Minuty strachu

Na hodinu baletu dobíhám zase s hodinovým zpožděním. Jakmile mě učitelka Devonová uvidí, spustí: „Můžeš mi říct, kde se couráš? Proč ty jediná vždycky chodíš pozdě?“ Zabručím pod nos něco jako omluvu a ona pokračuje: „Nemysli si, že s toho jen tak lehce vyvázneš Kornová, Budeš tu o hodinu déle. Jasné?“ Přikývnu. Protočím oči, ale nic nenamítám. Po skončení lekce se snažím doběhnout autobus, ale kvůli mému zpoždění to bohužel nestihnu. Sednu si do malé krabičky zvané zastávka a čekám až přijede další autobus. Ani si nevšimnu, že v rohu místnosti někdo stál. Na obloze se stahují mračna. Vypadá to, že bude pršet. No bezva. Řeknu si pro sebe. Ucítím tupou ránu a upadnu do bezvědomí.
Probouzím se ve staré, plísní prolezlé místnosti. Z rohů cítím zatuchlinu a vlhko. Je to tu odporné a nevím co tu dělám. Zvedám se ze země. Zatočí se mi hlava z té rány, co jsem dostala do zátylku. Bolí to, ale chci odtud pryč tak bolest odstavuji na vedlejší kolej. Otevřu dveře, které mě dělí od toho hnusného prostoru za touto místností.
„Je tu někdo?“zavolám to toho zlověstného ticha. Nikdo se neozval. Nabývám pocitu, že je tu něco hodně špatně. Otevírám další dveře. Sedí v nich mladý kluk, od pasu nahoru nahý. Na těle má řezné a bodné rány a oči zalité krví. Nevšiml si mě do té doby než jsem se ho zeptala: „Jsi OK?“ Neodpověděl. Jen na mě výhružně zavrčel. Raděj jsem zařadila zpátečku a zabouchla dveře. Na konci velké, temné chodby se tyčily dvoje velké dveře. Otevřela jsem jedny v domnění, že je to východ. Seděl tam další kluk zjevem připomínající toho předchozího. Utekla jsem dřív než si mě stačil všimnout. Tady se vážně děje něco divného. Strašně jsem se bála. Strach střídala bolest, bolest střídal strach. Druhé dveře vedli k točivému schodišti.
„Utíkej a nestůj tam jak poleno!“ozvalo se nade mnou. Viděla jsem mladou dívku, jak bere schody po dvou a daleko za ní doslova skáče nějaké monstrum. Mihla se mi kolem očí a strhla mě s sebou. Běžela jsem za ní. Děsila mě ta věc. Zaběhla do dveří. V okamžiku jsem byla vevnitř. Zabouchla a zabednila dveře. Ta příšernost se snažila dobít dovnitř. Zabarikádované dveře drželi pevně a my se jen modlily, aby neprobořil dveře. Po několika hodinách dobývání ustalo.
„C… Co… Co to bylo?“nemohla jsem se vykoktat. Pořád mi strach stahoval hrdlo a špatně se mi dýchalo. „Proč tu jsem? Kdo mě sem odvedl? Jak se odtud dostaneme. Proč tu jsi ty? Proč…“ nenechala mě dopovědět.
„Pomalu.“usměrnila mě a pokračovala: „Já už tu takřka bydlím skoro měsíc. Každý den vymýšlím plán, jak odtud ven, ale zatím jsem na nic nepřišla. Okna vybít nejdou, ale přemýšlela jsem i o střeše. To je ovšem moc riskantní.“
„Nechápu to.“
„Ani já ne. Jediné co je mi jasné, je to, že ta stvůra nás chce sežrat.“
Tím mě teda moc neuklidnila. Měla jsem v krku knedlík a bála jsem se si přiznat, že už se odtud nedostanu zřejmě živá.
„Viděla si ty dva kluky?“vytrhla mě z úvah.
„Ano. Ale byli jak zfetovaní. Jako by jim někdo něco dal.“
„Nejsou zfetovaní!“řekla rozhodně. „Jen jsou služebníci démonovi. Slouží mu jako rezervoáry krve a jediné co od nich můžeš čekat je, že tě roztrhají na kusy.“
Dobře… Teď už jsem byla doslova podělaná strachy. „A kde to vůbec jsme?“odvážila jsem se zeptat.
„Na staré Braunově klinice pro postižené osoby.“
No nazdar. Řekla jsem si pro sebe. To je to místo, kde brutálně zavraždily a zohyzdily mladého doktora. Děly se tam zvláštní věci. Když klinika vyhořela, chtěli ji srovnat se zemí, ale nějaká temná síla jim v tom bránila.
„Kdy se ta zrůda vrátí?“zajímalo mě.
„Nevím. Zřejmě za dvě hodiny, jak zapadne slunce.“odpověděla ta neznámá, která se mi představila jako Saša.
„Tak to abychom si pospíšili. Musíme to risknout přes tu střechu. Buď se zabijeme nebo se zachráníme. Ale všechno je lepší než skončit ve spárech té stvůry.“
„Já se nechci zabít, ale souhlasím s tebou. Měl by po zdi vést hromosvod. Musíme zkusit vše, než nás ten netvor zastihne.“řekne a po chvíli dodá s větší naléhavostí: „Musíme jít. Pokud se nechceš nechat sežrat démonem, nebo nechat roztrhat jeho posluhovači.“
Přikývnu. Vyjdeme na chodbu. Jdeme ke schodům. Musíme se z druhého patra dostat až na střechu pětipatrové kliniky zkázy. Bereme schody po dvou. Celé udýchané skončíme na střeše. Hledáme hromosvod nebo něco po čem by se dalo slézt dolů. Našli jsme to. Začalo se zatahovat a slunce zapadalo.
„Kdo poleze první? Ty nebo já?“ozvala se Saša.
„Můžu já? Už tak mám pro strach uděláno a strašně se bojím.“rozbrečím se. Ten psychický nátlak dál nevydržím.
Souhlasí , ale popožene mě. Slézám pomalu. Klouže to, protože se mi potí ruce. Saša vykřikne.
„ Terezo, rychle. Démon se blíží.“rozkřičí se.
„Sašenko polez.“řekla jsem.
„Sbohem Terez.“rozkřičí se a vrhne se démonovi do rukou.
Sklouznou mi ruce a já padám. Padám z budovy.
„Vstávej Terezko! Vstávej!“slyším v dálce mámin hlas. Probouzím se. Jsem opět ve svém malém, ale přesto prostorném pokojíčku. Nade mnou se sklání máme, celá ustaraná. „Jsi v pořádku?“zeptá se mě. Přikývnu. Naštěstí to všechno byl jen hnusný sen. Hnusná noční můra.