Za hranicí zákona

Za hranicí zákona

Jasné polední slunce dopadalo na střechy římských domů, ulice bez aut, pouze plné lidí v modrých pláštích oslavující den sv.Lukáše. Líně jsem z postele sledovala ruch na ulici, když v tom mě vyrušila Lincy. Moje malá a rozkošná sestra. Byla už oblečená ve svém slušivém modrém plášti a žadonila mě abych ji učesala. Pečlivě jsem učesala její dlouhé blond vlasy a rychle jsem se oblékla. Neustále jsem vzpomínala na život v Sheltonu. Chtěla bych se tam tak vrátit, život v Americe se tolik lišil od toho zde v Itálii. Jenže když táta dostal novou pracovní příležitost, máma nebyla vůbec proti a Lincy chtěla odejít okamžitě. Chyběli mi moji staří přátelé, které už asi neuvidím.
Lincy mě zatahala za rukáv mého pláště a vytrhla mě ze snění. „Chci tam už jít, podívej,“ ukázala z okna „všichni tam jsou! Jen my ne,“ žadonila mě a nepřestávala tahat za rukáv. Od té doby co tady žijeme se zoufale snažila zapadnout a horlivě se učila italsky. Zavolala jsem rodičům a vyrazily jsme. Ulice byli plné modrých plášťů, modrých vlaječek a dohlížejících policistů. Držela jsem Lincy pevně za ruku, protože jsem věděla jak lehko by se v tomhle hlučném davu ztratila. Šli jsme s davem až k náměstí. Hodiny začaly odbíjet poledne a starosta města pronášel řeč. Dav utichl a poslouchal. V tom jsem uslyšela výkřik. Byl to hlas Lincy. Podívala jsem se dolů a na svou prázdnou ruku. „Sakra,“ zanadávala jsem.
Prodírala jsem se davem a zoufale na ni volala. Šla jsem za tím výkřikem. Vešla jsem do bočních uliček, které touhle chvílí zeli prázdnotou. Na rohu jsem uviděla její modrý plášť. Vzala jsem ho a rozběhla se dál. Na další uličce jsem zahlédla velké černé auto. „Lincy,“ zavolala jsem. Když mě uviděli, strčili ji do auta a vydali se ke mně. Stále jsem běžela ale podvědomě jsem věděla že v tomhle nemám nejmenší šance. Nemůžu se rovnat dvou silným chlapům. Přistoupili ke mně a byli daleko vyšší než jsem čekala. Sebrala jsem všechnu odvahu a zařvala na ně „vraťte mi Lincy“ a napřáhla jsem pěst. Jeden vysoký něco ze smíchem řekl rusky tomu druhému a zabránili mi v cestě. Zatím nic nedělali, určitě jsem nepředstavovala hrozbu. Pokusila jsem se jednoho praštit a sama si přitom ublížila. To už jednoho rozzuřilo a vrazil mi. Potom mi ještě přidali a nechali mě ležet na zemi. Poslední věc kterou jsem slyšela bylo kvílení pneumatik. Ztrácela jsem se v bolesti a tmě.
Probrala jsem se v tiché uličce. Nedokážu si vzpomenout jak a proč jsem se sem vůbec dostala. Jediné na co jsem právě dokázala myslet byla palčivá bolest, když jsem otevřela oči. Nechala jsem je jen mírně otevřené a nechala je přivyknout si na světlo. Poté se ozvala bolest v hlavě. Musela jsem spadnout nebo někdo hodil o zem se mnou. Cítila jsem se tak mizerně, jak ještě nikdy v životě. Musela jsem to pořádně schytat. Od toho tvrdého betonu mě bolely záda, co když jsem mrtvá? Problesklo mi hlavou. V zápětí mi to však přišlo hloupé, kdybych byla mrtvá už by mě pravděpodobně nic nebolelo. Pokusila jsem si sednout a zatočila se mi hlava. Viděla jsem přibližovat se jednoho muže.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě s rukou napřaženou. V jeho hlase jsem rozpoznala anglický přízvuk. Začala jsem tedy něco mumlat a nepřemýšlela nad tím jak to říct italsky. Byla jsem na tom samém místě, jako… „Kam si dal Lincy?“ vyšvihla jsem se zprudka na nohy a praštila mého zachránce do nosu. Zároveň jsem se sama zase svezla k zemi, protože se mi znovu zatočila hlava.
„Sakra co vyvádíš?!“ šahal si opatrně rukou na nos „přišel jsem k tobě když si ležela v bezvědomí na zemi. A ty mě praštíš.“
Pomohl mi znovu vstát a pevně mě držel. Svůj modrý plášť jsem měla špinavý a potrhaný.
„Jsem Lucas“ představil se.
„To je fajn, ale já nemám čas na nějaké seznamování. Unesli mi sestru, zmlátili mě a pak se tu objevíš ty. Takže mi radši řekni kde jsem nebo to schytáš,“ pohrozila jsem mu.
„Klid, klid. Jsi kousek od náměstí“ ukázal.
„Dík,“ otočila jsem se k odchodu.
„Počkej,“ zavolal „měla by si jít do nemocnice, dost tě zřídili.“
Až teď jsem znovu pocítila jak mě všechno bolí a na obličeji se mi určitě rýsuje modřina. Jak jen jsem mohla dopustit aby Lincy unesli? A tenhle se stará o to jestli jsem v pořádku! Vytáčel mě. „Tak poslouchej! Unesli mi sestru. I kdybych neměla nohu musím ji jít hledat, “ přemohly mě slzy. Vydala jsem se směrem domů. Lucas už nic neřekl, jenom mě tiše doprovázel.
Doma nastalo peklo. Otec, který zrovna přijel z obchodní cesty z Ruska po mě ječel, jak jsem mohla ztratit Lincy. Za chvíli se ale uklidnil, došlo mu že chlapům se v síle rovnat nemůžu. Mamka okamžitě zavolala policii. Seděla jsem na gauči a Lucas poblíž mě. Nikdo mu nic neřekl, že nemá v cizím domě co dělat. Vlastně mohl něco vidět. Třeba viděl něco potom když mě zbili, nebo cokoliv co by mohlo pomoct. Vlastně bych mu měla být vděčná. Našel mě na zemi a pomohl mi. Policie procházela po domě, vyptávala se rodičů a nakonec skončili u mě a Lucase. Obtloustlý strážce zákona nebudil v člověku zrovna moc respektu, ale snažila jsem se zodpovědět vše co chce. Řekla jsem vše co jsem si dokázala vybavit. I detaily. Strážník se vyptával i Lucase. Ten opravdu nic neviděl, to mě zklamalo. Bůh ví kde teď moje malá sestra je. Co když jí někdo ublížil? Nebo ji už neuvidím?
Dny plynuly strašně pomalu. Každý den mi připadal jako rok. Každá nová teorie, přinášela do našeho domu víc zoufalství a nejistoty. Napíchli nám telefon a odposlouchávali každý hovor, protože policisté se přiklonili k jejich nejpravděpodobnější teorii. Únos a výměna za výkupné. Mamka seděla na gauči s oteklýma červenýma očima a nechtěla s nikým mluvit. Táta seděl vedle ní. Viděla jsem mu na očích že by ji chtěl utěšit, pomoct ji, ale sám se cítil stejně. Policisté stále byli v našem domě ale vyšetřování se celkem zastavilo, čekalo se na hovor únosců. Vrchní komisař byl skoro denně u nás a organizoval pátrání.
Pozdě odpoledne zazvonil telefon. Všichni strnuli na svých místech, kromě zvonění telefonu bylo absolutní ticho. Nakonec to byla mamka kdo zvedl telefon. Policisté zapli odposlech. „Mami,“ zaskučela Lincy „prosím kde jsi mami?“ žadonila. Někdo ji odtrhl do telefonu a začal mluvit mužský hlas. Nebyla jsem si jistá jestli to nebyl jeden z těch kteří mě zmlátili „Pokud ji chcete ještě někdy vidět, dostanete ji za sto tisíc dolarů. Ve stodolarových bankovkách. O nic se nepokoušejte, jinak už vaše dítě nikdy neuvidíte“
„Kde je? Je v pořádku?“ brečela do telefonu máma. Hlas na druhé straně utichl, únosce to položil. „Bylo to krátké na to abychom zjistili odkud to přesně je. Navíc volali z telefonní budky. Musíme to poslat našim expertům abychom se dozvěděli víc“ řekl zklamaně komisař.
Cítila jsem vztek a potřebovala jsem na vzduch. Vyšla jsem z domu a kousek od náměstí jsem potkala Lucase. Vypadal že zrovna mířil za mnou.
„Už něco víte?“ zeptal se.
„Zavolali nám. Chtějí výkupné. Nic víc neřekli“
Jen tak mlčky jsme chodili. Bloudili jsme přes náměstí, kolem obchodů ale i v zapadlých a potemnělých uličkách. Ticho prolomil Lucas. „Kde pracuje tvůj otec?“
„Pracuje pro jednu velkou firmu. Jezdí na různé obchodní cesty do Ruska, tady po Itálii a tak“
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se. „Jak to myslíš?“ věnovala jsem mu nechápavý pohled.
„Jen, že jsem trochu pátral. A hlavně ptal se hodně přátel kteří mají ne zrovna legální známosti. No a zjistil sem že tvůj tatík měl nějaké problémy s rusy. Tuším že jim dlužil nějaké peníze“
„S rusy?“ nechápala jsem. „Myslím mafii“ hlesl. Sakra, můj otec a mafie? To mi nešlo dohromady. „Kolik jim asi dluží?“
„No můj strejda,“ začal „ten v Rusku žil asi 30 let, ale když se tam začala situace zhoršovat. Vyklidil prý pole sem do Itálie. Tvrdil že něco okolo sto tisíc dolarů, proč?“
„Tady nejde o Lincy že? Ona už vůbec nemusí žít nebo nejde o ni“ zděsila jsem se.
„Proč si to myslíš?“
„Chtěli jenom sto tisíc dolarů. To by pokrylo akorát dluh. Kdyby nám chtěli dávat ještě Lincy řekli by si o daleko víc“
„To je asi pravda. Ale pokud se tohle všechno dostane na povrch. Dostane se do velkého průšvihu hlavně tvůj táta. Celá vaše rodina. Mít takovéhle známost s mafií, není zrovna legální a navíc jste pořád v nebezpečí.“
„Co tedy uděláme?“
„Musíme se o to postarat sami“ Tohle znělo trošku bláznivě. My dva proti ruské mafii a za zády policistů. Nelíbilo se mi to, ale pokud je to jediná možnost, za to riziko to stojí.
„A jak asi. To se chceš vydat jen tak do Ruska a ptát se každého okolo jestli neví kde je Lincy?“. „To ne. Ale strejda a jeho známí mají plno kontaktů po Rusku. Myslím že kdybych se hodně snažil dokážu něco najít. Podle mě ale nejsou v Rusku. Skrývají se někde tady.“
Vrátila jsem se domů a nedokázala jsem se rozhodnout co udělat. Mám všechno říct policajtům? Nebo mám věřit Lucasovi a jít po tom na vlastní pěst? Pomůže to někomu když řeknu vše o svém otci? Rozhodla jsem se že ho vezmu stranou a na všechno se ho zeptám. Vytáhla jsem ho do ložnice a na všechno se ho zeptala. Na jeho dluh, na to stěhování sem do Itálie. Byla to jen zástěrka, tady jsme se měli schovat. Na oplátku jsem mu řekla moje informace od Lucase a náš plán. Jeden informátor pro rusy, měl nevyřízené záležitosti s Lucasovým strejdou. Ten nám poskytl tolik informací že bychom se mohli hned teď vydat za nimi. Ale nemohli jsme. Museli jsme počkat na den „předání“. Lincy by se na místo předání ani nepodívala, budou ji mít jinde. Pokud vůbec.
Když se po pár dnech ozvali únosci bylo to velmi stručné „15 hodin na hlavním nádraží v Římě. Se sto tisíci dolary“ Policisté připravovali peníze a vymýšleli plány. Nepozorovaně jsem se vypařila a šla za Lucasem, který už na mě čekal. Nasedli jsme do jeho auta a mířili za hranice města Řím. Celý svět mi teď připadal podivně zpomalený. Cítila jsem nevolnost v žaludku a omotávala si vlas okolo prstu, byla jsem hodně nervózní. „Podle všeho budeme mít asi 10 minut na to abychom ji našli“ podíval se na mě „Když se budou připravovat na místo předání, nebudou tolik hlídat ten sklad. Je to kousek za městem.“ Když jsme se přibližovali k tomu místu, zahnul prudce doprava abychom ke skladu přijeli ze strany kde nikdo nebyl. Zastavili jsme tam a trpělivě vyčkávali. Ve dvě hodiny se začali chystat i oni. Lincy tam nikde nebyla. Čtyři muži byli v černém se samopaly a dalšími zbraněmi. Dalších asi deset bylo oblečeno jako obyčejní lidé které běžně potkáváte na ulici. Měli obyčejná auta, obyčejné oblečení ale všichni byli ozbrojení.
„Teď nebo nikdy,“ hlesla jsem směrem k Lucasovi a začali jsme se opatrně přibližovat ke skladu. Vzadu bylo zamčeno a tak jsme opatrně a hlavně potichu rozbili zámek. Vnikli jsme tam a rozhlíželi se po skladu. Všude byli různé krabice a bedny. Některé místnosti byli vybaveny jako pokoje, jiné byly tmavé a prázdné. V některých byli peníze. U jedněch dveří stál vysoký rus. Jakýsi instinkt mi napovídal že tam je moje sestra. „Co teď?“ zašeptala jsem mu. „Až ti dám znamení, postavíš se tak aby tě zahlédl a šel za tebou a já ho zezadu něčím omráčím“ odpojil se ode mě. Čekala jsem na znamení. Kývnul na mě. Zhluboka jsem se nadechla a postavila se. Vykračovala jsem přímo k té gorile. „Co ty tady děláš?“ vytáhl zbraň. Ztuhla mi krev v žilách. Ještě chvíli a podlomí se mi kolena. „Já, no já…“ blekotala jsem. Zezadu se přibližoval Lucas. Praštil ho dřevěnou tyčí zezadu po hlavě. Ten chlapík se malinko zapotácel, ale ustál to. To jsme nečekali. Vystřelil, ale minul nás. Instinktivně jsem po něm skočila a snažila se ho zneškodnit. Hodně naivní,došlo mi. Dostala jsem pořádnou ránu pěstí, ale aspoň jsem ho zabavila. Lucas ho praštil tentokrát víc. Ruce toho chlápka ochably a on zůstal ležet omráčený . „Rychle! Někdo ten výstřel určitě slyšel“ zakřičel na mě, a otevřel ty hlídané dveře. Byla tam. Moje malá Lincy seděla v rohu a když jsme vešli vzhlédla směrem k nám. Když mě uviděla, přiběhla ke mně.Popadla jsem ji do náruče a rychle jsme utíkali.
„Musíme vypadnout a to hned!“ křičela jsem na Lucase v běhu. „A musíme varovat tvého otce. Jinak je ti chlapi zabijí“ dodal. Za námi jsem zaslechla výstřel a výkřiky ze skladu. Ví že už tam není a ví že jsme tady. Nasedli jsme do auta a rychle ujížděli. Vytáhla jsem z kapsy telefon a uvažovala komu zavolat. Tátovi volat nemůžu a mamka už teď s ničím nepomůže. Za 20 minut je předání. Vytočila jsem číslo vrchního komisaře.
„Prosím?“ ozval se. „Nesmíte jet na to předání. Není tam. A ani nebude, jsou na vás přichystaní,“ drmolila sem. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla černé auto, které nás pronásledovalo. „Smím se zeptat co máte s vyšetřováním společného? A jak jste přišla k této informaci?“ „Prostě mi musíte věřit. Lincy mám já. Byli jsme v tom skladě. Na předání jede několik aut. Jedno černé s čtyřmi muži uvnitř a pár dalších aut s muži v normálním civilu.“
„Jakou mám jistotu že tohle není podfuk? Nemůžu vám věřit“ podezíral mě, dokázala jsem si vybavit jak by se tvářil. „Zrušte prostě to předání,“ naléhavě jsem žadonila. „Musíme tam jet už jen proto abychom je zadrželi,“ oznámil mi a položil to. Do telefonu jsem už houkla jen „to nevíte s kým máte tu čest“ a mobil dala zpátky do kapsy.
Až teď jsem se pořádně podívala na Lincy. Byla uberečná, špinavá a bála se. Ale byla naživu a v pořádku. To bylo to hlavní. „Kde je to předání?“ zeptal se mě Lucas. Snažil se setřást auto za námi a podařilo se mu to. „Na hlavním nádraží, kousek odtud. Zahni doprava a budeme tam“ ukázala jsem směr. „Chytří“ řekl „bude tam tolik lidí, když začnou střílet vypukne panika a oni mají šanci nepozorovaně zmizet.“
Když jsme tam dojeli ozývaly se už z nádraží výstřely. Bylo pět minut po třetí hodině. Lidi v panice křičeli a snažili se utéct. Nemohla jsem tam vběhnout do přestřelky, nebyla bych k ničemu platná. Vytáhla jsem Lincy z auta a vzala ji do náruče. Utíkala jsem za policisty ukrytými před nádražím. Okamžitě nás poznali a informovali o tom všechny jednotky. „Kde je táta?“ pátrala jsem po něm očima. Nikdo mi neodpověděl, jeden pouze kývl směrem k nádraží. Mezitím jsem jim řekla všechno co se odehrálo v tom skladu. Dala jsem jim přesnou polohu té budovy. Okamžitě tam poslaly policisty.
Výstřely brzy utichly. Policisté vyváděli ven zatčené a některé postřelené rusy, ale můj táta nikde. Pomalu se mě zmocňovala panika. V tom se objevil. Byl postřelený ale komisař říkal že to není tak zlé jak vypadá.
O týden později už byl táta z nemocnice doma. Naše rodina byla zase kompletní, ti chlapíci co unesli Lincy doufám že zavření. A my v bezpečí.
„Mohla bys pracovat v FBI,“ řekl Lucas, když jednou odpoledne přišel „Když policajti nevěděli co dělat ty už si byla na cestě pro svoji sestru.“
„Věřím že tohle ale není konec“