Morgana - Starý nepřítel

Anotace: Předmluva a první část první kapitoly

Sbírka: Morgana Starý nepřítel

Bouře zmítala lodí Drago tak silně, že by snad každý kdo by stál na její palubě musel být smeten do divokých vln. Vítr hrál na lanoví děsivou a tesknivou píseň, při které tuhla krev v žilách. Drako v tu chvíli vypadal jako loď duchů, na které zdánlivě nebyl vůbec žádný život.A přesto se v tomto děsivém a nebezpečném počasí rýsovaly v temné noci dvě postavy na zádi. Snažili se udržet loď pod kontrolou, aby neztratili směr cesty. Snažili se mluvit, ale jen z těžka překřičeli hřmot rozběsněného moře.
Muž stojící za kormidlem ukázal k nebi.
„Takovou bouři sem snad ještě nezažil. Tam nahoře to trochu přehnali.“
Měl jemný a hašteřivý hlas,a i když stál tváří v tvář možné smrti, byl naprosto klidný a vyrovnaný. Zdálo se, že ze smrti di dělá legraci.
Odpověďí mu byl tlumený divoký smích. Nezdálo se však, že by to byl smích námořníka. Spíše to připomínalo smích malého dítěte. Patřil tak jemnému hlasu, že musel být jisto jistě dívčí.
„Bůh nás nemá moc v lásce, takže je to pochopitelný. Ale rozhodně se kvůli hloupý bouřce nedám na pánbíčkářství. Ty snad jo Frede?“
„Vypadám snd na blázna kapitánko?“ zeptal se pobaveně a úšklebkem na tváři.
Ano. Ta dívka s tak jemným hlásem a dětským smíchem byla kapitánkou lodi Drako a byla neuvěřitelně pyšná, že může žít svůj svobodný život. Život pirátky. Její posádka jí byla naprosto oddána. Nebála se nejzuřivějších bouří, nejsilnějších nepřátel, největších dobrodružství a ze všeho nejvíce se nebála smrti. Před nikým se nikdy nesklonila a svojí svobody si cenila ze všeho nejvíce. Uměla zacházet se zbraněmi stejně dobře jako kterýko-li muž a navíc uměla využít svůj šarm a vášeň. Báli se jí Španělé, Angličané, Francouzi i ostatní piráti. Protože i když nepatřila ke krutým vrahům, dokázala být nelítostná. Taková byla Morgana – kapitánka lodi Drago.



Útěk z Kuby



V malém hostinci sedělo pět mužů. Už zdálky bylo poznat, že jsou to námořníci ošlehaní větrem a mořskou vodou. Zde na Kubě to nebylo nijak vyjímečné, protože Španělé zde měli jeden z hlavních přístavů a obchod zde vzkvétal. Nejstarší z pětice mužů zrovna zamával prázdnou sklenkou na hostinského, když se se zavrzáním otevřely dveře a dovnitř vkročila mladá, energická dívka.
Bílá halenka a černý korzet zdůrazňovaly ladné křivky její postavy. Poměrně velký výstřih lákal zrak nemála můžů a stejně tak pohled na poodhalenou nožku, která koukala z rozparku sukně nechal klidným jen málokterého muže v hostinci. Pohled na její obličej vzbuzoval touhu a pohled do jejích očí vyvolával vášeň. Byly tak nádherné a jiskřivé, že kdoko-li do nich pohlédl byl rázem připraven o srdce. Na smyslných rtech se mihl drobný úšklebek když sledovala muže v místonosti jak si ji se zájemem prohlížejí. Jako by tím dávala najevo, že je ráda, ale nikomu nedá šanci.Hrala si s muži ráda, protože tak sndano přicházeli o rozum.
Příliš dlouho se však nerozhlížela a rovnou zamířila k pěti mužům, kteří teď vstali a s úsměvy jí sledovali jak se blíží. Její krok byl temperamentní stejně jako její osobnost.Namísto jemného dívčího pozdravu prohodila k pětici po námořnicku:
„Zdarvim vy mořský vlci, jak se pořád máte?“
Než slyšela odpověď přisunula si židli a posadila se ke stolu. Ne však jako dívka, ale jako námořník. Židli si otočila opěradlem ke stolu a rozkročeně se na ní posadila. Hlavu s dlouhými hnědými vlasy, které byly podvázány dlouhou červenou šerpou sahající až po pás, se opřela o opěradlo a čakala až se některý z mužů rozhoupe k odpovědi.
Nejmladší z pěti mužů byl nejpohotovější.
„ To víš, žádnej med to není Morgano, ale nestěžujeme si. Ještě máme hlavy na krcích.“
Byl to Jimmi. Jeho dětská tvář zářila úsměvem už od chvíle, kdy Morganu uviděl ve dveřích. Líbila se mu a měl ji velice rád. Pokaždé se těšil až ji uvidí. Jediný nebyl oblečen jako námořník, ale spíš jako prostý hoch z ulice. Měl krátké hnědé vlasy a šedé oči, které nejlépe dokazovaly jeho mladost a čilost. Byl to čertovský hoch, který měl vždy dobrou náladu a ničeho se nezalekl. Přes svoje mládí si hodně prožil, protože vyrůstal, žil a pracoval od malička na lodi. Patřil mezi ostřílené námořníky a nikdo z posádky by si netroufl o něm mluvit špatně.
„Dlouho sme se neviděli Morgano. Sme rádi, že ses ukázala.“
„Byla sem hodně daleko a nějak nebyl čas. A ani se mi sem nechtělo, pořád mě tu hledaj. Copak ty si to nečetl Piere?“ vyndala z výstřihu složený kus nahnědlého papíru a podala ho námořníkovi.
Pier list rozevřel a jemně se usmál:
„ Maj mizernýho malíře, tahle se ti nepodobá ani za mák.“
„ To je moje jediný štěstí, jinak bych už seděla v kriminále a nebo se houpala na šibenici.“ Usmála se Morgana.
Pier byl starší muž, kterému již šedivěly vlasy a vousy. Ale nechoval se ani zdaleka jako stařec. Energické pohyby nedukazovaly ani na zlomek únavy životem. Nebyl to hrubián – to vlastně nikdo z Morganiných přátel u stolu. Dával vždy přednost dohodě před zbraněmi a protože byl vzdělaný měl jakousi funkci vyjednavače.
Morgana se na Piera mile usmála. Nebýt jeho byla by už několikrát mrtvá. Brala ho jako svého otce, protože přesně takového si vždycky přála. Ten její ji prodal jako malou do hospody za prostitutku a nikdy se spolu už neviděli. Kdyby tenkrát neutekla, kdo ví co by se s ní stalo. Pier by se k ní tak nikdy nezachoval. Byl laskavý, starostlivý a ohleduplný. A navíc se vyznal v moři a lodích jako nikdo jiný. Za padesát let na moři se toho člověk hodně naučí.
Teď však Morganu zajímala jiná věc – její druhá loď, které Pier velel když byla Morgana na Dragu.
„Co Štika, je v pořádku?“
„ Naprosto. Je v dokonalém stavu a byli jsme úspěšní. Budeš se chtít na ní podívat? Všechno jsme přichystali.“
„ Myslím, že to nebude nutné Piere. Věřim ti. Vyprávěj kde ste všude byli?“
„ Vlastně sme byli po celém Karibiku. Dopluli sme až ke břehům Mexika. A máme tučnou kořist. Doufám, že s náma popluješ všechno schovat. Nechce se mi vláčet sebou všechno sem a tam.“
„ Drago potřebuje opravit. Projeli sem minulej tejden dost silnou bouří. Poškodilo nám to kormidlo a taky lanoví to odneslo. Asi se tu tejden nebo dva zdržíme.“
„ Kde teď kotví Drago?“
„ V jedný zátoce dva dny odtud.“
Jimmi a ostatní mlčky sledovali rozhovor Piera s Morganou a jen sem tam někdo upil rumu. Až teď se ozval další z nich, který byl od pohledu najstarší:
„ Kdy zase poplujeme společně? Dvě lodi mají vždycky větší šance než jedna. Štiku posledně málem dostali.“
Ten nejstarší muž se jmenoval Richi a měl silný, hřmotný hlas. Možná to souviselo s tím, že velel dělostřelcům na Štice. Byl to zábavný a veselý společník, kterého měli rádi všichni členové posádky. Byl od pohledu velice silný a jeho mohutná postava budila značný respekt.
„ Tohle si mi neřek Piere. Co se stalo?“
„ Setkali sme se asi před dvěma týdnama se Španěly. Byla to jedna válečná fregata a jedna briga. Normálně bych to zvládl, ale ten jejich kapitán předpovídal každej můj manévr. Jako by Štiku dobře znal. Navíc měl děla s většim dostřelem, jen tak tak sme unikli. Ale bez strát a měli jsme jen díru v plachtě.“
„ A víš název tý fregaty?“
„ Jo, měla to napsaný na přídi. Byla to Persepolis. Patřila ke Španělskýmu válečnýmu námořnictvu. Musim říct, že bych se jí rád v budoucnosti vyhnul, protože měla místo čtyř stěžňů pět a taky měla lepší ponor.“
Pier nalil Morganě do sklenice a sám se napil pořádného doušku rumu. Všichni chvilku seděli a mlčeli, jen Jimmi vrhal úsměvy po Morganě a Richi si pohrával s hracími kostkami. Ticho prolomil až hostinský, který donesl ke stolu novou láhev rumu. Než ale odešel, sklonil se k Pierovi a pošeptal mu vzkaz.Aniž by Pier dal něco najevo, vložil hostinskému do ruky váček se zlatem. Pak se otočil k ostatním a když hostinský odešel zašeptal všem:
„Blíží se sem hlídka, máme otevřený zadní vchod. Radši si pospíšíme, nerad bych okusil vězeňský blafy. Asi bys měla jít s námi Morgano.“
„To nemůžu chlapi, mám ve městě doprovod a čeká na mě. A taky musim sehnat zásoby a tichej odvoz. Ale musíme se ještě sejít než se zase rozjedeme pryč. Co takhle za dva dny za městem. V tý malý chatrči co sme tam tenkrát spali. Pamatuješ si ještě Piere?“ usmála se Morgana a zasněnýma očima zamrkala.
„ Na to jen tak nezapomenu“ opětoval úsměv Pier, zvedl sklenici jako k přípitku a na jeden zátah ji vypil až do dna.
Všichni se zvedli od stolu a zamířili k hostinskému pultu. Pier hodil na stůl několik stříbrných mincí
a ještě jeden váček se zlatem, který měl zajistit mlčení hostinského. Potom se protáhli za závěs a zadním východem vyšli na dvůr. Když do hostince vešlo dvacet vojáků a důstojník, dávno nebylo po Morganě a ostatních ani stopy.