Strašlivý sen

Když jednoho dne v zimě bratranec okořenil rozhovor bájí o stavení nedaleko lesa, všem to připadalo jako skvělý nápad. Přeci jenom, kdo by se nechtěl podívat na tak tajemné místo s temnou aurou a minulostí?
O stavení se povídalo dost zajímavých věcí, ale to, co mě uchvátilo, bylo jednoznačné. Jistý maniak tam povraždil hodně lidí.
Oběti ani on nebyly nikdy nalezeny. Takže mi to prostě přišlo, jako kdyby si to vymyslely nějaké babky, co očividně nemají co dělat.
Pro jistotu jsme si vzali nějaké nože, vysílačky, baterky a vyrazili na statek.
Pomalu se stmívalo, což mělo být asi první varování, ale ani jednomu z nás to nepřipadalo nějak strašidelné, takže jsme se rozdělili do dvou skupin po čtyřech lidech.
Moje skupina se vydala úzkou chodbou a po hodné chvíli jsme narazili na rozcestí. Celkem podivné na stavení. Rozhodli jsme se rozdělit. Pavel a já jsme šli doleva
a druhá polovina, ve které byl Hlava s Ájou, doprava.
Jelikož jsme neviděli nic neobvyklého, nepřipadalo nám to jako špatný nápad.
Postupoval jsem s Pavlem dopředu, když jsme uslyšeli nějaké divné zvuky z vysílačky. Nejdřív nám to přišlo jako sranda, ale když se to změnilo v řev o pomoc, snažili jsme se o navázání spojení.
"Jste tam? Haló?" Ozvaly se dvě skupiny. O poslední skupině jsme neměli žádné zprávy a já jsem měl poprvé ten tíživý pocit okolo žaludku, že začíná být něco špatně. Pořádně jsem se rozhlédl a zkontroloval parťáka, který se na mě se strachem v očích pootočil.
"Myslíš, že jsou v pořádku?",
nervózně přešlapoval na místě.
"Co by se jim tak mohlo stát?", přesvětloval jsem víc sebe než jeho.
"Tady první skupina" křikl jsem do vysílačky.
"Našli jste něco neobvyklého?" dodal jsem už trochu tišeji.
"Jo,
je tu cesta do sklepa. Kousek od toho místa, kde jsme se rozdělili. Počkáme tu na vás." Dodal a naše skupina o dvou členech vyrazila svižným krokem kupředu.
Když jsme došli na místo, dva z nás opravdu chyběli, a můj pocit svírajícího žaludku a klepajících kolen se stupňoval. Doopravdy se jim něco stalo? A jestli si z nás nedělají srandu, tak co? Propadli se někam dolů nebo jen ztratili vysílačku? Nebo se jim stalo něco horšího? Vyklepal jsem myšlenky z hlavy a podíval se na poklop do sklepa.
"Kluci, mě se to nelíbí." Ozvala se najednou Ája. Ona vždycky byla taková opatrná. Kdybych o ní řekl, že je horší než ratlík, tak by mě ten pacifista praštil.
"Ale prosím tě, tobě se taky nelíbí nic!" ozval se Hlava a zašklebil se do vítězného úsměvu. Nadechovala se na větu, která by se mu určitě nelíbila a nejspíš by ho i urazila, takže jsem ji zastavil.
"Jdu do sklepení. Kdo jde semnou?" pár lidí zvedlo ruku. Když Ája viděla, že byla přehlasována, zvedla ruku taky. Vždyť to říkám, strašpytel.
Otevřel jsem poklop a vešel po schůdkách dolů.
"Posviťte mi!" když mě ozářil kužel světla, sklopil jsem oči a slezl na zem. Rozsvítil jsem svojí baterku a v duchu si nadával, proč sakra já šel první.
"Dobrý, nic tu není. Můžete!" Poodstoupil jsem, aby mohli slézt dolů a zkoumal místnost.
Když jsme byli všichni dole, rozdělili jsme se znovu do skupin. Dobře, akorát se k nám přidělila Ája, která řekla, že: "S takovým trotlem jako je Hlava ve skupině nebudu" a přešla na naší stranu a vítězně zkřížila ruce.
Co nám zbývalo? Takže jsme se já, Pavel a Ája vydali dveřmi vpravo.
"Hej, Hans, jsi tam?" ozvalo se trochu vyděšeně.
"Jo, co se děje?"
"Je tu nějaká komora celá od zaschlý krve." Při této zprávě se Ája oklepala hrůzou. Taky nic nevydrží…
"Buďte opatrní…" Dodal jsem, ale z vysílačky bylo slyšet, že vytáhli nože. Takže jsem to nemusel ani dodávat.
Přišlo nám to jako dobrý nápad, takže jsme zopakovali jejich postup, teda kromě slečny, která usoudila, že nůž nepotřebuje, a pokračovali v cestě.
"Pacifisto" odfrkl jsem si a rázem schytal pěstí do ramene.
Opatrně jsem otevřel dveře, které se před námi zjevily, a rychle posvítil po celé místnosti. Oddechl jsem si, že byla prázdná a světlem přejel tentokrát pomaleji.
"Panebože…" Ozvala se Ája u jednoho ze stolů. Došli jsme k ní a podívali se na ozářené věci její baterkou.
Nože, sekáčky a jiné nástroje, kterými by se dalo hodně ublížit. Všechny byli pokryté tlustou vrstvou zaschlé krve.
"Hej lidi, přestává se mi to líbit… Jsou tu nějaký kudly od krve," informoval jsem druhou skupinu.
"Počkej, něco tu je…" Bylo slyšet odhazování cihel…
"No do prdele! Jsou tady rozsekaný těla!" slyšel jsem zařvat jednoho ze skupiny, ale těžko říct, který to byl. Ani mě to v tuhle chvíli nezajímalo.
Rychle jsme začali hledat východ, a náhodně otevřeli nějaké dveře. Vyzařoval z nás strach a neklid. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se nebál, ale navenek jsem vypadal vyrovnaně. Otevřel jsem dveře a přikryl si ústa.
"Do hajzlu, vypadněte odsud! Karlos je mrtvej!" Rozběhli se podle dohody na rozcestí a my jsme se pomalu vydali směr východ. Po pár metrech jsme se zastavili a uslyšeli vrzání dveří za námi. Krve by se v nás nedořezal. I když ten chlap, který měl přibližně dva metry a obří kudlu, by to rád zkusil. Po rychlém prozkoumání jsme zjistili, že byl celý od krve. Od čerstvé krve!
Ája začala popotahovat a poté. co se ten chlap rozešel rychlým krokem směrem k nám,
jsme se dali na zběsilý úprk.
"Našli jsme toho psychopata, vypadněte odsud!" hulákal jsem do vysílačky a snažil se přinutit nohy běžet ještě rychleji.
Každou chvíli se někdo otočil, aby zkontroloval, jestli jsme ho už setřásli, nebo nás ještě pronásleduje.
Z vysílačky nebyla žádná odezva. To není možný! Nemohli jsme přežít jenom my tři. Žaludek jsem měl sevřený a každým svalem mi proudila taková energie, že jsem prostě nemohl jinak, než běžet dál.
Najednou se na nás něco vyřítilo zprava a my sekli kudlama. Jen tak, tak jsme ho minuli.
"Co blbneš vole! To jsem já!" křiknul Hlava a Ája ho objala.
"Nevěřila jsem, že to někdy řeknu, ale jsem fakt ráda, že tě vidím." Odtrhl ji od sebe.
"Jsem poslední, ostatní dostal ten psychopat!" řekl a hlas se mu třásl.
"Hodil jsem po něm lovecký nůž a on jím proletěl!" zatajil se mi dech.
Duch? Je pravda, že to, co vyprávěl Karlos, budiž mu země lehká, se stalo docela dávno. Ale je možný, že by duch mohl zabíjet?
"Nevypadneme odsud?" řekla Ája hystericky a po dlouhý době jsem s ní souhlasil.
Seřadili jsme se do bojové pozice, každý měl kudlu, a tentokrát si ji vzala i Ája.
Už jsme viděli světlo východu ze sklepa, když najednou zhaslo.
Do cesty se nám postavil ten chlápek a měl kudlu v každé ruce. Oslňovalo nás světlo, ale to, že se přibližuje k nám, bylo vidět jasněji, než cokoliv jiného.
Začali jsme couvat a po chvíli narazili na zeď. Bylo to jasné. Musíme zaútočit.
Ohnal se po mě a já ránu vykryl jen o chlup. Druhou ranou rozřízl Áje krk a mě zasáhl do ramene. Začalo to pálit jako čert a já se snažil vnímat bolest co nejméně. Ája se začala dusit vlastní krví a o sekundu později její mrtvé tělo spadlo na zem.
Vyprovokovalo mě to k činu a vyrazil jsem mu jednu kudlu. Bohužel, nebo bohudík jsem schytal druhou kudlou do stejného místa, kde mě sekl předtím. Tentokrát se zaryl až do masa. Vyjekl jsem bolestí a v jeho chvilkové agónii, že někoho zasáhl, jsme zdrhli.
Vyběhli jsme ven a dveře jsme doslova vykopli. Uviděl jsem nejděsivější pohled mého života.
Před dveřmi stály tři kříže a na nich viseli tři kamarádi.
A ve sněhu bylo krví napsáno: "Už nikdy se nevracejte!"
Děsivé na tom bylo, že jediné stopy, které tam byly, byly naše.