Noční návštěvník

Tenhle příběh se odehrál už před mnoha lety. Bylo mi šestnáct a hlavu jsem měla plnou ideálů. Nijak jsem se nelišila od svých vrstevníků a vždycky jsem si myslela, že je se mnou všechno v pořádku. Nebylo. Všechno se změnilo té osudné noci. Od té doby už nic nemělo být jako dřív. Byla jsem odsouzená strávit zbytek života zavřená mezi čtyřmi vypolstrovanými stěnami s nálepkou Cvok na čele. Napořád…

„Tak už pojď, přijdeme pozdě!“ křičela na mě Amber z předsíně.

„No jo, vždyť už jdu.“ odpověděla jsem víc otráveně, než bylo třeba. Tohle měl být super večer, ale kdybych tehdy tušila, co se stane, nikdy bych na tu night-party nešla…

Na místo nás vezl kamarád. Když jsme přijížděli k naší škole, měla jsem trošku obavy, ale ty se okamžitě vypařily, když jsem si uvědomila, že se nám nemůže nic stát. Koho by totiž – kromě nás – napadlo vkrást se v noci do školy? Nikoho.

Do půlnoci šlo všechno hladce. Vůbec mě nenapadlo, že by tohle mohlo něco pokazit. Hráli jsme flašku. Jen tak. Z nudy. Fanty dával každý, protože ty otázky byly opravdu nechutný.

Když udeřila půlnoc, začala bouřka. Lilo jako z konve a vítr burácel v korunách stromů. Skončili jsme s hraním a každej se uvelebil ve svojí posteli - pokud se tomu tak dalo říkat.

„To je děsivý“ utrousila Amber.

„To je.“ přitakala jsem. „A já jsem upír. Sežeru tě. Ham!“ vyjela sem po ní. Lekla se a uskočila.

„Si normální?! Víš jak jsem se lekla?!“

„Ale no tak, neříkej mi, že ještě pořád věříš na pohádky?“ smála jsem se.

„To ne, ale víš co se říká o Úplňku. Dějí se divné věci.“ Byla opravdu vystrašená. Bála se.

„Bože!“ zaklela jsem. „To se jen tak říká. Pohádky na dobrou noc, neznáš?“

„Znám, ale-“ Nedořekla to. všechna světla najednou zhasla. Ocitli jsme se v úplné tmě.

„Pojistky jsou ve sklepě.“ oznámila mi Amber roztřeseným hlasem a zachumlala se do peřin.

„A co já s tím?“

„Měla bys je jít zase zapnout.“

„Cože? Proč jako já?“

„Protože… se nebojíš.“ vykoktala ze sebe nakonec.

„No jasně. Nebojím.“ potvrdila jsem. „Ale i tak, vsadím se, že tam teď Freddy Krueger párá ve sklepě nějakýmu klukovi břicho na cucky a vytahuje vnitřnosti.“ smála jsem se.

„Vážně?“ zeptala se vyděšeně. Zajímalo by mě, kolik dalších lidí tu ještě věří na pohádky.

„Ne.“ odsekla jsem vážně. „Žere mu mozek.“

„Ty si ale-“

„Co?“

„Nic“

„Jdeš se tam se mnou podívat?“ škádlila jsem ji. „No tak, bude to sranda. Neboj, vezmu ti baterku.“

„Ne.“

„Ale no tak. Pojď se mnou. Přísahám, že se nechám sežrat jako první.“ Nereagovala. „No dobře. Jen si tu seď. Pošlu ho za tebou. Budeš další na řadě.“ Zvedla jsem se a šla do sklepa. Čím dřív ty pojistky opravím, tím dřív budeme moct pokračovat…

Pojistky jsem jako zázrakem opravila během pár sekund a všichni se strašně divili, že jsem se nebála jít do sklepa sama.

„Straší tu.“ řekla mi Amber, když jsem se po úspěšné misi vrátila a všem jsem začala odporovat s tím, že tady se nemám čeho bát a že nevěřím na pohádky.

„Máš pravdu. Straší. Ovšem ne tady, ale u tebe v hlavě. Vzpamatuj se už krucinál! Seš jak malá!“ Měla jsem právo být naštvaná. Jí nestačí říct „Strašidla neexistujou“ ona asi potřebuje vymýt mozek.

„Myslím to vážně. Před deseti lety tu nějakej maniak zavraždil kluka. Našli ho ve sklepě v mrazáku rozřezanýho na kusy.“

„No jo, to je pravda. A prej tady od tý doby každou noc obchází a vraždí všechny, kdo tady jsou.“ Přitakaly ostatní.

„Nějakýho ducha se tak budu bát.“ Zalezla jsem si pod peřinu, a jenom doufala, že brzo usnu. Poslouchat tyhle jejich kecy by bylo něco na mí nervy. Ještě pár minut a zbláznila bych se.

„Jak myslíš. Ale pak za mnou nechoď. Až se ti něco stane.“ Ona tu pusu snad nikdy nezavře!

„To už za tebou potom nepřijdu. Jak bych taky mohla, když budu zamčená v mrazáku. Běž už radši spát. Ať tě nesežere.“

„Ale já-“

„Blá, blá, blá,…“ Tohle už nebudu poslouchat. Přehodila jsem si peřinu přes hlavu. Snad už sklapne.

Slyšela jsem jenom letmé zašustění peřiny a pak ticho. No konečně. Tohle bude klidná noc…



Ze spánku mě vyrušilo hlasité škrábání. Někdo asi nevěděl, co s omítkou. Rozespale jsem se vyhrabala z peřin, vzala baterku a šla se podívat na chodbu, abych mohla tomu dotyčnýmu nakopat zadek.

Když jsem vyšla na chodbu, zvuky ustaly. Nikde nic. Ať jsem hledala jak jsem hledala, v celé škole nebyl kromě mě nikdo vzhůru. Svou prohlídku jsem skončila ve sklepě. Opravdu tu bylo cosi, co připomínalo mrazák. Otočila jsem se a chtěla odejít, ale najednou cosi zabouchalo na okenici. Rychle jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Nechala jsem to plavat.

Ušla jsem dalších pár kroků, a ozvalo se skřípání. Naštvaně jsem zpátky zabouchla sklepní dveře a šla zavřít to otevřené okno, které způsobovalo ten děsivý zvuk a neskutečný průvan. Ještě dostanu rýmu. Když jsem se otočila zpátky ke dveřím a chtěla je otevřít, málem jsem dostala infarkt. Někdo na ně za tu chvilku vyryl Budeš další na řadě. Tohle jsou teda blbý fóry. Vždyť tohle jsem řekla Amber. Jsou to moje slova. Kdo mi je krade?

Vyšla jsem nahoru, zabouchla dveře a zevnitř se ozval strašlivý výkřik. Poskočila jsem z toho leknutí, praštila se hlavou o zeď a spadla na zem.

„Au!“ vykřikla jsem, když jsem si přiložila ruku na bolavé místo až mě to štíplo. Když jsem se podívala na svou ruku, byla od krve. No bezva! Ještě budu mít otřes mozku.

Pomalu jsem se zvedla ze země, když mi najednou někdo položil ruku na rameno. Vykřikla jsem a okamžitě se obrátila. Nikdo tam nebyl.

„Paráda. No tak vylezte. Už se vás nebojím.“ Kde všichni jsou? „Tohle jsou ale blbý fóry. Myslím to vážně. Kde jste?“ To ticho bylo strašné.

„Jsem přímo tady.“ ozvalo se ze tmy. Otočila jsem se.

„Nevidím tě. Kdo jsi?“

„Jsem tvůj stín. Jsem všude kolem tebe.“

„Jsem tvůj stín? To myslíš vážně? To tě nemohlo napadnout něco lepšího?“ Nevadilo mi, když si někdo ze mě dělal legraci, vadilo mi jen, že tohle bylo dost trapný. Přilítla mi facka. No tohle už je vrchol!

„Co to děláš?! Seš vůbec normální?! No tak, vylez už. Zasmáli jsme se a konec. Je po všem!“ Hotovo. Kašlu na to. Vrátím se k ostatním. Ještě bych si mohla ublížit při vraždě toho, kdo si ze mě střílí.

„Mýlíš se. Není. Tohle je totiž teprve začátek.“

„Cože? Co to je za hlouposti?“

„Slyšel jsem, že se nebojíš. Tak pojď. Užijeme si trochu srandy.“ Něco mě pevně chytilo za ruku, a táhlo pryč. Ať jsem se vzpírala sebevíc, ten pevný stisk mi mačkal ruku čím dál víc. Táhlo mě to zpátky do sklepa. Už mi pomalu, ale jistě docházelo, že tohle žádný vtip nebyl. Možná měli ostatní přece jenom pravdu. Měla jsem se bát…

„Ne! Nech mě být! Co to děláš?! Au! To bolí!“ Celou dobu jsem křičela jak nejvíc jsem mohla. Copak mě tam nahoře nikdo neslyší?

Čím víc jsem zakopávala o vlastní nohy, tím víc mě to bolelo. Táhl mě po zemi, vrážela jsem do všeho, co se pode mě připletlo. Kolena už jsem měla odřená do krve…

Když jsme byli na sklepním schodišti, sebrala jsem veškerou sílu, co ve mně byla, vytrhla jsem se mu a začala utíkat nahoru. A to byla chyba! Okamžitě mě chytil za nohu a stáhl zpátky dolů.

„Au!“ vykřikla jsem, když jsem hlavou narazila do podlahy.

„Ale copak? Něco nás bolí?“ smál se mi do tváře. Jenom jsem odvrátila hlavu. Na nic víc už jsem neměla síly.

„Ale no tak, zvedáme se. Přece tu nechceš jen tak sedět, zatímco já se budu dobře bavit?“ Jak se tomu všemu ještě mohl smát? Možná by mu to víc seklo jako mrtvole v rakvi. Vsadím se, že by vypadal dalek líp. Ale takhle? Až teď jsem si ho mohla dobře prohlédnout. Byl prosvitný, skrz něj jsem klidně mohla vidět staré cihly, co byly za ním, takže bylo naprosto jasné, že není člověk. Tmavé vlasy měl na všechny strany. Jeho tmavé oči, mluvili za vše. Měla jsem pocit, že když se do nich budu dívat moc dlouho, vcucnou mě.

„Tak jdeme. Je to taková škoda, že už nejsem člověk, mohli jsme si spolu užít víc.“ předl mi do ucha.

„Leda ve snu.“ procedila jsem.

„Říkala si něco?

„Já? Ne.“

„Tím líp. Tak jdeme. Máme před sebou ještě moc práce.“

Když mě dotáhl až do sklepa, hodil mě na studenou, mokrou zem a šel do druhého rohu pokoje pro… no to snad ne! Smála se na mě nablýskaná dvanácticentimetrová čepel nože. Nádhera. To mě chce taky rozřezat na kusy a strčit do mrazáku?

Odplazila jsem se do rohu a přitiskla na zeď. Klekl si ke mně. Mával mi tím nožem před očima a myslel si, jak není zajímavej. S každým jeho nečekaným pohybem jsem jenom čekala, až bude po všem a já konečně umřu. A představa, že v sobě budu mít dvanáct centimetrů zaražený nůž, nebyla nic příjemného. Přerývaně jsem dýchala a cítila, jak mi po zádech stéká pramínek potu. bála jsem se ho. A zatraceně moc. Přiložil mi čepel ke krku a vyčkával. Proč mě musí takhle mučit?

„Zabij mě.“ řekla jsem nakonec. Nedalo se to vydržet. Ta nejistota, ten strach, to všechno. Bylo to strašné. Teď jsem chtěla všechno vzít zpátky. Proč jsem jenom nevěřila těm povídačkám o vrahovi. Proč jsem jenom byla tak naivní a myslela si, že jsem borec světa a ničeho se nebojím?

„Bojíš se?“ zašeptal mi do ucha.

„Ne.“ Ano! A jak!

„Takže potom ti nebude vadit, když udělám tohle.“ řekl a přejel mi čepelí po zápěstí. Sykla jsem bolestí a můj pohled spočinul na té červené tekutině, která se mi řinula z ruky. Chytila jsem se za to zápěstí a modlila se, aby byl konec.

„Ale copak? Ono to bolí? Tak to se teda velice omlouvám lady.“ Odtáhl mi ruku z rány a znovu do ní zaryl nůž. Křičela jsem bolestí. Svírala mi hrdlo jako silný provaz. Čím více krve mi z ruky odtékalo, tím více jsem ztrácela vědomí. Pach mojí krve byl cítit všude.

„Lepší?“ zeptal se hloupě. Nečekal na odpověď. Rovnou mě jediným pohybem srazil na zem a já ztratila vědomí. Ocitla jsem se v naprosté tmě. Nemohla jsem se hýbat. Všechny části mého ochromila spalující bolest. Jako bych hořela. Ta tma byla deprimující. Kde je kruci ten tunel se světlem?! Má tu přece někde být ne?! Nebyl. Neviděla jsem nic. Vůbec nic. Takhle teda vypadá smrt…?



„Kelly? Kelly si v pořádku? No tak prober se!“ Uslyšela jsem najednou. Co tady dělají ostatní? To je taky dostal? Jako mě? Bože... Tohle se nemělo stát.

Pomalu jsem otevřela oči.

„No konečně. Už jsme se báli, že je po tobě.“ smáli se.

„Co… co se stalo?“ řekla jsem roztřepaným hlasem a posadila se. Musela jsem se zeptat, i když jsem si připadala jako pitomec. Nic z toho, co se stalo mi nedávalo smysl.

„Ty nevíš? Všechny si nás probudila. Křičela jsi jako o život. Zdál se ti dost ošklivej sen že?“

„Sen? Takže to nebyla skutečnost?“

„Jistě, že ne. Jak by taky mohla. Křičela jsi zabij mě, ale tady tě nikdo zabít nechtěl. No vážně.“ Všichni se tomu smáli a na mě zapomněli. Jak si to potom mám všechno vysvětlit?

Můj pohled se najednou zastavil na mé ruce. Obrovská jizva se mi táhla přes celé zápěstí. A co je zase kruci tohle? Ne! To… to nemůže být pravda! Jak to všechno udělal? Když jsem se potom podívala na druhý konec chodby, uviděla jsem HO! Šel směrem k nám, usmál se a pak zmizel. Tohle bude ještě dlouhá noc…