Balthazar, část pátá

Ještě chvíli jsem pozoroval hvězdy a dorůstající měsíc, kterej mi připomínal, že tahle noc je ta poslední, kdy můžu nerušeně spát. Zavřel jsem oči.



Byl jsem doma. Stál jsem ve dveřích obývacího pokoje a díval jsem se směrem do vstupní haly. Vůbec jsem netušil, jak jsem se tam dostal. Vše bylo jako dřív. Stolek stál na svým místě, koberec i stěny byly jako nový. Jako když jsem odjížděl na služební cestu. Najednou jsem slyšel kroky. Rychlý. Nebyla to chůze, byl to běh. Otočil jsem se a ze schodů běžel otec. Měl vyděšenej výraz. Hodně vyděšenej.

"Tati!" zakřičel jsem a šel jsem mu naproti. Neodpověděl. Proběhl kolem mě, jako by mě vůbec neviděl. Běžel směrem do haly, směrem ven. Ozvaly se další zvuky. To ale nebyly kroky člověka, byl to zvířecí dusot. Podíval jsem se směrem, odkud před pár vteřinami běžel můj otec. Celý schodiště na dva skoky seběhl vlk. Velkej a silnej, se zvláštním, skoro lidským pohledem.

S vrčením vrazil do haly a ještě než otec stačil doběhnout ke dveřím, Skočil po něm, a povalil ho na zem. Drápy mu rozedral levý rameno a na koberec se začala valit krev. Táta se postavil na kolena a natahoval ruku po klice. Vlk ho opět srazil k zemi.

Nezabil ho hned, jako by si s ním chtěl hrát. Znovu ho nechal, aby se postavil. Stáli naproti sobě a chvíli si zírali do očí. Táta se třásl. Krev mu tekla dolů po paži a kapala na zem. Viděl jsem, jak se to zvíře krčí a připravuje se ke skoku.


"NE!" zařval jsem a rozběhl jsem se směrem k nim. Chtěl jsem tomu zabránit, ale proběhl jsem skrz a ani jsem neucítil přítomnost jejich těl. Jako bych tu vůbec nebyl, jako bych byl duch.

Otočil jsem se a pozoroval jsem je dál. Bylo pozdě. Vlk skočil. Skočil a zakousnul se otci přímo do krku. Svalil ho na zem a jeho tělem porazil dřevěnej stolek. Táta ležel na zádech. Ve smrtelných křečích objal vlkův krk, chytil ho za srst, jako by se ho snažil od sebe odtáhnout. Svezl jsem se na podlahu. Vlk stisknul a tátovo sevření povolilo. Teď už jen trhal. Nežral. Jen trhal. Nedělal to z hladu, ale pro radost. Prostě trhal.



Zlostí se mi začaly hnát slzy do očí. Postavil jsem se. "Nech ho!!!" Znovu jsem zařval. Vlk se tentokrát zarazil. Pomalu couvnul od tátovýho rozervanýho těla a podíval se na mě. Díval se přímo na mě. Zíral mi do očí. Svýma svítivejma zelenejma očima, jakoby hypnotizoval ty mý. Výhružně zavrčel a vystartoval proti mě. Stál jsem a ani jsem se nepohnul. Vlk skočil. Skočil a jeho čelisti směřovaly přímo na mou krční tepnu. Neuhnul jsem. Proskočil skrze mě a narazil do zavřenejch dveří. Rychle jsem se otočil, abych se na něj mohl pořádně podívat, abych našel něco, co mi pomůže zjistit, kdo to je, ale dveře už byly otevřený. Běžel pryč. Po pár metrech se ještě zastavil a dvě zelený tečky mě chvíli pozorovaly. Pak zmizel úplně. A už jsem to zase cítil. Tu nasládlou vůni otcovy krve.



Někdo zaklepal na dveře. Zpocenej jsem se posadil na hotelový posteli.

"Balthazare! Vstávej!" Slyšel jsem Thomasův hlas. Venku už bylo světlo. Slunce se zvedalo nad střechy a pálilo přímo do okna mýho pokoje. "Balthazare!" Připomínal se Thomas za dveřma. Vstal jsem z postele a odemknul. Potom jsem se vrátil a posadil na smuchlanou peřinu. Thomas si otevřel a vešel dovnitř. "Nevypadáš moc vyspaně." podíval se na mě.
"Viděl jsem ho." Zíral jsem na neurčitý místo na podlaze.
"Koho jsi viděl?" Zeptal se nechápavě.
"Jeho. Jak vraždí tátu." Odvětil jsem polohlasem.
Thomas stál pořád naproti mě a nechal mě, ať mu popíšu celej svůj sen.


"To není možný. Nebyl jsi tam, jak by tě moh vidět."
"To nevím, Thomasi, prostě mě viděl."
"Byl to sen. Tvůj výmysl. Nebylo to skutečný." Snažil se mě uklidnit, ale já jsem věděl, že tohle nebyl pouhej sen. Viděl jsem, jak můj táta umírá. Zvedl jsem k Thomasovi oči a pohledem jsem se ho snažil přesvědčit, že to, co jsem viděl, bylo skutečný.
"Oblíkni se." řekl a hodil po mě mý šaty ze židle. "Najdeme ho. Najdeme ho a dáme mu to sežrat." dodal a odešel se sbalit do svýho pokoje.



Vyšli jsme ven z hotelu a já se zhluboka nadechnul čerstvýho vzduchu. Najednou mě cosi zarazilo.

"Cítím ho..." řekl jsem.
"Co? Koho?"
"Byl tady. Procházel tudy." Rozhlídnul jsem se po ulici. Z jednoho konce se vyřítilo černý auto s modrým blikajícím majáčkem za čelním sklem. Hned za ním dvě policejní káry. Projeli kolem nás a zahnuli do vedlejší ulice. Poznal jsem řidiče toho černýho auta. Byl to Turton. Bez přemýšlení jsem se rozběhl za nima a Thomas mě následoval. Nemuseli jsme běžet daleko. Hned ve vedlejší ulici už všechny tři auta stály. Turton i jeho tučněj parťák byli venku. Stáli před nějakým domem a otevřenýma dveřma nahlíželi dovnitř. Jejich tichej nohsled Benjamin už zase měnil barvu do zelena a u rtů si přidržoval kapesník. Došli jsme skoro k nim.



"Dál nesmíte, pánové, přejděte na druhou stranu ulice, prosím." zarazil nás nějakej maník a ukazoval na protější chodník. Turton se otočil a podíval se na nás. "Pane Davisi," přišel blíž. "nečekal jsem, že se uvidíme tak brzy." Dořekl a pohledem si změřil Thomase. "Neznáme se?"
"Ne." Odvětil okamžitě Tommi a snažil se působit věrohodně.

Ve skutečnosti ho ale dobře znal. Jak jsem se později dozvěděl... Po Thomasově zmizení jeho rodiče opustili město. Ještě předtím tu ale jeho otec působil jako hlava policejního oddělení a s Turtonem byli dobří přátelé. Tommi ho považoval za strejdu. Nebo jinýho člena vlastní rodiny. A stejně tak Turton jeho...

Turton mu to uvěřil. Podíval se směrem ke dveřím a zase na nás. "Předpokládám, že nevíte nic o tom, co se tu dnes v noci stalo."
"Právě jdeme z hotelu." Odpověděl jsem a zakroutil jsem hlavou.
"Dobrá, pak tedy prosím přejděte na druhou stranu a pokračujte ve své cestě." s ledovým klidem nám pokynul přikázaným směrem.



Věděl jsem, co se stalo. I Thomas to cítil. Krev. Krev dalšího člověka. "Pane Turtone!" zavolal jsem na něj, když od nás odcházel. "O co tu jde?" zeptal jsem se. Mlčel. "Má to něco společnýho s vraždou mýho otce? Jestli ano, mám právo vědět, o co jde!"
Podíval se na tučnýho maníka. Ten nesouhlasně kroutil hlavou.
"Pusťte je." řekl Turton směrem k chlápkovi, kterej nám stál v cestě.
"Jeffe! To je porušování předpisů! Žádná nepovolaná osoba nesmí na místo činu!" Pištěl maník a Turton mu dal máváním ruky najevo, že ví, co dělá. Přišli jsme ke dveřím a nahlídli dovnitř. Benny nám s radostí uvolnil místo ve výhledu, rychlým krokem se šel opřít o policejní auto a kapesníkem si utíral čelo.

Měl být radši cukrářem...



Hned naproti dveřím bylo schodiště a pod ním leželo tělo. Rozervaný tělo v kaluži krve. "Myslím, pane Davisi," řekl Turton, když usoudil, že jsme si dostatečně prohlídli tu spoušť, "myslím, že jistá spojitost s vaším otcem tu bude." Díval se na mě. Já jsem hypnotizoval tělo na zemi. Bylo to čerstvý. Nemohlo se to stát dýl jak před hodinou. Nasával jsem všechny pachy, abych zjistil, jestli ucítím totéž, co dnes ve snu a totéž co jsem cítil venku před hotelem.

Byl tu. Poznal jsem to. Tu mladou ženu roztrhal ten samej vlk, kterej zabil mýho otce.

Podíval jsem se na Thomase. V očích mi svítila pomsta. "Tak my už zase půjdeme…“ Odseknul jsem, postrčil jsem Thomase, kterej byl zahleděnej do té krvavé parády vevnitř a odcházel jsem směrem zpět k hotelu.
"Moment pane Davisi!" chytil mě Turton za batoh na zádech. "Kam tak najednou? A neměli jste náhodou namířeno tímhle směrem?" Ukázal si palcem za záda.
"Něco jsem si nechal v hotelu. Musím nejdřív zpátky." Vymlouval jsem se.

Turton měl zase ten výraz. Jako by věděl, kdo jsem. Jako by věděl, že jsem si v hotelu nic nenechal, ale že jdu po stopě. Po stopě jako loveckej pes. Jako vlk. Chvíli se na mě díval a pustil mě. Už zase mě pustil jen tak. Měl právo mě zadržet a znova vyslýchat. Tlustej Max by to byl nejradši udělal. Celý to sledoval svýma malýma prasečíma očima. Ale Turton mě pustil.

Pomalu jsem se otočil, jako bych ještě čekal, že se na mě vrhnou a budou mě chtít vzít na stanici. Nic. Tak jsem šel a Thomas mě opět následoval.
"A pane Davisi," zavolal na mě ještě Turton. "upřímně doufám, že najdete, co hledáte." Řekl a já jsem měl pocit jako by mě měl přečtenýho jako knížku. Zalapal jsem po dechu. "To něco, co jste nechal v hotelu..." Dodal zběžně a zase se na mě podíval tím zvláštním pohledem. Tentokrát se ale usmál.



Rychle jsem se otočil. Tommi zůstal nechápavě stát a střídavě se díval na Turtona a na mě. Opět jsem do něj strčil, aby zaregistroval, že odcházím a vedl jsem ho směrem k hotelu. Tam byl totiž ten pach silnější. Silnější a lidštější než tady a to znamená, že vlk šel tím směrem. Šel tímhle směrem a proměnil se zpět v člověka. Byl jako já. Byl jako vlkodlak už narozenej. Mohl se kdykoliv přeměnit ve vlka a z nějakýho důvodu to dělal nadměrně moc často. Pokaždé jen proto, aby zabil.