Balthazar, část druhá

Otec otevřel dveře a vybídl mě, abych šel dovnitř. Podíval jsem se na něj mírně zespoda. Bylo mi sice teprve čtrnáct, ale už jsem ho skoro dorůstal.
"Zvládneš to někdy zastavit, tati?" Položil mi ruku na rameno.
"Jdi Wille, nemáme moc času."
Neměl jsem rád, když mi říkal mým druhým jménem. Vždycky to znamenalo, že se děje něco vážnýho.
Vstoupili jsme do místnosti a táta zatáhl za černou páku, kterou rozsvítil světlo. Nenáviděl jsem ji. Nenáviděl jsem všechno v tý místnosti. Všechno... Včetně sebe. "Balthy, jdi..." Pobídl mě táta poplácáním po zádech směrem ke stěně. Došel jsem k ní, udělal čelem vzad a opřel jsem se. Roztáhl jsem ruce. Táta přišel blíž a spoutal mě ocelovmi pouty. "Vydrž to, prosímtě, vydrž to..." Řekl a přistoupil k velkýmu kolu, kterým otočil a tím mě nadzvednul. Musel jsem být ve vzduchu a mít spoutaný i nohy, jinak bych se zapřel a....

Bolelo to. Měl jsem už namožený ramena, bylo to už třetí noc, třetí noc po sobě, to je vždycky nejhorší. Utěšovalo mě, že je to ta poslední noc v měsící. Otec se opět přiblížil a spoutal mi zatím jednu nohu, když někdo zazvonil. Podíval se na mě a pořádně si mě prohlídnul. "Jsi v pohodě?" Zeptal se. "Rychle to vyřídím a hned přijdu. Půjde to?" kývnul jsem. Čekal dnes jednoho maníka, co mu měl přvízt auto. Měl sakra přijet dřív. Táta šel otevřít. Neměl... Sakra...

Přišlo to brzo... A moc rychle, bez varování, ostatně jako pokaždé... Bolelo to. Byl jsem nahej, visel jsem tam na zdi a škubal sebou jako zvíře v poutech... BYL jsem zvíře v poutech. Za ty dva roky jsem se naučil tu bolest neprojevovat. Alespoň ne hlasově, a tak mě otec nahoře neslyšel. Podíval jsem se na svou ruku. Z nehtů byly drápy. Všechno bylo teď jinak. Věděl jsem, že je to špatně, ale bylo sakra den po úplňku, poslední den v měsíci, kdy se prostě nedokážu ovládnout... Neměl odcházet, aniž by mě spoutal.
Hrudník ke stěně, obě nohy, a natáhnout jako na skřipci. Jedině tak to bylo bezpečný.
Ale já měl volnou jednu nohu, volný tělo.... Jen ruce a jedna noha... To nic nebylo, dostat se ven...

Pak už jsem viděl všechno jen mlhavě, jinak, jakoby ne svýma očima, ne lidskýma. Špatně se mi to vybavuje. Otec šel dolů po schodech. Skočil jsem po něm. Skočil jsem, svalil jsem ho na zem, ale běžel jsem dál. Běžel a běžel. Vyběh jsem terasou a skočil jsem na silnici. Ještě tam stál. Ten maník, co otce vyrušil, když neměl. Podíval se na mě. Já na něj. Vrčel jsem. Nevím proč, moc si to nepamatuju, mý tělo si dělalo, co chtělo. Pak už si pamatuju jen chuť. Nasládlou chuť lidský krve. Maso. Hodně masa. Ten chlápek byl tučnej. Měl dlouhej knír a prasečí oči. Jen tu chuť....
Pak světlo. Pak chvíli nic. Pak jinou vůni. Vůni lesa. Vím, že jsem dlouho běžel. Pak už zase nic.........

"Chlapče, notak, Balthy, proboha Balthy vstaň, musíme odsud!"

Škubnul jsem sebou. "TATI!" Zařval jsem, posadil jsem se a rozhlížel se kolem. Čekal jsem, že uvidím tátu s čistýma šatama pro mě, zoufalýho tátu, udřenýho hledáním, jak mi podává košili a dívá se na to torzo chlápka, který leželo kousek ode mě. A na mě. A všude kolem spousta krve...

Nebyl tam. Viděl jsem jen betonovou celu a ocelový mříže. Malý okýnko, kterým pronikaly paprsky slunce. Podle toho, jak bylo nízko, mohlo být tak osm ráno. Rozhlížel jsem se a pořádně jsem nechápal, kde jsem, co se děje. Na jazyku jako bych cítil chuť toho chlapa... Tu stejnou chuť jako tenkrát, jako poprvé... Cítil jsem krev. Cítil jsem ji. Tu vůni poznám. Nebyl to sen, tentokrát ne... Podíval jsem se dolů na svou bundu na zemi, na rukávy trika... Byla tam. Krev. Všechno mi došlo. Otcova krev.
Sehnul jsem se pro bundu a chtěl jsem ji hodit do koše zvenku za mřížema, ale nedokázal jsem to. Posadil jsem se zpět na tu tvrdou desku, zabořil jsem obličej do bundy a zase jsem brečel.

Naposledy jsem brečel, když zemřel Thomas. Můj nejlepší kamarád. Můj jedinej kamarád. Bylo mi šestnáct... Tenkrát jsem brečel, když jsem se probudil a.... všude kolem..... Ne... Nemůžu na to myslet. Otec mi to zakázal. Zapomněl jsem na to. Musel jsem. Táta to chtěl.
Kdyby se mi jen tyhle věci nevracely denně ve snech....

"Vstávat mladej!" zařval na mě někdo odporným, vlezlým hlasem. Zvednul jsem hlavu a podíval se tím směrem. Byl to on. Ano, opravdu se tak podobal tomu maníkovi... Tomu, o kterým se mi dnes zdálo... Byl to ten tlustej fízl. Odemknul celu, nasadil mi pouta a odváděl mě pryč... Opět pořád vtípkoval a hrozně se smál. Mě nebylo do smíchu. Ignoroval jsem ho.
Už jsem byl zase v té místnosti se zrcadlem. Na stěně visely černobílý hodiny, ukazovaly dvacet minut po osmé. Posadil jsem se na židli a ruce i s pouty položil na stůl. Studenej, na pevno přišroubovanej k podlaze. Dveře se opět otevřely a v nich Turton. Dnes měl hnědý sako a džíny. Vypadal přísně. Opravdu přísně. Nebo možná smutně...

"Pane Davisi, doufám, že jste se vyspal a takhle zrána budete vstřícnější než včera. Nemáme moc času. Záleží to jen na vás. Pokud chcete, budeme tu celý den, ale tím se případ vašeho otce nikam neposune!" Vychrlil na mě a zůstal na mě zírat. Díval se do mých zarudlých očí, pořád jsem mrkal, pálily mě, možná tím ostrým sluncem, možná proto, že jsem po tolika letech tak dlouho brečel... "Tak řeknete mi teda něco? Cokoliv! Jak jste se dostal k tělu? Zabil jste ho? Jak?! Sakra mluvte, nemám na vás dneska nervy!" Byl podrážděnej.

Když mě nařknul z vraždy mýho otce, jako by mi adrenalin bušil kovářskou palicí do srdce. Začal se mi zvedat tlak. Věděl jsem, že se stačí jen trochu uvolnit, jen malinko, a přesně teď mu můžu prokousnout hrdlo vlčíma tesákama. Ale i kdybych chtěl, nedokázal jsem to. Měl jsem k němu zvláštní úctu.
"Každej měsíc jezdím touhle dobou domů" Uklidnil jsem se a začal jsem mluvit. "Otec mívá hodně práce, jezdím mu... Míval hodně práce... Jezdíval jsem mu pomáhat... Touhle dobou musel vždycky počítat platy zaměstnancům, všechno účtovat, inventuru... Na to už byl sám. Nezvládal to. Tak jsem pravidelně jezdil domů. Každej měsíc." pomalu jsem pověděl tuhle snůšku kravin a u toho jsem se díval Turtonovi zpříma do očí. Kývnul hlavou, ať pokračuju. To už jsem sklopil oči. Teď už přišla pravdivá část toho všeho. Smutná část toho všeho... "A tak jsem přijel i včera. Pomoct otci." skoro jsem šeptal. "Když jsem dorazil, dveře nebyly zavřený, jen přivřený. Rolety zatažený a doma byla tma. Vlez jsem dovnitř, zavřel za sebou dveře... Šel jsem k oknu, že odtemním, nebo alespoň rozsvítím lampu, když už se stmívá... O něco jsem zakop. Lek jsem se, náš dům znám zpaměti. Na tom místě nic nebývá. Překročil jsem to a došel k lampě. Rozsvítil jsem. Otočil jsem se. A uviděl ho. Vzal jsem ho do náruče a zbytek už znáte."
Chtěl jsem si utřít slzu, která mi zase tekla po tváři, ale ruka se mi zasekla o druhou. Byly spoutaný. Zved jsem je obě a promnul si oči. Podíval jsem se na Turtona.
"Vy jste to tedy nebyl?" Zeptal se.
Vyčítavě jsem se na něj zamračil. Podíval se na zem. Pak zpátky na mě. "Vypadá to na zvíře. Na velký zvíře. Věříte tomu?" V tu chvíli, jako by mě pohledem chtěl prohlídnout až do mozku, vědět co si myslím, chtěl to, on věděl, že VÍM že to nebylo žádný ledajaký zvíře... Měl jsem pocit, jakoby to taky věděl, jako by mu to bylo jasný, jen to ze mě chtěl vypáčit.
"Víte, myslím si, že to bylo zvíře." řekl jsem a Turton zbystřil ještě víc. "Nějaký velký, vzácný. Moc takových tu nebude, nebo by alespoň nemělo být..." Zkoušel jsem ho. Neměl jsem to říkat, pokud něco tuší, moh jsem se tím náramně prozradit. Ale Turton vypadal pořád stejně. Asi jen zkoumal, jestli na mě neuvidí známky něčeho, co by mě usvědčilo z činu.

Po chvíli to vzdal. S pochopením zakýval hlavou, nadechl se, jako by chtěl něco říct. Pak se ale zase zarazil, vydechl a kývl směrem k zrcadlu.
Opět vrazili dovnitř ti dva vazouni a chytili mě pod pažema. Odváděli mě zase do cely. "Moment chlapci!" zarazil je Turton. "Ten už nepůjde dovnitř."
Oba se na něj nechápavě podívali. Já taky. Myslel jsem, že to mám spočítaný, že nakonec opravdu ví, co jsem zač, že já dokážu udělat člověku přesně tyhle rány, že přesně takhle dokážu zabít... Vazouni mě pořád drželi. Najednou, jako by do mě vjel novej život. Vyrval jsem se jim z klepet a nastavil jsem ruce s poutama tak, aby je mohli odemknout. Nic nedělali, jen tak čekali a zírali na Turtona. Z místnosti zpoza zrcadla vyběhl celej udejchanej ten tučnej maník, srazil mi ruce zase dolů, k tělu, naklonil hlavu na svým sádelnatým krátkým krčku a začal na něj štěkat tím protivným hlasem: "To snad nemyslíš vážně Jeffe! Je to on! Víš to! Víš že on je..."
"Ticho Maxi!" Zarazil ho Turton. Ten kluk je nevinnej. Může jít. Konec. Moje poslední slovo. Do toho už se nemáš co motat." Okřikl ho, vytrhnul jednomu z vazounů klíčky a odemknul mi pouta.
Všichni zůstali stát jako ochromení. Včetně mě.

Co tím sakra myslel? Co chtěl říct tím "Víš že on je"?

Než jsem se stačil na cokoliv zeptat, cokoliv pochopit, držel mě Turton za loket a vedl mě ven. Tučnej maník Max pořád nechápavě zíral za náma. Pak se zmohl na něco jako "Ale Jeffe!" a to bylo vše. Turton mě dovedl před vchod do stanice. Podíval se na mě, do ruky mi vrazil tašku s věcma z mých kapes a se zvláštním výrazem se díval střídavě na mě a střídavě do země. Jako by si nebyl jistej, že to, co dělá, je správný.
"Běž. Vylož si to jak chceš, všechno, co jsi tu teď slyšel, od kohokoliv. Ale hlavně běž. My dva se ještě uvidíme. A ani jeden z nás z toho nebude mít radost. Teď už padej." Řekl a otočil se.
"Co myslíte tím, že ani jeden z nás... Počkejte! Pane Turtone!?" Volal jsem na něj. Ve dveřích se otočil.
"Řekl jsem ti, ať si to vyložíš jak chceš. Jdi už prosímtě." A s prásknutím za sebou zavřel.

Pomalu jsem couval. Podíval jsem se do jednoho okna, ze kterýho zrovna vejral tučnej maník Max. Rychle pustil žaluzii, abych nevěděl že se dívá, ale na mě je krátkej, já vím všechno. Mám na to smysly. Nevědomky jsem na něj zavrčel. Rychle jsem se zase ovládnul, otočil jsem se a šel jsem. Směrem domů. Vypustil jsem rychle z hlavy všechno, co se to tam teď vlastně stalo, co tam kdo řekl... Běžel jsem. Jako o závod... Musel jsem se tam vrátit, něco pobalit a vydat se na lov. Otec se vždycky snažil chránit mě před lovci. Teď je lovec ze mě. Najdu toho, kdo to udělal a zabiju ho. Není tady jiná možnost. Do té doby, do té doby to budu muset zvládnout sám.