Neskutečné?

I.

Píše se rok 1944, 27. září. Je podzim a barevné listí lemuje okraje cesty. Je žluté, hnědé, ba i červené. Slunce svítilo, ale ze severu kolem mě sviští slabý studený podzimní vítr. Je mi zima, ale nevím, jak se jí postavit. Procházím se parkem v centru města. Nic mě netrápí, snad jen to, zda jsem nezapomněla napsat mé nemocné matce.
Kladu jednu nohu za druhou a na nic nemyslím, nechávám vítr, ať si hraje s mými vlasy. Je tu klid. Žádný hluk jen občasný, brek sem doléhá z nedaleké židovské školy. To asi děti odvádějí pryč. Pryč od svých rodin. Těžko je mi, když nad tím přemýšlím. Mám ten pocit, že tam jsem mezi nimi. Ten strach, ta úzkost. Většina dětí ani nevědí do teďka proč. Nevědí, kam jedou a zdali se tam shledají se svou matkou či otcem. Je mi z toho na nic. Chlapci i děvčata, ti všichni putují ze školy přímo do tábora a jejich učitelka s nimi.
Jsem na cestě do práce. Od té doby co jsem odešla ze školy, začala jsem pracovat jako telefonní spojovatelka. Nic zajímavého ba ani peněz mi to moc nevynáší, ale do začátku tak akorát. Můj vedoucí je nepříjemný a občas i zlý. Nachází se to v staré budově. Je ponurá, a i když je ten nejjasnější den, zůstává stále stejná. Dalo by se říct, že z ní mám respekt, mám k ní úctu a protože je vážně hodně stará prošlo jejími zdmi hodně příběhů. Možná má i své tajemství; Tajemství, které nemá být nikdy odhaleno.
Cestou míjím mladého mládence s dívkou. Jsou to židé. Na prsou mají napnutou hvězdu. Držící se za ruku a bylo vidno, že k nim ta hrůza ještě nepřišla. Jdou ruku v ruce a je zřejmé, že jim na nikom, či na ničem jiným nezáleží než jich navzájem. Je to ta ryzí láska, ta láska, kterou jsme zažili také. Ten pocit kdy ti záleží jen na tom druhém a na ničem jiném. Prošla jsem kolem nich a jejich oči mě pozorovaly; Oči, ze kterých plál ten žhavý oheň mládí. Usmáli se na mě a šli dál. Přemýšlela jsem jak to s nimi dopadne. A pokud přežijí, shledají se vůbec?
Špinavými uličkami se dostává na Brandovo náměstí. Všude je spousta lidí a jeden německý voják za druhým. Je jich tu čím dál tím víc. Kde je ta svoboda za kterou jsme tak duchaplně bojovali? Už jsme pouze Hitlerův problém, který musí rychle a v klidu srovnat. Nic než špína na jeho rukou. Je mi do pláče. Rozhlížím se do všech stran. Nevidím nikoho, kdo by si tím lámal hlavu. Je v nás strach beznaděj. Postavit se jim, by znamenalo konec, konec všeho a ne jen pro mne. Na rohu Modré ulice mladý kluk prodával noviny, nebyl z toho moc nadšený, ale nic jiného mu nezbývalo. Jedny jsem si tedy zakoupila a začala jsem si v nich jen tak listovat. Hned titulní řádek mě pobouřil. Byly to jedny z tich nacistických novin. Hotová propaganda, ale já nejsem zastáncem Hitlera ani jeho poskoků. Ale říci to nahlas? Hned bych byla zastřelena. A kdo ví, jestli by nepostříleli mé přátele, jako obranu proti náhodným oposicím a odpůrcům fašismu. Článek měl název „Společně za vznik nové Říše“
„No to určitě“ pomyslela jsem si, „ společně? Společně tak možná za zánik Říše. Co možná, určitě!“ Náhle se mi udělalo mdlo a upadla jsem na zem. Poslední nač si vzpomínám je, myšlenka na mou matku, na její krásný úsměv a tupou bolest před dopadem na zem.




Probudila jsem se v jedné z místních vojenských nemocnic. U mé postele sedí krásný mladý, ale přesto urostlý mladík. Vlasy měl krátké a kudrnaté a oči světlounce modré, jako obloha v ten nejslunnější letní den. Téměř usíná a já si uvědomuji, že už je noc. Musela jsem tu být celý den. Lehce otáčím hlavu a jemným hlasem, aby se hoch neleknul, jsem se zeptala „Co tu dělám?“ Ten mladík se ale přesto lekl, až mu z ruky vyklouzla vojenská čapka. Díval se na mě a já na něho. Nevěděl, co má říct. Byl to nejspíš německý voják, který se do Čech dostal pouze náhodou. Až pak nakonec promluvil. Spíše zakoktal: „ O-o-omdlí-l-la jste.“ a rozpačitě se zakoukal do země. Jako chlapec, který poprvé mluví se ženou. Zeptala jsem se ho: „ To díky tobě jsem tu, že? Děkuji ti.“ a usmála jsem se na něj „ jak se jmenuješ?“ ale on mi nejspíš nerozuměl. Ještě jednou se na mě podíval, usmál se a odešel pryč z pokoje. Byl vážně pěkný. Ale měl strach. Těžko říct proč. Možná na něho v kasárnách čeká zlý velitel nebo má problémy doma. Otáčím se na bok, ale náhle mě zarazila příšerná bolest. Kouknu se na svůj pravý bok a vidím spoustu krve prosakující zpod obvazu, kterého jsem si za celou dobu nevšimla. Opět jsem omdlela.
Probouzí mě náhlé prudké světlo, které mě z ničeho nic oslnilo. Otevírám oči. Jde to ztěžka. Jsem na operačním sále. Kolem mě stojí jeden hlavní doktor a spousta sester. Něco jim říká, ale já jim nerozumím. Už si všimli, že jsem vzhůru, ale nějak nezareagovali. Pak se ke mně doktor naklání a promlouvá ke mně spisovnou češtinou: „Rána se vám opět otevřela, musíme znovu operovat. Nyní vám dáme morfium aby jste nic necítila.“ Nechápu. Snažím se něco říct, ale nevím co. Mám strach. Chtěla bych utéct, ale mé tělo se nemůže pohnout. Cítím jak mi ten hrozný pocit proudí celým tělem. Padá náhle na mě hrozná únava. Usínám.
Stojím na krásné louce plné květin. Slunce mě hřeje do zad a motýlci si hrají na honěnou mezi květy krásné mladé třešně, která stojí uprostřed té louky. Zřejmě je konec jara. Rozcházím se přímo k tomu honosnému starému stromu. Snažím se zastavit, ale nemůžu. Ta zvědavost, to neznámo mě přitahuje. Jako by ten strom měl velké pařáty a táhnul mě stále dál. Nechtěl mě pustit, svíral mě a já jsem měla hrozný strach z neznámého. Číhá tam snad něco na mě? Z dálky slyším hodně tichý hlásek, zřejmě mužský, volat: „Hano, čekám tu na tebe.“ A náhle jsem se rozeběhla na příč loukou k tomu stromu, ale už beze strachu. Cítila jsem štěstí. Snad i tu neskutečnou euforii se jménem láska. Běžím nehledě na to neznámo co tam je. Utíkám, ale obrazy se ztrácí. Padám. Padám do bezedné jámy. Snažím se zachytit, ale není čeho. Volám o pomoc, ale nikdo mě nemůže zachránit. Mám strach, brečím. Už chci konec, ale ten nepřichází. Je mi hrozně. Cítím, jak se mi hrůzou svírá žaludek. Křičím a pláču, už nevím jak dlouho. Zdá se mi, že do té bezedné jámy padám už hodiny, ba ne dny. Zavírám oči. V duchu prosím, i když nejsem věřící, prosím boha: „ Ať je to jen sen, Bože, prosím, chci se probrat z této noční můry, z té neskutečné úzkosti která mě svírá. „Otvírám oči. Má prosba byla vyslyšena.

II.

Jsem v krásném prosluněném voňavém pokoji. Povlečení je čerstvě povlečené tak není divu. Cítím se lépe. Už nejsem ve vojenské nemocnici. Nacházím se v staré klášterní nemocnici na okraji města. Není tak těžké to poznat. Ve městě jsou jen totiž jen 3. Ta první se jmenuje Svatého Pavla. Tam bychom se tak čistého prádla dočkali tak jednou za půl roku. Má tak špatnou pověst, že už spousta lidí co tam skončila se jednoduše zbláznila nebo spáchala sebevraždu. A lékaři tam jsou tak mizerní, že zachrání pouze každého 15tého člověka. Což se s touto nemocnicí nedá srovnávat. Sestry jsou známé svou laskavostí a takovou obětavostí že by se pro každého pacienta i rozkrájela. Má kamarádka mi vyprávěla takovou příhodu, co se jí tady stala. Ležela tu asi ve 32. roce. Požádala jednu sestru, jestli by jí nesehnala něco na zub, jestli mi rozumíte. Jestli ne tak pro ty hůře chápající se tím má na mysli lahev alkoholu. Sestra Bela tuším, si odchytla jednou poslíčka a poslala ho koupit lahev alkoholu na tržiště. On jí ji poté podal zadním oknem a sestra ji propašovala pod sukní přímo do jejího pokoje. Jenže cestou ji odchytla matka představená, že potřebuje s něčím pomoci a neví si rady. A sestře tedy nezbývalo nic jiného než jít. Naštěstí šlo jen o nějakou drobnou formalitu v inventárním rozpisu. Bela to vyřídila a pospíchala rychle do pokoje mé přítelkyně. Tenkrát když mi to povídala dalo se jen těžko věřit.
Náhle se pomalu otevřeli dveře a do pokoje přicupitala mladá sestra. Nesla tác a na něm talíř s nějakou kaší a vodou. Položila ho na noční stolek vedle mě a začala mi načechrávat polštář pod hlavou. Poté se mlčky vykradla z pokoje. Jen sem vykuleně zírala a neměla jsem slov. Koukla jsem se na tác. Jídlo vypadalo nepoživatelně, ale na vodě se snad nic zkazit nedá. Napila jsem se, ale nebyla to voda, nýbrž nějaká medicína. Část tekutiny jsem vyprskla na zem. Byl to velký lok protože jsem dlouho nic nepila a těšila jsem se že se to změní. Položila jsem kelímek a znovu jsem ulehla a rozhodla jsem se počkat na někoho z personálu. Víc jak hodinu jsem jen ležela a zírala z okna. Nemohla jsem usnout. Měla jsem hrozný hlad, ale té kaše jsem se bála snad víc než mého vedoucího. Opět slyším zavrzání dveří a dovnitř vchází starší úcty hodná paní a za ní kráčí teď už v klidu mladá sestra, která tu byla před hodinou. Sestra se na mě podívala kývla hlavou a už byla na odchodu, když jsem to nevydržela a omylem jsem mírně vykřikla. „ jak to že jsem tady? Mám hroznou žízeň, kdy dostanu něco k pití?“ Starší sestra se na mě podívala poté kývla na mladší a odešla z pokoje.
Asi až po několika hodinách, se tu někdo objevil. Byl ten člověk, kterého jsem v tu chvíli potřebovala vidět. Už víte kdo to je? Ano je to on. Ten mladičký vojáček. Mladý a pohledný mužík vešel do pokoje s doprovodem postaršího Čecha. Měl v ruce jedno jediné poupátko. Přistoupil k posteli. Co si německy řekl. A díval se mi do očí. Na to ten jeho přítel začal: „ Těší mě, já jsem Adam, Marco mě požádal, abych šel s ním jako tlumočník. Hodně o vás mluvil. Prý jste ta nejkrásnější žena, kterou kdy viděl. Nemohl jsem odmítnout.“ a šibalsky se usmál. „ teď říkal, že vám to ohromně sluší, madam.“ „že si toho vážím a že děkuju, jo a mimochodem taky je mi ctí. Jmenuju se Hana.“ voják stále klečel u mé postele a držel mou ruku. Položil na ni čelo. Pak hlavu opět zdvihl a něco pověděl. Zvedl se a do ruky mi vtiskl poupě. Koukla jsem se na Adama. Vypadal nějak ustaraně. „ Co povídal?“ nedočkavě jsem se zeptala. Podíval se na mě. „To se vám asi nebude moc líbit. Chystá se vám povědět, co se vlastně stalo.“ voják pokračuje. Vůbec nevím, co říká, ale má krásný a uklidňující hlas. Voják domluvil. Opět se mi uložil do dlaně a vypadá to, že je velice nešťastný. Začíná plakat. Cítím, jak mi jeho slzy prokluzují mezi prsty. Jsou studené, ale přesto mě hřejí. Ovšem ne na srdci. Pohlédla jsem na Adama, ale ten se na mě nedívá. Začíná cosi říkat: „ Ten den kdy jste na náměstí omdlela, dostal od velitele rozkaz, aby předvedl nováčkům nabití nové zbraně. Začal tedy nabíjet a udělal šílenou chybu. Zapomněl ji zajistit a ona vystřelila, doktor mu řekl že--“ nedokončil to. Mladík mi stále pláče do dlaně. Asi vím, co chtěl říct. „Adame, podívejte se mi do očí. Umírám viďte?“ zvedl hlavu a kývl. V tu chvíli se čas zastavil. Dívám se do prázdna. Všechno je u konce. Už jen čekat na smrt zda si pro mě přijde hned nebo až později. Ale náhle ucítím pevné stisknutí mé dlaně. Jsem zase zpět. Druhou rukou jsem vojáka pohladila po vlasech a on zvedl svůj ubrečený obličej. „Neplač prosím.“ Adam mu to přeložil, ale jeho slzy mu stékají po tváři. Něco říká. „ Marko povídá, že vás miluje a že děkuje za to, že poznal co je to láska. Už ani jednomu nezbývá moc času. Za dva týdny bude probíhat vojenský soud a tam vynesou rozsudek. Věřte mi, že mi je to líto, madam. Nechám vás tu o samotě, nebude vám to vadit?“ „Vůbec ne, děkuju, Adame. Odešel. Jsem tu jen já a on. Jsme tu sami a on stále brečí. Zvedla jsem mu hlavu a políbila jsem ho. Díval se na mě a ani se nenadechl a pak mě políbil on. Byl to ten nejkrásnější okamžik, který jsem kdy zažila. Skrze naše rty se cítíme. Slyším hlasitý tlukot srdce na jeho hrudi. Cítím jeho rychlé bušení srdce. Nic takového jsem nikdy nezažila. Nemůžeme ani jeden přestat. Zmocňuje se nás vášeň a to vzrušení je k nevydržení. Sedám si na postel a on se zvedl. Objal mě. Políbil mě na vlasy. A pokračuje níž. Líbá mě něžně na krku a já cítím to vzrušení v mém těle. Je to příjemné a vzrušující. Začínám mu rozepínat uniformu. Postupně jeden knoflík za druhým. Užívám si to. Má příjemně teplé tělo. Jsem úplně mimo smysly. Cítím jeho dech. Díváme se do očí jeden druhému. Už to nejde zastavit. Už je předem daný co se tu noc stane a ani jeden tomu nezabráníme, a ani se nechystáme. Líbá mě po hrudníku a já ho hladím ve vlasech. Miluju ho.
Stalo se to, co se mělo stát. Je ráno a on leží vedle mě. Hladí mě po vlasech a sladce mě líbá po krku.