Balthazar, část třetí

Červenobílá igelitová páska byla hned na několika místech šikmo natažená přes vchod. Vyražený dveře opřený tak, že bylo lehce vidět dovnitř. Zastavil jsem se a chvíli jsem pozoroval, jak volnej konec pásky poletuje v lehkým větru. Váhal jsem. Věděl jsem, že když vejdu, neuvidím tmavou vstupní halu s béžovým kobercem a tapetou s tenkýma proužkama. Bylo mi jasný, co mě za tou páskou čeká. Zhluboka jsem se nadechnul, odtrhnul jsem prostřední igelit a o kousek posunul masivní dveře. Sehnul jsem se, abych nezavadil o pečeť nahoře, spodní jsem překročil a vešel dovnitř. Měl jsem zavřený oči. Narovnal jsem se a odvážil se nadechnout.

Otcova schnoucí krev tam pořád čpěla a pekrývala všechny ostatní pachy. Necítil jsem tu známou vůni lehce navlhlé stěny ani vůni dřevěnýho stolku, kterej vždycky stál uprostřed haly. Necítil jsem žádnou vůni domova. Tohle místo už nebylo mým domovem a věděl jsem, že už nikdy nebude. I kdybych vše vyměnil a čímkoliv vyčistil fleky od krve, prosakující až na parkety pod kobercem, vždycky, každou ubohou vteřinu v tomhle baráku, bych cítil to, co jsem cítil teď. Možná slaběji, ale cítil. Místo zatopený krví se už nikdy nezbaví jejího pachu.

Znovu jsem se nadechnul a otevřel oči. Bylo to stejný. Stejný jako včera, když jsem se vrátil domů a viděl jsem svýho tátu a tu spoušť. Dnes to ale bylo bez táty. Jenom krev. Všude. Koberec změnil barvu, stěny byly pocákaný na všech stranách. Podlomily se mi kolena. Přidržel jsem se vyvrácených dveří. Chvíli jsem se vzpamatovával. Konečně jsem nabral dost síly k pohybu, popošel jsem do středu místnosti a jednou rukou jsem postavil povalenej stolek tam, kde obvykle stával. Zíral jsem na něj a nemyslel jsem na nic jinýho, než na to, co se tu muselo včera stát.

Když jsem tu otce našel, dalo-li se tomu rozervanýmu tělu ještě říkat můj otec, vše dokazovalo, že běžel ven. Stopy krve, jeho tělo, všechno. Snažil se utýct. Někdo - ne... Něco ho dohnalo a zabilo. Bolestivě, krvavě, brutálně zabilo. Projela mnou ohromná vlna zlosi a vzteku, chvíli jako bych se neovládal a měnil se ve vlka. Opět jsem se nadechnul, abych se udržel ve svým těle, zatnul jsem zuby a opřel se o stůl.
Přešlo to.
Ne ten smutek, ne ta zloba, ne ten vztek. Jen náhlej nával toho všeho najednou ustál a já jsem se mohl zase zpříma postavit.
Odvrátil jsem se od toho všeho a vešel jsem do obývacího pokoje. Tam se nic nezměnilo. A přesto to bylo tak jiný. Jako bych to tam neznal. Pach krve mě pořád pronásledoval. Vztekle jsem za sebou s šíleným prásknutím zabouchl dveře, ale pořád jsem to cítil. Prošel jsem kolem otcova oblíbenýho křesla, rukou jsem přes něj zlehka přejel, jako bych doufal, že narazím na něj. Na tátu... Nic. Prázdno. Jen se pod mou rukou lehce prohlo.

Ne, už jsem nebrečel. Oči mě pálily pořád jako ráno, ale byly suchý. Suchý a plný všech emocí, který jsem tak nenáviděl. Byl jsem zoufalej. Nevěděl jsem, kde začít, co udělat jako první. Praštil jsem sebou na pohovku, křečovitě jsem zmáčknul polštář takovou silou, že s tichým puknutím prasknul a ruku mi zakrylo peří. Zavřel jsem oči a nemohl jsem na nic myslet. Jen na to prázdno. Usnul jsem.

"Balthe! Vstaň!" probral mě otcův hlas. Musíš odsud. Pojď.
"Tati, kde je Tommi? Co se stalo?"
"Tom tu není... Tom není... No tak rychle." popadl mě za paži a táhnul mě pryč. Otočil jsem se za sebe a viděl jsem louži krve. Ne velkou, ale rozhodně ne dost malou na to, aby si tu jen někdo rozbil koleno.
"Co se stalo? Tati!? Řekni mi to!"
"Mlč a pojď." zoufale se snažil vyhnout odpovědi. Přehodil mi přes rameno deku a táhnul mě ze zahradního srubu Thomasových rodičů pryč. Doma napustil vanu a řekl, ať se vykoupu. Položil jsem se do horké vody a zíral jsem na tlumený světlo na stropě. Nechápal jsem, co se stalo. Bylo mi šestnáct. Jako skoro každej den jsem šel s Tomem do srubu, hráli jsme různý hry, povídali si...
Thomas byl vždycky jedinej, kterýmu nevadilo, že jsem divnej, že se vyhejbám cizím lidem, že každej měsíc na tři dny zmizím ze světa.
Neptal se. Věděl, že o tom nechci mluvit. Nikdy se ani nezmínil. Byli jsme ve srubu, vím, že jsme probírali věci jako obvykle, televizi, počítače... Jako vždycky... Pak vím, že jsme se ze srandy začali hádat. Popadli jsme tyče na opíkání masa a prali jsme se, jako by to byly meče. Bavilo mě to. Vím, že jsem se do té hry vcítil, jako bych byl nějakej středověkej týpek, co bojuje se svým soupeřem na život a na smrt.
Jo, vcítil jsem se do toho hodně. Tak, že jsem zapomněl na to, kdo vlastně jsem.
Tommi vyhrával, pamatuju si, že mě praštil, padnul jsem na všechny čtyři... Pak... Co se sakra stalo pak?
Nic nevím. Jako bych ztratil vědomí. Ale ne, nemohlo se stát to, co tenkrát, v mých čtrnácti, to je blbost, úplněk měl bejt až za dva tejdny...

Sáhnul jsem po mýdle, posadil jsem se a ponořil jsem ho do vody. Ale něco bylo divný... Voda byla divně růžová, jakoby... Jakoby od krve. Rychle jsem se umyl a běžel jsem za otcem.
"Tati, kruci řekni mi co se stalo! Proč jsem byl od krve? Nejsem malej, tak mi to řekni!"
Otec seděl v obýváku v křesle a zvedl ke mně oči. Měl zoufalej pohled. Viděl jsem, jak se mu na řase třpytí slza.
"Proměnil ses Balthy. Proměnil ses a Toma jsi..."
"NE!" přerušil jsem ho. "To je blbost! Není úplněk! To není možný!" Řval jsem na něj a jednou rukou jsem drtil opěradlo pohovky. Otec vstal a pevně mě objal. Snažil jsem se ho odstrčit, ale svíral mě i přes paže, nic jsem nemohl. Když jsem se trochu vzpamatoval, posadil mě na pohovku a sám se zase zabořil do křesla.
"Na úplňku nezáleží, Williame. Ty ses jako vlkodlak narodil. Tvá krev není a nikdy nebyla lidská. Stačí, když se ti zvedne adrenalin a stane se z tebe vlk. Ne jako o úplňku, jinej, né tak silnej, né tak zuřivej, ale musíš ho umět ovládnout..." odmlčel se. Já jsem seděl jako zaraženej. "Měl jsem... Měl jsem ti to říct... Já... Doufal jsem, že to nebudeš potřebovat vědět. Nenapadlo mě, že se někdy budete s Tomem prát..."
"Kde je?" vydechl jsem s brekem.
"Odnesli jeho tělo."
"Kdo?"
"To je jedno! Prostě už tu není!"
"Tati, řekni že žije" Řekni že jsem ho nezabil, že je v nemocnici, tati! Prosímtě!"
Podíval se do země. Došlo mi, že Thomase už neuvidím. Nikdy...

Prudce jsem se posadil. Probudil mě nějakej zvuk. Tichej zvuk, přicházející z patra. Najednou jsem to ucítil. Pach... Míchal se s pachem otcovy krve. Byl slabej, ale můj vrozenej vlčí smysl, sílící s blížícím se úplňkem, ho ucítil. Nedokázal jsem ho identifikovat. Vstal jsem a pomalu jsem stoupal po schodech. Ten pach byl silnější. Nebyl jsem v domě sám. Byl to lidskej pach. Znal jsem ho, ale nevěděl jsem odkud. Nad schodištěm jsem zůstal stát a větřil jsem, odkud to cítím. A sakra odkud to tak dobře znám? Je to už dávno, ale znal jsem ho.

Nejsilnější byl u mýho pokoje. Strčil jsem do dveří a ty se otevřely. Zůstal jsem stát venku.
"Haló? Je to někdo?" zeptal jsem se tiše a srdce mi zběsile pumpovalo. Slyšel jsem pohyb. Udělal jsem krok dovnitř. "Kdo je to?" řekl jsem polohlasem a pomalu jsem došel do středu pokoje. Ucítil jsem, že ten pach vychází ze skříně. Byla pootevřená, ale dovnitř jsem neviděl, byla v ní moc velká tma. Vydal jsem se k ní, ale na půli cesty mě zarazil mužskej hlas.
"Nechoď sem!"
Po zádech mi přejel mráz a okamžitě jsem ztuhnul. Věděl jsem, že mě ze skříně někdo pozoruje.
"Kdo jsi?" hlesl jsem. Znal jsem ho. Už jsem ho cítil, už jsem ho slyšel, ten hlas, moc dobře jsem ho znal, ale ne takhle. Věděl jsem, že když jsem ho slyšel kdysi, zněl jinak a vůbec jsem si nedokázal vybavit, odkud to všechno tak dobře znám.
"Ty nevíš kdo jsem? Není divu. Nechci abys mě znal. Dnes se o to postarám." Mluvil, a já jsem zoufale pátral v paměti.
"Nerozumím ti. Odkud bych tě měl znát?!" ze skříně jsem slyšel smích. Plnej zlosti a vzteku. Plnej pomsty.
"Jsem rád, že jsem tě konečně našel, Balthazare! Ty bastarde..." řekl, a já jsem neměl sílu se jakkoliv bránit. Jen jsem čekal, jak bude pokračovat. "Když jsem sem konečně došel, fakt mě nenapadlo, co tady uvidím. Nechápu, jak jsi to mohl udělat. Nenapadlo by mě ani ve snu, že budeš až takovej hajzl a roztrháš svýho otce na kousky. Tak dobrýho chlapa, co tě pořád jen bránil... Pomstím ho... Pomstím jeho... I sebe... Zabiju tě, ty parchante!" řekl hlasem tak zastřeným touhou po pomstě. Pořád jsem stál na místě, ale už jsem nedokázal mlčet. Musel jsem se brátnit.
"Neudělal jsem to! Vživotě bych mu neublížil! Vylez! Řekni mi kdo jsi a jak se opovažuješ nařknout mě z něčeko takovýho?!" Řval jsem směrem ke skříni...

Jak to myslel? Proč řekl, že pomstí i sebe?

Dveře se s vrznutím otevřely. Světlo se nahrnulo do skříně a já zůstal stát. Stál jsem, a zíral jsem před sebe. Ve skříni stál chlápek mýho věku. Na straně obličeje měl jizvu, která se mu táhla až na krk. Poznal jsem ho. Poznal jsem ho podle tmavejch vlasů do čela, podle jeho držení těla, podle pohledu, podle obličeje...
Ve skříni stál Thomas. V ruce držel hůl na opíkání masa. Slyšel jsem, jak se mu napínají svaly, jak se mu vhání adrenalin do žil, slyšel jsem, jak dýchá, jak mu buší srdce.

Stáli jsme v mým pokoji a zírali jsme si do očí. Poprvé po sedmi letech. Teď už záleželo jen na tom, kdo z nás vyrazí jako první...