. A pak samozřejmě ten Milan. O kterém jsem se dokonce dozvěděla, že je zemědělský inženýr.
Jo a nějak často tam potom padalo jméno nějakého Vlasáka. Jak jsem pochopila, asi ho ti chlapi moc nemusí. Nic dalšího jsem se už nedozvěděla. Byla jsem ráda, že jsem odklopýtala do postele. Chvilku jsem se ještě koukala z okna, jestli nezahlídnu strašidlo, ale pak jsem už fakticky padla za vlast! Ale já se nevzdávám, tak příště!
------------ Původní zpráva ------------
> Od:
> Předmět: Re:
> Datum: 2.7.2009 10:02:10
> ----------------------------------------
Oldřichu,
Mám rozhodně dojem, že ta holka od novin k nám nepřijela jen tak. Že by se tajemství naší vesnice už stačilo roznést po světě?
Víš, v noci jsem o tom ještě přemýšlel a mám dojem, že si s ní asi popovídám v soukromí. My dva se přece nemusíme ničeho bát. Hlavně by si měla popovídat s tím starým parchantem, samotného by mě zajímalo, jak to vlastně tehdy všechno bylo... třeba by se našel klíč k záhadě, proč je tou budovou tak posedlý. Já prostě věřím tomu, že to všechno má nějakou spojitost, ale jakou...
Milan
www.anezkaceska.bloguje.cz 2.7.2009
Téééda, píšu hned znovu, protože jsem snad v pátrání trošku pokročila!
Hned jak jsem dopsala předchozí zápis, vyšla jsem si na ranní procházku. Fakt to tady vypadá pěkně, to vám teda řeknu – hned bych vám poradila, ať sem jedete na výlet, jestli teda tenhle můj bložík někdo vůbec čte, no ? a jak jsem se vracela kolem božích muk, tak tam na lavičce seděla taková stará paní.
Napadlo mě, že tyhlety babičky jsou od přírody povídavé, tak jsem si přisedla. Stařenka vypadala, že jí to ještě docela pálí, tak jsem nechodila dlouho kolem horké kaše a zeptala se na místní strašidlo.
Paní se polekala – to jsem hned viděla! Pak mi tak tiše řekla větu, kterou si asi budu hodně dlouho pamatovat: „Slečinko...slečinko, nechoďte v noci ke kravínu.“
Pak se odvrátila a zmlkla, bylo vidět, že jsem jí tou otázkou pěkně rozhodila. Já se ale ptala dál. Ona se pak ke mě naklonila a tak spiklenecky řekla: „To myslíte ty mladý, žejo? Mě se na nic neptejte. Ale běžte k Cílkovejm a zeptejte se jejich vnučky!“ Potom se zase odvrátila.
Samozřejmě jsem vůbec nepobrala, jaký „mladý“ tím vlastně myslí, ale nechtěla jsem na sobě nic nechat znát. Tak jsem se zeptala, kde bydlí ti Cílkovi. Pomalu mi třesoucí se rukou ukázala směr jakoby přes náves. „Tam musíte doprava a je to takovej žlutej barák,“ řekla mi.
Byla jsem z toho úplně rozrušená! Rychle jsem vstala, poděkovala a už tam mířila. Hned jsem se taky ujistila, že mám v diktafonu baterky! Po chvíli jsem skutečně našla dům s výrazně žlutou fasádou a na zvonku bylo napsáno „Cílek“. První, co upoutalo mou pozornost, byl německý ovčák na druhé straně plotu, který začal zuřivě štěkat, sotva jsem se přiblížila. Zkoušela jsem na něj nějaký chlácholivý slova, ale pesan nereagoval. Tak jsem s vědomím, že snad nepřeskočí plot a nezakousne mě, zazvonila na zvonek.
Za chvíli vyšla žena, asi čtyřicetiletá, a zeptala se mě, co chci. V tu chvíli mi došlo, že vlastně nevím. Rychle jsem si vzpomněla, že ta paní říkala něco o vnučce a tak jsem vykoktala něco na ten způsob, že chci asi mluvit s její dcerou.
„A to proč jako?“ zeptala se mě ta žena ode dveří a koukala na mě spíš nepřátelsky. Ještě víc jsem se zakoktala (téda, ještě že dělám v novinách a ne v televizi!!!), a vyžblebtala neco jako že jsem novinářka. „Novinářka?“ řekla žena ještě víc nedůvěřivě a založila si ruce v bok.
„Prosím vás, je to vážně strašně nutný. Klidně jen takhle přes dveře, já se potřebuju na něco zeptat,“ už se mi částečně vrátila řeč.
„Tak počkejte, já dceru zavolám.“ V duchu jsem zajásala. Pak vyšla menší, hubená holka, podle odhadu tak sedmnáctiletá. Koukala na mě ještě víc nedůvěřivě než její matka a v jinak hezkých očích měla něco hodně podivného – takovou zvláštní, těžko definovatelnou prázdnotu.
Přišla až k brance, otevřela ji, stála proti mně a koukala na mě fakt prazvláštním pohledem. Neřekla ani slovo. Představila jsem se. „Julie,“ řekla ona hodně potichu. „Julie, můžu se tě na něco teď zeptat?“ řekla jsem pomalu a periferním viděním zahlédla, že její matka nás bedlivě sleduje z okna verandy.
Děvče neřeklo nic.
„Chci vědět něco, co má souvislost s kravínem,“ řekla jsem potom.
Úplně jsem viděla, jak se děvčeti rozšířily zorničky. Teď vypadaly jako obrovská černá kolečka s tenkou hnědou obručí. Začala tak podivně škubat hlavou a z těch velkých očí jí začaly téct slzy.
„Julie, počkej,“ snažila jsem se ji uklidnit, ale ona začala najednou ustupovat, až se její ústup dozadu změnil v překotný úprk. Zmizela v domě bez jediného dalšího slova.
Za chvíli zase na zápraží stála její matka. „Tak vy říkáte, že jste novinářka, jo?“ houkla na mě, ale ne už tak nepřátelsky. Vydala se směrem ke mně. „Prosim vás, já si asi o tom s vámi musím promluvit. Třeba mi taky řeknete, co se tady vlastně děje.“
Šly jsme trochu dál za roh a já si vyslechla od té paní trochu zvláštní příběh. Paní, která se mi představila jako Adamčíková, žila i se svou dcerou a manželem v Rokycanech – ale od té doby, co začalo být hezky, si její dcera Julie, studentka střední školy, zvykla každý víkend jezdit za prarodiči právě sem.
Někdy začátkem května, vyprávěla mi paní Adamčíková, se do vesnice nastěhovala partička, jak sama říkala, „divnejch mladejch lidí“. Ona sama sem několikrát jela i s dcerou, takže měla se s těmi návštěvníky párkrát setkala. „Všichni byli špinavý a většina z nich takový ty hnusně udělaný vlasy. Jak se tomu říká? Jó, dredy. Vypadali, jako by vylezli z popelnice. Mám ale dojem, že se s tou naší káčou nějak skamarádili. Hlavně jeden z nich, takovej frajírek. Já vám slečno řikám, vědět to její táta, tak by ji na místě přizabil,“ vykládala ta paní a já se musela smát aspoň v duchu, když jsem si vzpomněla na některé svoje pražské kamarády.
Ona parta lidí – byli to zřejmě squateři, ale ten termín nejspíš paní Adamčíková neznala – podle jejího vyprávění přespávala v tom starém kravíně. Její dcera tam za nimi nejspíš chodila, když byla u prarodičů. „Ale spát musela tady, to jsem kontrolovala,“ zdůraznila.
Před třemi týdny zavolala v noci paní Adamčíkovou její máma, ať si rychle přijedou pro dceru. Julie, které benevolentní babička dovolovala být „do pozdě“ venku, se totiž vrátila těsně po půlnoci s hysterickým pláčem, totálně dezorientovaná, nepoznávala lidi kolem sebe a vypadala, že má halucinace. Rodiče ji vezli rovnou na pohotovost do Rokycan, kde doktor pouze konstatoval, že dívenka utrpěla těžký nervový otřes. Udělali jí testy na drogy, které byly k velkému ulehčení jejích rodičů negativní.
Druhý den se jakž takž vrátila do normálu, ale nechce prý o ničem, co se vlastně stalo, mluvit. Nepomohly prosby, sliby, výhrůžky. Ani rodiče, ani doktor z ní nedostali ani slovo. Dnes to byla vlastně náhoda, že Julie vůbec za babičkou a dědou přijela i s mámou. Děda má totiž zrovna dneska čirou náhodou narozeniny a tak nebylo myslitelné, aby vnučka zůstala doma. „Nechtěla. Začala brečet, křičela, že už sem nikdy nepojede. Řekli jsme, že jedem jenom na chvíli a nemusí vůbec chodit ven, pak se uklidnila,“ řekla paní Adamčíková. „To mi teda řekněte, když jste novinářka, jestli jste o tom taky něco neslyšela,“ obrátila se na mě potom.
„Víte, paní,“ začala jsem opatrně, „co se tady o vesnici prý povídá?“ „Prosím vás, ty blbosti o tom, že tady straší, jsem už slyšela taky,“ začala se smát takovým tím škrobeným úsměvem. „To si povídají báby ráno před krámem, když nemají o čem. Strašidlo! Prej napůl člověk, napůl kráva! No kdo to kdy slyšel? I naši se tomu smějou. Prej tomu tady těch pár svíčkovejch babek věří. Ale asi nikdo jinej!“
„Co teda mohlo vaši dceru tak strašně vyděsit?“ ptám se.
„Já si dodneška myslím, že jí ti hajzlové dali nějaký drogy, něco, po čem měla halucinace. Z krve jí nezjistili nic, ale třeba už dneska fetujou nějaký svinstvo, co se zjistit nedá, ne? To víte, tohle nebylo, když jsem byla mladá,“ uzavřela to s rázností sobě vlastní.
Pak jsme se rozloučily. Teď sedím zase na pelesti, píšu tenhle zápisek a vrtá mi to hlavou. Mí milí čtenáři, pokud nějací jste, je to čím dál tím zamotanější a asi se půjdu podívat na ten kravín za tmy, v noci, v hodině duchů. Pořád ale přemýšlím, jestli na to vůbec mám!
------------ Původní zpráva ------------
> Od:
> Předmět: Re:
> Datum: 1.7.2009 13:11:10
> ----------------------------------------
Vazeni pratele, kamaradi a soudruzi. Udelejte pro me jedno.
Nepiste mi.
Zapomente na muj e-mail, telefon, dokonce i moji postovni adresu.
Nechci se uz dele stykat s nikym z vas.
Proc? To je jednoduche. Nechci zesilet, chapete to?
Když si predstavim, ze se i v dalsich mistech, které ve svém svatem zapaleni nekdy zase budete chtit obsadit, se mohou skryvat takove veci...ne, radeji uz o tom nechci nikdy premyslet a kdyz na vas nebudu myslet, nevzpomenu si na to priserne místo. Na to, jak hnusny vitr, co znel jako stenani obesence, profukoval temi vymlacenymi okny s drolici se omitkou s rezavymi skvrnami...snad od krve? Na to, jak to tam pachlo smrti...a kravskymi lejny, ackoliv tam zrejme zadna krava uz hezkych par let nebyla. Tam na tom miste se neco drzelo...neco, o cem nechceme mluvit, cemu se muzeme spolecne smat, kdyz je den, ale chapete, ze to neco, to COSI je stale tam? Kdo z nas tomu ma sanci zabranit? Ten prispevek Ivy v tom magazinu jsem cetl a kdybych nemel nervy nadranc, tak se tomu snad budu smat...Ivo, vim jak jsi zapalena a oddana myslence anarchismu, ale vazne si myslis, ze to co se nam tam ukazalo, bylo dilem particky venkovanu? A mozna nasi bujne fantazie?
Proboha, Ivo! A vy vsichni ostatní...co si to namlouvame? Ja uz radsi ode dneska budu zit v realite konzumni spolecnosti, kterou jsem ještě nedavno s vami tak odsuzoval. Ano, pridam se ke stadu...a budu doufat, ze ta vec, kterou jsem videl, nikdy neprijde za mnou, neobtiskne mi v noci na okno ten svůj priserny cumak...a ty obrovske, hluboke, zalujici, mrtve oci...totez preju i vam, mi kamaradi...preju vam, abyste rychle zapomneli!
Petr
2.7.2009, z čísla +420777xxxxxx
Broucku, dneska me sem nasi zase zatahli, i kdyz jsem nechtela. Jakmile jsme prijeli, hned se mi to vsechno vratilo. Ja to nevydrzim!!!! Pak za mnou byla nejaka zenska a chtela vedet neco o kravine. Malem jsem zesilela, nic jsem nerekla.nastesti se mi podarilo matku premluvit at odjedem domu jeste pred vecerem. Vim ze bych jinak umrela hruzou z tady toho mista. Co kdyz si me to tady najde! Napis!!! J.
www.anezkaceska.bloguje.cz, 3.7.2009
Jste určitě zvědavostí celý bez sebe, jestli jsem tam včera šla, co?
No, nešla. Ale stejně mám pro vás, co tenhle blogýsek čtete, připraveno další velmi zajímavé povídání, takže se pohodlně usaďte!
Když jsem se totiž vracela z toho poněkud zvláštního povídání s paní z Rokycan, čekal na mě ten chlapík z hospody, ten Milan, a že by si se mnou rád promluvil! Nejdřív jsem myslela, že mě chce pozvat na rande ?))) a navrhla jsem mu, že půjdem do hospody. A on že ne, že tam jsou chlapi a tak. Procházet se s ním po vsi se mi ale nechtělo a ještě míň jsem ho chtěla pozvat do svého „bytečku“, člověk přece jenom nikdy neví!
Z legrace jsem tedy navrhla, že půjdem ke kravínu, že tam je určitě klid. Začal se smát a pak řekl: „To je přesně ten důvod, proč jste tady, že jo?“ Já ale hrála dál tajemnou. No, nakonec jsme tedy opravdu šli ke mě nahoru, říkala jsem si, že si snad ke mně nic nedovolí – a taky že ne.
Udělala jsem na něj každopádně menší fintu – než jsme začali mluvit, hrabala jsem se v kabelce, že jako hledám kapesník, a přitom jsem zapnula diktafon. Myslela jsem si, že kdybych ho na něj vytáhla přímo, asi by nesouhlasil. Takže naši rozmluvu jsem nahrála a teď ji přepíšu formou klasického novinového rozhovoru!
Já: Tak o čem jste se mnou vlastně chtěl mluvit?
Milan: O tom, že si myslím, že jste sem nepřijela jen tak. Chcete rozluštit tu naší vesnickou záhadu, o které se mluví, je to tak?
Takže je to pravda, že tu máte nějakou záhadu?
Podívejte se slečno, já těmhle věcem moc nevěřím. Já jsem, jak se říká, materialista tělem i duší. Vážně nevím, co si o tom mám myslet, ale fakt je ten, že lidi sem tam něco říkají, no. U nás se už vůbec stalo pár podivnejch věcí a kolem toho kravína se to dost točí.
Jaké podivné věci máte na mysli? Povídejte.
Ta barabizna se především měla dávno zbourat, a to už před x lety. Zeptejte se pana Vlasáka, proč tady vůbec ještě stojí. To léto před revolucí se nám tady stal velkej průser. Vy jste ještě docela mladá, vy si na takový věci jako je jezetdé moc nepamatujete, co?
Ženy neříkají svůj věk ? ale pravda je, že tohle jsem sice ještě zažila, ale jako hodně malá holka, takže spíš z doslechu.
No, jednotný zemědělský družstvo. Ale o slintavce, kulhavce a nemoci šílených krav určitě něco víte, tyhle věci už jste zažila, že ano. No nám se tehdy v létě osmdesát devět stalo něco podobnýho. Kulhavka, slintavka nebo tak něco. Já už si detaily moc nepamatuju, byl jsem ještě mladej, ale byla to nějaká epidemie. Prostě a jednoduše, všechny krávy jsme museli utratit. Copak dneska, ale tehdy to byl strašnej průser. Navíc dneska se o tom píše a dělaj se z toho hlavní zprávy. To tehdy absolutně nebylo myslitelný, aby se v socialistickým zemědělství děly takový věci, takže se to naopak muselo co nejvíc tutlat. Mně bylo tehdy něco přes dvacet a dělal jsem technika, a Vlasák byl tehdy předsedou JZD. Tehdy to byl velkej komouš, po revoluci hned klasicky převlíknul kabát. Jeden čas tady byl dokonce i starostou, podruhý ho lidi už nezvolili, ale v zastupitelstvu zůstal. Lidi jako on se prostě neztratí.
A vy myslíte, že to může mít nějakou souvislost s tím, co se o téhle vsi povídá?
Co chci říct je to, že tehdy sem přijela na brigádu mladá holka, tak o pár let mladší než já. Studovala zemědělství a byla úplně nadšená chovem zvířat, krávy zbožňovala. Hrozně chtěla se vším pomáhat. No jenže přijela v tý nejblbější době, právě těsně předtím, než propukla ta epidemie. To, že se musely všechny krávy vybít, nesla fakt hodně špatně. No a pak zmizela. Prostě jako by se po ní slehla zem. My jsme si všichni mysleli, že to nevydržela a prostě odjela pryč, to by dávalo logiku. Jenže pak sem přijela kriminálka a vyšetřovala její zmizení. Párkrát tady byli, vyslechli nás. Já byl taky u výslechu, jenže jsem jim toho nemohl moc říct. Jen to, co teď říkám i vám, že jsme si všichni mysleli, že to neustála a odjela, aniž by někomu něco řekla. Ona vůbec vypadala, že ráda cestuje, že je jednou tam a jednou tady...
A jak to dopadlo? Našla se nakonec?
To já vůbec nevím. Ale pár let nato se tady začaly povídat ty divný věci – už nevím, jaká bába přišla s tím, že v kravíně straší. To víte, ještě to měli všichni v živý paměti, tu tragédii s krávama, navíc po revoluci přišly tyhle věci celkem do módy, duchařský filmy, seriály, povídky. Ani si nepamatuju, od koho jsem to vlastně slyšel poprvé. A že prej duchové těch zabitejch krav...prosím vás, já jsem ten poslední, kdo by věřil na nějaký strašidla. Ale sem tam jsem vždycky zaslechl od nějakejch lidí, že s tím místem není něco úplně v pořádku. Že tam jsou za noci slyšet divný zvuky, jako třeba bučení.
To by bylo ale celkem normální, ne? Jsme přece jen na vesnici...
No právě. Tady jde o to, že nikdo ve vesnici krávu nemá. Fakt nikdo. Od tý doby, co jsme měli tu epidemii. No a divný je to, že i já sám jsem už párkrát v noci bučení krávy slyšel. Vysvětloval jsem si to tím, že ho mohl třeba vítr přinést z jiný vesnice, co já vím.
Zajímavé. A sám jste nic neviděl?
Ne. Ale víte co, mám manželku, dvě děti a dřu jako kůň. V noci jsem utahanej a spím, neběhám po vesnici. Tady by se o půlnoci mohlo klidně procházet tisíc strašidel, ale mně by to bylo jedno, protože v tu dobu už zařezávám.
A znáte osobně někoho, kdo se tady setkal s tím, o čem se tu povídá?
Teď se tady o tom už skoro nemluví, když už, tak spíš ve srandě. Řeknu vám ale, že k tomu kravínu radši nikdo v noci moc nechodí. Je to tam divný, opuštěný, z toho místa jde strach i normálně. Ale o čem jsem chtěl mluvit. Když jste od novin, jak říkáte, měla byste se zaměřit na to, proč pan Vlasák tak horoucně bojuje proti tomu, aby se ten kravín zboural. To by mě vážně zajímalo. Diskutovalo se o tom naposledy na zastupitelstvu a tomu parchantovi se podařilo většinu přesvědčit. Proč? To je větší záhada než všechny strašidla dohromady. Já bych se totiž vůbec nedivil tomu, kdyby ty historky trousil sám Vlasák, aby lidi k tomu kravínu radši nechodili. Stačí, aby se tady stalo pár divnejch věcí a legenda je na světě.
O téhle legendě se ovšem už docela dlouho mluví, zdá se mi divné, že byste se sám s ničím nesetkal...
No dobře, že jste to vy. Chlapi mi třeba před pár lety vyprávěli, že se tady v hospodě jednou něco slavilo a výjimečně bylo otevřeno přes půlnoc. Najednou do putyky vpadnul mladej kluk, co tu snad byl na prázdninách, měl oči navrch hlavy a začal si objednávat jednoho panáka za druhým. Klepal se a jektal zubama a furt opakoval, že u kravína viděl něco strašnýho. Asi po pátý kořalce se uklidnil a chtěl, aby tam šli chlapi s ním. Všichni prej seděli na prdeli a nikoho ani nenapadlo se zvednout a jít ven. Hospodská pak chtěla zavřít, ale všichni ji přemlouvali, ať je tam ještě chvilku nechá. Byli posraný až za ušima. Já tam tehdy nebyl, ale těžko říct, jestli bych byl za hrdinu. No a pak je tady ta věc se squaterama, to je další...
O tom jsem už něco letmo slyšela. Co se vlastně stalo?
To není ani měsíc stará záležitost. Paradoxní na tom je, že se to stalo nedlouho potom, co zastupitelstvo odmítlo můj návrh s demolicí. Díky tomu hajzlovi, samozřejmě! Prostě kde se vzali tu se vzali, v kravíně začala vegetovat partička mladejch blbců. To se samozřejmě nikomu nelíbilo, když se ty špinavý smradi producírovali vesnicí, vypadali hrozně, tak jsme je odtamtud chtěli vykopat. Jejich asi šéfka byla taková hubatá ochechule, co sežrala všecku moudrost světa, já bejt její táta tak jí seřežu prdel, až by čuměla. Jednou jsem ji u krámu zastavil a chtěl si s ní promluvit, říct jí, že se nám místním nelíbí, jak se tu roztahujou. Začala to na mě zkoušet s tím, že právo na bydlení je prej nadřazený právu vlastnickému, a že se ten kravín stejně nepoužívá, tak ať jsme rádi, že tady z toho udělaj kulturní centrum. Kulturní centrum! Chápete to? No kdo to jaktěživ slyšel. Začala se s nima taky tahat vnučka starýho Cílka z vesnice, která byla nejspíš celá zblblá do nějakýho pazdráta z nich. No a pak se tam jednu noc něco stalo. Slyšel jsem, že ti squateři se pakovali tak rychle, jako kdyby jim za patama hořelo. Ráno už po nich nebyly ani stopy. Pak jsem ještě zaslech, že prej snad chtěli žalovat místní obyvatele, že je tam nějak strašili či co... muselo se tam stát něco divnýho, protože ta Cílkovic žába, slyšel jsem, se z toho skoro pomátla na rozumu. Ale kdo ví, jestli tam třeba nefetovali a neměli nějaký halucinace, to je taky dost dobře možný. Každopádně tady jsme všichni rádi, že jsou v hajzlu, ať už za to může kdokoliv nebo cokoliv. Ale jak říkám, čím dřív to zbouráme, tím líp, aspoň nebudeme muset řešit tyhle problémy. To je asi všechno, slečno, co jsem vám chtěl říct. Největší záhadou je prostě pro mě to, jak to, že ta hnusná opuštěná barabizna ještě stojí na kraji vsi. Přemejšlím o tom, že tu demolici prostě zaplatím ze svýho jako svou soukromou iniciativu! Ať mě potom obecní zastupitelstvo klidně žaluje. Mějte se a nashledanou.“
No tak to vidíte!
Chápete, že jsem čím dál zvědavější?
No a to není všechno.
Musím teď rychle psát, abych nic nezapomněla a všechno se mi utřídilo v hlavě.
Jak Milan odešel, chvíli jsem jen tak ležela na pelesti a přemýšlela. Nejdřív jsem chtěla všechno přepsat, pak jsem ale hodila diktafon zpátky do kabelky a vyrazila do vesnice – sehnat toho záhadného Vlasáka!
Jste napjatí, jak to celé dopadlo?
No, přiznám se rovnou, že teď už jsem tak úspěšná nebyla.
Sotva jsem vyšla ven, potkala jsem dva mladé lidi, kluka s holkou, jak venčili psa. Mohlo jim oběma být tak nanejvýš šestnáct sedmnáct. Rovnou jsem jim řekla, že hledám pana Vlasáka a nemohla si nevšimnout výrazu nejistoty, či snad dokonce mírného úleku, který se jim okamžitě objevil oběma ve tvářích.
Nicméně mě navigovali. „A co mu chcete?“ zeptal se v jednu chvíli ten kluk. Nevěděla jsem, co si mám narychlo vymyslet, jen jsem zablekotala, že ho sháním kvůli jedné důležité věci, která se ho velmi týká. Zdálo se, že je ta odpověď uspokojila. Pak jsem se s nimi s co nejpřátelštějším způsobem rozloučila a vydala se podle instrukcí k rozlehlému, vícegeneračnímu stavení na samotném kraji vesnice.
Tam jsem několikrát zazvonila u branky a asi pět minut se nedělo nic. Potom se ale najednou domovní dveře, od kterých mě dělilo asi deset metrů, zeširoka otevřely, skoro jako kdyby je někdo zevnitř vykopnul.
Stál tam starý muž, dle mého soudu tak sedmdesátiletý. Vysoký, silný, žádný věchýtek. Měl na sobě tmavě hnědý nátělník a krátké kalhoty. Na svůj věk poměrně husté vlasy. Ve tváři měl tak nepřátelský a nebojím se říct zlý výraz, až mě to na chvíli ohromilo. Vím, že zdání klame a podle prvního pohledu nemůžete soudit člověka, ale já byla v tu chvíli přesvědčená, že proti mě stojí chlap, kterého bych neváhala označit za masového vraha, nebo tak něco.
Normálně jsem začala koktat. „Dobrý den – vy –vy – jste pan Vlasák?“ vyblekotala jsem. „Víte-víte-já bych se vás p-p-otřebovala na něco zeptat.“
Starý muž stál a bez jediného slovíčka na mě hleděl. Pak řekl jen „vypadněte“ a zavřel dveře.
Byla jsem z toho tak konsternovaná, že jsem poslechla. Vrátila se do mého skromného ubytování, přepsala všechno, co právě čtete a teď už je skoro večer. Ještě se nesetmělo, ale slunce už má zřetelně oranžovou barvu. Dnes v noci jsem pevně přesvědčená jít se k tomu kravínu podívat.
Bojím se? Ano, bojím. Ale na druhou stranu jsem si vědomá toho, že za touhle věcí jsem přece přišla. Když chci stopovat strašidlo, nemůžu čekat, až mi samo zaklepe na okýnko, ne? ? z chování a vyprávění lidí tady ve vesnici jsem nabyla dojmu, že se tady fakt asi něco děje. Strašidla, duchy a tyhle věci mám moc ráda, ale na druhou stranu na ně vlastně ani moc nevěřím. Já nevím. Ale dneska jsem vážně rozhodnutá. Nakonec si tu ten pobyt a pátrání nemůžu prodlužovat donekonečna!
4.7.2009, z čísla +420777xxxxxx
Lasko, ja citim ze se dnes vecer neco strasneho stane. Uz zase buci, slysim to az sem. Proc jsme tam vubec lezli? Ono nas to citi, jsem o tom presvedcena. A ja to citim taky. Promin, vim, ze nechces, abych ti psala, ale ja musim. Umiram hruzou!!!! J.
www.anezkaceska.bloguje.cz, 4.7.2009
Jak se to zpívá v té písničce od Nedvěda zpívá? „Je skoro půlnoc...a z kostela zvon mi noc připomíná...“ tak, právě odbila půlnoc, hodina duchů je tady a já už nemůžu déle čekat. Jen se přioblíknu a za chvíli vyrážím ke kravínu.
Pocit mám čím dál tím divnější. Leze mi mráz po zádech a pořád se ptám sama sebe, jestli tam chci jít. Je to dost nebezpečná cesta, takhle v noci o samotě. Strašidel se nebojím, ale přepadnout mě v těch opuštěných místech, až za vesnicí, někdo klidně může.
Dnes je navíc taková divná noc. Možná bude bouřka, mraky zvláštních tvarů přikryly měsíc i hvězdičky, začal foukat vítr. Snad nenese nic zlověstného...
Pořád si v hlavě dokola přehrávám rozhovor s tím chlapíkem, s Milanem. Jeho zvláštní zmínky o tom, co vyděsilo toho kluka, že se nikdo z místních chlapů ani neodváží jít kolem toho kravínu v noci. Nezaslechla jsem teď někde v dáli zvuk, který opravdu připomínal bučení krávy? Spíš to bylo tím, jak jsem na náš hovor tak usilovně myslela. To už jsem z toho vážně na palici!
Nejradši bych se na tu cestu posilnila nějakým panákem, ale hospodská už zavřela. No nic, můj online deníčku. Mám docela strach, ale musím být statečná! Musím!
Tak já jdu!!!!!!!!
From:
"Vladimír Novák "
View contact details
To:
Milý (nebo milá?) „Sonicghost“ (to je něco jako Akustický duch? Zajímavé)
Našel jsem na webu o záhadách a mysteriích Tvůj dotaz na ducha z kravína ze Západních Čech. Píšu Ti raději přes e-mail, protože následující řádky, jak jistě pochopíš, nepatří do veřejné diskuse.
Nevím proč jsi ten dotaz psal/a a co vlastně o tom víš, ale řeknu Ti jediné, já o tom vím dost a radím Ti dobře: Nech to spát, nech to být! Paranormálními jevy se zabývám už dlouho a tenhle případ samozřejmě mé pozornosti neunikl. Vypravil jsem se do té vesnice a s tím přízrakem jsem se na vlastní oči setkal, a od té doby vím jediné, nebudu již tenkou hranici mezi naším světem a něčím jiným nikdy pokoušet.
Napadlo Tě někdy, proč se vlastně takové věci dějí? Proč se na některých místech setkáváme s něčím, co do našeho světa evidentně nepatří? Už naše babičky o tom mluvily, milý Akustický duchu (s touhle přezdívkou si mimochodem taky dost zahráváš). Kdesi v britském opatství se zjevuje přízrak člověka pohřbeného zaživa, mnoho lidí ho nejen vidělo, ale doslova fyzicky cítilo jeho přítomnost. Jednomu dokonce podal ruku. Byla studená jako led...najdi si to, je to popsané v mnoha knihách.
I já, když jsem stanul tváří v tvář tomu příšernému stvoření, které mělo lidské tělo – nahé tělo, které vypadalo jako trochu zetlelé – a nestvůrnou zvířecí hlavu, jsem jej fyzicky cítil. Cítil jsem pach smrti, mnoha smrtí...a vraždy a nenávisti...a to je ten důvod, proč se nám takové věci zjevují. Chtějí nám neustále připomínat, že to člověk je ta nejstrašnější příšera na světě...
Je to zlo, milý/á zájemce o paranormálno. Čiré zlo, které vychází zase jen ze zla...žádní „dobří duchové“ neexistují. Jsou to buď démoni, kteří se živí negativní energií a naším strachem, nebo jakési bizarní, odporné pomníky v místech, kde se staly strašné věci. A tam se rozhodně něco strašného stalo, to Ti říkám. To stvoření, které dutým zvířecím hlasem pláče do noci, je toho důkazem a největším svědkem. A Ty to nechtěj nikdy vidět...je to cizí a zlé a MRTVÉ, i když se to pohybuje a kravské oči, z kterých kape hnis, mají vševědoucí pohled...přesně ten pohled, který hovězí dobytek dostane v momentě, kdy z něj na jatkách vytéká s krví i život. To pochopení...jejich údělu, proč jsou vlastně na světě, a možná i něčeho jiného... I tohle jsem viděl na vlastní oči. Jsou lidé, kteří to unesou, protože já už viděl na vlastní oči nejen smrt, ale také to, co přijde potom, a to vážně nejsou hezké věci. Jakkoliv se to při četbě knih a na internetu může zdát romantické a strašidelné a vůbec...ani trochu, jde tu o život a o zdravý rozum, to jen pošetilí lidé a šílenci jako já si s tím stále zahrávají.
Nechme mrtvé krávy spát a mrtvé lidi také.
Hodně štěstí na Tvé životní cestě.
Vladimír
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z protokolu o zasedání zastupitelstva, 21.7.2009
Zastupitelstvo včera 21.7.2009 v poměru hlasů 16 pro k 5 proti odsouhlasilo návrh k demolici bývalého kravína, nacházejícího se na adrese Svobody 4. Zároveň je zaprotokolována nutnost vypsání výběrového řízení na firmu, která demolici provede.
Plzeňský deník, 3.8.2010
Pohřešovanou studentku objevili po dvaceti letech. Zabetonovanou v podlaze
(od regionálního zpravodaje) Hrůzný nález včera odhalila demoliční četa při bourání starého nepoužívaného kravína v obci xxxx. Při demontáži betonové podlahy tam její pracovníci objevili lidské ostatky.
Podle všeho se jedná o Juditu Sýkorovou, která byla v této oblasti pohřešována už před dvaceti lety. Tehdy studentka zemědělské školy vypomáhala v kravíně jako brigádnice a beze stopy zmizela v srpnu 1989. Ačkoliv bylo po Sýkorové vyhlášeno intenzivní pátrání, studentka nebyla nalezena.
Místní policejní oddělení Plzeňskému deníku pouze sdělilo, že případ je v šetření. Podle mluvčí policie Plzeňského kraje by kosterní nález mohl odpovídat pohřešované Sýkorové. Jasnou odpověď by ale podle ní přinesla až expertíza DNA.
Policie rovněž odmítla konkrétně zodpovědět dotaz, jestli pohřešovaná brigádnice zemřela násilnou smrtí. „Můžeme k tomu v současné době říct jen to, že případ je v šetření,“ uzavřela tisková mluvčí policie Plzeňského kraje.
Podle místních obyvatel byl starý kravín, určený k demolici, již dříve terčem mýtů a legend. Místní obyvatelé často mluvili o paranormálních jevech v souvislosti s touto budovou, v jejímž okolí často docházelo k nervovým zhroucením osob. Poslední případ tohoto ražení postihl redaktorku celostátních novin, která byla hospitalizována v psychiatrické léčebně. (jjt)
------------ Původní zpráva ------------
> Od:
> Předmět: Re:
> Datum: 22.9.2009 21:13:11
> ----------------------------------------
Oldo, brachu stará.
Rád slyším, nebo čtu, že se máš už lépe a zdravotní problémy Ti dávají pokoj.
Já se mám taky dobře. Ve větším městě je sice větší ruch, v tomto ohledu se mi po vesnici stýská. Na druhou stranu, od jisté doby už dokážu spíš ocenit, že i přes noc tu svítí lampy, bary jsou otevřené, lidé se prochází po ulicích...a všechny tyhle věci, znáš to. Kdo by to do mě ještě před pár měsíci řekl, viď?
Děkuji Ti převelice za zprávy z mého dnes již bývalého domova. Že nám ale ty nejnovější události pěkně tím klidným rybníčkem zahýbaly, což?
Vůbec mě nepřekvapilo, že Vlasák si dál klidně chodí po vesnici. Ani trochu to nesouvisí s mou averzí vůči jeho osobě (přece jen trochu ochladla po mém přestěhování – teď už toho starého hajzla nemusím vídat každý den), ale každému rozumně myslícímu člověku by mělo dojít, že s tou zabetonovanou brigádnicí měl nejspíš něco společného! Už tehdy jsem byl skálopevně přesvědčen, že s ní spal a myslím si to i teď. Jak to, že ho neskřípla kriminálka? Abych pravdu řekl, ani nevím, po jak dlouhé době je vlastně u nás promlčená vražda... i když mám dojem, že toho křiváka by nezavřeli, ani kdyby včera pobil půlku vesnice.
Oldřichu, nikomu jsem to doposud neřekl, ale ta červencová noc byla doopravdy to nejhorší, co jsem v životě zažil. Bylo to něco, co otřáslo úplnou podstatou mého já. Teď si starý skeptik Vocílek dokonce půjčuje knížky o záhadách a tak – to je, co? ?
Nikdy nezapomenu na to, jak mě ty zvuky probudily a vylákaly ven, jak jsem šel poprvé v životě směrem k tomu kravínu a tam jsem ji našel – pomočenou a jinak potřísněnou, plačící, s vytřeštěnýma očima, nesouvisle blekotající. Pořád opakovala „ne, prosím, ten čumák, nechci, nechoď ke mně.“ Pak začala nesouvisle vřeštět, chtěla mě kousat, škrábat, musel jsem zavolat syna na pomoc. Ještě že Tomáš je už velký kluk – dělá mi jen samou radost, klacek jeden – společně jsme ji narvali do auta a odvezli do té nemocnice. V autě nám ta holka začala strašně bučet, kamaráde, já myslel, že z toho zešílím, fakt to znělo, jako když bučí kráva. V životě jsem neviděl nic podobného. A doufám, že už nikdy neuvidím a ani neuslyším.
Co tam ta holka musela vidět tak strašného? Co tam bylo, že to udělalo z normálně myslícího, zdravého člověka (nezapomeň, že jsem s ní mluvil jen pár hodin předtím!) během chviličky blábolící, šílenou trosku? Oldřichu, já tam nic neviděl – ale fakt je ten, že jsem prostě cítil, jak je ve vzduchu něco divného. Neumím ten pocit vysvětlit ani popsat. Zažil jsem to vážně poprvé.
Ale jak víš, všechno zlé je k něčemu dobré. Díky tomu, co se tam stalo, si už Vlasákova zmanipulovaná klika fakt nemohla dovolit znovu přehlasovat můj návrh. Jsem rád, že každému došlo, proč byl tak dlouho Vlasák proti demolici! Světská spravedlnost má, koukám, na toho parchanta ruce krátké. Třeba se dočká nějaké jiné, vyšší – vím, před nedávnem bych se sám té větě zasmál. Dnes se na to koukám poněkud jinak, snad to chápeš. Aspoň že se s ním už nikdo ve vesnici nebaví – tím jsi mi, Oldo, udělal radost.
Normálně bych si i byl myslel, že celou tu historku o přízraku má na svědomí on. Že to byl snad dokonce on sám, co chodil do kravína strašit, právě proto, aby ho všichni raději obcházeli velkým obloukem. Třeba to tak doopravdy bylo. Jen mi není jasné, jak by to udělal, aby se z toho normální lidi pomátli na rozumu. Je fakt, že je to tam dost ponuré, jestli se třeba nějak namaskoval...no, představit si to moc nedokážu. Možná se tam doopravdy dělo něco mezi nebem a zemí? Dnes čtu knihy, ve kterých jsou popsány, i svědecky zdokumentovány, různé případy zjevení a podobných věcí...no ano, vážně jsem tomu trochu propadl, na stará kolena. Kdo ví, třeba na tyhle otázky dostaneme někdy odpověď.
Do té doby, Oldřichu, užívej klidu a míru.
Tvůj přítel Milan
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Některé z následujících záznamů lze po bedlivém pátrání nalézt. I ty jsem se ale snažil pozměnit tak, aby jejich objevení bylo pro laika téměř vyloučené. Většina z nich se už ale nedochovala ani v elektronické formě. Tento příběh se odehrál, nicméně trochu v jiném prostředí, čase a za jiných okolností. Záznamy však existují...stejně jako existují nejrůznější mýty,legendy, znepokojivá svědectví a ještě znepokojivější skutečnosti.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
10.8.1989, Česká televize, Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje
„Prosíme všechny diváky naléhavě o pomoc při pátrání po pohřešované Juditě Sýkorové, staré dvacet jedna let. Studentka Vysoké školy zemědělské v Praze, trvalým bydlištěm v Plzni, v létě odjela na brigádu do vesnice... v Plzeňském kraji, kde byla také naposledy spatřena. Judita Sýkorová je menší postavy a má do půli zad dlouhé vlasy, které často nosila svázané do ohonu. Když byla naposledy viděna, měla na sobě zřejmě světlé tričko a krátké kalhoty. Za jakoukoliv informaci o pohřešované studentce budeme vděčni.“
17.6.2009, z čísla +420777xxxxxx
Ahoj T. Prosim te, musis mi slibit, ze o tom nikdy nikomu nereknes. Prosim! A uz tam nikdy nechod!!! Slib mi to. Mam strasny strach. Pusu. J. :-*
20.6.2009 , samizdatový výtisk časopisu „A-Revoluce“, v rubrice „Z bojové fronty“
Ať si nás straší, jak chtějí. Nás stejně nezastraší!
Že je život mladého člověka v kapitalistické, nebo (jak nám páni politici rádi tvrdí) „demokraticky liberální“ společnosti složitý, o tom jsme se už všichni, kdo se nechceme smířit s konzumním a vpravdě nehumánním systém, dostatečně přesvědčili. Na různé provokace vládnoucí třídy vůči nám jsme už zvyklí. Naši spolubojovníci v Praze by o tom mohli vyprávět! K jakým činům se ale Systém sníží, jen aby nám znepříjemnil život, jsem poznala já a několik dalších squaterů v (redakce záměrně neuvádí totožnost místa, pozn.red.), kde jsme zabrali starou, spoustu let nepoužívanou budovu na Plzeňsku, která dříve sloužila jako kravín. Po několika dnech se několik místních rozhodlo, že nás odtamtud vypudí. Zkoušeli to na nás úředně, ale nedali jsme se. Tak nás začali strašit! Po nocích nám tam nějakým způsobem pouštěli nahrané bučení krav a rovněž nás tam několikrát vyděsil člověk v kravské masce. Takové jednání považujeme nejen za nízké a dětinské, ale i dost nebezpečné – při jednom z takových podařených „strašení“ se nervově zhroutila jedna naše kamarádka, která si toho už v životě zkusila dost. Proto jsme se rozhodli náš squat dobrovolně opustit, ale ať si nikdo nemyslí, že svůj boj s konzumní společností vzdáváme. Nás jen tak nezastraší!
Iva F.
www.zahady.mysteria.cz, rubrika „Vaše příběhy“
Ahoj vsichni, narazila jsem na zajimavou historku, ktera se povida v zapadnich Cechach. V jedne vesnici se pry uz nekolik let v noci zjevuje prizrak, ktery mistni obyvatele dobre znaji a rikaji mu „divka s kravi hlavou“, nekteri pry jednoduse „Krava“. Vypada to pry skutecne jako zena, ktera ma misto obliceje kravskou hlavu. Na jmeno te vesnice si bohuzel nevzpominam, ale rikal mi to kamarad, ktery pobliz jezdi na chatu a podle ktereho patri „Krava“ k mistnimu koloritu. Nevite nahodou nekdo neco blizsiho?
Sonicghost11@seznam.cz
Z protokolu o zasedání zastupitelstva, 21.5.2009
Zastupitelstvo včera 20.5.2009 v poměru hlasů 17 proti ku 4 pro neodsouhlasilo návrh k demolici bývalého kravína, nacházejícího se na adrese Svobody 4. Důvodem pro zamítnutí návrhu bylo nedostatečné navýšení finančních prostředků určených k demolici.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
www.anezkaceska.bloguje.cz, 1.7.2009
Dneska jsem přijela do vesnice... no, jméno neprozradím, abyste mě tady náhodou nechtěli hledat, v západních Čechách. Je to jen asi dvacet kilometrů od Plzně, ale připadám si tady jako v jiném světě. Chaloupky jak z prvorepublikového filmu, malá náves s božími muky... Co tady budu dělat? Vzala jsem si v redakci pár dní volno a odjela sem lovit svého sólokapříka!
Doufám, že tenhle blog je tak utajený, že ho ani moji kolegové, ale (HLAVNĚ!) můj šéf nečte! Asi by si klepal na čelo, kdyby se dozvěděl, že zrovna já jsem odjela do nějaké vesnice honit se za duchem. Ano, čtete správně. V téhle vesnici prý straší! A to bych ani nebyla já, abych tomu hned nechtěla přijít na kloub! ?))) A prý to není jen tak ledajaké strašidlo. Žádná fádní bílá paní, Perchta nebo nějaká světélka na hřbitovech.
Místní strašidlo je prý jinší formát! Vypadá napůl jako člověk, napůl jako kráva...nééé, nezbláznila jsem se, fááákt ? a v noci prý obchází vesnicí. Dozvěděla jsem se o tom náhodou, trošku zapátrala a hned se sem rozjela! A protože v redakci by mě asi s tímhle nápadem vyhodili, založila jsem si tenhleten nádherný pubertální blogýsek! A sem teď budu psát úplně všechno!
Akorát mě tady trošku zlobí s tím signálem... technika sem asi ještě moc nedorazila! Ale našla jsem místečko, kde netík docela funguje ? no takže právě jsem přijela a teď sedím s noťasem na návsi a píšu ? je krásné odpoledne a zatím se žádný duch neobjevil. Už se na něj večer těším! :-D
Táák, tohle je historicky první zápis do blogu ze strašidelné vesnice a teď tady chci najít hospodu a přeptat se...na strašení a tak! Ale taky na ubytování, abych nemusela spát na mezi a duch mě v noci nemusel zbytečně překračovat!
Papááá...
18.6.2009, z čísla +420777xxxxxx
Proč neodpovidas, T.?Broucku, jsem uplne mrtva strachy. Prosim. Uz zase slysim to buceni. Copak to nikdy neskonci? J. :-*
------------ Původní zpráva ------------
> Od:
> Předmět: Re:
> Datum: 28.6.2009 20:46:53
> ----------------------------------------
Milý Oldřichu,
Reaguji na naši včerejší debatu a Tvůj následný e-mail. Předně se musím přiznat, že mám starého Vlasáka rád asi jako onu příslovečnou osinu v zadnici a kdyby ho zítra přejel traktor, dost pravděpodobně bych to šel oslavit. Tato naše „láska“ je vzájemná. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že v té věci ohledně kravína prostě vůči němu NEJSEM jen osobně zaujatý.
Vím, že s tou budovou má jisté zájmy a podařilo se mu ovlivnit zastupitelstvo aby hlasovalo tak, jak nakonec hlasovalo! Kdyby bylo po mém, vyhodil bych tu hnusnou barabiznu do povětří klidně na své vlastní náklady.
Říkám Ti, Oldřichu, ještě jednou, že absolutně nevidím žádný důvod, proč bychom u nás měli trpět zase další squatery a podobné zkrachovalé existence, které ten barák nějakým způsobem přitahuje. A to ani nemluvím o těch dalších věcech... vždyť víš.
Co s tím chce ten chlap vlastně dělat, to sice netuším, ale rád bych na to přišel. Věř mi, že odteď budu toho starého parchanta bedlivě sledovat a jednou ho klepnu přes prsty. To s kravínem byl prostě od něj hnusný podraz a já si to nenechám líbit.
Hezký večer,
Milan V.
http://www.zahady.mysteria.cz
Pro Sonicghost11:
Vím přesně o čem mluvíš, mám v té vesnici babičku a ta mi o „Krávě“ už několikrát povídala. Jednou ji prý viděla na vlastní oči a málem to byla její smrt. Minulé léto jsem tam byl na prázdninách a pamatuju si, že jsem jednou zůstal celou noc vzhůru a koukal z okna, jestli ten přízrak taky nezahlídnu. Když už se mi klížily oči, měl jsem dojem, že jsem na chvíli venku zahlédl něco, co nevypadalo úplně jako člověk, ale těžko říct, byla hrozná tma... každopádně z toho, co babička říkala, se ta věc nejčastěji motá kolem starého, nepoužívaného kravína (logicky, kráva a kravín, to spolu souvisí, žejo ?) a lidi se v noci tomu místu radši vyhýbají. To je všechno co o tom vím, nikdo v tý vesnici (ani babička) o tom nechce moc mluvit. Patrik.
www.anezkaceska.bloguje.cz, 1.7.2009
Tak jsem ubytovaná! A to přímo v místní hospodě. Majitelka je už od pohledu hodně svérázná ženská asi kolem padesáti. Samozřejmě že se mě hned ptala, co vlastně v jejich vesnici dělám. Řekla jsem že jsem novinářka a že jsem na reportážních cestách v regionu – nechtěla jsem jí rovnou vyplašit! Stejně se na mě koukala dost podezřívavým pohledem. Úplně jsem hořela, abych se jí hned zeptala na to místní strašidlo, ale nakonec jsem to neudělala. Mám totiž dojem, že to bych se mohla s ubytováním třeba taky rychle rozloučit!
Zvědavost mi nedala a šla se podívat ke kravínu, kde má podle těch různých zkazek, které jsem slyšela, strašit.
Je to vážně hodně zvláštní, ponuré a smutné místo. Je hned jakoby za vesnicí. Kolem jsou pole a pak dlouho, dlouho nic. Ten barák je už skoro ruina – vymlácená okna i dveře, zrezivělé boxy pro krávy jsou stále ještě na místě... musím říct, že jsem se tam vůbec necítila dobře. Jsem hodně citlivý člověk a ta zvláštní, dusná atmosféra toho místa na mě dolehla tak, že když jsem jen nakoukla dovnitř, přepadl mě fakt strašně divný pocit, takový hnusná tíseň. Mám dojem, že tomuhle kravínu je lepší se vyhnout, ať už na tom povídání o strašidlu je něco pravdy nebo není. Chudinky krávy, nelíbilo by se mi být tady zavřená celý život!
Teď už je dost pokročilá večerní hodina a na vesnici padá tma. Sedím s notebookem na posteli (je tady signál, super!!!), snad se mi v ní bude spát pohodlně a koukám z okna na ty roztomilé chaloupky. Je tady úplný klid, jen sem tam někdo pod oknem projde... Ale ještě než půjdu spát, skočím si do toho hostince na „šláftruňk“ a přitom si samozřejmě poslechnu, o čem si tady místní povídají ?
Já jsem tak zvědavá!
Tak zatím!
------------ Původní zpráva ------------
> Od:
> Předmět: Re: Re:
> Datum: 29.6.2009 18:01:50
> ----------------------------------------
Milane, brachu stará,
Já jsem asi ten poslední, kdo by s Tebou ohledně toho starého sporu kolem kravína nesouhlasil. Dokonce se i shodnem na Vlasákovi. Nejsem ale toho názoru, že bychom se měli zrovna v téhle věci bůhvíjak angažovat!
Určitě víš, že stojím oběma nohama pevně na zemi a nebudu se pouštět do žádných velkých fantasmagorií. Je ale nabíledni, že v tom kravíně se prostě něco divného děje. Nejdřív ti squateři, já jejim oficiálním verzím nevěřím.
Nevěřím samozřejmě stejně tak ani na duchy ani podobné blbosti, ale za tu dobu, co jsem na světě, jsem už toho viděl dost a prostě to, s čím se tady občas setkáváme, se mi ani trochu nelíbí. Ukaž mi hrdinu, který by teď k tomu kravínu šel v noci, fakt bych ho rád viděl! Za sebe říkám, že se tomu místu obloukem vyhýbám i za dne a kdyby naše hospoda stála v jeho blízkosti, přestal bych tam chodit. To Ti, kamaráde, klidně podepíšu!
Jasně, ty máš argument – zbourat ten barák jednou provždy, vyhodit do povětří. Jenže já mám upřímně řečeno trochu obavy, abychom tím nešlápli do hoven. Do mnohem větších, ve kterých jsme stáli už tehdy... a možná ještě ve větších, než ve kterých stojíme teď.
No nic, proberem to někdy u piva. Zatím hezký večer.
Oldřich
www.anezkaceska.bloguje.cz, 2.7.2009
Řeknu vám, tady je to fakt zvláštní! Je ráno, trochu mě pobolívá hlavinka ?) sedím na pelesti a snažím se utřídit, co jsem se včera dozvěděla... místní lidičky jsou fakt fajn!! Zabředla jsem s nimi do družného hovoru a samozřejmě došla řeč i na to, kvůli čemu jsem sem vlastně přišla. Ale hlavně nenápadně!
Pěkně po pořádku. Asi v deset jsem přišla přímo do výčepu, hrála stydlivou holčinu a jako jestli si můžu dát jedno pivo na usnutí. Okamžitě mě partička chlapíků, co tam seděla u jednoho stolu, začala přemlouvat, ať si k nim přisednu, no chvíli jsem otálela, to je jasný ? no a pořád se mě ptali, jako odkud jsem a co tu dělám. Nejdřív jsem říkala, že jsem tu jen tak na výletě, pak jsem se přiznala, že jsem novinářka a můžu říct, že minimálně někteří z nich se na mě začali koukat trochu podezřele... a jeden z nich, co se mi představil jako Milan, vysokej chlapík kolem čtyřicítky, ten vyloženě zpozorněl. No pořád mi tam ti chlapi chtěli poroučet piva, vypila jsem jich asi o něco víc, než na co jsem normálně zvyklá, ale co bych pro svůj úkol neudělala! ?
Pořád jsem čekala, kdy bude ta nejvhodnější chvíle se jich na něco zeptat...nakonec, asi po třetím pivu, když už jsem se cestou na hajzlík slušně motala, ze mě teda vypadlo něco ve stylu „a prej tady straší, hihihi“ a snažila jsem se koukat, co jako na to oni. No a bylo jasný, že nějak nenápadně ztichli! Ale za chvíli se dali do sborovýho zpěvu na téma „ááále, přece byste nevěřila těm kecům...“ Nejvíc v tom vynikala hospodská, která se dokonce i smála, jen jestli ten smích nebyl předstíraný. A pak samozřejmě ten Milan. O kterém jsem se dokonce dozvěděla, že je zemědělský inženýr.
Jo a nějak často tam potom padalo jméno nějakého Vlasáka. Jak jsem pochopila, asi ho ti chlapi moc nemusí. Nic dalšího jsem se už nedozvěděla. Byla jsem ráda, že jsem odklopýtala do postele. Chvilku jsem se ještě koukala z okna, jestli nezahlídnu strašidlo, ale pak jsem už fakticky padla za vlast! Ale já se nevzdávám, tak příště!
------------ Původní zpráva ------------
> Od:
> Předmět: Re:
> Datum: 2.7.2009 10:02:10
> ----------------------------------------
Oldřichu,
Mám rozhodně dojem, že ta holka od novin k nám nepřijela jen tak. Že by se tajemství naší vesnice už stačilo roznést po světě?
Víš, v noci jsem o tom ještě přemýšlel a mám dojem, že si s ní asi popovídám v soukromí. My dva se přece nemusíme ničeho bát. Hlavně by si měla popovídat s tím starým parchantem, samotného by mě zajímalo, jak to vlastně tehdy všechno bylo... třeba by se našel klíč k záhadě, proč je tou budovou tak posedlý. Já prostě věřím tomu, že to všechno má nějakou spojitost, ale jakou...
Milan
www.anezkaceska.bloguje.cz 2.7.2009
Téééda, píšu hned znovu, protože jsem snad v pátrání trošku pokročila!
Hned jak jsem dopsala předchozí zápis, vyšla jsem si na ranní procházku. Fakt to tady vypadá pěkně, to vám teda řeknu – hned bych vám poradila, ať sem jedete na výlet, jestli teda tenhle můj bložík někdo vůbec čte, no ? a jak jsem se vracela kolem božích muk, tak tam na lavičce seděla taková stará paní.
Napadlo mě, že tyhlety babičky jsou od přírody povídavé, tak jsem si přisedla. Stařenka vypadala, že jí to ještě docela pálí, tak jsem nechodila dlouho kolem horké kaše a zeptala se na místní strašidlo.
Paní se polekala – to jsem hned viděla! Pak mi tak tiše řekla větu, kterou si asi budu hodně dlouho pamatovat: „Slečinko...slečinko, nechoďte v noci ke kravínu.“
Pak se odvrátila a zmlkla, bylo vidět, že jsem jí tou otázkou pěkně rozhodila. Já se ale ptala dál. Ona se pak ke mě naklonila a tak spiklenecky řekla: „To myslíte ty mladý, žejo? Mě se na nic neptejte. Ale běžte k Cílkovejm a zeptejte se jejich vnučky!“ Potom se zase odvrátila.
Samozřejmě jsem vůbec nepobrala, jaký „mladý“ tím vlastně myslí, ale nechtěla jsem na sobě nic nechat znát. Tak jsem se zeptala, kde bydlí ti Cílkovi. Pomalu mi třesoucí se rukou ukázala směr jakoby přes náves. „Tam musíte doprava a je to takovej žlutej barák,“ řekla mi.
Byla jsem z toho úplně rozrušená! Rychle jsem vstala, poděkovala a už tam mířila. Hned jsem se taky ujistila, že mám v diktafonu baterky! Po chvíli jsem skutečně našla dům s výrazně žlutou fasádou a na zvonku bylo napsáno „Cílek“. První, co upoutalo mou pozornost, byl německý ovčák na druhé straně plotu, který začal zuřivě štěkat, sotva jsem se přiblížila. Zkoušela jsem na něj nějaký chlácholivý slova, ale pesan nereagoval. Tak jsem s vědomím, že snad nepřeskočí plot a nezakousne mě, zazvonila na zvonek.
Za chvíli vyšla žena, asi čtyřicetiletá, a zeptala se mě, co chci. V tu chvíli mi došlo, že vlastně nevím. Rychle jsem si vzpomněla, že ta paní říkala něco o vnučce a tak jsem vykoktala něco na ten způsob, že chci asi mluvit s její dcerou.
„A to proč jako?“ zeptala se mě ta žena ode dveří a koukala na mě spíš nepřátelsky. Ještě víc jsem se zakoktala (téda, ještě že dělám v novinách a ne v televizi!!!), a vyžblebtala neco jako že jsem novinářka. „Novinářka?“ řekla žena ještě víc nedůvěřivě a založila si ruce v bok.
„Prosím vás, je to vážně strašně nutný. Klidně jen takhle přes dveře, já se potřebuju na něco zeptat,“ už se mi částečně vrátila řeč.
„Tak počkejte, já dceru zavolám.“ V duchu jsem zajásala. Pak vyšla menší, hubená holka, podle odhadu tak sedmnáctiletá. Koukala na mě ještě víc nedůvěřivě než její matka a v jinak hezkých očích měla něco hodně podivného – takovou zvláštní, těžko definovatelnou prázdnotu.
Přišla až k brance, otevřela ji, stála proti mně a koukala na mě fakt prazvláštním pohledem. Neřekla ani slovo. Představila jsem se. „Julie,“ řekla ona hodně potichu. „Julie, můžu se tě na něco teď zeptat?“ řekla jsem pomalu a periferním viděním zahlédla, že její matka nás bedlivě sleduje z okna verandy.
Děvče neřeklo nic.
„Chci vědět něco, co má souvislost s kravínem,“ řekla jsem potom.
Úplně jsem viděla, jak se děvčeti rozšířily zorničky. Teď vypadaly jako obrovská černá kolečka s tenkou hnědou obručí. Začala tak podivně škubat hlavou a z těch velkých očí jí začaly téct slzy.
„Julie, počkej,“ snažila jsem se ji uklidnit, ale ona začala najednou ustupovat, až se její ústup dozadu změnil v překotný úprk. Zmizela v domě bez jediného dalšího slova.
Za chvíli zase na zápraží stála její matka. „Tak vy říkáte, že jste novinářka, jo?“ houkla na mě, ale ne už tak nepřátelsky. Vydala se směrem ke mně. „Prosim vás, já si asi o tom s vámi musím promluvit. Třeba mi taky řeknete, co se tady vlastně děje.“
Šly jsme trochu dál za roh a já si vyslechla od té paní trochu zvláštní příběh. Paní, která se mi představila jako Adamčíková, žila i se svou dcerou a manželem v Rokycanech – ale od té doby, co začalo být hezky, si její dcera Julie, studentka střední školy, zvykla každý víkend jezdit za prarodiči právě sem.
Někdy začátkem května, vyprávěla mi paní Adamčíková, se do vesnice nastěhovala partička, jak sama říkala, „divnejch mladejch lidí“. Ona sama sem několikrát jela i s dcerou, takže měla se s těmi návštěvníky párkrát setkala. „Všichni byli špinavý a většina z nich takový ty hnusně udělaný vlasy. Jak se tomu říká? Jó, dredy. Vypadali, jako by vylezli z popelnice. Mám ale dojem, že se s tou naší káčou nějak skamarádili. Hlavně jeden z nich, takovej frajírek. Já vám slečno řikám, vědět to její táta, tak by ji na místě přizabil,“ vykládala ta paní a já se musela smát aspoň v duchu, když jsem si vzpomněla na některé svoje pražské kamarády.
Ona parta lidí – byli to zřejmě squateři, ale ten termín nejspíš paní Adamčíková neznala – podle jejího vyprávění přespávala v tom starém kravíně. Její dcera tam za nimi nejspíš chodila, když byla u prarodičů. „Ale spát musela tady, to jsem kontrolovala,“ zdůraznila.
Před třemi týdny zavolala v noci paní Adamčíkovou její máma, ať si rychle přijedou pro dceru. Julie, které benevolentní babička dovolovala být „do pozdě“ venku, se totiž vrátila těsně po půlnoci s hysterickým pláčem, totálně dezorientovaná, nepoznávala lidi kolem sebe a vypadala, že má halucinace. Rodiče ji vezli rovnou na pohotovost do Rokycan, kde doktor pouze konstatoval, že dívenka utrpěla těžký nervový otřes. Udělali jí testy na drogy, které byly k velkému ulehčení jejích rodičů negativní.
Druhý den se jakž takž vrátila do normálu, ale nechce prý o ničem, co se vlastně stalo, mluvit. Nepomohly prosby, sliby, výhrůžky. Ani rodiče, ani doktor z ní nedostali ani slovo. Dnes to byla vlastně náhoda, že Julie vůbec za babičkou a dědou přijela i s mámou. Děda má totiž zrovna dneska čirou náhodou narozeniny a tak nebylo myslitelné, aby vnučka zůstala doma. „Nechtěla. Začala brečet, křičela, že už sem nikdy nepojede. Řekli jsme, že jedem jenom na chvíli a nemusí vůbec chodit ven, pak se uklidnila,“ řekla paní Adamčíková. „To mi teda řekněte, když jste novinářka, jestli jste o tom taky něco neslyšela,“ obrátila se na mě potom.
„Víte, paní,“ začala jsem opatrně, „co se tady o vesnici prý povídá?“ „Prosím vás, ty blbosti o tom, že tady straší, jsem už slyšela taky,“ začala se smát takovým tím škrobeným úsměvem. „To si povídají báby ráno před krámem, když nemají o čem. Strašidlo! Prej napůl člověk, napůl kráva! No kdo to kdy slyšel? I naši se tomu smějou. Prej tomu tady těch pár svíčkovejch babek věří. Ale asi nikdo jinej!“
„Co teda mohlo vaši dceru tak strašně vyděsit?“ ptám se.
„Já si dodneška myslím, že jí ti hajzlové dali nějaký drogy, něco, po čem měla halucinace. Z krve jí nezjistili nic, ale třeba už dneska fetujou nějaký svinstvo, co se zjistit nedá, ne? To víte, tohle nebylo, když jsem byla mladá,“ uzavřela to s rázností sobě vlastní.
Pak jsme se rozloučily. Teď sedím zase na pelesti, píšu tenhle zápisek a vrtá mi to hlavou. Mí milí čtenáři, pokud nějací jste, je to čím dál tím zamotanější a asi se půjdu podívat na ten kravín za tmy, v noci, v hodině duchů. Pořád ale přemýšlím, jestli na to vůbec mám!
------------ Původní zpráva ------------
> Od:
> Předmět: Re:
> Datum: 1.7.2009 13:11:10
> ----------------------------------------
Vazeni pratele, kamaradi a soudruzi. Udelejte pro me jedno.
Nepiste mi.
Zapomente na muj e-mail, telefon, dokonce i moji postovni adresu.
Nechci se uz dele stykat s nikym z vas.
Proc? To je jednoduche. Nechci zesilet, chapete to?
Když si predstavim, ze se i v dalsich mistech, které ve svém svatem zapaleni nekdy zase budete chtit obsadit, se mohou skryvat takove veci...ne, radeji uz o tom nechci nikdy premyslet a kdyz na vas nebudu myslet, nevzpomenu si na to priserne místo. Na to, jak hnusny vitr, co znel jako stenani obesence, profukoval temi vymlacenymi okny s drolici se omitkou s rezavymi skvrnami...snad od krve? Na to, jak to tam pachlo smrti...a kravskymi lejny, ackoliv tam zrejme zadna krava uz hezkych par let nebyla. Tam na tom miste se neco drzelo...neco, o cem nechceme mluvit, cemu se muzeme spolecne smat, kdyz je den, ale chapete, ze to neco, to COSI je stale tam? Kdo z nas tomu ma sanci zabranit? Ten prispevek Ivy v tom magazinu jsem cetl a kdybych nemel nervy nadranc, tak se tomu snad budu smat...Ivo, vim jak jsi zapalena a oddana myslence anarchismu, ale vazne si myslis, ze to co se nam tam ukazalo, bylo dilem particky venkovanu? A mozna nasi bujne fantazie?
Proboha, Ivo! A vy vsichni ostatní...co si to namlouvame? Ja uz radsi ode dneska budu zit v realite konzumni spolecnosti, kterou jsem ještě nedavno s vami tak odsuzoval. Ano, pridam se ke stadu...a budu doufat, ze ta vec, kterou jsem videl, nikdy neprijde za mnou, neobtiskne mi v noci na okno ten svůj priserny cumak...a ty obrovske, hluboke, zalujici, mrtve oci...totez preju i vam, mi kamaradi...preju vam, abyste rychle zapomneli!
Petr
2.7.2009, z čísla +420777xxxxxx
Broucku, dneska me sem nasi zase zatahli, i kdyz jsem nechtela. Jakmile jsme prijeli, hned se mi to vsechno vratilo. Ja to nevydrzim!!!! Pak za mnou byla nejaka zenska a chtela vedet neco o kravine. Malem jsem zesilela, nic jsem nerekla.nastesti se mi podarilo matku premluvit at odjedem domu jeste pred vecerem. Vim ze bych jinak umrela hruzou z tady toho mista. Co kdyz si me to tady najde! Napis!!! J.
www.anezkaceska.bloguje.cz, 3.7.2009
Jste určitě zvědavostí celý bez sebe, jestli jsem tam včera šla, co?
No, nešla. Ale stejně mám pro vás, co tenhle blogýsek čtete, připraveno další velmi zajímavé povídání, takže se pohodlně usaďte!
Když jsem se totiž vracela z toho poněkud zvláštního povídání s paní z Rokycan, čekal na mě ten chlapík z hospody, ten Milan, a že by si se mnou rád promluvil! Nejdřív jsem myslela, že mě chce pozvat na rande ?))) a navrhla jsem mu, že půjdem do hospody. A on že ne, že tam jsou chlapi a tak. Procházet se s ním po vsi se mi ale nechtělo a ještě míň jsem ho chtěla pozvat do svého „bytečku“, člověk přece jenom nikdy neví!
Z legrace jsem tedy navrhla, že půjdem ke kravínu, že tam je určitě klid. Začal se smát a pak řekl: „To je přesně ten důvod, proč jste tady, že jo?“ Já ale hrála dál tajemnou. No, nakonec jsme tedy opravdu šli ke mě nahoru, říkala jsem si, že si snad ke mně nic nedovolí – a taky že ne.
Udělala jsem na něj každopádně menší fintu – než jsme začali mluvit, hrabala jsem se v kabelce, že jako hledám kapesník, a přitom jsem zapnula diktafon. Myslela jsem si, že kdybych ho na něj vytáhla přímo, asi by nesouhlasil. Takže naši rozmluvu jsem nahrála a teď ji přepíšu formou klasického novinového rozhovoru!
Já: Tak o čem jste se mnou vlastně chtěl mluvit?
Milan: O tom, že si myslím, že jste sem nepřijela jen tak. Chcete rozluštit tu naší vesnickou záhadu, o které se mluví, je to tak?
Takže je to pravda, že tu máte nějakou záhadu?
Podívejte se slečno, já těmhle věcem moc nevěřím. Já jsem, jak se říká, materialista tělem i duší. Vážně nevím, co si o tom mám myslet, ale fakt je ten, že lidi sem tam něco říkají, no. U nás se už vůbec stalo pár podivnejch věcí a kolem toho kravína se to dost točí.
Jaké podivné věci máte na mysli? Povídejte.
Ta barabizna se především měla dávno zbourat, a to už před x lety. Zeptejte se pana Vlasáka, proč tady vůbec ještě stojí. To léto před revolucí se nám tady stal velkej průser. Vy jste ještě docela mladá, vy si na takový věci jako je jezetdé moc nepamatujete, co?
Ženy neříkají svůj věk ? ale pravda je, že tohle jsem sice ještě zažila, ale jako hodně malá holka, takže spíš z doslechu.
No, jednotný zemědělský družstvo. Ale o slintavce, kulhavce a nemoci šílených krav určitě něco víte, tyhle věci už jste zažila, že ano. No nám se tehdy v létě osmdesát devět stalo něco podobnýho. Kulhavka, slintavka nebo tak něco. Já už si detaily moc nepamatuju, byl jsem ještě mladej, ale byla to nějaká epidemie. Prostě a jednoduše, všechny krávy jsme museli utratit. Copak dneska, ale tehdy to byl strašnej průser. Navíc dneska se o tom píše a dělaj se z toho hlavní zprávy. To tehdy absolutně nebylo myslitelný, aby se v socialistickým zemědělství děly takový věci, takže se to naopak muselo co nejvíc tutlat. Mně bylo tehdy něco přes dvacet a dělal jsem technika, a Vlasák byl tehdy předsedou JZD. Tehdy to byl velkej komouš, po revoluci hned klasicky převlíknul kabát. Jeden čas tady byl dokonce i starostou, podruhý ho lidi už nezvolili, ale v zastupitelstvu zůstal. Lidi jako on se prostě neztratí.
A vy myslíte, že to může mít nějakou souvislost s tím, co se o téhle vsi povídá?
Co chci říct je to, že tehdy sem přijela na brigádu mladá holka, tak o pár let mladší než já. Studovala zemědělství a byla úplně nadšená chovem zvířat, krávy zbožňovala. Hrozně chtěla se vším pomáhat. No jenže přijela v tý nejblbější době, právě těsně předtím, než propukla ta epidemie. To, že se musely všechny krávy vybít, nesla fakt hodně špatně. No a pak zmizela. Prostě jako by se po ní slehla zem. My jsme si všichni mysleli, že to nevydržela a prostě odjela pryč, to by dávalo logiku. Jenže pak sem přijela kriminálka a vyšetřovala její zmizení. Párkrát tady byli, vyslechli nás. Já byl taky u výslechu, jenže jsem jim toho nemohl moc říct. Jen to, co teď říkám i vám, že jsme si všichni mysleli, že to neustála a odjela, aniž by někomu něco řekla. Ona vůbec vypadala, že ráda cestuje, že je jednou tam a jednou tady...
A jak to dopadlo? Našla se nakonec?
To já vůbec nevím. Ale pár let nato se tady začaly povídat ty divný věci – už nevím, jaká bába přišla s tím, že v kravíně straší. To víte, ještě to měli všichni v živý paměti, tu tragédii s krávama, navíc po revoluci přišly tyhle věci celkem do módy, duchařský filmy, seriály, povídky. Ani si nepamatuju, od koho jsem to vlastně slyšel poprvé. A že prej duchové těch zabitejch krav...prosím vás, já jsem ten poslední, kdo by věřil na nějaký strašidla. Ale sem tam jsem vždycky zaslechl od nějakejch lidí, že s tím místem není něco úplně v pořádku. Že tam jsou za noci slyšet divný zvuky, jako třeba bučení.
To by bylo ale celkem normální, ne? Jsme přece jen na vesnici...
No právě. Tady jde o to, že nikdo ve vesnici krávu nemá. Fakt nikdo. Od tý doby, co jsme měli tu epidemii. No a divný je to, že i já sám jsem už párkrát v noci bučení krávy slyšel. Vysvětloval jsem si to tím, že ho mohl třeba vítr přinést z jiný vesnice, co já vím.
Zajímavé. A sám jste nic neviděl?
Ne. Ale víte co, mám manželku, dvě děti a dřu jako kůň. V noci jsem utahanej a spím, neběhám po vesnici. Tady by se o půlnoci mohlo klidně procházet tisíc strašidel, ale mně by to bylo jedno, protože v tu dobu už zařezávám.
A znáte osobně někoho, kdo se tady setkal s tím, o čem se tu povídá?
Teď se tady o tom už skoro nemluví, když už, tak spíš ve srandě. Řeknu vám ale, že k tomu kravínu radši nikdo v noci moc nechodí. Je to tam divný, opuštěný, z toho místa jde strach i normálně. Ale o čem jsem chtěl mluvit. Když jste od novin, jak říkáte, měla byste se zaměřit na to, proč pan Vlasák tak horoucně bojuje proti tomu, aby se ten kravín zboural. To by mě vážně zajímalo. Diskutovalo se o tom naposledy na zastupitelstvu a tomu parchantovi se podařilo většinu přesvědčit. Proč? To je větší záhada než všechny strašidla dohromady. Já bych se totiž vůbec nedivil tomu, kdyby ty historky trousil sám Vlasák, aby lidi k tomu kravínu radši nechodili. Stačí, aby se tady stalo pár divnejch věcí a legenda je na světě.
O téhle legendě se ovšem už docela dlouho mluví, zdá se mi divné, že byste se sám s ničím nesetkal...
No dobře, že jste to vy. Chlapi mi třeba před pár lety vyprávěli, že se tady v hospodě jednou něco slavilo a výjimečně bylo otevřeno přes půlnoc. Najednou do putyky vpadnul mladej kluk, co tu snad byl na prázdninách, měl oči navrch hlavy a začal si objednávat jednoho panáka za druhým. Klepal se a jektal zubama a furt opakoval, že u kravína viděl něco strašnýho. Asi po pátý kořalce se uklidnil a chtěl, aby tam šli chlapi s ním. Všichni prej seděli na prdeli a nikoho ani nenapadlo se zvednout a jít ven. Hospodská pak chtěla zavřít, ale všichni ji přemlouvali, ať je tam ještě chvilku nechá. Byli posraný až za ušima. Já tam tehdy nebyl, ale těžko říct, jestli bych byl za hrdinu. No a pak je tady ta věc se squaterama, to je další...
O tom jsem už něco letmo slyšela. Co se vlastně stalo?
To není ani měsíc stará záležitost. Paradoxní na tom je, že se to stalo nedlouho potom, co zastupitelstvo odmítlo můj návrh s demolicí. Díky tomu hajzlovi, samozřejmě! Prostě kde se vzali tu se vzali, v kravíně začala vegetovat partička mladejch blbců. To se samozřejmě nikomu nelíbilo, když se ty špinavý smradi producírovali vesnicí, vypadali hrozně, tak jsme je odtamtud chtěli vykopat. Jejich asi šéfka byla taková hubatá ochechule, co sežrala všecku moudrost světa, já bejt její táta tak jí seřežu prdel, až by čuměla. Jednou jsem ji u krámu zastavil a chtěl si s ní promluvit, říct jí, že se nám místním nelíbí, jak se tu roztahujou. Začala to na mě zkoušet s tím, že právo na bydlení je prej nadřazený právu vlastnickému, a že se ten kravín stejně nepoužívá, tak ať jsme rádi, že tady z toho udělaj kulturní centrum. Kulturní centrum! Chápete to? No kdo to jaktěživ slyšel. Začala se s nima taky tahat vnučka starýho Cílka z vesnice, která byla nejspíš celá zblblá do nějakýho pazdráta z nich. No a pak se tam jednu noc něco stalo. Slyšel jsem, že ti squateři se pakovali tak rychle, jako kdyby jim za patama hořelo. Ráno už po nich nebyly ani stopy. Pak jsem ještě zaslech, že prej snad chtěli žalovat místní obyvatele, že je tam nějak strašili či co... muselo se tam stát něco divnýho, protože ta Cílkovic žába, slyšel jsem, se z toho skoro pomátla na rozumu. Ale kdo ví, jestli tam třeba nefetovali a neměli nějaký halucinace, to je taky dost dobře možný. Každopádně tady jsme všichni rádi, že jsou v hajzlu, ať už za to může kdokoliv nebo cokoliv. Ale jak říkám, čím dřív to zbouráme, tím líp, aspoň nebudeme muset řešit tyhle problémy. To je asi všechno, slečno, co jsem vám chtěl říct. Největší záhadou je prostě pro mě to, jak to, že ta hnusná opuštěná barabizna ještě stojí na kraji vsi. Přemejšlím o tom, že tu demolici prostě zaplatím ze svýho jako svou soukromou iniciativu! Ať mě potom obecní zastupitelstvo klidně žaluje. Mějte se a nashledanou.“
No tak to vidíte!
Chápete, že jsem čím dál zvědavější?
No a to není všechno.
Musím teď rychle psát, abych nic nezapomněla a všechno se mi utřídilo v hlavě.
Jak Milan odešel, chvíli jsem jen tak ležela na pelesti a přemýšlela. Nejdřív jsem chtěla všechno přepsat, pak jsem ale hodila diktafon zpátky do kabelky a vyrazila do vesnice – sehnat toho záhadného Vlasáka!
Jste napjatí, jak to celé dopadlo?
No, přiznám se rovnou, že teď už jsem tak úspěšná nebyla.
Sotva jsem vyšla ven, potkala jsem dva mladé lidi, kluka s holkou, jak venčili psa. Mohlo jim oběma být tak nanejvýš šestnáct sedmnáct. Rovnou jsem jim řekla, že hledám pana Vlasáka a nemohla si nevšimnout výrazu nejistoty, či snad dokonce mírného úleku, který se jim okamžitě objevil oběma ve tvářích.
Nicméně mě navigovali. „A co mu chcete?“ zeptal se v jednu chvíli ten kluk. Nevěděla jsem, co si mám narychlo vymyslet, jen jsem zablekotala, že ho sháním kvůli jedné důležité věci, která se ho velmi týká. Zdálo se, že je ta odpověď uspokojila. Pak jsem se s nimi s co nejpřátelštějším způsobem rozloučila a vydala se podle instrukcí k rozlehlému, vícegeneračnímu stavení na samotném kraji vesnice.
Tam jsem několikrát zazvonila u branky a asi pět minut se nedělo nic. Potom se ale najednou domovní dveře, od kterých mě dělilo asi deset metrů, zeširoka otevřely, skoro jako kdyby je někdo zevnitř vykopnul.
Stál tam starý muž, dle mého soudu tak sedmdesátiletý. Vysoký, silný, žádný věchýtek. Měl na sobě tmavě hnědý nátělník a krátké kalhoty. Na svůj věk poměrně husté vlasy. Ve tváři měl tak nepřátelský a nebojím se říct zlý výraz, až mě to na chvíli ohromilo. Vím, že zdání klame a podle prvního pohledu nemůžete soudit člověka, ale já byla v tu chvíli přesvědčená, že proti mě stojí chlap, kterého bych neváhala označit za masového vraha, nebo tak něco.
Normálně jsem začala koktat. „Dobrý den – vy –vy – jste pan Vlasák?“ vyblekotala jsem. „Víte-víte-já bych se vás p-p-otřebovala na něco zeptat.“
Starý muž stál a bez jediného slovíčka na mě hleděl. Pak řekl jen „vypadněte“ a zavřel dveře.
Byla jsem z toho tak konsternovaná, že jsem poslechla. Vrátila se do mého skromného ubytování, přepsala všechno, co právě čtete a teď už je skoro večer. Ještě se nesetmělo, ale slunce už má zřetelně oranžovou barvu. Dnes v noci jsem pevně přesvědčená jít se k tomu kravínu podívat.
Bojím se? Ano, bojím. Ale na druhou stranu jsem si vědomá toho, že za touhle věcí jsem přece přišla. Když chci stopovat strašidlo, nemůžu čekat, až mi samo zaklepe na okýnko, ne? ? z chování a vyprávění lidí tady ve vesnici jsem nabyla dojmu, že se tady fakt asi něco děje. Strašidla, duchy a tyhle věci mám moc ráda, ale na druhou stranu na ně vlastně ani moc nevěřím. Já nevím. Ale dneska jsem vážně rozhodnutá. Nakonec si tu ten pobyt a pátrání nemůžu prodlužovat donekonečna!
4.7.2009, z čísla +420777xxxxxx
Lasko, ja citim ze se dnes vecer neco strasneho stane. Uz zase buci, slysim to az sem. Proc jsme tam vubec lezli? Ono nas to citi, jsem o tom presvedcena. A ja to citim taky. Promin, vim, ze nechces, abych ti psala, ale ja musim. Umiram hruzou!!!! J.
www.anezkaceska.bloguje.cz, 4.7.2009
Jak se to zpívá v té písničce od Nedvěda zpívá? „Je skoro půlnoc...a z kostela zvon mi noc připomíná...“ tak, právě odbila půlnoc, hodina duchů je tady a já už nemůžu déle čekat. Jen se přioblíknu a za chvíli vyrážím ke kravínu.
Pocit mám čím dál tím divnější. Leze mi mráz po zádech a pořád se ptám sama sebe, jestli tam chci jít. Je to dost nebezpečná cesta, takhle v noci o samotě. Strašidel se nebojím, ale přepadnout mě v těch opuštěných místech, až za vesnicí, někdo klidně může.
Dnes je navíc taková divná noc. Možná bude bouřka, mraky zvláštních tvarů přikryly měsíc i hvězdičky, začal foukat vítr. Snad nenese nic zlověstného...
Pořád si v hlavě dokola přehrávám rozhovor s tím chlapíkem, s Milanem. Jeho zvláštní zmínky o tom, co vyděsilo toho kluka, že se nikdo z místních chlapů ani neodváží jít kolem toho kravínu v noci. Nezaslechla jsem teď někde v dáli zvuk, který opravdu připomínal bučení krávy? Spíš to bylo tím, jak jsem na náš hovor tak usilovně myslela. To už jsem z toho vážně na palici!
Nejradši bych se na tu cestu posilnila nějakým panákem, ale hospodská už zavřela. No nic, můj online deníčku. Mám docela strach, ale musím být statečná! Musím!
Tak já jdu!!!!!!!!
From:
"Vladimír Novák "
View contact details
To:
Milý (nebo milá?) „Sonicghost“ (to je něco jako Akustický duch? Zajímavé)
Našel jsem na webu o záhadách a mysteriích Tvůj dotaz na ducha z kravína ze Západních Čech. Píšu Ti raději přes e-mail, protože následující řádky, jak jistě pochopíš, nepatří do veřejné diskuse.
Nevím proč jsi ten dotaz psal/a a co vlastně o tom víš, ale řeknu Ti jediné, já o tom vím dost a radím Ti dobře: Nech to spát, nech to být! Paranormálními jevy se zabývám už dlouho a tenhle případ samozřejmě mé pozornosti neunikl. Vypravil jsem se do té vesnice a s tím přízrakem jsem se na vlastní oči setkal, a od té doby vím jediné, nebudu již tenkou hranici mezi naším světem a něčím jiným nikdy pokoušet.
Napadlo Tě někdy, proč se vlastně takové věci dějí? Proč se na některých místech setkáváme s něčím, co do našeho světa evidentně nepatří? Už naše babičky o tom mluvily, milý Akustický duchu (s touhle přezdívkou si mimochodem taky dost zahráváš). Kdesi v britském opatství se zjevuje přízrak člověka pohřbeného zaživa, mnoho lidí ho nejen vidělo, ale doslova fyzicky cítilo jeho přítomnost. Jednomu dokonce podal ruku. Byla studená jako led...najdi si to, je to popsané v mnoha knihách.
I já, když jsem stanul tváří v tvář tomu příšernému stvoření, které mělo lidské tělo – nahé tělo, které vypadalo jako trochu zetlelé – a nestvůrnou zvířecí hlavu, jsem jej fyzicky cítil. Cítil jsem pach smrti, mnoha smrtí...a vraždy a nenávisti...a to je ten důvod, proč se nám takové věci zjevují. Chtějí nám neustále připomínat, že to člověk je ta nejstrašnější příšera na světě...
Je to zlo, milý/á zájemce o paranormálno. Čiré zlo, které vychází zase jen ze zla...žádní „dobří duchové“ neexistují. Jsou to buď démoni, kteří se živí negativní energií a naším strachem, nebo jakési bizarní, odporné pomníky v místech, kde se staly strašné věci. A tam se rozhodně něco strašného stalo, to Ti říkám. To stvoření, které dutým zvířecím hlasem pláče do noci, je toho důkazem a největším svědkem. A Ty to nechtěj nikdy vidět...je to cizí a zlé a MRTVÉ, i když se to pohybuje a kravské oči, z kterých kape hnis, mají vševědoucí pohled...přesně ten pohled, který hovězí dobytek dostane v momentě, kdy z něj na jatkách vytéká s krví i život. To pochopení...jejich údělu, proč jsou vlastně na světě, a možná i něčeho jiného... I tohle jsem viděl na vlastní oči. Jsou lidé, kteří to unesou, protože já už viděl na vlastní oči nejen smrt, ale také to, co přijde potom, a to vážně nejsou hezké věci. Jakkoliv se to při četbě knih a na internetu může zdát romantické a strašidelné a vůbec...ani trochu, jde tu o život a o zdravý rozum, to jen pošetilí lidé a šílenci jako já si s tím stále zahrávají.
Nechme mrtvé krávy spát a mrtvé lidi také.
Hodně štěstí na Tvé životní cestě.
Vladimír
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z protokolu o zasedání zastupitelstva, 21.7.2009
Zastupitelstvo včera 21.7.2009 v poměru hlasů 16 pro k 5 proti odsouhlasilo návrh k demolici bývalého kravína, nacházejícího se na adrese Svobody 4. Zároveň je zaprotokolována nutnost vypsání výběrového řízení na firmu, která demolici provede.
Plzeňský deník, 3.8.2010
Pohřešovanou studentku objevili po dvaceti letech. Zabetonovanou v podlaze
(od regionálního zpravodaje) Hrůzný nález včera odhalila demoliční četa při bourání starého nepoužívaného kravína v obci xxxx. Při demontáži betonové podlahy tam její pracovníci objevili lidské ostatky.
Podle všeho se jedná o Juditu Sýkorovou, která byla v této oblasti pohřešována už před dvaceti lety. Tehdy studentka zemědělské školy vypomáhala v kravíně jako brigádnice a beze stopy zmizela v srpnu 1989. Ačkoliv bylo po Sýkorové vyhlášeno intenzivní pátrání, studentka nebyla nalezena.
Místní policejní oddělení Plzeňskému deníku pouze sdělilo, že případ je v šetření. Podle mluvčí policie Plzeňského kraje by kosterní nález mohl odpovídat pohřešované Sýkorové. Jasnou odpověď by ale podle ní přinesla až expertíza DNA.
Policie rovněž odmítla konkrétně zodpovědět dotaz, jestli pohřešovaná brigádnice zemřela násilnou smrtí. „Můžeme k tomu v současné době říct jen to, že případ je v šetření,“ uzavřela tisková mluvčí policie Plzeňského kraje.
Podle místních obyvatel byl starý kravín, určený k demolici, již dříve terčem mýtů a legend. Místní obyvatelé často mluvili o paranormálních jevech v souvislosti s touto budovou, v jejímž okolí často docházelo k nervovým zhroucením osob. Poslední případ tohoto ražení postihl redaktorku celostátních novin, která byla hospitalizována v psychiatrické léčebně. (jjt)
------------ Původní zpráva ------------
> Od:
> Předmět: Re:
> Datum: 22.9.2009 21:13:11
> ----------------------------------------
Oldo, brachu stará.
Rád slyším, nebo čtu, že se máš už lépe a zdravotní problémy Ti dávají pokoj.
Já se mám taky dobře. Ve větším městě je sice větší ruch, v tomto ohledu se mi po vesnici stýská. Na druhou stranu, od jisté doby už dokážu spíš ocenit, že i přes noc tu svítí lampy, bary jsou otevřené, lidé se prochází po ulicích...a všechny tyhle věci, znáš to. Kdo by to do mě ještě před pár měsíci řekl, viď?
Děkuji Ti převelice za zprávy z mého dnes již bývalého domova. Že nám ale ty nejnovější události pěkně tím klidným rybníčkem zahýbaly, což?
Vůbec mě nepřekvapilo, že Vlasák si dál klidně chodí po vesnici. Ani trochu to nesouvisí s mou averzí vůči jeho osobě (přece jen trochu ochladla po mém přestěhování – teď už toho starého hajzla nemusím vídat každý den), ale každému rozumně myslícímu člověku by mělo dojít, že s tou zabetonovanou brigádnicí měl nejspíš něco společného! Už tehdy jsem byl skálopevně přesvědčen, že s ní spal a myslím si to i teď. Jak to, že ho neskřípla kriminálka? Abych pravdu řekl, ani nevím, po jak dlouhé době je vlastně u nás promlčená vražda... i když mám dojem, že toho křiváka by nezavřeli, ani kdyby včera pobil půlku vesnice.
Oldřichu, nikomu jsem to doposud neřekl, ale ta červencová noc byla doopravdy to nejhorší, co jsem v životě zažil. Bylo to něco, co otřáslo úplnou podstatou mého já. Teď si starý skeptik Vocílek dokonce půjčuje knížky o záhadách a tak – to je, co? ?
Nikdy nezapomenu na to, jak mě ty zvuky probudily a vylákaly ven, jak jsem šel poprvé v životě směrem k tomu kravínu a tam jsem ji našel – pomočenou a jinak potřísněnou, plačící, s vytřeštěnýma očima, nesouvisle blekotající. Pořád opakovala „ne, prosím, ten čumák, nechci, nechoď ke mně.“ Pak začala nesouvisle vřeštět, chtěla mě kousat, škrábat, musel jsem zavolat syna na pomoc. Ještě že Tomáš je už velký kluk – dělá mi jen samou radost, klacek jeden – společně jsme ji narvali do auta a odvezli do té nemocnice. V autě nám ta holka začala strašně bučet, kamaráde, já myslel, že z toho zešílím, fakt to znělo, jako když bučí kráva. V životě jsem neviděl nic podobného. A doufám, že už nikdy neuvidím a ani neuslyším.
Co tam ta holka musela vidět tak strašného? Co tam bylo, že to udělalo z normálně myslícího, zdravého člověka (nezapomeň, že jsem s ní mluvil jen pár hodin předtím!) během chviličky blábolící, šílenou trosku? Oldřichu, já tam nic neviděl – ale fakt je ten, že jsem prostě cítil, jak je ve vzduchu něco divného. Neumím ten pocit vysvětlit ani popsat. Zažil jsem to vážně poprvé.
Ale jak víš, všechno zlé je k něčemu dobré. Díky tomu, co se tam stalo, si už Vlasákova zmanipulovaná klika fakt nemohla dovolit znovu přehlasovat můj návrh. Jsem rád, že každému došlo, proč byl tak dlouho Vlasák proti demolici! Světská spravedlnost má, koukám, na toho parchanta ruce krátké. Třeba se dočká nějaké jiné, vyšší – vím, před nedávnem bych se sám té větě zasmál. Dnes se na to koukám poněkud jinak, snad to chápeš. Aspoň že se s ním už nikdo ve vesnici nebaví – tím jsi mi, Oldo, udělal radost.
Normálně bych si i byl myslel, že celou tu historku o přízraku má na svědomí on. Že to byl snad dokonce on sám, co chodil do kravína strašit, právě proto, aby ho všichni raději obcházeli velkým obloukem. Třeba to tak doopravdy bylo. Jen mi není jasné, jak by to udělal, aby se z toho normální lidi pomátli na rozumu. Je fakt, že je to tam dost ponuré, jestli se třeba nějak namaskoval...no, představit si to moc nedokážu. Možná se tam doopravdy dělo něco mezi nebem a zemí? Dnes čtu knihy, ve kterých jsou popsány, i svědecky zdokumentovány, různé případy zjevení a podobných věcí...no ano, vážně jsem tomu trochu propadl, na stará kolena. Kdo ví, třeba na tyhle otázky dostaneme někdy odpověď.
Do té doby, Oldřichu, užívej klidu a míru.
Tvůj přítel Milan
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
