Poslední Tanec

Poslední Tanec

„Stůj dál už ani krok slečno.“
„Opravdu si myslíte, že se chci vzdát? Jděte k čertu!“

Postava mladé černovlásky se podívala úkosem k houfu policistů, kteří ji zatlačili až k zábradlí. Malý dámský revolver držela v ruce křečovitě ale na ozbrojence nemířila.

„Odhoďte tu zbraň Lenko. Nic se vám nestane. Já vám rozumím vím o co vám šlo.“ promluvil starší muž v ošoupaných džínách. Jako jediný z policistů nebyl ozbrojen.
„Chci o tom s Vámi jenom mluvit. Sama víte, že to nemá smysl.“
„Vím ale to mi přece nezabraní vám to osladit.“ zakřičela z plných plic

*

Nikdy na mě neměli přijít. Měla jsem sejmout toho posledního a zase se přesunout. Jak se jenom jmenoval? Radek? Robert? Radim? Radim to byl myslím. I když koho to vlastně zajímá? Chtěla jsem si ho vychutnat déle ale on musel mluvit. Mluvil o Něm. Všichni jsou jako On. Myslí jenom tím co mají v kalhotách. Jsou nenasytní. Predátoři. Díky mně už si to ale nikdy neužijí.

Díky mě.

*

„Lenko nedělejte nic neuváženého. Přemýšlejte. Nyní vám řeknu co o vás víme. Nemusíte mi nic potvrzovat ani nic vyvracet. Chci aby jste rozuměla, že vím co vás vedlo k tomu, že stojíme na tohle mostě.“ policista se odmlčel. Vzápětí opět nabral dech do plic a spustil.


„Začalo to když vám bylo dvanáct, že? Vaši rodiče se rozvedli. Otec byl podle všeho dříve i později trestaný násilník. Matka si pak domů vodila různé týpky a na vás čas neměla.“

*

„Mami, kdo je ten pán?“ Zeptala jsem svoji matky tehdy. Pamatuji si to ještě živě. Udeřila mě otevřenou dlaní a začala mi nadávat. Neměla ráda, když jsem před „strýčky“ vystrkovala nos z pokoje zatímco oni tam dělali něco čemu jsem tehdy nerozuměla.


*

„Je mi jasné, že vás ten zážitek poznamenal na dlouhou dobu. Izolovala jste se od všech. Když vaše Matka zemřela tak vám bylo kolik? Patnáct?“

„A pak se jednoho opět u vašich dveří objevil váš otec. Nejprve byl milý a vy jste dostala opět naději na normální život, že? Víme to od jeho kurátora. Prý vás otec brával občas i sebou na slyšení. Je to pravda, Lenko?“

*

Byla jsem tehdy šťastná. Táta byl zpět a už jsem nemusela nikdy myslet na ty hnusáky, které si matka domu vodila. Otec si rychle práci našel. Dělal někde skladníka a já začala chodit na učňák. Chtěla jsem být kadeřnicí. Otevřít si vlastní salon. Postavit se na vlastní nohy. On mě podporoval.

A pak jsem procitla ze snu. Všimla jsem, že jsou dny, kdy je roztržitější. Myslela jsem, že je to následkem začlenění se znova do společnosti. Občas se v noci vytrácel a já myslela, že chodí na noční, což mi vždycky ochotně potvrzoval.

Byla to otázka než se vrátí k tomu za co ho zavřeli poprvé. Chtěla jsem ho překvapit a přišla jsem za ním do práce. Můj otec tam prý pracoval pouze dva dny. Pak rozbil ústa nadřízenému a na hodinu vyletěl. Nechápala jsem odkud může domů nosit stále tolik peněz.

Jednou večer jsem ho sledovala. A v ten den šly všechny sny k čertu. Otec byl prachobyčejný flákač. Večer proseděl v hospodě a na klíně mu seděla holka ne o moc starší než já. Přišel nad ránem. Čekala jsem na něho v ložnici. Měla jsem vztek. Všechno jsem mu vytmavila. A pak začal mluvit on. Mluvil malinko z cesty ale to hlavní jsem pochopila. Kradl a obratem prodával. Občas na zakázku. Známe si udělal ve vězení a vlastně to byl všechno docela výnosný obchod.

Řvala jsem na něj, brečela ale on se nebránil jen se smál. Řekl mi, že je mu to jedno. Jestli někde ceknu, tak můžu taky zmizet. Je prý spoustu kamarádů, kteří mají zálusk na mladé masíčko.

Ztuhla jsem.

Měl najednou opět ten pohled, který jsem dřív viděla u chlapů, které si tahala domů matka. Začal si sundávat kalhoty.

„Jsi moje dcera, užijeme si tenhle večer plný upřímnosti.“ řekl.


*

„Vy jste byla jeho oběť a on byl první vaše, že je to tak? Jeho tělo se ale nikdy nenašlo a vám tak nikdy nemohl nic dokázat. A nejspíš už ani nedokáže. Uplynulo přece více než deset let.

*


Jen co se mnou skončil odbelhala jsem se do svého pokoje. Plakala jsem. Bezmoc a ponížení. To vše se ve mě hýbalo. Nevím kolik uplynulo hodin. Ležela jsem na zemi a třásla se. Pak to z ničeho nic přestalo. Bolelo mě tělo ale má duše byla již pryč. Slyšela jsem z pokoje jak chrápe. Sundala jsem ze sebe zbytek oblečení a vlezla do sprchy. Necítila jsem nic. Byla jsem uvnitř zcela mrtvá.

Ta myšlenka přišla úplně sama. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Má tvář sice měla modřiny ale já byla pořád taková jako předtím. Usmála jsem se. Šlo to těžko. Na okamžik se vrátila bolest v srdci ale jenom na okamžik. Byla jsem už rozhodnutá. Oblékla jsem se.

Vzala jsem krátké špičaté nůžky ze své sady pro stříhání. Chtěla jsem za ním jít do pokoje ale něco mi řeklo ať ještě počkám. Nesmí mě chytit. Igelit na malovaní ze sklepa jsem pomalu rozprostřela po podlaze pokoje. Vedle otcovi hlavy jsem klidně mohla odpálit dům a on by stejně spal dál jak měl z předchozího dne naloženo. Dívala jsem se jak leží na posteli a spokojeně oddechuje. Nůžky už na mě čekali na podlaze prostřené igelitem.

Převalila jsem otce z postele. Pád na zem jej probral. Stoupl si na čtyři ale nedostal žádnou šanci. Rozevřela jsem nůžky a rychle jsem přejela z jedné strany krkavice na druhou. Překvapený šokem se ani nebránil. Chytl se za krk. Dívala jsem se do těch očí. Pomalinku bledly a veškerý život v nich zmizel v nenávratnu. Po tváři se mi rozlil úsměv. On mě znásilnil a já ho zabila. Cítila jsem se mnohem víc živá než před dvaceti čtyř hodinami.

*

„Zapomněla jste na jednu věc. Krev na stěnách nepřekryjete barvou. Můžeme dokázat že váš otec pravděpodobně zemřel v té místnosti.“ opět se krátce odmlčel

„Pak uplynulo asi pět let, než jste opět zabila.“

*

Jmenoval se Marek měl ty nejhezčí oči na světe. Aspoň to říkali kolegyně z práce. Nechtěla jsem na to rande naslepo jít. Upřímně, bála jsem se. Chlapům jsem se vyhýbala. Tělesný kontakt se mi hnusil už jenom když jsem někomu měla podat ruku. Paradoxní je to, že mi to nevadilo při stříhání. Měla jsem totiž lidi pod kontrolou. Seděli tam a byli jenom moji.

Na rande jsem šla. Byla jsem už přestěhována v novém domě pochopitelně zatíženým hypotékou. Naděje na dalších třicet let vypadali, že budu živit banku a pak možná i sebe. Udělala jsem několik úprav aby se nikdo nedostal dovnitř. Přece jenom mi lidi malinko zhořkli.

Marek byl možná milý ale byl to vůl. Milý vůl. Prostě jeho ego dosahovalo něco lehce pod nebesa přesto jsem měla občas pocit, že se snad můžu i bavit. Vzápětí to však přešlo. Navrhl jestli se nechci podívat k němu domů. O vteřinu později jsem ho pozvala já k sobě. Řekla jsem mu, že je to blíž. A on souhlasil. V taxíku jsem ho lehce líbala a on se nebránil. Nechápal jsem co se to děje. Moje tělo dělalo přesný opak toho co jsem sama chtěla. On se mi hnusil a přesto jsem ho vezla k sobě domů.


*

„On byl první, kterého jsme našli. Nebyla to ale vaše chyba. Část jeho těla vyplavala protože se uvolnilo závaží, které jste použila. Mimochodem chytrý tah. Pohyblivá voda, takže je malá šance že se těla najdou ve vaší blízkosti. Zvlášť když je zatížíte tak aby vyplavala až mnohem později jestli vůbec.“

*

Marek ležel ve vaně. Skleněný střep mu trčel tak nějak divně z hrudi. Cítila jsem opět ten zvláštní pocit uspokojení. Jako bych konečně našla něco co mě naplňovalo.

Celý ten proces od cesty v taxíku až po láhev při společném koupaní jako bych měla v sobě. Jako by mi něco šeptalo co mám dělat. Seběhla jsem do kuchyně a vzala sekáček.

Za dvě hodiny už Marek ležel zabalený ve pěti igelitových pytlích. Víte, o tom, že když člověk ztratí většinu tekutin z těla je najednou mnohem lehčí?

Pytle jsem převázala a z rozestavěného podkroví nanosila pár cihel. Ten den jsem se rozhodla ke dvou věcem. Udělám si výlet k vodě a vezmu kousek Marka sebou.

*

„Kolik jich Lenko za těch pět let bylo? Pět nebo šest?“

„Dvanáct“

„Co vám udělali? Proč si zasloužili zemřít? Víte to vy sama?“

„Protože byli jako můj otec.“

„Oba víme, že to tak není. Řeknu vám poslední věc a vy mi pak předáte zbraň, ano?“

„Co mi řeknete?“

„Jak jsem na vás přišel.“

*
Předevčírem mi někdo zazvonil na dveře. Byla jsem nervózní protože návštěvy jsem neměla za to ještě dvě pětiny z poslední oběti byli schované v mrazáku. Policie. Nadechla jsem se a otevřela dveře.

„Dobrý den slečno, můžete nám věnovat pár minut vašeho času?“ otázal se jeden z uniformovaných.

Pozvala jsem je gestem dál a marně přemýšlela, jak si poradím se dvěma policisty když se věci zvrhnou.

„Před pár dny jste se baru na okraji města bavila s tímto mladíkem je to tak?“ a ukázal mi fotku mojí poslední ovečky.

„Ano, dokonce jsem s ním jela ke mně domů.“ řekla jsem s odzbrojující upřímností. Policisté se po sobě podívali ale bylo vidět, že se jím těžko hledají slova.

„Pánové jestli se chcete zeptat, tak ano měli jsme spolu báječný styk s tím, že Radim druhý den odešel pěšky domů. Ráno jsem mu udělala snídani ale on zdvořile odmítl, poděkoval mi za krásný večer a od té doby jsem ho neviděla.“

„A právě ani nikdo jiný. Jeho rodiče po něm nechali vyhlásit pátrání. Bude vám vadit, když se to porozhlédneme?“

„Prosím, jak potřebujete.“ Byla jsem klidná. Vsadila bych se, že policie moc často neleze cizím lidem do mrazáku a stůl, který používám jsem již dávno očistila.

Za půl hodinu a jednu kávu policisté odcházeli. A já se myšlenkami začala zaobírat jak se co nejrychleji zbavím zbytku těla. Za pár hodin jsem vytáhla oba pytle z mrazáku a dala je do krosny. Sbalila jsem si pár věcí a dneska pro jistotu přibalila i pistoli. To víte děvče ve velkém městě. Pak jsem zamířila na jeden ze svých oblíbených výletů k vodě.

*

„Kolegové vás sledovali již den předtím to znamená dva dny po Radimově zmizení . Ta červená Octavie s tím nenápadným párem to byli oni. Byla jste poslední kdo viděl pohřešovaného naživu a měla jste za sebou zajímavou minulost. Matka zemřela, Otec po návratu z vězení z ničeho nic zmizí. Když se našla první těla nejdřív se myslelo, že pachatelem je muž. Až posléze jeden ze vyšetřovatelů přišel s myšlenkou, že za tím může být žena, která prožila nějaké trauma právě ve spojitosti s mužem z jejího blízkého okolí. Přidejte k tomu video záznam jak sedáte s pohřešovaným do taxíku. Jackpot.

*

O té Octavii jsem věděla, bylo mi divné, že čas od času ji vidím za sebou ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Moje chyba.

Když jsem vyhazovala první balíček vše bylo ještě dobré. S druhým jsem se rozhodla popojít kousek proti proudu. Dostala jsem se až na most.

Najednou se ozval pronikavý zvuk sirén. Ihned jsem zahodila celou krosnu dolů a nechala si revolver za pasem kalhot. Vzápětí jsem ho musela tasit protože i z druhého konce se přiřítilo policejní auto. Zhluboka jsem se nadechla. Takhle to končí.

„Odhoď zbraň!“ začali křičet policajti.

*

„Lenko. Není to vaše vina jste nemocná. Duševně. Můžeme vám pomoci. Jen si pomoct nechte.

„Mně ale nic není. Dělala jsem co jsem musela a hlavně co jsem chtěla dělat. Varovala jsem vás. Nikdy mě nedostane.“

Ruka se mi malinko třepala ale já cítila už svůj duševní klid. Ten pohyb netrval ani vteřinu a přesto mi to přišlo jako věčnost. Přiložila jsem si revolver k srdci, usmála se na policistu a poslala mu pusu.

Všichni se zaráz ke mně vrhli.
Zmáčkla jsem spoušť


„Má mořská tanečnice
Potápí plachetnice
Čitá je na tisíce

Topí je s lehkostí
Falešnou něžností
A skrytou křehkostí

Ve vodním víru tance
Když svádí utopence
Životem žije více, žije více“