Hrobník (Kapitola 1) : Prolog bez prologu

Venku byla zima a začínala bouře. Burácení bylo slyšet
už asi půl hodiny a občas oblohu předělil klikatý
blesk. Vítr si pohrával s povislými větvemi vrb a trhal po jednom jejich listy.
V tomhle počasí se procházel Desmond Crabs mezi náhrobky Devontského hřbitova. Desmondovi je teprve devatenáct let, zažil však horší časy, než jakýkoliv mnohem starší občas malé vesničky Devonts. Desmondův otec byl hrobník na tomto hřbitově a Desmond musel po svém otci tuhle práci převzít, protože jeho otec byl již tímto povoláním znaven. Tohle povolání se s nimi táhlo již čtvrtou generaci. Desmond měl vždycky s tím, že je synem hrobníka a bydlí na hřbitově, velké problémy. Nesnášel tohle povolání a nesnášel lidi. Ve škole byl neoblíbený, protože děti se ho báli a tak se mu i velkým obloukem vyhýbali. Když mu bylo sedm let, hodil po něm nějaký grázl kamen. Trefil se Desmondovi přímo do hlavy. Byla to taková rána, že měl díru do hlavy a ztratil vědomí. Každý kdo šel okolo dělal, že dítě svíjející se v kaluži krve nevidí a raději ho překročil. Až když se ho vydal v podvečer hledat jeho otec, dostalo se mu pomoci. Tuhle událost mu připomínala jizva o třinácti stezích na temeni hlavy.


Procházel mezi náhrobky a četl si jména vyryta na náhrobcích. Znal je už nazpaměť, ale nikdy mu to nedalo, aby prošel a nepřečetl si ta jména a vždy se ironicky neusmál nad každým z nich. Došel až k velké bříze a skryl se pod jejími hustýmy větvemi před začínajícím deštěm. Usadil se na trávu a vytáhl z kapsy krabičku silných cigaret. Připálil si a pozoroval náhrobek stojící přímo naproti němu. "Tak co pane Finighane...jak se vám dnes daří?...Cože? Že se nemůžete poškrábat na svém tlustém zadku?..Ať vám ho podrbe ten váš povedenej synátor." Potáhl si z cigarety. "Však už brzy přijde ta svině zubatá i pro něho." Pousmál se a polknul další obláček dýmu. " Už aby to bylo..." Chvíli seděl, pozorujíc padající kapky na řady náhrobků. "Moc jste toho nenamluvil, hlavně že zaživa jste měl plnou hubu keců." Zvedl se a odhodil zbytek cigarety na náhrobek pana Finighana. "Sorry dědo." řekl a šel dál mezi náhrobky. Déšť mu smáčel jeho černé vlasy a smíval z nich prach, který se na nich zachytil při kopání hrobu pro slečnu Drewnellovou, která tu měla pohřbenou celou rodinu. Musel z hrobu vyklidit zbytky rozpadlé rakve a nalezené kosti uložit do schránky, kde se skladovaly. Natáhl přes hrob zelené plátno, aby si ti snobové nepřipadali uražení, že jejich příbuzná leží na obyčejné zemi tak, jako všichni ti podřadnější než jsou oni. Přiblížil se k otevřenému hrobu, aby se přesvědčil, že déšť nezpůsobil sesuv půdy. Naštěstí se tomu tak nestalo. Na kraje hrobu dal silné plaňky, aby bylo na co rakev položit a natáhl přes ně dvě lana, aby měl spouštění do hrobu co nejjednoduší.

***
"Erin Drewnellová skonala klidnou smrtí. Svůj život završila z neděle 11.4. na pondělí 12.4.2010 kolem 3 hodiny ranní. Nyní svěřujeme její mladé tělo do rukou pána, kde bude užívati posmrtného života. Prach jsi a v prach se obrať." S posledními slovy kněze se ujali své role kapelníci a spustili poslední part, který doprovázel Erin na věčnost. Desmond si při téhle melodii vždy nenápadně poklepával nohou do rytmu. Kněz potřísnil bílou rakev svěcenou vodou a učinil ve vzduchu pohybem ruky pomyslný kříž. Když kněz poodstoupil, ujal se svého úkolu Desmond, s jedním z Erininých bratrů a dvěma občany z vesnice, kteří se nabídli jako pomocníci při spouštění rakve do hrobu. Byla to nevděčná práce, koukat se, jak se rakev při pohřebním partu nenávratně blíží dnu hrobu. Rakev dosáhla dna a k otevřenému hrobu přistupovali rodinní příslušníci a vesničané, aby zesnulé vhodili do hrobu její milované cennosti. Hračky z dětství, fotografii, nebo květinu. Desmond miloval pohled na lidi, kteří se potáceli na pokraji infarktu a před otevřeným hrobem padali na kolena s kapesníkem před hubou a zalikali se srdcervoucím pláčem. Měl pocit, že takhle oplácí lidem všechnu jejich nenávist, kterou cítili oni k němu. Byl šťasten, že jim mohl zasypat někoho blízkého špínou a necítit při tom vinu. Konečně už všichni vypadli a on mohl odhodit sako a začít zahazovat rakev kopcem hlíny, kterou předtím pracně vyházel při hloubení hrobu. Zvuk dopadající hlíny na víko rakve ho vzrušoval. Rozpumpoval mu krev v žilách způsobem, který se nedá ani popsat. Rakev pomalu mizela pod vrstvou hlíny, až se ztratila hluboko pod zemí. Desmond vytáhl z kapsy saka cigaretu, zapálil si a posadil se na obrubu hrobu. Otočil se přes rameno na náhrobek a četl si vyrytý nápis "Odpočívej v pokoji". Desmond protočil očima: "Doufám, že tě neruším." Desmond se položil na hrob a hleděl do nebe. Možná čekal na hvězdy, možná čekal na západ slunce, možná čekal až Erinina duše poletí kolem. Bylo mu jedno, že košile, kterou měl na sobě, bude celá od hlíny a už nebude použitelná. Z hrobu sálala jakási energie, která ho přitahovala. Nevěděl, jestli je to tím, že byl hrob čerstvý, nebo přítomností smrti. Desmond byl unaven. Byl unaven takovým způsobem, že nedokázal ani dojít pár kroků, dělící ho od márnice, která byla jeho domovem. Ustlal si tedy na Erininu hrobu. Usnout mu nedělalo problém. Z nebe se znovu začal snášet déšť, doplňovaný vzdáleným burácením a světelnými záblesky, které osvětlovaly v nepravidelných intervalech celý Devontský hřbitov i vše, co se rozkládalo za jeho zdmi. Blesk uhodil pod vysokou břízu. Když se blesk vrátil zpět na vysokou klenbu noční oblohy, zbyla na jeho místě černá postava. Desmonda rána blesku vytrhla ze spánku. Posadil se na kraj hrobu a protřel si dlaněmi zmoklý obličej. Ani nevěděl, že pršelo. Krajina okolo krásně voněla. Bylo mu velmi chladno. Byl promoklý až na kost a noc byla studená. Desmond se rozhlédl po nočním hřbitově. Byla to krása. Kolem svítily rozsvícené svíčky v lucernách, které dokázali uchránit plápolající plamen před nočním deštěm. Desmond se zarazil. Něco mu na té kráse nesedělo. Jako by něco rušilo ty krásné plameny. Najednou začaly plameny zhasínat. Jeden po druhém, podle řad, jako kdyby u každé svíčky někdo stál a v domluvenou dobu je zhasínal. Přeběhl mu mráz po zádech. Cítil strašnou tíseň. Jako by se mu nějaké neviditelné pařáty sužovaly kolem těla. Špatně se mu dýchalo. Najednou zhasínání svíček ustalo. Řada, ve které seděl on, byla poslední řadou, která přišla o své plameny. Začínal mít strach. Rozhlížel se na všechny strany. Postavil se na hrob, aby měl lepší rozhled. Najednou ucítil letmý dotek na své ruce. Rychle se ohnal za svojí rukou. Nikde nic nebylo. Mohl si to vsugerovat. Mohl to být jen pomalý větřík, který se proletěl po jeho ruce. Hned na to ucítil pohyb za sebou. Desmond se otáčel kolem své osy a stále slyšel podivné zvuky. Jako kdyby před ním někdo utíkal, aby nebyl spatřen. Nikdo tam však nebyl. Otáčel se stále za zvukem. Najednou proti němu stála postava. Úlekem se mu až rozbušilo srdce a selhaly mu nohy. Skácel se na studenou zem a díval se stále na postavu. Nebyla vidět dost zřetelně. Její šat splýval s barvu noční krajiny. Byl vidět pouze obrys. Oči si přivykly na tmu a postavu bylo vidět čím dál více. Nebylo jí ale vidět do obličeje. Desmond se postavil na nejisté nohy a pobouřeně zakřičel: " Hej, kámo...v tuhle hodinu bys tu neměl bejt...hřbitov je zavřenej. Tak pohni tim svym zadkem a koukej se pakovat, než se ti něco stane." Postava se otočila jeho směrem a nehybně stála dál. Cítil jak se mu potí dlaně. "Seš hluchej nebo co?....koukej vypadnout." Postava zašla za blízký strom pomalým, šoupavým krokem a ztratila se z dohledu. Podlomila se mu kolena a s úlevou si oddechl. Sáhl do kapsy a vytáhl cigaretu. Chvíli ještě poslouchal až uslyší vrznutí obrovských vrat hřbitovní brány a pak si cigaretu zapálil. Silně potáhl a s vydechnutím cigaretového kouře se otočil směrem k márnici, ke svému domovu. Když se otočil, polil ho studený pot a srdce se mu sužovalo. Zíral do tváře smrti.