Za chyby se platí

Seděl v restauraci a sledoval čísnici s jmenovkou Tracy, jak nese kávu k vedlejšímu stolu. Přemýšlel. Co by se stalo, kdyby ho vážně propustili? Co by s nimi bylo, kdyby se Tom Hobbs vážně dostal na svobodu? Našel by je? "Kdo ví, jestli by nás vůbec hledal," zašeptal.
"Třeba zapomněl. Po dvou letech se změnil. Určitě zapomněl," uklidňoval se. Dojedl a vrátil se do kanceláře.

O dvě hodiny později, v šestém patře, za dřevěnými dveřmi se zlatým nápisem Jim Ford seděl za stolem asi čtyřicetiletý muž. Na unaveném obličeji mu vynikaly vrásky. Zazvonil telefon, Jim Ford odložil pero, levou rukou si sundal brýle a položil je na stůl. Promnul si oči a pravá ruka už se natahovala pro telefon.
"Mirando?"
"Na dvojce máte Toma Hobbse, pane."
Zorničky Jima Forda se rozšířily.
"Díky," hlesl.
Rozklepanou rukou stiskl tlačítko s číslem dvě.
"Haló?"
"Ale co tak smutně, Jime? Dneska mi to potrvdili, prvního mě pustí."
Jim zarytě mlčel.
"Koukám, žádný nadšení. Tak jinak, co Molly, jak se má? A co děcka, zlobí malej Pete? A Lisey? Ta už určitě vyrostla."
"Opovaž se.." procedil mezi zuby.
"Něco mi dlužíš, Jime. A já to chci zpátky. A za ty dva roky přibyly i ňáký úroky." Mluvil chladným a děsivým hlasem.
Jim se naklonil nad stůl, podepřel si hlavu a zavřel oči. Viděl ho, oranžový vězenský oblek, velká, mozolovitá ruka drží černé sluchátko.
"Takže prvního," Tom zavěsil.
"Takže prvního," zopakoval Jim do prázdné místnosti. "Molly, Molly, jak ti tohle řeknu?" Díval se, jak mu nabíhají žíly na zatnutých pěstích. "Sakra, sakra, sakra!"
Když ten den Jim Ford odcházel z práce, zamířil do obchodu se zbraněmi.

Poslední den v měsíci si klekl a pomodlil se. Za svou ženu a za své děti. Tu noc usínal s úmyslem bojovat.