VĚŠTKYNĚ

Věštkyně - hluboká, prázdná a černá díra v zemi.

Věštkyně - bezedná propast, plná netopýrů, pavouků a husté tmy.

Věštkyně - jeskyně, která nikdy nevydala svá tajemství zvuků.

Věštkyně - jeskyně, ve které již zahynulo příliš mnoho lidí, jeskyňářů, speleologů i dobrodruhů.

Věštkyně - tajemná, vražedná a neprozkoumaná.

Té tmavé díře uprostřed lesa se říkalo - Věštkyně.





X X X


„Změř to pořádně Marku,“ okřikl mladého zámečnického učně jeho mistr.

„Jasně strejdo...,“ pomyslel si pohrdavě asi šestnáctiletý, možná se­dmnáctiletý jinoch a pubertálně, znuděně protočil oči k nebi.

Oba zámečníci si odměřovali svinovacím metrem velikost úzkého vchodu do podzemí. Dostali od obce práci. Dostali za úkol vyrobit mříž. Zábranu, která by znemožnila komukoli vlézt do té smradlavé, vlhké a nebezpečné díry.

„Tak a teď mažeme pryč hošku,“ řekl starší zámečník tomu mladšímu, když měli konečně zapsané míry vchodu.

Markovi se zdálo, že v mistrově hlase slyší zvláštní spěch, netrpělivost a dokonce snad i strach.

„Počkejte pane mistr, rád bych se podíval dovnitř,“ odmítl učeň odejít.

Věštkyně ho fascinovala a cítil jistou touhu prozkoumat její nitro.

„To ať tě ani nenapadne mladej,“ skoro vykřikl v modrých, pracovních šatech oblečený, proplešatělý, zámečnický mistr. Pak tiše velice tiše zašeptal.:

„Je to brána do pekel...“

„No, ale až tam dáme ten poklop, tak už se tam nikdy nikdo nedostane, myslím, že bychom ji měli prozkoumat, alespoň kousek,“ přemlouval mistra Marek.

„Nevymejšlej nesmysly hošku, nebo ti jednu střihnu. -Seber vercajk a pohni laskavě kostrou, máme ještě spoustu práce,“ rezolutně zavelel mistr a už táhl dost nešetrně mladíka z lesa ke své dodávce.





X X X


Byl pátek večer. Marek pobíhal po domě. Rodiče odjeli na víkend někam na Šumavu. Prý podívat se na „Stará, dobrá místa“ a mladík zů­stal v domě sám. Marek měl plán. Jeskyně, na kterou společně se sta­rým, mrzutým mistrem vyráběli celé dopoledne masivní, ocelovou mříž ho lákala. Slyšel už příliš mnoho pověstí a legend o té díře v zemi a jeho zvědavost mu prostě nedala spát. Slýchal pověsti o zvláštním sténání, které se ozývalo z nitra Věštkyně. Jakoby dívčí pláč. Povídalo se, že v okolí jeskyně bývají k spatření zvláštní stíny. Stíny bledé, stíny nebez­pečné a stíny vražedné.

Vždy, když se neslo nocí zvláštní sténání z hlubin podsvětí, lidé z vesnice ve strachu zamykali dveře domů. Vždy, když se ozval ten srdcervoucí dívčí pláč, přihnalo se zpravidla do obce nějaké neštěstí. Ztráceli se lidé a stávaly se nehody. Zvláštní nehody. Říkalo se, že Věštkyně je brána do pekla, nebo vstup do jiného, temného světa. Povídalo se, že jeskyní na povrch prosakuje zlo. Zlo, které si člověk jen těžko dokáže představit. Všechny tyhle zkazky Marka přímo fascinovaly a mladík byl odhodlaný přijít jim na kloub. Nevěřil sice těm povídačkám, ale byl prostě jen zvědavý. Rozhodl se, že tento víkend má jedinečnou a poslední šanci. V pondělí na úzký vchod do hlubin jeho mistr zabetonuje ocelovou zábranu a pak už se takováto příležitost nikdy nenaskytne.

„Hlavně nesmím na nic zapomenout,“ říkal si Marek.

Probíral tátovy věci v garáži. Vyrobil si již dřív z baterky od motorky provizorní svítilnu na čelo, která jak si vyzkoušel, vydržela celkem slušně zářit dobré dva dny. V garáži našel i nabíjecí, ruční svítilnu, kte­rou si také přibalil do nevelkého, nepromokavého, otcova ruksaku. Ma­rek spokojený se svojí výbavou odběhl zpátky do domu.

„Tak a teď se hlavně dobře obléct,“ nedočkavě prohlížel skříň.

Prádlo létalo vzduchem. Konečně zámečnický učeň našel to, co hledal. V polici se na něj zelenal jeho neoprén „na vodu“. Chvíli trvalo, než si těsný, ale hřejivý a hlavně nepromokavý oblek natáhl. Pak si přes neoprén oblékl ještě svoji pracovní kombinézu. Svůj overal.

„ Tak a můžu vyrazit,“ pochválil se mladík před zrcadlem.

Na chodbě si nazul po kolena vysoké holiny a zkontroloval ještě obsah ruksaku.

„Baterky, náhradní žárovky, tři svíčky, sirky a na co sem to jen zapo­mněl,“ tiše sám sobě šeptal.

Chvíli přemýšlel, pak i v nazutých holinkách ještě vběhl do kuchyně, kde ze špajzu do ruksaku přihodil patnáct sušenek, bochník chleba, más­lo a plechovku piva, kterou vytáhl z lednice.

K pasu si připnul tátův na opasku zavěšený, veliký, zálesácký a ostrý nůž.

„Tak a tradá do Věštkyně,“ spokojeně zamkl Marek dům a zmizel v černotě tmavé noci.





X X X


Vchod do Věštkyně byl v noční, mrtvé a neprohlédnutelné tmě jen vel­mi těžko k nalezení. Marek pobíhal po lese dobré dvě hodiny. Nízko rostoucí větvičky smrků mu rozdíraly tvář až do krve. Mladík nejednou zakopl a upadl, když mu po zemi plazící se šlahouny ostružiní podrazily nohy. Po bezvýsledném pátrání po otvoru do podzemí si Marek vy­čerpaně sedl na oblý pískovcový kámen, který z půlky trčel pohřben v zemi a jehličí, někde uprostřed lesa.

„No nic, musím si posvítit,“ usoudil mladík a vylovil z torny ruční sví­tilnu.

Žluté, ostré světlo baterky prořízlo lesní temnotu. Marek se trochu zo­rientoval, ale přesto v pohybujících se stínech vzrostlých, smrkových kmenů nemohl nalézt cestu k Věštkyni.

„Ty brďó já sem snad zabloudil,“ pomyslel si.

„Íííááá...,“ ozvalo se vzdálené zasténání tichem lesa.

Marek se strašně lekl. Sténavý, kvílivý zvuk do klidu noci prostě ne­patřil. Po zádech mu přejel mráz a jeho tělo na chvíli přimrzlo na místě.

„To je ona, to je Věštkyně,“ blesklo mu hlavou a snažil se zjistit, z kte­rého směru zasténání přišlo.

„Ííííáááá...,“ ozvalo se znovu.

Marek se otočil. Udělal čelem vzad. Konečně znal směr k jeskyni. Konečně věděl kudy. Přesto že byl vystrašený, pomalu vyrazil. Baterku držel před sebou a světlem pátral po okolí.

„Už to nemůže být daleko.“

Tančící stíny noci mátly mladíkovy oči. Zdálo se mu, že i přes jasnou záři svítilny bloudí v kruhu. Marek těžce oddychoval. Začínal pociťovat únavu i zoufalství.

„Íííííáááá...,“ ozvalo se kousek od něj.

Marek se zase lekl. Obrátil rychle světelný kužel směrem za zvukem. Na chvíli se mu zdálo že v proudu žluté záře zahlédl pohybující se průsvitnou postavu, která se bleskovým pohybem skryla za kmenem, ale byla to jen jeho tmě a dvouhodinovému trmácení vystavená bujná fantazie. Svit baterky dopadl na úzký průlez do jeskyně.

„Tady je,“ oddechl si mladík.

Ve vlhké zemi ve stráni kopce za začernal chřtán úzkého vchodu, spíš průlezu. Vypadalo to jako nějaká zvířecí nora. Marek přistoupil blíž ke vchodu, sklonil se a zvědavě posvítil do jeho nitra. Jeskyně jakoby svě­telný kužel spolkla. Mladík cítil ve tváři zvláštní, teplý a vlhký závan, který z Věštkyně vyvěral.

„Tak jsem tady,“ pomyslel si a maličko se bojácně oklepal.

Shodil ze zad ruksak a vyndal baterii z motorky. Připevnil si ji na opa­sek, kde se houpal otcův nůž. Na čelo si pověsil podomácku vyrobenou svítilnu a zastrčil dráty, které z ní vysely, do baterie. Otočil kulatým, bí­lým vypínačem. Svítilna se rozsvítila. Její záře byla dvakrát, možná třikrát mocnější než světlo z ruční baterky.

„Tak a vzhůru dolů,“ odhodlal se Marek po té, co si nahodil opět nepromokavý ruksak na záda.

Mladík se spustil na kolena a v poloze na čtyřech strčil hlavu do jes­kyně. Teplý vzduch ho obklopil. Marek cítil, jak se začíná potit. Protáhl otvorem celé tělo. Světelný kužel konečně úspěšně prořízl temnotu Věštkyně. Mladíkovy oči zkoumaly v němém úžasu hladké pravidelné stěny tunelu, ve kterém se ocitl, tunelu, který se neustále svíral a zu­žoval.

„Sakra, tam se snad ani nevejdu,“ pomyslel si.

Teď už nebyl na čtyřech, ležel na břiše a odrážel se kupředu jen za po­moci loktů, kolen a špiček chodidel. Jeskyně se zužovala tak, že mladík téměř cítil její tlak na svých zádech. Uvědomil si, že jediná cesta, která pro něj teď byla možná je cesta plazit se kupředu, protože zpátky to prostě už nešlo. Doufal, že se jeskyně někde dostatečně rozšíří natolik, aby se dokázal otočit. Začínal pomalu litovat svého bláznivého nápadu prozkoumat tu díru. Odrazil se opět lokty kupředu.

„Do prčic...,“ uklouzlo mu, když si uvědomil, že baterie zavěšená na opasku se zaklesla někde ve skále.

Pokusil se přitáhnout své tělo s ještě větší silou. Nešlo to. Marek uvízl.

„To snad ne...,“ vylekal se.

Marka zachvátila panika. Nemohl se téměř pohnout. Všude kolem něj jen tvrdá skála a kamení. Nemohl dopředu, nemohl dozadu. Nemohl dýchat. Marek si představil, jak se masa skal kolem něho najednou svírá. Skoro slyšel, jak mu pod tou tíhou praskají kosti. Chtěl odsud pryč. Vzduch se mu nedostával a Marek se začal dusit.

„Nebuď baba,“ poručil si a snažil se uklidnit hlubokým pravidelným dýcháním.

Pomohlo to. Stáhl ruku pod sebe. Nebylo tam příliš místa a Marek cítil, jak si odřel o stěnu bolestivě loket, ale šlo to. Rukou nahmátl baterii. Palcem odklopil drátěnou pojistku, která ji držela zavěšenou na koženém pásku a vytrhl přitom nechtíc dráty od svítilny. Cvaklo to a světlo zhaslo. Mladík se ocitl v absolutní tmě. Uchopil baterii a pokusil se ji vytáhnout z pukliny do které zapadla. Z pukliny pod sebou. Šlo to pomalu. V těsném prostoru to byl téměř nadlidský výkon. Marek se pořádně zapotil. Konečně baterii vyprostil z pod svého těla.

„Ííííííááááá....,“ ozvalo se najednou někde před ním.

Marek sebou cukl jak se lekl a praštil se do hlavy o strop tunelu. Rych­le zasunul dráty do baterie a zaklapl zpátky pojistku. Světelný kužel pro­řízl temnotu. Vytřeštěnýma očima pátral jeskyní. Nic tam nebylo, jen těsná chodba před ním.

„Co to je jen za zvuk?“ zeptal se Marek sám sebe, ale odpověď neznal.

Rozhodl se pokračovat dál, vlastně mu ani nic jiného nezbývalo. Chodba nebo spíš chodbička ho vedla pořád dál do temného nitra kopce. Marek se posunoval kupředu jen s velkým vypětím sil. Zasekl se ještě asi pětkrát, ale vždy se mu nějak podařilo osvobodit své tělo z hrozi­tánského sevření jeskyně. Vytrvale se prodíral vpřed úzkým prostorem. Byl odřený a vyčerpaný. K smrti vyčerpaný. Marek netušil a nedokázal odhadnout, jak dlouho byl v těsném tunelu. Čas se tu jakoby zastavil nebo se přinejlepším strašlivě pomalu vlekl.

„Konečně,“ téměř šťastně vykřikl, když se prostor najednou rozšířil a mladík v záři světla spatřil rozsáhlý prostor s vysokými, jakoby dokulata řemeslnou, havířskou rukou opracovanými stropy.

Marek se po dlouhé a vyčerpávající cestě tunelem konečně mohl na­rovnat a postavit. Och, jaká to byla slast protáhnout utlačované svalstvo, cítit v žilách znovu obnovený tok krve a zeširoka roztáhnout plíce. Ko­nečně mohl zhluboka dýchat. Marek si ten pocit užíval jak nejdéle mohl.

„Tak, paráda, ale nechce se mi tudy zase zpátky,“ otočil se k tunelu, který právě pokořil.

„Ale když už jsem tady, tak se porozhlédnu,“ usoudil a začal se zvě­davě rozhlížet po jeskyni.

„Teda to je pěkný bludiště,“ zašeptal Marek uchvácen množstvím chodeb, které spatřil ve stěnách sluje, ve které se ocitl.

Myšlenku na návrat překonala touha prozkoumat celé nitro jeskyně. Marek si chvilku odpočinul. Cítil, že má žízeň. Sundal ze zad malý ruksak, usadil se na studenou zem a vytáhl plechovku piva. Nedočkavě ji rozdělal. Syklo to a Marek ji rychle pozvedl k ústům, aby mu naštěr­chaný obsah plechovky neutekl. Vypil naráz téměř půlku.

„Mňam...,“ pochválil Marek pivo.

Chvíli počkal, dopil zbytek plechovky, snědl dvě sladké sušenky a teprve takto posilněn vstal.

„Tak kudy?“ zeptal se sám sebe, při pohledu na labyrint chodeb.

„Ííííííááááááááááá...,“ ozvalo se z jedné z nich.

Marek se rozhodl. Chtěl přijít na kloub tomu zvláštnímu, sténavému zvuku. Vyrazil pomalu kupředu k jedné, nevelké chodbě, která se mírně svažovala někam dolů.

„Ííííííáááááááá...,“ hlas z hlubiny opět zasténal.

Mladíkovi opět přeběhl mráz po zádech. Jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Marek si pokoušel představit to něco, co sténavé výkřiky vydává. Nevěděl proč, ale představoval si mladou, plačící dívku, uvěz­něnou v jeskyni. Představoval si i mrtvé duše, které v těchto chodbách bloudí a straší. Dokonce ho napadlo, že jsou to hlasy spících, čekajících bojovníků, o kterých kdysi četl jednu povídku.

„Bůh ví co to je,“ potřásl hlavou, aby zahnal strašidelné myšlenky.

Marek kráčel dál svažující se chodbou. V dálce před sebou spatřil zá­krutu tunelu. Přidal trochu na kroku.

„Ííííííáááá,“ ozvalo se tentokrát velice, velice blízko, možná přímo za zatáčkou chodby.

Marek se zarazil. Za chvíli zjistí, co nebo kdo ty zvuky vydává. Srdce se mu rozbušilo zvědavostí. Namířil světelný kužel před sebe a pátral v temnotě. Téměř nedýchal. Zpočátku nic neviděl, jen stěny a strop chod­by.

Pak to spatřil.

„Ježiši, co to je?“ zaostřil zrak.

V místě zatáčejícího se tunelu spatřil pohyb. Marek viděl velikou, nadlidsky velikou dlaň. Dlaň chlupatou a černou. Pak se za dlaní objevi­lo svalnaté rameno. Nakonec celá postava.

„Ííííííááááá,“ vykřiklo na mladíka to cosi a vyrazilo k útoku.

Marek se nesnažil ani tu věc prohlédnout. Bylo to něco strašného, něco hladového, něco co ho chtělo zabít. Marek víc nepotřeboval vědět. Otočil se ke zběsilému úprku. Do běhu dal veškerou svoji silu. Slyšel, jak ta věc za ním zběsile funí, slyšel, jak se to jeskynní monstrum blíží. Marek ještě přidal.

„Ííííííáááááá,“ řvala jeskynní stvůra hladově.

„Nech mě,“ křičel vyděšeně Marek.

Obluda z Věštkyně mu byla v patách. Marek jasně slyšel pleskání je­jích bosých nohou o skálu. Cítil její horký, smrdutý dech vzadu na krku. A ten její ochromující řev to její: „Íííííííáááááá“ se odráželo od stěn tune­lu a neslo se prostorem. Ten řev Marka dávno předběhl. Mladíka už po­malu opouštěly síly. Nebude to trvat dlouho a padne k zemi vyčerpáním a to by znamenalo konec.

„Konec?“ blesklo Markovi hlavou.

Sebral poslední zbytky sil k úprku. Konečně spatřil úzký tunel, kterým do labyrintu chodeb vstoupil. Za běhu si odepnul opasek. Marek nechtěl riskovat, že by se v úzké chodbě opět zasekl. Nechtěl domyslet, co by se stalo, kdyby ho jeskynní tvor dostihl v tak úzkém prostoru. Těsně před spásným tunelem odhodil opasek i s baterií na zem a po hlavě potmě se vrhl do chodby. Slyšel, jak to hrůzostrašné cosi rozšláplo baterii z motorky, jen to ruplo. Marek zabral a začal se plazit jeskyní ven. Cítil, jak mu něco odporného a silného stáhlo holinku.

„Ííííííááááá,“ ozvalo se zklamaně za ním.

Úzký prostor to stvoření zpomalil. Marek vycítil svoji šanci. Hrabal po tmě rukama i nohama, co mu těsný prostor dovolil. Vyrval si přitom z prstů tři nehty a zanechával ve skále krvavé stopy. Vyděšený mladík to však sotva vnímal. Bojoval o život, chtěl ven, chtěl na světlo a na vzduch. Musel se dostat pryč, daleko od té strašné věci, která po něm šla.

„Už nikdy nikam nepolezu...,“ sliboval si v duchu, zatímco se zběsile hrabal k východu z Věštkyně.

„Íííííííááááááá,“ ozvalo se za ním.

Démon podsvětí, nebo co to bylo, se doslova rval tunelem za Markem. Mladík v dáli spatřil denní světlo. Cítil dokonce i čerstvý vzduch. Naděje mu dodala novou sílu. Nevšímal si vytržených nehtů, nevšímal si právě vyvrknutého kotníku. Plazil se dál a slzy strachu mu smáčely tvář.

„Íííííííááááááá,“ teď už zase těsně za ním zařvalo stvoření.

Denní světlo Marka oslepovalo. Mladík toho však nedbal. Jeho spása byla na dosah. Už už by měl být venku.

„Panebože, néééé...,“ vykřikl Marek.

Hlavou narazil na masivní ocelovou mříž, kterou sám pomáhal vyrá­bět. Marek neměl ponětí o čase. Netušil, že v jeskyni strávil celé dva dny. Neměl ponětí o tom, že ve Věštkyni čas nic neznamená a plyne si svým vlastním tempem. Netušil, že jeho pracovitý mistr se v neděli ráno nudil a vypravil se mříž na vstup do podzemí připevnit sám. Ach ten sta­rý, hloupý, pracovitý mistr.

„Íííííííáááááá,“ řev bestie náhle zněl vítězoslavně.

Marek cítil, jak ho něco silného, hodně silného popadlo za vyvrknutý kotník.

„...Ííííííáááá...“