Noční děsy

„Můžeš mi nechat rozsvíceno?“ zeptá se až plačtivě dítě své matky, která jej přišla uložit a popřát dobrou noc.
„Ale zlato, vždyť už jsi velký kluk, přece se nebudeš bát tmy,“ odpověděla povzbudivě, „nemáš se čeho bát.“
„Maminko prosím! Já se bojím, něco tady v pokojíčku je!“ zakřičelo prosebně dítko a zároveň se na posteli postavilo.
„Tak už toho mám právě dost!,“ řekla zvýšeným hlasem a přinutila si chlapce lehnout, načež jej přikryla až po jeho pláčem cukající se bradičku a políbila na čelo.
Když odcházela ke dveřím, dítko se na ni prosebně a se vzlyky dívalo, ale ani nešpitlo, nechtělo maminku rozzlobit. Bylo to hodné dítě. Jenže uvnitř doslova panikařilo. Pozorovalo svou matku, jak sahá po vypínači. Cvak, světlo v pokoji zmizelo, jen pruh světla linoucí se z otevřených dveří se ještě snažil porazit tmu.
„Hezky spinkej, zlatíčko,“ , říkala matka láskyplně, když zavírala dveře pokoje svého jediného syna. Ten, jen drobná hlavička vykukující z pod přikrývky, vyděšeně pozoroval stále více se ztenčující paprsek světla, který zanikl zároveň s cvaknutím dveří.

Chlapeček zůstal sám. Rozplakal se. Nevzlykal hlasitě, věděl že by se maminka zlobila. Slzy se z jeho očiček jen řinuly, stékaly mu k uším, kde začaly lehounce studit, jako dotyky drobných ledových prstíků. Jeho drobné tělíčko se pod přikrývkou chvěje, jak se klučík snaží zadržovat vzlyky. Bojí se. Bojí se každou noc, ale všichni dospělí si myslí, že si jen vymýšlí. I maminka. Možná by měli pochopení, ale jak léta jdou, každý na své dětské bubáky zapomene. Chlapec si drobnými prstíky přidržuje přikrývku u brady a pozoruje vyděšeným pohledem stíny, které k němu do pokoje oknem utíkají před měsíčním svitem venku. Noční stíny jsou jiné, než ty denní, jsou černé, černé jako uhel. Roztančily po stěnách pokojíčku svůj plíživý tanec, pomalu se plížíc přes nábytek, i chlapcovy oblíbené hračky, pomalu se plížíc k němu. Chlapec se stínů bojí, vypadají jako živé.

Stíny se zastavily, usadily se na svých místech, ze kterých mají dobrý výhled. Výhled na noční dětský pokoj. Noc všechno změní, tma, stíny, i chlapcovy oblíbené hračky, se kterými si jinak tak rád hraje vypadají hrůzostrašně. Půl metru vysoká plyšová příšerka je jeho oblíbená, má ji moc rád. Je brčálově zelená, s malými legračními očky a má široký úsměv. Jenže v noci nevypadá legračně a není zelená, je černá, kouká na něj nehybně z poličky a plastová očka se jí občas zlověstně zablísknou.

Chlapeček něco zaslechl! A u jeho postele! Jen takové lehké zašustění, které chlapce donutilo skrčit nohy a vleže se posunout co nejblíže k jediné bezpečné straně postele. Postel byla za jeho hlavou přiražena ke stěně. Ano, ta je bezpečná, z té strany mu nic nehrozí. Očička mu zběsile kmitaly, když jimi přejížděl po okraji postele, snažil se něco zahlédnout, ale zároveň měl šílený strach z toho, že opravdu něco zahlédne. Věděl samozřejmě, že by se stačilo jen posadit a podívat se kolem postele, jenže on to vlastně nechtěl vědět. Co když se nemýlí? Navíc se nemohl strachy skoro hnout, jen tam tak ležel, nehybné tělíčko pod přikrývkou a jediné co se v pokoji hýbalo, byly jeho široce otevřené oči, které těkaly po okolí jako splašené. Jeho dech je tichý, ale rychlý a malé srdíčko pumpuje krev ohromnou rychlostí. Žilky na spáncích mu pulzují, hučí mu z toho v hlavě. Ze všeho nejvíc stále pozoruje okraj postele, pořád něco vidí, nebo se mu to jen zdá, ale stejně to vidí, vršek chlupatého hřbetu, který se na chvíli objevil, nebo malou ošklivou hlavu, jejíž vrchní půlka na setinu sekundy koukala na něj, načež se zase schovala. Okraje postele jako by se přibližovaly, stávají se stále více zlověstnějšími, jaká hrůza to obchází jeho postýlku? Co to jde se vleže tlačí ke stěně, neodvažuje se nadzvednout, děs mu to nedovolí, jen se zapírá drobnými nožkami do lůžka a posunuje se po zádech. Nejraději by se do stěny vpil, ale stěny jsou královstvím stínů, nepustí jej mezi sebe. Přitáhl nohy co to jen jde. Zahlédl totiž na okraji postele černé dlouhé prsty, které by ho jistě chytily za nohu a stáhly dolů.
„Maminko!“ křičí v duchu „Mami prosím, přijď!“
Tento zoufalý výkřik v jeho nitru ale maminka slyšet nemůže, nikdo jej neslyší, jen on.
A tak chlapeček leží, vytřeštěnými očičky pozoruje okraj postele, občas se podívá k oknu, protože za ním někdo stojí a ze všeho nejvíc si přeje, ať už je ráno, ať vyjde slunce a zaplaší všechny ty hrůzy, které vylézají jen za tmy. Leží, úplně sám, proti veškeré hrůze světa, která mu nedovolí spát. Zvony nedalekého kostela odbily půlnoc.