Minulost

Je až neuvěřitelné, jak nás dokáže pronásledovat minulost...
Dívám se ze zamlženého okýnka poloprázdného autobusu ven do noční krajiny. V černé temné tmě jsou jen stěží rozeznat nějaké obrysy. Najednou vidím v té tmě JEHO obličej! Zavřu oči a sjedu ještě víc na sedadlo. Po chvíli se zase podívám směrem tam, kde jsem viděla ten jeho hnusný ksicht! Naštěstí už tam nebyl. Jak dlouho to bude ještě trvat?! Jak dlouho mě bude ještě pronásledovat?!

Jdu lesem ... Slunce svítí, vánke si hraje s mými vlasy a práci zpívají. Jaký je to krásný svět!?! Zatarasí mi cestu. Stoupne si doprostřed a díváme se na sebe. V jeho ruce se cosi blýská. Je to nůž??? Když si všimne, jakým směrem se dívám, zakývá souhlasně hlavou. Ucítím, že se mi zrychlil tep. Měla jsem v očích strach. Přiblížil se o krok ke mně ... A já? ... Se rozeběhla. Kličkovala jsem mezi stromy, mezi kalužemi a chtěla utéct nebezpečí.

Na rozcestí jsem si ze čtyř cest vybrala tu nejkratší k mému domovu. Uprostřed cesty jsem se schovala za velký statný strom. Byla jsem úplně potichu. Slyšela jsem vlastní tlukot srdce. Snažila jsem se být co nejvíce u země, aby mě nešlo vidět.

Když se nic nedělo už deset minut, usmála jsem se. Setřásla jsem ho a oddychla jsem si. Najednou mě někdo zezadu vytáhl nahoru, ke krku mi dal nůž a druhou rukou mi držel ruce za mými zády. Blízkavým nožem mi šermoval před nosem. Cítila jsem strach. Srdce mi bušilo jako o závod. Měla jsem zrychlený tep ... A ten jeho byl tak neuvěřitelně klidný! Ucítila jsem hrot nože na své pokožce.
"Nech mě! Vždyť už jstou to dva roky. Já myslela, že už jsme v pohodě!"
"Jo, máš pravdu .... Jsou to už dva roky, ale to nic nemění na tom, že tě stále miluju! Za celé ty dva roky jsem čekal, že se ke mně vrátíš a ty sis místo toh našla další tři chlapy! Jsi děvka, nemáš právo dál žít!"

Jeho sevření překvapivě povolí. Chvíli tam stojíme za sebou a po nějaké době se ze sevření vyvléknu a utíkám.
"Mě neutečeš!" řve na mě a hlasitě se směje.
Utíkám ... ucítím náraz do zad a vlhkost ... nemůžu dál běžet ... svalím se na zem ... uvidím trávu zbarvenou krví ... uvidím blížící se postavu ... a ucítím další ránu a ještě větší vlhkost ....
"Promiň" řeknu s posledním výdechem.

->Její vrah stál nad mrtvým tělem ... Tělo, co tak strašně miloval a toužil po něm ... Posunul si kalhoty ke kotníkům a vzal si to tělo, co tak moc chtěl ... Když si zapnul poklopec, nechal tam to zkrvavené, znehodnocené tělo ležet v červené trávě a klidným krokem pomalu odcházel pryč ... Její oči viděly poslední kroky tohoto muže ... Její záda byla celá pokrata červenou vrstvou krve .Ležela tam dva dny. Krev už zaschla, oči už úplně ztratily barvu a z její pokožky se ztratily pružnost a elán. Na jazyku měla jediné slovo: "Miluju". Avšak toto slovo bylo zapomenuto. Po týdnu od události její tělo zakryla zeleň, která se stala svědky toho nehezkého činu. Její tělo bylo navždy ztraceno pod touto zelení, která ji nabídla útočiště klidu. Ona ho s radostí přijala ....<-