Noc v Pandořině skříni

NOC V PANDOŘINĚ SKŘÍNI

Temnou oblohu ředil zářivý paprsek měsíce, tiše zíral do údolí. Mlha lstivě proplouvala krajinou, olizovala každičký její záhyb a opírala se do zčeřené hladiny jezírka. Hluboko pod jezírkem v té nejčernější hlubině stál Reg. Hlídal na stráži, každou chvilku se otočil a zkoumavým pohledem prohledával okolí. Kalná voda se stala jeho krví, mozkovou šťávou i močí, byl to jeho jediný zdroj života. Zvedl paži a teskně si prohlédl šupinatou kůži. Přemýšlel nad smyslem života, nechápal proč ,zrovna on se musel stát strážcem, proč zrovna on musel opustit svůj normální život. Bolestivá nostalgie se nevinně vkrádala do morku kostí a zasazovala nesnesitelné rány.

,, Regu! Regu, ty prašivá kryso! Kde jsi?“ ozval se hluboký bublavý hlas. Reg zpozorněl, ale nebyl nijak vylekán moc dobře věděl kdo to je. Pán jezírka, Pán skříně, Pán vší strasti a bolesti. Slizká chapadla se občas odrazila od země a rozvířila písek. Modrá prasečí očka pátravě těkala sem a tam a hledala svého svěřence. Přemítal kde by Reg mohl být, věděl že se mu jen tak neozve vždyť na něj ani jménem nemohl zavolat. On už dávno své jméno zapomněl ale mnozí mu říkali „Pane“ což mu celkem vyhovovalo. Zavalitá osoba narazila do něčeho měkkého, Reg byl objeven. Pozorně sledoval svého Pána, jak se nadechuje k vyřknutí nadávky.

„Regu!“ vyjekl „kde se sakra flákáš?!“ Přesekl úzkostné ticho vejpůl a zarazil loket svěřenci hluboko do žaludku, ten se hlasitě zajíkl. Pán svraštil čelo a škodolibě se zašklebil. Přišel Rega zkontrolovat a ne ho zmlátit, i když si to nemůže nikdy odpustit a sem tam ho štípnout, dloubnout nebo mu jakkoliv ublížit.Reg si už zvyknul a tak raději místo palčivého hýkání symbolicky zasalutoval a seznámil Pána s nynější situací. Ten spokojeně kývl a zase odplul. Jeho svěřenec dlouze zíral za mizící postavou pohupující se vodou díky dlouhým chapadlům místo nohou. Až se přesvědčil že Pán se už nevrátí úlevně sklopil víčka a usnul.

Ťuk-ťuk , dutý zvuk se rozpínal okolím. Reg vyděšeně vytřeštil oči do prázdna a hledal zdroj zvuku. Po chvíli zjistil že zvuk pochází ze skříně. Překvapeně sklopil zrak k nohám, na víko skříně, na to jediné co byl smysl jeho života, hlídat skříň a nikdy se nezajímat co je zač. Dva-tisíce let byl stráží a nic podobného se mu zatím nestalo. Sklonil se a přilepil ucho k dřevěnému poklopu –ťuk-ťuk- uslyšel slabounké, jakoby, volání o pomoc. Chytil železný úchop olezlý řasami a prudce sním trhl. Víko se nečekeně otevřelo a ve vodě se začal nenápadně rýsovat vodní vír. Než by jste řekli „mořský vlk“ změnil se v mohutné tornádo které v mžiku spolklo Rega a vtáhlo ho do skříně. Poklop se těžce zaklapl. Reg dostal opravdový strach, od chvíle kdy získal nesmrtelnost za cenu svého svobodného života žil v iluzi že strach už nikdy nepotká ale dnes, byl více než přesvědčen že se šeredně splet!Všude kolem byla Tma, nebyla to obyčejná tma, byla to Tma, ta která pohltí jak vaši tvář tak váš rozum. O obličej se mu otřel lepkavý, vlhký šál, teda on doufal že to byl šál. V dáli se rozsvítil reflektor a oslnivé světlo se zahryzlo do bezbranné sítnice. Nebyl to šál, byl to jazyk. Vedle Rega se tyčila vysoká zrůda, totiž, zrůda je slabé slovo. Obrovská hlava podsaditě seděla na dlouhém krku, který se po třech metrech měnil v tělo a poté v ocas, kde komu mohla připomínat hada.

Nebyl to had byl to Zoner. Zoner ?! říkate si copak to asi je za rozkošné zvířátko, máte pravdu je opravdu rozkošné. Jeho smrdutý dech by porazil i odolného němce s plynovou maskou. Jeho všímavé očka velké jako ruská kola žhnou takovou vášní a touhou po mase až by se člověk slitoval a kousek ze sebe utrhl. A to jsem se ještě nedostala k té tlamičce. Popíšu vám tedy tu první, protože ostatní jsou na chlup (zub) stejné. Nazvala bych ji obrazně, černou dírou plnou špičatých jehliček, zuby nejsou nijak masivní ale jakmile se jim nabídne prošpikovat nějakou tu sváču vytryskne z nich kyselina sírová a milosrdně zpříjemní potravě smrt.Za pohřebištěm zoubků je schovaný dlouhý jazýček provlhlý krví všech obětí. Těchto tlamiček se po těle,ze spod táhne celkem osm. Všechny jsou zavřené a šikovně zamaskované. Zouný? Kdepak jsi?


Reg zděšeně zíral na obludnou zrůdu před sebou, netušil jak jinak by ji nazval, pod vodní hladinou toho spatřil mnoho ale tohle! Tohle opravdu ne. Zoner sebou parkrát škubl a otevřel dvě odporné tlamy. Reg na nic nečekal otočil se a prchal, nevěděl kam ale myslím že ani vy by jste v této chvíli nepřemýšleli nad terénem před vámi. Reg vždy vyhrával přespoláky ale dnes mu to bylo opravdu houby platné. Zákon schválnosti dostal příležitost a co by to bylo za zákon schválnosti kdyby ji nevyužil. Regovi se rozvázala tkanička a on si ji hned na to přišlápl, šupinaté tělo se těžce zarylo do vodnatého písku a „písčitý močál“ začal Rega vsávat, už zase, hoch na to má nějaké štěstí. Zapoměl na zrůdu, zapoměl na všechno kolem , ted cítil jen bolest. Chodidla se mu začala rozpouštět, žíla po žíle, céva po cévě, jeho tělo se šumivě rokládalo v hromadě písku. Cítil jak písek rozežíra prvně kůži , potom maso a jako třešničku na dortu začal ohlodávat kost po kosti. Všechno probíhalo pomalu, velice pomalu, Reg měl čas si bolest vychutnat, ne že by o to zrovna stál, ale co měl na vybranou. Proč jsem sem lezl? Proč? U všech smrdutých lachtanů proč?! . Začal se proklínat, vzápětí přešel k modlidbě. Modlil se k Hydře,k Poseidonovi a vůbec ke všem bohům vody co znal. Modlil se tak zarytě až chvíli zapoměl na bolest, Jen na chvíli. Smysly byli to poslední co se rozpouštělo, přece se nemohly Rega připravit o ten flág mučení. Pěna, pěna byla to jediné co po Regovi zůstalo. Ach jak hloupě nalétl, jako každý. Zdálky se ozýval chraptivý smích, byl to smích Pána. Sestavil skříň schválně, skříň která nasaje z člověka obavy a udělá z nich hmatatelnou hrozbu, věděl že to bude nekonečná zábava sledovat jak se chyby opakují stále a stále dokola. Lidská zvědavost ta je všechny zahubila až do jednoho. Stejně už Pána Reg nudil, vybere si nového, určitě lepšího, kterého připraví o svobodu a na konec i o holý život….