Horší než Smrt

Byla sobota. Pro většinu lidí stejná, jako desítky jiných, pro mně však vyjímečná. Další den jsem se měl ženit, takže jsme s přáteli provedli, jak se říká, loučení se svobodou.
Bylo kolem třetí hodiny ranní, když jsme se podnapilí vraceli namrzlými chodníky domů. Já to měl nejblíže, stačilo seběhnout několik schodů a stál jsem před domem. Jenže k tomu nikdy nedošlo. Schody byly pokryty ledem a já si pamatuju jen uklouznutí a pád do neznáma. Náraz jsem necítil. Prostě jsem se propadl do temnoty.

Cítím, že ležím. Mám otevřené oči, ale vidím rozmazaně, nezřetelně. Slyšít tichý, štkavý pláč, chvílemi proložený šeptem. Nerozumím slovům, ale poznávám hlas - vždyť to je má snoubenka Helena! Chci na ni promluvit, podívat se na ni. Ale proč nemůžu? Proč jsem tak těžký, tak unavený? Proč se mi myšlenky kroutí jako hromada červů? Co mi je?
Záblesk poznání mě udeřil plnou silou a mě proběhla hlavou poslední vzpomínka - pád do neznáma. Proto jsem teď tady. V nemocnici. Operovali mně a jsem ještě oslabený z prášků. Určitě. Jinou možnost si vůbec nechci připouštět.
,,Pojďte, paní Rösnerová," ozval se hluboký mužský hlas. Mé polofunkční oči v něm rozpoznaly doktora v bílém plášti. ,,Myslím, že už nemá cenu, abyste jej navštěvovala, sama jste se za ty tři měsíce přesvědčila, že nereaguje žádným způsobem, vždyť ani nehýbá očima. Jeho mozek byl evidentně nevyléčitelně narušen. Vůbec vás nevnímá, je to jen bezduché tělo. Pojďte, doprovodím vás... Nechcete svést? Vidím, že vám stále není dobře..." Vzdaloval se jeho hlas. Jestli se můj stav zlepší, ozvou se jí, slyšel jsem ještě. Dveře se zavřely.
A já začal pomalu chápat, vidět svůj budoucí osud v nezřetelných, temných obrysech. Jsem ochrnutý, úplně, naprosto, až na sluch a částečně zrak. Moje budoucnost bude až do mé, možná i několik desítek let vzdálené smrti tady, v této sterilní, bílé místnosti, v této posteli. To bude můj svět až do konce mé existence. Už nikdy nebudu moct udělat...NIC... Jen existovat...Přežívat... Cítil jsem se jako ve snu, ze kterého se mám každou chvíli probudit, jako bych si nepřipouštěl svůj krutý osud. Jako bych mohl vstát a odejít a všechno bylo jako dřiv. Už nic nebude jako dřív, proletěla mi hlavou myšlenka, ostrá, zraňující, uvědomující. Byla zvláštní, cizí, jakoby ani nebyla moje. A mě díky ní všechno došlo. Absolutní uvědomnění si všeho zaráz, všech následků, všeho, co už nikdy nebudu moct dělat, všechno, co jsem ztratil a už nikdy nezískám, všeho, co mně čeká.
Slizské chapadlo šílenství zaútočilo a začalo mi drásat mozek. Šílený vír myšlenek, vzpomínek, dávno zapomenutých vjemů, dojmů, směs ztracených, propletených pocitů, zvuků...hlasů. Proplouvají mi hlavou úryvky rozhovorů z celého života, z dětsví, práce, televize, rozhovory s mým bratrem se prolínají s monotóním hlasem učitele, milostné vzdychání Heleny ruší dávno zapomenutý koncert...
Chci si vyrvat vlasy! Chci řvát! Chci zemřít! Prosím, osvoboďte mne z tohoto těla! Chci eutanásii! Proč je zakázaná? Který zvrácenec, která nelidská svině ji zakázala? Proč tohle nepotkalo odpůrce té cesty ke spáse, proč mně?! Měli by si to prožít, aby věděli, cítili...
Psychická bolest je zničující, vyčerpávající, více zraňující než fyzická. Tlak beznaděje mi čím dál tím víc požíra mozek, má osobnost je v zapnutém mixéru chaosu. Chci se zbláznit! Může to být příjemné? Nemůže to být ještě horší? Ale co, co mně udrží při zdravém rozumu? Jen hodiny se ozývají v tiché místnosti, tik-tak, tik-tak... Ukrajují mi plátečky věčnosti. Kolikrát asi vymění baterky než zemřu, napadla mne absurdní myšlenka.
Copak nikoho nenapadne, že vnímám? Že jsem tu, zavřený ve svém zničeném těle a šílím? I normální, neochrnutý člověk by při nemožnosti odejít, zapnout si rádio či televizi šílel. A co já? Já jsem v cele smrti. Tik-tak, tik-tak... Ty hodiny vybral někdo naschvál! Zvrácenej, černej, cynyckej humor...
Tikání zesiluje, Hučí mi hlavou jako příboj, čím dál hlasitěji, až zanikne do hlasité exploze. To sestřička za sebou zabouchla dveře. Obvyklá rutina, ani náznak zájmu o můj osud, zkontrolovat kapačky, vyměnit nádržky, pootočit mně, poklidit, odejít. Probodával jsem ji pohledem, jak jen to s mým zhoršeným viděním šlo. Kupodivu, když odcházela a byla přímo v mém zorném poli, vrhla na mě dlouhý, zamyšlený pohled. Pak pustila rádio, smutně se pousmála a odešla. Kdyby se vděčnost dala měřit na vzdálenost, ta moje by sahala ke Slunci. Jaká úleva od samoty vlastní mysli, od odloučení od světa. Jak rád jsem si poslechl hudbu, kterou jsem ještě nedávno nesnášel, jak rád jsem slyšel protivný hlas moderátorky žvatlající o nepokojích kdesi na konci světa, dopravních nehodách a kočkách na stromech, Zaposlouchal jsem se a nechal nové informace proudit do sebe; v tom chaosu se ztratí. Tak jako všechny mé vzpomínky, vědomosti, emoce, promíchá je vír absurdity v jeden nerozpletitelný celek. Nemá cenu přemýšlet, jen pasivně přijímat.
,,Vědci z Kansas City hlásí revoluční objev," žvanila moderátorka. Nemohl jsem se dočkat, co to zase bude - zázračný přípravek na růst vlasů? Pilulka prodlužující život? S připraveným cynickým komentářem, který jsem neměl komu sdělit, jsem si vyslechl zbytek hlášení. Kupodivu mne zpráva zaujala. Kansaským vědcům se povedlo sestrojit přístroj, schopný snímat lidské myšlenky ve formě textu, pokud se na to dostatečně soustředí. Do háje, proč to nepoužijete u mně? A u těch dalších lidí, co jsou na tom jako já? Na závěr moderátorka sdělila, že přístroj je zatím pouze ve fázi testování, které potrvá ještě několik let, dalších pár konstrukce nových a rozšíření. Nezapomněla dodat, že obzvlášť nadšení z tohoto objevu budou spisovatelé.
A bezduchá těla, proplula mi hlavou slova doktora Pernera.
Tik-tak, tik-tak... a do rytmu hodin úžasná hip-hopová scenérie z rádia.
V osm hodin, při dalši rutinní návštěvě, sestřička při odchodu vypla rádio. Upadl jsem zpět do nejtemnějšího koutu mé mysli. Tik-tak, tik-tak, tik... Hodiny se zastavily. Takže tu máme první výměnu. Kdoví, kdy si toho všimnou, a proč by vlastně ty baterie měnili? Mají mě za bezduché tělo, na co jsou mi hodiny? Hodiny... To slovo mi pluje myslí na rozbouřené hladině agónie a já znova slyším tikání, stále se zintenzivňující. Přidávají se k němu zvony, šumění, šepot, troubení aut, hlasy lidí, štěkot psů, šumění moře, cinkání mincí...všechno...úplně naprosto všechno se ozývá zaráz a zesiluje se! Bouře myšlenek, ať už mých nebo cizích, mne pohltila do sebe a zmítala mnou tam a zpátky, až ze mne vyždímala poslední kousek osobnosti, poslední zlomek čehokoliv mého. Udělala ze mě nejen nehybné, nýbrž nyní už i bezduché tělo, které, kdyby mohlo, zmítalo by se v křečích, v agónii maximálního šílenství. Jenže se nemohlo hýbat, vstát, odejít. Ani já ne. V té temné pustině své mysli jsem měl zůstat až do fyzické smrti těla.

Článek v novinách, úryvek

Terapeutická pomůcka MyMind, zkonstruovaná před několika lety vědci v Kansas City, byla tento víkend testována u dvaadvaceni pacientů v těžkém komatu. Pouze u jendoho pacienta, který na kliniku přibyl nedávno, byly myšlenky čitelné. Podle slov doktora Pernera, manžele populární herečky Heleny Rösnerové-Pernerové, je zbytečné tyto osoby nadále udržovat naživu.
,,Jsou to jen bezduchá těla." vyjádřil svůj názor doktor Perner.