Krajina Červených punčošek (1)

I.
Bylo teprve pět hodin ráno, když v bytě kapitána Potůčka zazvonil telefon. Z postele vykoukla nejprve jedna noha, po ní druhá a vysoká postava se přehoupla do sedu. První věc co kapitán udělal, bylo strčení malíčku do ucha a krátké zavrtění v ušním boltci, aby se přesvědčil, že to není jen ošklivá noční můra. K jeho nespokojenosti nebyla, telefon zvonil dál. Kapitán se s velkým odporem nazul do modrých pantoflů a vyšel k telefonu. Zvedl sluchátko a unaveným hlasem řekl obvyklou uvítací formuli.
„Kapitán Martin Potůček, přejete si?“
„Ahoj, tady Michal. Mám pro tebe práci, vražda na kraji města. Za půl hodinky pro tebe přijedem.“
„To mám radost“ řekl kapitán a unaveně si promnul oči.
„Práce nepočká, kamaráde“ řekl mu kolega na rozloučenou a zavěsil telefon.
Kapitán následoval jeho příkladu a rozhořčen nad předčasným probuzením usadil sluchátko na své místo. Přešel zpátky do ložnice, ze skříně vyndal černou košili, oblíbené džíny a začal se oblékat. „Sem rád, že dělám u kriminálky, uniforma by mne asi po ránu zabila“ říkal si v duchu. Strčil si do kapsy mobil, zkontroloval obsah věčně prázdné peněženky, aby zjistil, že je stále stejně prázdná a pak ji i s průkazem zastrčil do zadní kapsy kalhot.
Pomalým a stále ještě unaveným krokem přešel do předsíně, sundal si z věšáku hnědou koženou bundu a nasunul se do černých polobotek. Pomalu vzal za kliku a vyšel z bytu, bundu zatím nasazenou jen jedním rukávem si konečně oblékl úplně, zhasl světlo a zamkl dveře. Když scházel ze schodů, napadlo ho, jestli k těm čtyřiceti schodům co denně chodí, nepřistavěli v noci další.
Myslel si, že ho probere cigareta, ale ani dvě mu nepomohly probudit se do správné kondice. Poručík Široký říkal půl hodiny. Za tři čtvrtě hodiny tam byli jako na koni.
„Typická policie“ řekl si. „Pak nemá bejt u nás vysoká kriminalita, když sme u všeho vždycky pozdě.“
O chvilku později se objevilo policejní auto a hned za ním modrá služební škodovka, ze které vystoupil poručík a už z dálky volal: „Ahoj Martine, to sem rád, že na tebe nemusíme čekat.“
Kapitán ho chtěl pokárat z pozice vyššího důstojníka, ale hned si to rozmyslel a jen prohodil otráveně poznámku:
„Nevim, kdo tu na koho vždycky čeká.“
Oba nasedli a auta se rozjela. Ve škodovce chvíli panovalo ticho. Kapitán se konečně trochu vzpamatoval a začal hovor otázkou:
„Tak co se stalo?“
„Na kraji šestky našli mrtvou ženu. Objevil ji nějaký pejskař. Mrtvola měla u sebe peníze, doklady, náhrdelník- prostě se nic neztratilo na první pohled, takže loupežné přepadení je dost nepravděpodobné.“
„Co doktor, už tam byl?“
„Jo.“
„A co řekl?“
„Zabita prý byla někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou večer. Má prý mnoho podlitin a škrábanců, musela se, chudák, hodně bránit.“
„A co znášilnění?“
„Doktor ho naprosto vyloučil.“
„Neříkal si něco o dokladech?“
„Pojčkej, někde to mám napsané.“
„Poručíku vzpomeňte si, co ste se učil na škole o služebním hlášení. Osobní údaje jste měl říct první a ne je teď hledat!“
„Nečil se Marťo, tak jak mi to ohlásili tak to mám.“
Být to někdo jiný kapitán by ho hned dal suspendovat, ale na poručíka širokého se zlobit nemohl.
„Už to mám“ prohlásil poručík a z průhledných desek vytáhl list papíru. „Jmenovala se Marie Štráfová, bydlela na Žižkově v ulici Krásova, číslo dvanáct. Bylo jí dvacet osm let, narozena pátého druhý, únor kdybys nevěděl, v roce devatenáct set osmdesát jedna. Víc toho zatím není.“
„To stačí, zbytek se dozvíme brzo. Měla u sebe něco zvláštního?“
„Ano. V kabelce sme našli pouta s červenou kožešinou.“
Kapitán byl zvyklý na hodně, ale tohle ho vyvedlo z míry. Rychle se ale vzpamatoval. Třeba se o tom víc doví později.
Škodovka se pomalu blížila na okraj Prahy šest. Zastavila se až u cesty do Divoké Šárky. Poručík i kapitán vystoupil z vozu, zůstal tam jen řidič. Už z dálky bylo vidět místo činu. Přes cestu, plandala policejní páska natažená mezi stromy. Za ní stál policista a hlídal, aby nikdo cizí nevnikl tam, kam neměl. Poručík vyndal průkaz a s kapitánem se prohoupli pod pásku. Tmavou oblohu křižovaly záblesky fotoaparátů. V pozadí blikal majáček policejního vozu. Kolem mrtvé obíhali specialisté sbírající vzorky a důkazy. Doktor už svolil k odvozu těla, čekalo se jen na kapitánův příjezd.
Kapitán se otřásl zimou. Březen byl tentokrát velice chladný. Jeho první pohled patřil doktorovi. Seděl na kameni kousek od mrtvoly a v klidu kouřil cigaretu.
„Dobrý den doktore.“
„Blbej pozdrav takhle po ránu.“
„Sorry, sem taky mimo. Vzbudili mne v pět.“
„To ste spal dlouho, já sem tu už od tří a čekám, až sem dovezete svůj zadek.“
„Snad vám ten váš zatím nezmrzl, doktore“ řekl kapitán s úšklebkem.
Oba se vzájemně dobře znali, takže se ani jeden neubránil úsměvu. Kapitánovi ale šlo hlavně o případ.
„Co mi povíte o zesnulé?“
„Zemřela.“
„A co něco bližšího, nevíte?“
„Dostala ránu do spánku a došlo k perforaci lebky. To dokazuje krev vytékající z ucha. Má hodně podlitin a škrábanců na rukou, hlavně na zápěstí. Musela se usilovně bránit. Útočník byl o něco menší než oběť, rána šla zespoda, ale vedena je dolů.“
„Neprotiřečíte si trochu?“
„Ne. Rána je vedená shora dolů, je určitě od nějakého kamene. Ale člověk stejně vysoký nebo vyšší než oběť by vedl ránu přímo, hned od začátku by byla rýha v lebeční kosti dolů. Tady je ale vidět, že úder se ze spodu nejprve zastavil a pak bylo teprve trhnuto dolů.“
„Asi mi to budete muset sepsat, doktore. Vůbec sem ničemu nerozuměl.“
„Protože si furt stojíte na vedení.“
„Prý ste vyloučil znásilnění.“
„Ano, nejsou po něm žádné důkazy, vůbec nic co by tomu nasvědčovalo.“
„Co nějaký zajímavosti, máte?“
„Mám, to víte, že ano. Na levé ruce chybí prsten. Je tam kruhový otlak. Někdo jí ho musel sundat násilím.“
„Cenná informace doktore, děkuju.“
„Budete mne ještě potřebovat nebo se už postaráte sami?“
„Už to zvládnem. Pěknej zbytek dne.“
„Vy dnes máte blbý hlášky, kapitáne.“
Rozloučili se a doktor odcházel stejnou cestou, jakou sem poručík a kapitán přicházeli.
„Už ste hotov?“ zeptal se kapitán fotografa.
„Jo, hotovo.“
„Michale, pojď sem“ zavolal kapitán a sehnul se k mrtvé dívce.
Poručík přiběhl téměř okamžitě.
„Co se děje?“
„Ty se chceš pokusit najít pachatele bez důkazů a ohledání těla?“
„No, jednou bych to zkusit mohl“ řekl poručík a usmál se.
„Doktor říkal, že jí někdo násilím strhnul z ruky prsten.“
„Mohla si ho sundat sama, někdy to nejde jinak než násilím.“
„Pravda. Ale stejně musíme vzít v potaz všechny možnosti, co se nabízej.“
„Tý holky je škoda, byla moc pěkná.“
„Podívej“ řekl kapitán a ukázal poručíkovi dlaň mrtvé dívky. „Nebyla zvyklá pracovat moc tvrdě. Vypadá to spíš na kancelář nebo něco s uměnim.“
„Zavolal sem k nám, aby nám doplnili skládačku. Za dvě tři hodinky se o ní dovíme víc.“
„Podívej, jak je oblečená. Drahá blůza, minisukně, síťovaný punčochy, drahej kabát – ta rozhodně chudá nebyla. Co ale dělala tak pozdě tady?“
„To nám už asi nikdo neřekne.“
„Jestli najdou nějaký kolegy nebo rodinu tak se jich musíme zaptat na psa.“
„Na psa?“
„Jo, na psa. Podívej se tady“ ukázal na cíp kabátu. „Vidíš ty chlupy? Sou určitě psí. To znamená, že buď měla psa, nebo se potkala s někým, kdo psa má. Mohl by to být svědek. Nebo dokonce vrah.“
Kapitán se zvedl z podřepu od mrtvoly a pokynul policistům, kteří stáli v ústraní s igelitem, aby zakryli mrtvolu. Za chvíli byly vidět jen drahé lodičky a kousek červených punčošek.


II.
Kapitán a poručík odešli zpět k vozu. Poručík vypadal vedle kapitána jako malý chlapec. Měl něco přes sto sedmdesát centimetrů, a přesto byl o hlavu menší než jeho nadřízený. Taktéž tělesnými proporcemi se nemohl kapitánovi rovnat. Cvičil sice pravidelně, ale stále to byl střízlíček vedle kapitánových širokých ramenou a přirozeným svalů. Jediná věc, kterou měli společnou, byly černé vlasy.
Kapitán byl svalnaté, vysoké postavy. Měl téměř dva metry a jeho postavu zvýrazňovala kožená bunda. Byl silný a přitom nebyl ani pomalý ani nemotorný. Kapitánskou hodnost nosil už deset let a dosáhl jí díky své bystrosti, která mu byla stále vlastní. Byl svobodný a ve svých čtyřiceti pěti letech si již vysloužil titul starý mládenec. Na rozdíl od poručíka nenosil kapitán nikdy zbraň. V kapse měl jen starou rybičku, kterou si mazal chleba k svačině.



III.
Dopoledne se nedělo nic. Kapitán byl ve své kanceláři, seděl za svým stolem, pil kafe a pročítal noviny. Dokud nebudou hotovy výsledky, nemohl stejně nic dělat. Policie ho opět nezklamala. Sehnat základní informace o oběti netrvalo tři hodiny, ale skoro pět. Hned jak přišly zprávy o mrtvé, začal se kapitán věnovat opět případu, sportovní výsledky šly stranou.


Marie Štráfová
Narozena 5. 2. 1981 v Praze Podolí (30 let)
Trvalé bydliště Krásova 12, Praha 3 – rodiče bydlí tamtéž
Sourozenci žádní
Svobodná, bezdětná
Pracovala v nočním podniku pro pány na Praze 2 – název podniku Červené punčošky


Kapitán dočetl kratičký životopis, odložil dokument, oblékl si bundu a vyšel ze dveří. Na chodbě akorát narazil na poručíka Širokého.
„Právě přišly výsledky, zrovinka ti je nesu.“
„Tak si vem bundu, seber ty papíry a sejdeme se dole. Půjdeme za rodinou Marie Štráfové.“
Za deset minut seděli v automobilu a jeli na Žižkov.
„Tak co našli?“ zeptal se kapitán nervózní z toho, co ho čeká.
„Vlastně nic moc. Příliš mnoho stop lidí a psů, je to rušný místo. Na oblečení se nenašlo nic kromě těch chlupů, sou skutečně psí, ale ještě nezjistili jaký plemeno to je. Hledali stopy po krvi na kamenech i na větvích kolem, ale nic nenašli, jako hledat jehlu v kupce sena. Snad jen jedna věc je dobrá. Na želízkách se našly otisky, které nepatřily mrtvé. Možná sou manžela.“
„Byla svobodná, před pár minutama mi přinesli pár informací. Ta želízka ji živila. Pracovala v Červených punčoškách. V nightklubu.“
„Takže striptérka nebo prostitutka?“
„Možná. Třeba byla jen účetní nebo barmanka.“
„Jen by nás mohlo zajímat, že měla peněženku plnou, ale nenašly se žádné kredity.“
„Takže je buď neměla, nebo si je vzal vrah. Zjisti, kde měla účet, jak velký byly finance a ať hlídaj výběry.“
„Hned jak se vrátíme tak se do toho dám.“
„Ne, ne. Máš u sebe služební mobil, takže volej. Chci to vědět všechno ještě dnes.“
„To je teda perfektní, to ti povim“ řekl poručík a vyndával mobil z kapsy.
„Jo kamaráde, práce nepočká“ prohlásil s úsměvem kapitán vzpomínaje na to, jak mu tu samou větu řekl ráno poručík.



IV.
Po půl hodině jízdy dorazili na Žižkov. Bylo poledne a jarní slunce se snažilo marně dostat přes mraky. Šedé, špinavé stěny činžáků vypadaly značně nesympaticky a nevlídně. Šedé zdi vypadaly značně příšerně, svou jednotvárností až odpudivě. Jen padající omítka dokazovala jejich stáří a slabost. Opravené domy zde zatím byly výjimkou.
Ulice Krásova vede od Kubelíkovi ulice až pod Seifertovu ulici, kterou křižuje u stadionu žižkovského fotbalového týmu. Staré domy byly stejně rozbité a šedavé jako stovky domů na celém Žižkově. Jen zřídkakdy byl vidět opravený dům.
Škodovka zastavila před číslem dvanáct. Poručík z vozu nedočkavě vyskočil, byl příliš mladý a horlivý. Kapitán se však velice nerad zvedal. Už několikrát musel příbuzným říkat o smrti, ale nikdy si na to nezvyknul. Při představě, že to za chvíli bude zase muset udělat, mu nedělala dobře. Konečně se i on zvedl z vozu a zavřel za sebou dveře škodovky.
Oba přešli ke vchodovým dveřím. Na zvoncích byly jen malé cedulky, hned první měla nápis Štráfovi. Kapitánu se chvěly ruce. Nechtělo se mu do vyřčení té hrozné věty: „Vaše dcera je mrtva.“ A tak zmačknutí zvonku nechal na poručíkovi.
Z hlásné mřížky se nic nezývalo. „Třeba nejsou doma“ doufal kapitán a chtěl dát poručíkovi pokyn k odchodu. Než to stačil udělat, ozval se klíč v zámku. Po dvou otočeních se dveře otevřely a vyšel starší pán o holi. Byl shrben a opíral se o dřevěnou hůl. Jeho obličej byl plný vrásek. Jeho široká ramena, pevný stisk hole i vystouplé žíly na rukou dokazovaly, že muž celý život tvrdě pracoval a má stále plno energie a síly.
„Co si přejete?“ zeptal se chraplavým hlasem.
„Dobrý den, kriminální policie. Jste otec Marie Štráfové?“
„Kdepak, to je moje milá vnučka“ odpověděl a usmál se. Bylo vidět, že vnučku má rád. O to hůř se teď kapitán cítil.
„Jak se prosím jmenujete?“ otázal se kapitán starého pána.
„Pavel Štráf. Co se stalo?“
„Mohli bychom jít dál, pane Štráfe?“
„Jen pojďte pánové, udělám vám kafe.“
Pomalu vycházeli do prvního patra. Pán byl sice pomalejší, ale rozhodně nebyl nijak vyčerpán. V prvním patře otevřel dveře jednoho bytu a vstoupil dovnitř, kapitán i poručík za ním. Ocitli se v malé předsíni s botníkem a rohožkou. Nad dveřmi do dalšího pokoje visel kříž a pod ním nápis: „Host do domu, bůh do domu.“
„Nezouvejte se a pojďte dál. Posaďte se ke stolu, hned vám udělám to kafíčko.“
Po pár minutách se vrátil s podnosem, na kterém byla porcelánová doutnající konvička a tři šálky. Když položil podnos na stolek, dal každému hrneček s podšálkem, nalil kávu a sám se posadil naproti oběma kriminalistům.
„Kdy se vrátí rodiče vaší vnučky?“ zeptal se kapitán a doufal, že to bude co nejdříve.
„Jsou na dovolené, někde v zahraničí – v Kanadě. Vrátí se až za dva týdny.“
„A máte s nimi nějaké spojení?“
„Ne, nemám doma telefon a nevim ani kde přesně sou.“
„Jeli sami?“
„Ne. S cestovkou.“
„A kde pracují?“
„Petr dělá v bance a Marie učí v církevní škole.“
„Jste věřící?“
„Ano, celá rodina. Ale vy jste za mnou přišli kvůli Marii ne? Copak se stalo? Měla nějakou nepříjemnost v práci? Nebo někde nabourala? Víte, občas mám o ní trochu strach, když má v nemocnici noční službu. Žižkov je v noci nebezpečný.“
Poručík se na okamžik zarazil, odkašlal si a šokovaným pohledem se podíval na starého muže, který tak zaujatě a s neskrývanou obavou mluvil o své vnučce. Velmi ho litoval a začal litovat i svého nadřízeného, že musí tomuto stařečkovi povědět tu hroznou zprávu. Ale nemohl si odpustit udivenou otázku:
„Promiňte, říkal ste, že pracovala v nemocnici?“
„Ano. U milosrdných sester na Maltézském náměstí.“
„Promiňte, ale…“ poručík se chystal uvést věc na pravou míru, ale kapitán mu skočil do řeči.
„Pane Štráfe, je mi hrozně líto, že vám to musím říct zrovna já a zrovna takhle. Vaše vnučka…“ kapitán se okamžik odmlčel, zhluboka se nadechl a větu začal pro jistotu znovu a jinak. „Dnes brzy ráno byla vaše vnučka nalezena mrtvá. Zřejmě se měla s někým sejít nebo se zrovna vracela ze schůzky a byla zavražděna.“
Starý pán upustil na zem svůj šálek kávy. Z očí, které měly až dosud celkem klidný výraz, se vyřinul proud slz. Jednou rukou je začal stírat se tváří a druhou si zajel pod košili do míst, kde mu tlouklo zběsile srdce. Zblednul. Najednou zalapal po dechu, ruce svěsil podél těla a sesunul se bezvládně na zem. Kapitán okamžitě přiskočil ke starému pánovi a poručík bleskurychle vytáhl z kapsy mobil a volal záchranku.



V.
Naštěstí hned nad ulicí, kde starý pán bydlel, byla nemocnice a sanitka přijela během dvou minut. Zástava srdce. Ta zpráva ho málem připravila o život a kapitán si v duchu sliboval, že už nikdy nikomu neoznámí tak hroznou zprávu.
„Jsem rád, že jsi mě předtím zastavil“ řekl mu přes rameno poručík. „Měl jsem nutkání mu říct, co vlastně jeho vnučka dělala. Ale to by ho asi ranilo ještě víc.“
„I tak ho to málem zabilo Michale. Kdyby tu ta sanitka nebyla tak rychle tak… Ani jsem si nestačil vzpomenout na první pomoc. Nečekal jsem, že tak zareaguje“ svěsil kapitán hlavu. Dlouho se mu nestalo nic podobného. Najednou se cítil starým, odepsaným.
„Co teď? Chceš nejdřív na místo činu nebo do toho podniku kde dělala?“
„Pojedem do toho pánského klubu. Ještě jsme se o ní vlastně nic nedozvěděli. Třeba nám její bordel mamá a kolegyně řeknou něco užitečného.“
Kapitán i poručík nasedli do svého vozu. Tentokrát chtěl řídit kapitán osobně. Musel předešlý zážitek dostat z hlavy a soustředit se na provoz mu k tomu dávalo příležitost víc než dobrou. Vyjeli z ulice, a aby nemuseli couvat nebo objíždět celý blok zapnuli si majáček a projeli v protisměru. I tak je čeká nepříjemná cesta. Žižkov a Vinohrady jsou plné jednosměrných ulic a ani jeden z nich se zde příliš dobře nevyznal.