Rota A - 2. díl: Lóhran

Po seřazení na letištní ploše doběhl ke kapitánu Aebisherovi nějaký voják, v uniformě a s výložkami důstojníka amerického letectva. Něco kapitánovi řekl, na jeho očividně rozčilenou poznámku odpověděl pokrčením ramen a zase odběhl pryč.

,,Pánové, obrátil se Aebisher ke svým mužům, vrchní velitel amerických leteckých sil v této oblasti nechal vzkázat, že ve vší své ohromné moudrosti pro transport na náš nový domov v Begrom-i-Kusonu nám mohou uvolnit jen jeden vrtulník, ne dva, jak bylo plánováno. Prý pro to má své důvody, které já nemusím znát. První četa proto odletí teď a druhá až se pro ně vrtulník vrátí. Já zůstanu s druhou četou."
Poté předal slovo veliteli první čety, poručíku Rossimu.
,,První četo, v pravó vbok! Pochodém vchod! Nastupovat do chinooku na vašich třech hodinách. Celá první četa, tři devítičlenné týmy a poručíkův zástupce, tedy dvacet osm mužů, provedla rozkaz a pochodovým tempem kráčela vstříc velikému černému vrtulníku. Nikdo z pochodujících vojáků si nemohl nevšimnout, jak na ně všichni na letišti zírají.

Byli zde pro ostatní tak trochu atrakce to jim bylo jasné. Byli účastníky první zahraniční bojové mise v historii Ykalymnosu. Malý ostrov ve středomoří krátce po první světové válce získal samostatnost, po desetiletích sporů, kdy si jeho území nárokovalo Řecko, Chorvatsko a několik dalších států na Balkánském poloostrově. Složitý vývoj se také podepsal na národnostním složení obyvatelstva - na ostrově se nacházeli usedlíci snad ze všech evropských národů, proto se také poměrně rychle jako oficiální řeč ustálila angličtina. Po druhé světové válce, kdy se Ykalymnosu podařilo vyhnout vážnějším bojům a zničení, se ostrovnímu státu podařilo vybudovat kvalitní, zdravou a prosperující ekonomiku a dobré vztahy s evropskými státy, NATO, OSN a s později vznikající Evropskou unií. Ostrovní armáda byla profesionální, vysoce kvalitní, avšak nepočetná a uzpůsobená spíše k hlídkování v Ykalymnoských výsostných vodách, než k nějakým pozemním operacím. Nyní, v roce 2011, se však vláda Ykalymnosu rozhodla ke značně převratnému kroku - vyslat do Afghánistánu jeden pěší prapor z elitní 333. pěší brigády. Sto dvacet mužů a žen, jako vyjádření podpory ve válce proti terorismu. Kvality armády Ykalymnosu byly pro všechny jednou velkou neznámou, ovšem fakt, že většinu vojenské techniky, především džípů, si kvůli vlastním omezeným možnostem byli nuceni vypůjčit od američanů, vyvolával v mnohých pocit, že kvalitativně na tom také nebudou nijak valně. Všichni ale dostali rozkaz tvářit se mile, být na ty šašky příjemný a pokusit se dát pozor na to, aby po prvním týdnu neletěla polovina z nich domů v ocelových rakvích. Co se ale týče výstroje a výzbroje, pěšáci z ostrovní země byli vybavení tím nejkvalitnějším, čím mohl být pěšák současnosti vybaven. A jak jsou schopní se mělo záhy ukázat.

Ihned po nasednutí posledního muže se veliký Chinook až překvapivě hbitě odlepil od země. V kabině bylo po pár minutách letu téměř nesnesitelné vedro, letní slunce pařilo do matně černého nátěru vojenského vrtulníku a z jeho vnitřku vytvářelo doslova pec. Vedle Michala Ruma seděl zástupce velitele čety, četař Franco.
,,Hele četaři, za jak dlouho tam budeme? V tomhle horku za chvíli chcípnu!“
,,Ticho desátníku." Odpověděl Rumovi podrážděně Franco.
Michal Rum se zamračil, zčásti na četaře, zčásti na všechny a všechno okolo a jen hukot ohromných rotorů vojenského chinooku přehlušil nějakou vulgární poznámku, kterou Rum utrousil na adresu sám pořádně nevěděl koho. Zpod kevlarové helmy se mu proudy řinul pot a jen díky nasazeným vojenským brýlím mu netekl do očí. Voják sedící naproti Rumovi si rozepnul přezku helmy, ale než si ji stihl sundat, zaznamenal přísný pohled četaře Franca a přezku helmy opět zapnul.

Než vrtulník po čtyřiceti minutách letu přistál v Lóhranu, měli všichni vojáci na svých maskovacích uniformách ohromné propocené fleky. Lóhran bylo hlavní město okresu a jedno z mála bezpečných míst široko daleko. Na předsunuté stanoviště v kopcích deset kilometrů severně od města, které se stane domovem roty A, se ovšem vrtulníkem dostat nemohli, protože v oblasti často operují talibanci vyzbrojení různými řízenými či neřizenáými raketami. Z tohoto důvodu také byla v oblasti značně omezená možnost letecké podpory a využívala se velmi zřídka. Proto kousek od heliportu čekal již konvoj, sestávající z několika amerických humvee a tří strykerů, osmikolových obrněných bojových vozidel. Některé z humvee byli obsazené americkými vojáky a některé byli prázdné, čekající na první četu praporu A Ykalymnoského elitního pěšího praporu.