Balthazar, část první

Ozvala se velká rána. Nevnímal jsem ji. Držel jsem ho v náručí a všude kolem byla krev.
Vonělo to tam tak sladce... Něco mě studilo u spánku a někdo mluvil, ale všechno mi bylo jedno. Dveře byly vyražený a já jsem si toho ani nevšim. Ten chlap se mě od otce snažil odtrhnout. Povedlo se mu to. Vážně jsem neměl sílu se bránit. Bránit sebe, nebo otce, kterýmu už nebylo pomoci. Byl mrtvej, věděl jsem to. Dal mi ruce za záda a spoutal mě. Povídal něco o mých právech, ale skoro jem ho neslyšel. Ta krev na podlaze a na těle mýho táty, jako by mě hypnotizovala.
Tělo táty jako by mě hypnotizovalo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Díval jsem se na ty rány, na ty velký, rozšklebený krvavý rány po celým těle a bylo mi to jasný. Nejsem sám. Já tu nejsem sám. A vím, že někdo jako já... Ne... Něco jako já, mi zabilo tátu.

Když jsem začal zase vnímat okolní svět, uvědomil jsem si, že sedím v autě. Spoutanej, v policejním autě. Maják byl zapnutej, blikal a ječel jako pominutej. Nedělalo mi to dobře. Vůbec mi to nedělalo dobře. Za tři dny má být úplněk a mý smysly se zase začínaj neuvěřitelně zbystřovat. Nemám rád úplněk. Den úplňku, ten před ním a ten po něm jsou mý nejhorší období v měsíci. Jsou to jediný dny, kdy se neovládnu. Kdy nemůžu určit, čím zrovna budu... Posraný tři dny v každym měsíci. Doteď jsem to zvádal, protože jsem měl důvod. Měl jsem ve svý blízkosti člověka, kterej mi věřil, kterej chtěl, abych to zvládal, kterej mi pomáhal.
Ale ten teď leží tam vedle těch vykopnutejch dveří a policejní loutky ho zkoumaj jako každou jinou mrtvolu... Ale on je jinej. A oni to ještě nevědí. On není jen tak zabitej. Zabil ho vlkodlak. Něco, co prý v těchhle končinách vůbec není... Proto mě sem otec vzal... Aby mě nikdo nezlákal mezi ty ostatní. Abych tu byl v bezpečí... Na tohle jsem myslel a pak na nic. Pak jsem brečel. Podíval jsem se na sebe, ucítil jsem nasládlou vůni otcovy krve a začal jsem brečet.

"Tak pojď ty parchante..." oslovil mě chlápek, co mě tahal z auta. "Trochu pozdě litovat ne? To se ti povedlo, takový zvěrstvo jsem dlouho neviděl. A tady Benny," ukázal na mladýho zelenýho kluka, co se zdržoval kousek od nás, "ten je u nás novej, ten tu čest má poprvé, taky podle toho vypadá." Pořád mlel a hloupě se smál svým vlastním vtipům. Policejní čepice mu padala na stranu, byl pořádně tučnej, měl dlouhej hnědej knír a prasečí oči. Nesympatickej chlápek. Něčím mi připomínal mou první lidskou večeři. Odvedl mě do nějaký místnosti se zrcadlem. Podle toho, co jsem viděl v televizi jsem usoudil, že je to výslechová místnost.

Musel jsem se usmát. Otec mi vždycky říkal že moc koukám na televizi, že mi to nikdy k ničemu nebude dobrý. Kdybych to nesledoval, vůbec bych netušil, že existuje nějaká taková místnost. Nevěděl bych, co znamená to zrcadlo... Když jsem vzpomínal na tátu, do místnosti vlezl nějakej jinej chlápek. Ten už nebyl jako ten fízl, co mě táhnul z auta. Byl to člověk se zamyšleným výrazem, měl bystý oči, na svůj věk slušnou figuru a byl docela fajnově oháknutej.
"Posaďte se," vybídnul mě a já ho beze slova poslechl. V jeho hlase jsem cítil autoritu. Měl hlas podobný jako táta. Jen v něm nebylo slyšet tolik radosti, co jsem slýchával u svýho táty. "jsem detektiv Turton. Jeff Turton. Vyšetřuji vraždy. Vzhledem k situaci, ve které vás naši lidé našli, je vám jistě jasné, že jste tu jako možný podezřelý. A že jste adept číslo jedna. Nebudu vám nic nalhávat, jste na tom špatně hochu. Měl by jste si dát záležet na tom, co mi řeknete."
Mlčel jsem.
"Jak se jmenujete?" Zeptal se po mé odmlce.
"Balt. Balthazar William Davis." Odpověděl jsem potichu. "Balthazar... To asi nebudete odsud, nemám pravdu?"
"Narodil jsem se v Jersey. V New Jersey." Svou odpovědí jsem pana Turtona evidentně zarazil.
"To ale nezní ani jako tamnější jméno." Pokračoval a tázavě se na mě podíval.
"Otec mi dal bájný jméno. Měl k tomu svý důvody. Jsme tu snad pro to, abysme tu zkoumali mý jméno?" Trochu jsem zvýšil hlas, ale s Turtonem to ani nehlo.
"Jistěže ne. Teď jste tu proto, abyste mi řekl jak to bylo."
"Jak bylo co?" Zeptal jsem se zoufale a zase jsem ucítil zápach otcovy krve ze své džínové bundy. "Jak jste se dostal k tomu tělu. K tělu vašeho táty. Pokud vím, měl jste být ještě tři dny 200 mil odsud. Jeli jste s kolegou pro náklad, pokud se nepletu."
"Skončil jsem dřív."
"Proč?"
"To je na dlouho."
"To nevadí, já mám času dost."
"Nevím kde začít!"
"Začněte třeba od začátku!"
"Od jakýho začátku?"
"Od jakýho chcete!"

V tu chvili jsem nevěděl, co mám říct. Nemůžu začít od začátku, nemůžu říct, proč vždycky kolem úplňku nepracuju a vracím se domů, kde na mě čeká otec, nachystanej mi pomoct, až zase bude úplněk. Nemohl jsem přece říct, že jsem se narodil jako vlkodlak! Nemohl jsem mu říct o mé matce, kterou zabili hned po mým narození, o tom, že jsem měl být normální člověk, ale ve dvanácti letech se u mě projevily matčiny geny. Nemoh jsem mu to říct! Ptal by se. Zkoumal by to. Nevěřil by mi a kdybych mu to chtěl dokázat, buď by mě zabil, nebo do konce života držel v nějakým výzkmným ústavu. Všichni by se dozvěděli celou tu historii mýho rodu....

...Otec býval nejlepší automechanik v Jersey. Jezdili za ním snad odevšad. Měl vždycky i dobrý srdce. Nikdy od nikoho nevzal víc, než kolik bylo opravdu třeba, narozdíl od jeho kolegů... Jednou přijela k němu do dílny dívka. Měla modrý starý auto, na odpis... Ale řekla otci, ať dělá ty zázraky, který prej umí.... Otcovy zázraky mohla od té doby poznávat každej den. Po dvou měsících se vzali. Až po půl roce, kdy byla matka ve druhým měsíci, mu přišlo divný, že každej měsíc tak pravidelně odjíždí na tři dny k sestře a nikdy ho nechce vzít s sebou. Po osmi měsících mu to řekla. Řekla mu, že je vlkodlak. Nejdřív tomu nevěřil, ale pak ho vzala sebou k sestře. Nejeli k její sestře. Jeli do lesa kus za městem, máti tam měla srub se vším potřebným. I s pouty.

Připoutala se a varovala otce, že ani ocel moc dlouho nevydrží, že se jen podívá co matka doopravdy je a hned odjede. Slíbil jí to. Když se před jeho očima má matka proměnila v monstrum, nemusel se přemlouvat a zdrhal. Sednul do auta a jel domů. Máma se týden nevracela. Bála se, že už jí nebude chtít. Ale on ji chtěl. Chtěl ji a byl odhodlanej jí pomoct. Od té doby nikam nejezdila. Otec ve sklepě zařídil místnost na mámino úplňkový "řádění" a celý ty tři dny kolem úplňku ji každý měsíc opatroval, chránil a zároveň držel pod zámkem, aby nikomu neublížila.
Asi měsíc před mým narozením se doma objevil nějakej chlápek a začal se na mámu vyptávat. Otec nic neřekl, ale věděl, že ten chlápek tušil, co je máma zač, tak si o něm něco zjistil.
Zjistil, že je to lovec vlkodlaků. Ano, lovec vlkodlaků. Určitě jste viděli nějakej z těch filmů a seriálů, kde oduševnělý a uvědomnělý blondýnky honí zlý upíry... Kdo by si kdy pomyslel, že někdo takovej opravdu existuje, že? Nevím jak u upírů, ale nás vlkodlaky většinou honí starší chlápkové. A pěkně nasraní chlápkové, kterým ve většině případů vlkodlak zabil někoho z rodiny.
Není to tak sexy jako chytrá blondýnka, ale účinný je to stejně.
Potom, co to otec zjistl, se s mámou za ten jeden měsíc třikrát stěhovali, aby je nenašel. Pak to přišlo. Jedné deštivé noci, ve starým baráku poblíž městečka New Brunswick Jsem přišel na svět. Když jsem se narodil, táta mě vzal do osušky a spěchal mě umýt, ať mě může ukázat mámě čistýho. Když se vrátil, máma ležela v kaluži krve. V srdci měla střibrnej šíp a vedle ní stál ten chlap. Ten co se na ni vyptával. Chtěl nás zabít všechny, ale otec mě pevně sevřel a běžel se se mnou schovat do zadních místností. Ten chlápek nás našel. Mířil na nás tím svým samostřílem, ale táta mi vždycky vyprávěl, že když se mi ten chlap podíval do očí, neměl sílu to udělat a odešel se slovy, že se vrátí, až budu zralej.
Otec se mnou pak cestoval po celý americe, ale skoro všude narazil na lovce, který tam číhaj na vlkodlaky. Pátral po místě kde bude bezpečno, až mu nakonec nějaká stařena dala typ na Oregon. Prý je to jediný místo, kam se vlkodlaci ještě nerozšířili a z nějakýho tajemnýho důvodu se říká, že tam nikdy ani nepáchnou. Odstěhovali jsme se tada do Oregonu, do jednoho satelitního městečka kousek od Salemu. Otec začal zase opravovat auta, já žil normální život. Táta byl šťastnej. Myslel si, že jsem to po matce nezdědil. Ale mýlil se.
Vlkodlak, kterej se vlkodlakem narodí, je na tom ještě hůř, než někdo, kdo se jím stane. S první známkou puberty jsem to poznal i já a táta. Přišlo to nečekaně, ale přišlo. Když mi bylo dvanáct. Měl jsem štěstí, že byl otec doma a byl tenkrát v noci vzhůru. Slyšel mě z pokoje, včas mě chytil a spoutal. Kdyby to neudělal, už tehdy by se ze mě stal vrah. Postupem času jsme přicházeli na věci, který jsem měl navíc od normálních vlkodlaků. Moh jsem se stát tou bestií kdy se mi zachtělo a zase zpátky člověkem. Kromě úplňku. To ovlivnit nedokážu a je ze mě zrůda.
Naučil jsem se svý pudy za těch jedenáct let hodně ovládnout. Ale bylo to na úkor mýho normálního života. Musel jsem se držet stranou od ostatních, abych jim neublžil. Byl ze mě doslova vlk samotář. Dvakrát se to ale vymklo mé i otcově kontrole a já zabil. Zabil jsem dva nevinný lidi, nikdy si to neodpustím, ale otec mi nedovolil si to vyčítat.... Chránil mě dál.... Byl jsem v bezpečí, dokud jsem byl s tátou, bylo mi jasný, že už se to nestane.........

"Haló! Pane Davisi, slyšíte mě? Haló!" Trhnul jsem sebou.... Zatímco se mi v hlavě promítal celej můj život, Turton se ze mě snažil něco vymáčknout, ale já byl duševně jinde. Neslyšel jsem ho.
"Dobrá. S váma dneska nic nebude. Hoši!" ukázal směrem k zrcadlu "Odveďte ho. Zítra to dokončíme." Otevřely se dveře, popadli mě dva vazouni a odtáhli mě do malé cely. Byl jsem tam sám. A byl jsem za to rád. Bylo ve mě moc zloby na to, abych byl pro ostatní bezpečnej. A tenkrát mi to došlo... Musím pryč. Musím pryč, protože za dva dny, za dva dny se neovládnu a tady to nedopadne dobře. Ani se mnou, ani s nikým v mý blízkosti. S největší pravděpodobností někoho roztrhám a krátce na to budu zneškodněnej. A to nedopustím. Nemám teď člověka, pro kterýho bych žil... Ale můj život má ještě smysl. Musím ho najít. musím najít toho, kdo zabil mýho otce a vyrovnat si s ním účty...

Jen co se odsud dostanu...