Tábor smrti 2

Tábor smrti 2: Svět v ohrožení
Po strasti plném táboře, kde se naši hrdinové ocitli ve smrtelném nebezpečí a jen díky své odvaze přežili, se konečně vrací domů. Ale po návratu domů je čekalo překvapení…

Vlak z Bufala se děsně táhl. Až po dlouhé době cesty se v rozhlase ozval hlas: „Příští stanice Milwaukee hlavní nádraží!“ Vlak konečně zastavil a Joe vystoupil. Divné mu, ale přišlo to, že na nádraží nebylo ani živáčka. Rychlík odjel, neboť se na semaforu objevila zelená. Joe si chtěl zavolat taxi, ale na centrále se nikdo neozýval. Šel tedy pěšky. Po hodině dorazil domů. Otevřel dveře a zvolal: „Mami, jsem doma.“ Ale nikdo mu neodpověděl. Šel do ložnice, ale nikdo tam nebyl. Mámu našel až v obývacím pokoji, mrtvou!
Cesta vlakem byla poklidná a vcelku rychlá. Celá parta vystoupila a šla před budovu. „Proč na nás nikdo nečeká?“ Ptá se Mike. „Zamysli se Miku, on snad někdo ví, že máme přijet nebo co?“ Odpověděl Alex. „No jó. Máš recht.“ Odpověděl. Divné jim bylo, že nikde nebylo ani živáčka, ulice byla vyprázdněná, ale jak je to možné? Zamyslel se Alex. Během pár okamžiků se tahle myšlenka úplně vytratila, neboť byl šťastný, že je doma. Vydali se ke svým domovům. Bylo dobré, že se nemuseli rozdělit, jelikož bydleli přímo vedle sebe. Když po dvaceti minutách úporné chůze konečně dorazili před své domovy, tak byli nesmírně šťastní a blahem bez sebe. Každý se vydal domů… Jenže Alexe a Mika čekalo nemilé překvapení. Jejich rodiny byly po smrti! Oba najednou vyběhli z domu a vše si řekli. Ale to už vyběhla i Lucy se slovy: „Co je kluci?“ „Naše rodiny někdo zabil, úplně všichni jsou mrtví. U vás jsou všichni v pořádku?“ Ptá se smutně Mike. „Co!? U nás jsou všichni ok.“ Šli tedy k Lucy domů. Tam se dozvěděli, co se minulou noc přihodilo. „V noci se tu potloukali takoví divný lidi, pak šli nejdříve k Mikovi, poté k Alexovi, pak šli k nám, ale já pro jistotu zavolal k Mikovi, pak k Alexovi, jenže nikdo to nebral, přitom jsem si jist, že doma byli. U nás zazvonili také, ale já pro jistotu neotevřel. Po chvíli zvonění a bouchání to vzdali. Počkali jsme do rána a šli se podívat k Mikovi a Alexovi, ale všichni byli mrtví! Zavolali jsme na policii, ale bylo obsazeno. Ulice jsou taky nějaké vylidněné, vůbec nechápu co se děje.“ Nastala krátká odmlka: „Jo, abych nezapomněl, viděl jsem jednoho z nich, když vyšel od sousedů, vypadal jako upír, ale ty přece neexistujou, musela to být maska.“ Vylíčil to všem táta Lucy. „To byli upíři, vím je to nepochopitelné, ale je to tak. Ten tábor, kde jsme byli, tak byl plný upírů. My tři jsme to přežili a ještě jeden kamarád z Milwaukee. Byla to fraška, všichni ti vedoucí byli upíři.“ Vysvětlil vše Alex a dodal: „Můžu si zavolat?“ „Jo jasně proč ne.“ Odpověděla matka Lucy. Alex vymačkal telefonní číslo Joa. Dlouho to nikdo nezvedal, ale pak se přeci jen ozval jeho hlas: „Prosím.“ Ozval se sklesle hlas v telefonním sluchátku.. „Ahoj Joe, tady Alex. To jsem rád, že jsem tě zastihl. Je u tebe všechno v pořádku?“ „To bych neřekl, máma je mrtvá, na policii to nikdo nezvedá.“ Alex vytřeštil oči. „Mě a Mikovi se stalo to samé. Jen rodina Lucy je v pořádku. Můžeš přijet?“ Optal se Alex. „Jo přijedu, za hodinu jede přímo k vám rychlík, takže mě čekejte za 5 hodin na nádraží. Zatím čau.“ Odpověděl Joe a zavěsil.
Joe si vzal svůj černý klobouk, plášť, černé ošacení, samurajské meče, které ještě nevytáhl nikdy z pochvy. Pověsil je na záda, sklonil se nad matkou a řekl: „Já najdu toho, co to udělal a pomstím tvou smrt, i kdybych měl projít svět křížem krážem. To ti slibuji na svou čest a sama dobře víš, co pro mě čest znamená.“ Poté ji s těžkým srdcem vzal do náruče a odnesl ji do ložnice a uložil do postele. Moc dobře si uvědomoval, že už se sem nejspíš nevrátí a ani nechce vrátit, bylo by to moc frustrující. Naposledy se poklonil matčině památce ve dveřích a vydal se na cestu. Na vlakovém nádraží si koupil jízdenku do New Yorku. Nastoupil do rychlíku, který jel bez zastávky až na místo určení.
Joe vystoupil a rozhlédl se po nástupišti. Na jeho konci, u schodů, na něj zamávali Alex, Mike a Lucy. Když k nim došel, tak jen kývl na pozdrav. Trojce přátel se docela podivila nad jeho vzhledem a chováním, ale nekomentovali to. Chápali, že se každý se smrtí blízké osoby vyrovnává po svém, ani pro ně to nebylo jednoduché období. Pozdravili ho a řekli mu ať jde s nimi. Před nádražím čekali na autobus, jenže problémy na sebe nenechali dlouho čekat. Zpoza rohu se vynořili dvě osoby, upíři! První zareagoval Joe. Tasil svou katanu a vidět bylo jen zablesknutí nablýskané, stříbrné čepele a pak jen jak se upír rozpadl na prach. Joe ani na chviličku nezaváhal a než stihl popel dopadnout na zem, tak přiložil wakizashi na hruď druhého nepřítele a ledově se zeptal: „Kdo tě poslal?“ Upír se jen zasmál. Joe nehnul ani brvou a opět bylo vidět zablesknutí se čepele katany. Upír přišel o svoji pravou ruku. Opět s ledovým klidem prohlásil: „Kdo tě poslal?“ Smích ho sice přešel, ale pořád mlčel a toho stálo i druhou ruku. „Kdo?“ Ozvalo se. Věděl, že nemá cenu nic zapírat a spustil: „Neznám jeho jméno, ale doslechl jsem se, že prý to byl hlavní vedoucí na táboře smrti.“ Všem čtyřem se vybavila hrůzná zkušenost z posledních dní. Alex si vzpomněl, že mu řekl, že není jako ostatní, a přestože si myslel, že ho zabili, tak teď už si to nemyslel. „Teď víš vše, tak mě nech, prosím, jít.“ Joe kývl, upír se otočila v tom okamžiku mu meč projel srdcem a to znamenalo jediné, smrt. „Joe, co se to s tebou děje? Takhle chladnýho člověka jsem v životě neviděl.“ Zeptal se Mike. „Víš, já mám teď v hlavě jednu jedinou myšlenku a to je: najít a zabít vraha mojí mámi. A je jen na vás, jestli mi pomůžete nebo tu zůstanete a necháte se zavřít do děcáku nebo se později nechat zabít jako ti ostatní z tábora. Vám zabili rodinu, mě zabili rodinu, tak co? Tif mi zabili upíři, mámu taky, už nemám pro co žít.“ Podíval se do země a pokračoval: „Vlastně mám.“ Nastala odmlka: „Budu lovec upírů a jestli se připojíte je jen a jen na vás!“ Lucy se na něj podívala a zeptala se: „A co v srdci, Joe, tam máš taky jen pomstu?“ Opět se podíval do země a následně na oblohu, která byla poseta hvězdami. „Tam, tam je jen obrovská bolest a zase jen bolest.“ „Jdu s tebou!“ Ozval se Alex. „Já taky.“ Přidal se Mike. Trojce kluků se zahleděla na Lucy. „Já ne. Kluci mám vás ráda, ale moje rodina je stále naživu, takže já mám pro co žít. Promiňte mi to.“ Joe chápavě přikývl. Chvíli mlčky čekali a pak přijel autobus.
Dveře byli vyražené a nikde ani náznak pohybu. Lucy se rozeběhla do domu, Alex a Mike za ní. Joe šel klidnou chůzí. Byly to jatka. Otec Lucy sice žil, ale dýchal už jen z posledních sil. „Lucy, miláčku. Dceruško moje. Pamatuj, že budu vždycky s tebou, ať se děje cokoliv, budu tě střežit. Mám, mám tě rááá, hhh.“ Vydechl. Lucy se rozbrečela a schoulila se Alexovi do náruče. „Jdu s váma.“ Vzlykavě pravila. Když se rozhodli, že půjdou, tak je Joe zastavil a řekl: „Kam jdete?“ Mike na to: „Připravit se!“ „Joe pojď se mnou.“ Přikázal Alex. Joe ho jen mlčky následoval.
„Máš tu nějakou místnost, kde bych mohl být chvíli sám?“ Optal se Joe. „Jo, jasně. Támhle po schodech nahoru a první dveře vpravo. Joe se odebral do pokoje pro hosty. Alex si zatím připravoval věci, které bude na cestě potřebovat. Oblékl se do svých úplně nových vojenských věcí. Na pravé stehno připevnil asi 30 cm dlouhý nůž. Do vnitřku vesty připnul kolíky, které vyrobil ještě na táboře. Do batohu dal proviant a šel pro Joa. Zaklepal na dveře a vstoupil. Našel ho tam, jak medituje a před sebou položenou fotku Tif, kterou mu dala ještě před tím osudným přirozeným výběrem. „Joe, je načase.“ Pověděl tiše. Joe přikývl na souhlas, fotku uložil do kapsy, zvedl se a beze slova prošel kolem Alexe, který se pokusil o úsměv. Celá parta se sešla před Alexovým barákem. Mike zamával klíčky od jejich džípu a dodal: „Přeci nepůjdeme pěšky.“ Pak podal klíčky Alexovi, poněvadž už na táboře dokázal, že je dobrým řidičem. Joe si sedl na místo spolujezdce, Mike a Lucy se usadili v zadu. „Kam pojedeme?“ Optal se Alex Joa. „Do nějakého obchodu se zbraněma, aby jste se trochu vyzbrojili.“ „Ale Joe, ty si myslíš, že nám něco prodaj?“ Nechápavě se optala Lucy. „Neměj strach, tam už asi taky byli.“ Odsvětil Joe. Alex nastartoval a rozjel se.
Alex, Mike i Lucy vystoupili z auta, jen Joe, s pohledem upřeným před sebe, se ani nehnul. Trojce se vydala ke dveřím, které otevřeli. Vlezli dovnitř a opravdu tam našli jen mrtvého prodavače. Začali se procházet regály. Krám byl celkem rozlehlí, a tak se rozdělili a šli každý někam jinam. Mike obzvláště zamyšlený nezpozoroval, že se k němu zezadu blíž upír. Už, už se připravoval, že Mikovi zarazí nůž do zad, ale to už tam byl vždy připravený Joe a než útočník stihl něco udělat, tak měl kratší meč zabodnutý v srdci. Rozpadl se na prach a v tu chvíli se Joe otočil a šel směrem k východu. U dveří se zastavil a otočil se ke svým druhům a pravil: „Jestli si budete dávat takový pozor jako teď Mike, tak zůstaňte doma a počkejte až si pro vás přijdou, ale já nemám čas pořád vám stát za zadkem. Musíte mít všechny smysly aktivní na 200%. Teď se ještě jednou sami sebe zeptejte, jestli opravdu chcete jít se mnou.“ Celá parta přikývla a šla do auta. „Kam teď?“ Zeptal se Alex. „Do tábora!“ Odpověděl sklesle Joe. Všechny zamrazilo v zádech když slyšeli místo určení.
Lucy se snažila přes svůj notebook zkontaktovat polici po celém světě, ale všude bylo mrtvo. Se svým poznatkem se podělila s kluky. Alex na to odsvětil: „Jsou dvě možnosti. Za prvé: už jsou všichni mrtví a svět se mění na upíří planetu, nebo za druhé: mají hodně dobrý hackery!“ Joe se na chvíli otočil na kamarády a všichni čekali, že jim zase něco vyčte. „Chtěl bych vám něco. Chci se vám omluvit za moje chování, ale potřebuju trochu času, abych si to všechno pořádně srovnal v hlavě. Vše, co dělám, tak dělám protože nechci, aby jste taky skončili jako potrava pro upíry. Chci vás jen upozornit, že k těm hajzlům se budu chovat pořád stejně a nikdo z vás mi nevymluví moje vyslýchací metody. Víte, smrt mámi a Tif mě strašně zasáhla a nejde, abych byl úplně normální.“ Alex ho poplácal po rameni a dodal: „My to chápem a berem to. Každej se se smrtí vyrovnává jinak, ale věř, že jsme tu od toho, aby to bylo co nejlehčí. Hele už jsme tady.“ Vylezli z auta a šli. Prohledali tábor, ale nic nenašli, až na jeden papír, kde stálo: „Musíme zničit New Orleans.“ „Lidi, já se jdu projít do lesa, počkejte tady, budu hned zpět, děkuju.“ Řekl tiše Joe a odebral se do lesa.
Čekali už skoro tři hodiny a Joe pořád nikde. „Počkejte tady, jdu se po něm podívat, asi vím, kde ho hledat.“ Prohlásil Alex a vydal se do lesa. Asi po půl hodině ho našel, jak klečí nad hrobem Tif a říká: „Proč si mi to udělala? Strašně to bolí, nevím co dělat. Říkám si, že by bylo možná lepší spáchat seppuku.“ „To by byla škoda, neboť tu jsou lidi, kteří tě mají rádi.“ Joe zvedl hlavu a Alex spatřil, že mu stékají slzy po tvářích. „Alexi, co tady děláš? Říkal jsem…“ „Jo, ať chvíli počkáme, ale jsou to už tři hodiny a to chvilka není, Joe jestli si potřebuješ promluvit, tak já jsem tady. Já vím, co teď prožíváš.“ Alex nestihl pokračovat a Joe ho přerušil: „Jak to můžeš vědět? Já celej život neměl přátele, neměl jsem holku, neměl jsem nic, a když se na mě usměje štěstí a najdu kamarády, holku, která miluje mě a já ji, tak zas jen na chvíli. Ji zabijou, pak i mámu, která byla celej život jediná osoba, která se semnou bavila, aniž by se mi posmívala.“ „Ok, já ti rozumím.“ Uznal Alex, objal ho a dodal: „Já za tebou budu stát za každé situace. Jsi přece můj kamarád.“ Šli směr tábor, těsně před ním Joe pravil: „Díky Alexi, opravdu si toho cením.“
Byla noc, dálnice úplně prázdná. Když v tom se u krajnice objevila mladá dívka. Alex zastavil a Joe vystoupil z auta. „Jé, to jsem ráda, že jste mi zastavili.“ Spustila dívka. Joe opět chladný a mlčky pozoroval osobu před sebou. „Já jedu do New Orleans a vy?“ Pokračovala. Joe jen tasil svůj meč a přesně umístil čepel do jejího srdce. V okamžiku se rozpadla na prach. Nastoupil a auto se rozjelo. Mike se udiveně zeptal: „Jak si to poznal?“ Joe ne to jen odpověděl: „ Měla na krku jizvičky po kousnutí. To je to o čem jsem mluvil v tom obchodě se zbraněmi. Smysly mít na 200%.“ Po chvíli cesty se za autem objevila čtyři auta, každé na jednom jízdním pruhu. „Lucy najeď si na mapu týhle lokality.“ Ozval se Alex. „Proč bych to dělala, jedem správně.“ Zamítla Lucy. „Tak se podívej za sebe. Najdi mi nějakou odbočku do lesa, když se teď otočím, hned!!“ Vyštěkl Alex. Sotva to dořekl, tak už je auta začala brát do kleští, dvě na každou stranu auta. Vytočili okénka a parta poznala, že to jsou upíři. Alex vtáhl pistoli, rozbil okénko a začal střílet na nepřítele a přitom řídil. Mike udělal to samé, ale na druhé straně auta. Joe vytáhl svůj magnum a přidal se. Lucy mezitím hledala nějakej únik. Z ničeho nic Alex zabrzdil a bleskurychle otočil vůz o 180°. Zajel do protisměru a zařval: „Lucy, tak dělej!“ „Už to mám, za sto metrů doprava.“ Odpověděla. Alex zatočil a schoval auto do křoví, kde poté vypnul světla i motor. Auta s upíry projela aniž by si jich všimla. „Výborně Alexi, to bylo dobrý. Tak jak jsem to říkal, být aktivní na 200%.“ Pochválil ho Joe a nastavil ruku a Alex přes ní plácl. Joe si ale uvědomil jednu věc, které se dopustil. Vydal se na cestu bojovníka a použil střelnou zbraň a ne jednou. Vzpomněl si na rok, jenž strávil v Tibetu u svého Mistra. Vydali se na cestu s takřka zničeným autem. „Lucy, prosím tě, jak daleko je nějaká benzínka?“ Ozval se Alex. Lucy chvíli něco cvakala do klávesnice pak pravila: „Asi 2km tímto směrem.“ „Díky.“ Opověděl Alex. Dojeli před benzínku a auto definitivně vypovědělo službu. Bohužel na benzínce byli všichni lidé po smrti, ale na druhou stranu dobře, jelikož docházel i proviant. Alex šel sehnat auto, Mike jídlo a pití a Joe a s Lucy zůstali v autě. Po chvíli se vrátil Mike, ale Alex nikde. Po chvíli přijel. Mike a Lucy údivem otevřeli ústa. Joe se jen letmo usmál. Alex sehnal auto, tedy lépe řečeno džíp. Vzadu na korbě bylo něco pod plachtou. Alex k tomu přistoupil a řekl: „Teď koukejte.“ Dořekl a shodil plachtu. Byl to těžký kulomet. Všichni nasedli do vozu a rozjeli se. Ale na neštěstí pro ně se jejich pronásledovatelé objevili ve zpětném zrcátku. Alex jen pokynul Mikovi, aby se ujal té hračičky v zadu. Mike vylezl na korbu a chytil ho do rukou. Zamířil a stiskl spoušť, v okamžiku začal protivníka zasypávat sprškou olova, tři auta vyletěla do vzduchu a čtvrté v příkopě s prostřílenými gumami. Vrátil se na sedačku úplně vyklepaný, jak to s ním házelo, ale usedl s vnitřním uspokojením. „Dobrá práce, Miku.“ Pochválil ho klidně Joe. „Alexi, otoč to, prosím, a dojeď k tomu autu, co není schopno jet dál.“ Dodal. Alex otočil auto a dojeli ke svým pronásledovatelům v příkopě. Joe vylezl z vozu a přistoupil k posádce postiženého auta. Všichni až na řidiče byli mrtvý. Upír se na něho vyčerpaně podíval a očekával nejhorší. „Pokud se ti podaří přežít svítání, tak vyřiď šéfovi, že si jdeme pro něj!“ Pošeptal mu Joe. Pak usedl zpět na sedadlo spolujezdce. Alex nastartoval a vydali se na cestu. Po chvíli uviděli na obzoru první paprsky slunce a tím si mohli všichni oddychnout, že přežili svou první noc na této pouti. Do New Orleans jim chybělo ještě asi 300 km, a tak se rozhodli, že si trochu odpočinou.
Po pětihodinové pauze se vydali na cestu a dostali se až do New Orleans.
Před branami města je zastavila hlídka. Alex neváhal a spustil: „My jsme lidi.“ Hlídka je všechny polila svěcenou vodou. Samozřejmě, že se nic nestalo. „Mohli byste nás dovést za vaším vůdcem?“ Zeptal se Joe. Stráž se ani nepohnula a vydala pokyn k otevření brány. Vjeli dovnitř. „To je hrozné.“ Prohlásila Lucy. „Když jsem tu byla naposledy, tak to tu vypadalo úplně jinak.“ Povzdechla. Měla pravdu, kolem celého města byla velká a široká zeď, vypadalo to jako by čekali obrovskou armádu. Jenže tohle se nemohlo stát během pár dnů. Připadalo jim jakoby byli nějakou dobu mimo realitu a nevěděli, že se něco děje. Na zdech chodili v pravidelných intervalech hlídky. V ulicích to vypadalo, jako když se tam prohnala morová epidemie nebo kdyby to byla ta nejchudší ulice v New Yorku. Tu ulici dobře znali, neboť tam jednou byli, nutno dodat přes zákaz rodičů. Jenže tady tak vypadali všechny ulice. Lidé sedávali či polehávali na krajích chodníku, byli špinavý a hladový, vyzáblí a zlomení, spousta z nich už se sotva hýbalo, jak byli vyčerpaní. Už v žádném z nich nebyla ani ta nejmenší naděje, že se z toho dostanou. Když v tom se jim naskytl hrozný pohled. Na ulici ležela zbídačená žena se třemi dětmi, z toho jednomu mohli být maximálně dva roky. „Zastav.“ Vydal ze sebe zdrcený Joe. Alex zastavil a Joe vystoupil, vzal ten velký batoh se zásobami a vydal se k ležící ženě a jejím dětem. Zastavil se u ní, sundal batoh, klekl si vedle ní. Vytáhl z batohu čistou vodu a z kapsy čistý hadřík. Namočil ho a umyl ženě tvář, ta leknutím ucukla. „Nebojte se, já vám neublížím.“ Pousmál se na ni. Byla natolik zesláblá, že neměla sílu ani opětovat úsměv. Když domyl obličej, tak jí tím odkryl krásné rysy obličeje, které předtím nebyly vůbec znatelné. „Jste moc krásná.“ Žena zesláble dala své nohy od sebe. Joe jí je opatrně dal zase zpátky k sobě. „Ne, nic takového. Mám pro vás a vaše děti jídlo.“ Řekl soucitně Joe. „Co za ně chcete, nic nemám, jen sebe.“ Skoro šeptala žena a opět dala nohy od sebe. Joe jí je dal zase k sobě. „Copak musím dostávat, abych mohl dávat? Vy to jídlo potřebujete a my ho máme dost.“ Dal ženě flašku s vodou a ta dala napít nejdříve svým dětem a pak si ten drtek, co na ni zbyl dopila. Bylo vidět, že to nestačilo a tak Joe vytáhl ještě jednu. Vypila půlku flašky a zadělala ji a podávala ji zpět. Joe jen zavrtěl hlavou: „To si nechte.“ Pak začal vytahovat jídlo, každému dítěti dal čokoládovou tyčinku. Děti ožili a poděkovali. Nemluvněti nedal tyčinku, ale jogurt. Ženě dal bochník chleba, nějakou tu konzervu s masem, další láhev vody a nějakou zeleninu. Žena se radostí rozvzlykala: „Ani nevím, jak vám mám poděkovat, bůh vám žehnej dobrý muži.“ Joe jen mávl rukou. „To nestojí za řeč, to by udělal každý na mém místě.“ „Ale neudělal, nebuďte skromný, máte veliké srdce a to každý nemá.“ Joe se trochu začervenal. Než stihl něco říct, tak se kolem něho začal utvářet kruh hladových a Joe jim nedokázal říci ne a tak rozdal všechno jídlo, akorát tři flašky pití a tři konzervy s masem nechal pro přátele. „Bůh ti žehnej.“ Ozvalo se z davu. To zopakovali všichni. Pak k němu přistoupila žena a dala mu pusu na tvář. „Ještě jednou vám moc děkuji.“ Joe se pousmál a řekl: „A já vám ještě jednou říkám, že není zač.“ Otočil se a vydal se do vozu. „To bylo opravdu velkorysé, Joe.“ Pousmála se Lucy. „Díky. A nebojte se neumřeme hlady, však my si zase něco obstaráme. Nechal jsem tu pro každého z vás konzervu s masem a flašku vody.“ Dořekl a hodil batoh dozadu. Mike otevřel batoh a napočítal 6 věcí. „Ale Joe, ty si to asi špatně spočítal, je tu jen šest věcí.“ Joe odsvětil: „Neboj je to správně, to je pro vás já se svého jídla vzdal ku prospěchu těm venku.“ Mike chápavě přikývl. Všichni otevřeli svoji porci a dali se do jídla, každý z nich tam, ale nechal a pak to dal do jedné. „My se zase vzdáváme toho jídlo pro tebe, tady máš.“ Usmál se Alex. Překvapený Joe jen poděkoval a snědl svou porci. Poté se vydali k veliteli. Potkali hlídku a ta jim řekla kde ho najdou.
„Dobrý den, pane. Chtěli bychom se k vám přidat, bylo by to možné?“ Spustil Alex. Odpověď zněla: „Ne, to by nebylo možné.“ „Ale proč ne? Vždyť my vám chceme pomoct proti upírům.“ „A jak mi dokážete, že s nimi nejste spolčení?“ Joe se do toho vložil se slovy: „To vám nemám jak dokázat. Mám jen své slovo, slovo muže.“ „Pak se omlouvám, ale to mi v dnešním světě nemůže stačit, je mi líto. Jediné, co vám mohu nabídnout je, že vám zajistím nocleh a stravu do zítřka, pak šťastnou cestu.“ Pověděl klidně a otočil se zady na náznak toho, aby odešli. „Miku, Lucy, běžte prosím ven, my vás doženeme.“ Řekl Joe. Oba poslechli a když se za nimi zaklaply dveře spustil: „Upíři mi zabili mámu a já chci vraždit je!“ „To je mi velice líto, ale jste ještě moc mladí na to, aby jste zemřeli.“ Stále odporoval velitel. „Fajn,“ zvýšil Joe hlas, „když mi nevěříte a nechcete přijmout pomoc, pak vás jako muž muže vyzívám na souboj! Dokážu vám, že jsme schopni pomoct.“ V tom se ozvali výstřely! Joe tasil, Alex vytáhl své oblíbené uzi. Dveře se otevřely a vstoupili upíři. „Kde jsou Mike a Lucy?!“ Ozval se Alex. Upíři mlčeli a za nimi se objevili Mike a Lucy, ruce měli za zády. Takže je zajali. Blesklo Joeovi hlavou. „Nebojte, my vás z toho vysekáme!“ Řekl Joe. Mike odpověděl: „My už volní jsme.“ Oba najednou ukázali volné ruce a v tu samou chvíli se jim změnili obličeje. Alex údivem otevřel ústa. Joe jen smutně sklonil hlavu. Mike dal rozkaz: „Zabít!“ Joe na to: „Nějak ti narostl hřebínek, ne? Na to, že jsi upírem tak krátkou dobu.“ Mike ani nehnul brvou a šel. „Já tě vlastnoručně dostanu, to si piš!!“ Zařval výhružně Alex. Schylovalo se k bitvě, Alex namířil a Joe se postavil do bojové pozice. Velitel vytáhl svou pistoli a kryl se za stolem. Boj začal. Joe bezcitně sekal hlavy a Alex chladnokrevně střílel po těch co měli střelné zbraně. Když dokončili své dílo, tak Joe přistoupil k poslednímu živému upírovi a řekl: „Tohle je za mé přátele, táhni do pekla!“ Ale než stačil něco udělat, tak do něj Alex vyprázdnil zásobník. Upír se změnil na prach. Překvapený vůdce spustil. „Promiňte, že jsem vám zprvu nevěřil.“ „Alex zrudl zlostí a zařval: „Vy arogantní tupče, kdyby jste nám věřil, tak moji kamarádi jsou naživu,lépe řečeno, nebyli by teď upíři!“ Otočil se a přistoupil k oknu, ale čekalo ho nemilé přikvapení, město bylo plné upírů, jediná pozitivní věc byla, že ne protějším baráku stála bojová helikoptéra. „Joe, pojď sem.“ Joe přistoupil a shlédl to dole. Uviděl tu ženu, co jí dával jídlo, krčila se pod domem, ale děti neviděl. Radši ani nechtěl vědět, co se stalo. Oba běželi dolů, kde na ně čekal jejich džíp. Alex z korby vzal těžký kulomet a kráčel silnicí jako by nic, co se mu postavilo do cesty to rozstřílel na cucky. Joe běžel ke krčící se ženě: „Pojďte vezmeme vás sebou.“ Žena brečela, bylo jasné, že přišla o své děti, ale Joe se na to neptal. Zvedl ji a vedl ji ke dveřím, kde stál Alex a kryl je. Žena už šla sama. „Jmenuji se Rachel.“ Řekla. „Já jsem Joe.“ Představil se. Už, už byli skoro u Alexe, když v tom se Rachel otočila a v mžiku si stoupla před Joa. V té samé chvíli se ozval výstřel a kulka jí pronikla do hrudi. Jak Alex zpozoroval střelce, zabil ho. „Néé!!“ Zařval Joe. Vzal Rachel do náruče a odnesl ji na střechu. Těžce oddychovala. „Neboj, odvezeme tě odsud a najdeme ti pomoc.“ Vydal ze sebe Joe. „Díky za vše co si pro mě za dnešek vykonal, Joe, ale ne, nechci už nikam jet. Já umírám, Joe. Je to tak, než by si mě někam dostal, zemřela bych a proto mě nech tady.“ „Ale Rachel.“ Odmlčel se Joe. „Můžu pro tebe alespoň ještě něco udělat?“ „Ano. Vezmi mě prosím zpět dolů na ulici, vím, že je to nebezpečné a pochopím, když to nebudeš chtít udělat, i přesto tě prosím, vezmi mě tam dolů, chci umřít na stejném místě jako moji miláčkové, chci je ještě naposledy vidět.“ Joe se podíval na Alex a jeho pohled mu odpověděl: „Jdeme kámo, budu vás krýt.“ Vzal ji do náruče. Alex šel před nimi a dělal jim clonu. „Až vyjdeme, tak se dej doleva asi tak 50 m a u toho rozbitého auta, tam leží.“ Joe uposlechl. Alex je bez problémů dovedl na místo. Joe položil Rachel zády k autu, takže seděla, vzal tělíčka dětí a dal je k ní. Usmála se: „Zlatíčka moje, já věděla, že se vám nic nestane.“ Alex i Joe věděli, že to není pravda, ale ze soucitu nic neříkali. Věděli, že alespoň odejde šťastná. Zvedla hlavu a řekla: „Díky za vše Joe. I tobě Alexi.“ Pak zavřela oči a s úsměvem vydechla. „Sbohem, Rachel.“ Pravil tiše Joe a uklonil se. Vydali se zpět na střechu. Vlezli si do helikoptéry. Joe nastartoval. „Ty s tím umíš zacházet?“ Zeptal se Alex. „Jednou jsem v takovémhle stoji letěl, i když ne jako pilot, ale přesto jsem viděl, co pilot dělal, tak snad nás nezabiju.“ Vznesli se nad město, i přestože byla noc, tak pouliční lampy svítily natolik dobře, že byla vidět ta spoušť, kterou měli na svědomí ty zrůdy. „Je to tragédie.“ Prohlásil Alex. „Jak dlouho si myslíš, že dokážem přežít?“ Optal se Joa. „nevím, ale hlavně musím být pořád spolu a krýt si navzájem záda.“ Odpověděl sklesle Joe. „Kam vůbec letíme?“ Ptal se dál Alex. „Do Tibetu. Za mým mistrem. Ten nám určitě poradí, je velice moudrý a taky starý, je to na konci světa. Letíme na Mount Everest. Přesně do výšky 5000 metrů nad mořem, tam se nachází jeho chrám, pochybuju, že se tam dostali.“ Opět odpověděl. „Jak jsi se s ním poznal?“ „To už je hodně dávno, byli jsme s mámou na dovolený v Číně a na jednom výletě nás přepadli nějací zloději, mě bylo jedenáct let. Unesli mě a odvlekli někam pod Mount Everestem, odtamtud mě zachránil mistr. Já neuměl čínsky ani Tibetky, ale mistr mě dokázal vše vysvětlit, aniž by mi něco musel říci. Vzal mě do chrámu, zde mně začal učit oba zmíněné jazyky, kung-fu, meditaci a buddhismu. Po roce u něj mi zařídil návrat do Ameriky. Od té doby jsem se s ním nesetkal, ale vím, že je v pořádku, nedokážu ti to vysvětlit, ale prostě to vím.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Jsi první komu jsem tohle vše řekl, když nepočítám mámu.“ Opět se odmlčel. „Hrozně mi chybí, brácho. A Tif taky. Bože, je to jak zlý sen, ze kterého se nemůžu probudit. Nejhorší je, že to sen není.“ Alex ho zezadu poplácal po rameni. „Já tě chápu, Joe. Taky mi chybí moje rodina, ač jsem na ně nadával. Co bych za to dal, kdybych je mohl ještě jednou vidět, ale teď se musíme soustředit na náš úkol a tohle vše nechat za sebou jako teď Ameriku. Jen tak mimochodem, myslíš, že nám vydrží palivo, alespoň přes oceán?“ „Snad ano.“
„Paráda Joe, jsme v Asii.“ Zaradoval se Alex, neb se právě probudil. „Jo to sice jsme, ale dochází nám palivo a do Číny daleko. Asi se zbláznil kompas, protože nás zavedl do Indonésie a ne k Číně.“ Řekl omluvně Joe. „Ale pod námi jsou pralesy, do kterých ještě nikdo nikdy nevkročil. Co ty víš, co tam žije za kmeny.“ Sotva to dopověděl, rozsvítila se kontrolka, která upozorňovala na nedostatek paliva. Joe zahlédl kousek místa, kde se nacházel plácek bez stromů. Rozhodl se tam přistát.
„Tak jsem zvědav, jak se z tohohle dostanem?“ Prohlásil ironicky Alex. „Nech tý ironie, Alexi, to nám nepomůže, ale můj mistr říkával, že všechno zlé je pro něco dobré.“ „Nech tý filozofie, není to na místě!“ Rozčiloval se Alex. Jen co chtěl Joe něco odpovědět, tak se mu do krku zabodla nějaká šipka a v okamžiku ho úplně paralyzovala. Omdlel. To samé se přihodilo Alexovi.
Joe se probudil první. Rozhlédl se kolem a zpozoroval, že jsou v nějakém primitivním vězení. Také zjistil, že u sebe nemá své zbraně. Ale to už se probudil taky Alex. „Jak se cítíš?“ Optal se Joe. „Jak po flámu, mě se snad rozskočí hlava na deset malejch kousků. A vůbec, co se stalo a kde to jsme?“ Zeptal se zmatený Alex. „Asi nás chytili nějací domorodci a zavřeli nás do vězení. Ale to se určitě nějak vysvětlí.“ „Hm, tak to chci vidět.“ Zpochybnil Alex. „Ne, promiň. Asi máš pravdu. Omlouvám se ti za to jak jsem se choval po přistání, jen jsem asi trochu zpanikařil.“ Joe jen mávl rukou. „To je v pohodě, nic se neděje, to se stane.“ Asi po pěti hodinách čekání se ke kleci, kde oba byli, přiblížili dva domorodci. Otevřeli klec a promluvili jim neznámým jazykem a ukázali, aby šli. Oba vylezli a následovali muže před sebou. Došli až k velkému ohni na jejímž druhém konci seděl starý muž, asi nějaký stařešina nebo šaman. Pokynul, aby si sedli. Učinili tak a šaman promluvil: „Vím proč jste tady. Vím kdo jste a taky vím, kam se chcete dostat a hlavně ke komu.“ Zamyšleně se na ně zahleděl. Umí náš jazyk, pomyslili si oba kluci. Joe spustil: „Pak se tedy ptám proč jste nás uvěznili a sebrali naše zbraně?“ Šaman odpověděl: „Řekněme bezpečnostní opatření. Inu k věci, vím jak vám, tedy alespoň částečně, pomoci. Jste hrdinové tohoto světa. Vidím do vašich srdcí, jste upřímní a láskyplní, ale zároveň velice odvážní, umíte rozpoznat nebezpečí, dokážete pomoci druhým, i kdyby jste věděli, že to může být velice nebezpečné, odhodlali jste se vydat přes půlku světa s čistým úmyslem, chcete pomoci světu a jste si vědomi, že za to můžete položit život. Máte snad jen jedinou chybu, hlavně ty Joe, nedokážeš se vyrovnat se ztrátou, kterou ti osud přichystal a to tě brzdí. To vše vás odděluje od normálních smrtelníků a to jediné může zachránit tento svět.“ Alex i Joe se zamysleli. „Ale jak nám tohle může pomoct?“ Optal se po chvíli Joe. Šaman odpověděl: „Hned se k tomu dostanu. Máte v sobě víc síly než kdokoliv jiný. Mám tady věc, zbraň, prastarý meč, je támhle v té jeskyni, ale není to jen tak nějaký meč. Pověst pravý, že kdo ten meč ovládne, tak bude obdařen božskou mocí ovládat vodní a zemní elementy. Sundat ho, ale smí jen ten, jehož srdce je absolutně čisté. Pozor, ale ten kdo jej nemá a přec se ho pokusí sejmout, tak ho čeká ukrutná smrt.“ Alex klidně řekl: „Já to risknu, alespoň budu vědět, jak na tom jsem.“ Šaman klidně dodal: „Buď opatrný, hochu. Připrav si svou odvahu, sám nevím co tě tam může čekat.“ Alex vstal a vydal se na cestu do neznáma. Joe vstal a šel za ním. Před jeskyní stáli dva strážní, okamžitě uhnuli. Než Alex vstoupil tak se otočil a Joe k němu promluvil: „Alexi, kamaráde, ať se děje cokoliv, nemysli na nic co se stalo nebo co se může stát, protože i sama přítomnost je strašně moc relativní a budoucnost už vůbec. To co se stalo, už je za námi, už s tím nikdo nikdy nic nenadělá. Mysli na to, že máš přítele, který tě nikdy nezradí a bude pořád s tebou. Ať uvidíš cokoli, postav se tomu, postav se tomu se vší ctí a respektem, ale ne se strachem. Kdybys měl bojovat, bojuj čestně až do samého konce, i kdyby si měl nějaké nečestné skutky, tak tohle tvou čest zvýší a smaže to co se stalo dříve nebo je to alespoň zatlačí dozadu. Buď také milosrdný, to čest zvýší taky.“ Domluvil a objal ho. „Joe,“ Odmlčel se: „díky.“ Otočil se a vstoupil do neznáma.
Alex vstoupil do obrovské jeskyně. Připadala mu větší a rozlehlejší než z venku, ale nestaral se o to. Pořád měl pocit, že ho někdo sleduje. Najednou jakoby ze stěn na něj něco koukalo, všude se začali objevovat spárovaná světélka a jen bůh ví, co to bylo zač, ale Alex šel stále dál, ovládal svůj strach na výbornou. Z ničeho nic se všechna světélka začala přibližovat. „Co se to děje,“ říkal si. Stále se přibližovala, ale pořád nebyly spatřeny obrysy těl. Už byly tak dva až tři metry od Alexe a ten začal trochu váhat a zpomalovat, pak si vzpomněl na slova, která mu řekl Joe. Mávl rukama a zařval: „Já se vás nebojím, nemůžete mě zastavit.“ Dodal si tím odvahu a zrychlil. Když už ta světélka byla až u něj, tak opět trochu zrychlil a rázem zmizla. Prošel pod malou klenbou do další jeskyně, kde byla velká prohlubeň, přes kterou vedl provazový most, to co stálo před jeho vstupem, nebylo moc příjemné, stál tam jeskynní troll. Alex si myslel, že nic takového nikdy neexistovalo a že to jsou jen mýty, ale on tu opravdu stál s kyjem v ruce a divně bručel a mával svou zbraní. Alex neměl žádnou zbraň, musel se spoléhat na svůj důvtip. Věděl, že po fyzické stránce na trolla nemá. Věděl, že je velký a nemotorný. Zastavil se, vzal do ruky kámen a hodil ho vší silou na trolla, trefil na jedničku, přímo nepřítele do nosu. To samozřejmě trolla popudilo na nejvyšší možnou míru. Rozeběhl se s napřaženým kyjem, že jednou ranou rozdrtí toho opovážlivce. Alex se rozeběhl také, těsně před tím než kyj prořízl vzduch, tak Alex kotrmelcem podjel trollovi mezi nemotornýma nohama. Stoupl si před most a čekal, co zmatený nepřítel udělá. Ten se otočil a něco zařval a opět se rozběhl. Alex do poslední možné chvíle stál jako přikovaný a když se troll rozpřáhl na úder, dokonce ještě ve chvíli, kdy už vkládal do uderu sílu, Alex stál a čekal. V posledním možném okamžiku udělal úkrok stranou, přikrčil se, aby se uhnul úderu a prostě nastavil trollovi nohu. Ten v té rychlosti ztratil rovnováhu a vznesl se do vzduchu a letěl na vratký most. V tu chvíli Alexovi došlo, že stál špatně. Most se na sto procent utrhne a on se k meči už nikdy nedostane. V mžiku byl na nohou a skočil směr padající most, jak letěl, tak se zachytil posledního dřívka u utrženého mostu a letěl volným pádem s mostem kamsi do neznáma. Naneštěstí troll visel kousek nad ním. Alex se připravil na náraz o skálu, který měl přijít co nevidět. Pořád necítil žádný strach, žádnou pochybnost, že by to neměl zvládnout. Náraz byl tvrdý, ale udržel se. To štěstí, ale neměl troll, když padal kolem Alexe, tak natáhl ruku a Alex měl na vybranou chytit ji nebo ji nechat proletět kolem. „Buď také milosrdný, to čest zvýší taky.“ Zazněla mu v uších Joeova slova. Natáhl ruku a chytl trollovu těžké tělo, málem tíhu jeho robustního těla neudržel, ale napnul všechny svaly a udržel ho a pomohl mu, aby se zachytil a pak začal šplhat nahoru, když vylezl, tak viděl, že troll je téměř za ním a viděl, že už nemá sílu na to, aby se přehoupl přes okraj, tak se natáhl a pomohl mu. Obezřetně čekal na to, že na něj troll zaútočí, ale nestalo se tak. Sklonil se před Alexem, vzal mu ruku a dal si ji na čelo. Něco při tom mumlal. Asi přísahal věrnost, alespoň si to Alex myslel. „Vstaň, kamaráde. Jestli chceš pojď se mnou.“ Troll vstal a šel poslušně za Alexem. Opět prošel pod kamennou klenbou. Vešel do velkého sálu v jejímž středu byl oltář a na něm překrásný dlouhý meč. Přistoupil a vzal ho do rukou. Přivřel oči, neboť čekal, že se na něj zřítí strop, ale nestalo se tak, místo toho se za ním objevila modrá záře, která pohltila jeho i trolla a pak je oba uspala. Po probuzení se cítil úplně stejně, jen měl strašnou žízeň, tak začal myslet na vodu a aniž si to uvědomil, tak udělal z dlaní misku a začala se mu v rukou tvořit voda. Plnými doušky si vychutnával chladivou vodu. Koutkem oka spatřil, jak se jeho nový přítel dívá. Pokynul hlavou a nastavil dlaně před něj. Ten pomalu přistoupil a začal hltat vodu, jakoby sto let nepil či neviděl vodu. „Jen pij.“ Řekl Alex přívětivě. Poté se vydali zpět, ale čekal je velký problém, stanuli před jámou, přes kterou ještě před pár minutami či hodinami, to Alex nevěděl přesně, jelikož nevěděl, jak dlouho spal, vedl most. „Co teď?“ Zeptal se nahlas. Troll k němu přistoupil, vzal jeho ruku, jenž svírala meč, přitiskl mu ji na hruď, pak ho chytl a přes jámu ho přehodil. Letěl celkem dlouho, ani v nejmenším nevěděl, že troll má takovou sílu. Dopadl přesně na okraj a chvíli balancoval, jelikož nemohl najít rovnováhu, ale nakonec se mu to povedlo. Otočil se a zakřičel: „Děkuji ti, příteli.“ Troll sklonil hlavu na náznak souhlasu a pak se otočil a zmizel kdesi v temnotě. Alex se vydal na cestu zpět.
„Tak jsem tady.“ Řekl pyšně, ale zároveň rozverně Alex. „Taky tě zdravím Alexi.“ Nechápavě se na něj podíval Joe. „Ale, Joe, ty jsi nějakej špinavej.“ Usmál se Alex a vytvořil v ruce vodní kouli a hodil ji Joeovi na obličej, ta se o něj jen rozprskla. „On to dokázal!“ Radostně vykřikl šaman. Alex si všiml, že Joe už má své meče. Rozhlédl se po své výzbroji. Na zemi leželi jeho uzi. Joe se optal: „Jak se odsud můžeme dostat?“ Šaman se pousmál: „Já vás teleportuji do Číny, to je totiž jediný stát, který upírům nepodlehl. Pokud ovšem nepočítám kmeny jako jsme my tady, my pro ně nemáme žádný význam. Vše se stalo hrozně rychle a najednou. Jakoby celou věčnost sbírali síly k jednomu velkému útoku na naši zemi. Až se dostanete do Číny, tak spěchejte, každý den, hodina, minuta i sekunda je drahá.“ Odmlčel se a pokračoval: „Je to vše, co jsi mi chtěl, Joe?“ „Ano.“ Odpověděl Joe, ale přitom se díval do země. „Já vidím do tvého srdce, vím co chceš a taky ti to částečně splním.“ Začal nějakým divným jazykem cosi pronášet a po chvíli se změnil plamen ohně na jasně světle modrý. Hned nad ním se zjevila tvář Tif! Joeovi se vyvalily slzy z očí a začali stékat po jeho znavené tváři. Nebyl schopen ani slova, ale ona ano: „Joe, už netruchli, zbytečně tě to vyčerpává. Soustřeď se na svůj úkol, ten je v tuto chvíli prioritní. My se shledáme až svíce tvého života dohoří a záleží jen na tobě, jak dlouho bude ještě hořet. Já vím, že může ještě hodně dlouho. Žij blaze, můj milý. Miluji tě.“ Potom, co toto dořekla, rozplynula se. Joe se zvedl a šel směrem k lesu. Alex se začal zvedat, ale šaman ho zadržel a špitl: „Ne, nech ho teď být.“ Alex se usadil a zadíval se do ohně, který se mezitím vrátil k původní barvě. Joe se po chvíli vrátil a řekl: „Dostaňte nás do Číny, prosím.“ Šaman přikývl a začal něco přednášet. Vtom se před nimi objevil modrý kruh. První do něj vstoupil Alex. Joe, než vstoupil, se otočil a tiše řekl: „Děkuji.“ A poté vstoupil také.
Vypadli z kruhu a zjistili, že jsou v nějaké temné uličce. Vyšli na ulici a zjistili, že jsou v nějakém větším Čínském městě. Vydali se k autobusovému nádraží. Joe šel k jednomu autobusu a začal mluvit s řidičem. Po chvíli řekl Alexovi: „Pojedeme tímto autobusem.“ A ukázal na stojící vozidlo. Nastoupili a Alex se zeptal: „Kam to vůbec jedeme?“ Joe odvrátil hlavu od okénka a od ubíhající přírody a pronesl: „Do Lhasy, odtamtud na Velkou čínskou zeď a na Mount Everest.“ Po té se vrátil ke sledování cesty. Alex si opřel hlavu o sedačku a po chvíli usnul.
Vystoupili a Joe poodstoupil k řidiči, aby se zeptal, kde je tu radnice, aby zašel za starostou. Po chvíli se vrátil a šli. Šli asi deset minut. Došli před velkou budovu. Usoudili, že je to nejspíš radnice. Vešli dovnitř. Hned za vstupními dveřmi, byly cedule, na kterých stálo, kde koho najdou. Byla to radnice. Našli starostovu kancelář, zaklepali na dveře a vstoupili dál. Joe se vydal ke stolu, kde seděla sekretářka a spustil: „Dobrý den. Mohli bychom mluvit s panem starostou?“ Alex jen stál a rozhlížel se. Neuměl čínsky, takže rozhovoru vůbec nerozuměl. Sekretářka se přívětivě usmála a zeptala se: „Dobrý den. A máte smluvenou schůzku?“ „To bohužel ne, ale je to opravdu důležité.“ „Je mi líto, pak vás nemohu pustit dál. Pan starosta mi přísně nařídil, aby ho dnes nikdo, kdo není objednán, rušil.“ Mile odporovala. „Pak není co řešit, slečno.“ Usmál se Joe. „Zdůvodním si to sám. Díky za váš čas.“ Ještě jednou se na vřele usmál a vydal se ke dveřím, jež vedli ke starostovi. Alex mu byl v patách. Sekretářka se už zvedala, ale než to stihla, Joe už otevíral dveře. Před sebou viděli velký psací stůl a na něm nepořádek, za stolem bylo velké křeslo z kůže, ale bylo zády k oboum. Pak se rychle otočilo a v něm spočíval samotný starosta Lhasy. „Co tady k sakru děláte?!“ Křikl vztekle. „A kdo vás sem pustil a kdo jste?“ Joe spustil, tentokráte anglicky, aby Alex rozuměl: „Jestli si myslíte, že nám sem pustila vaše sekretářka, tak jste na omylu, protože ta nás pustit nechtěla, my jsme sem prostě šli. Já jsem Joe a tohle je Alex. Příjmení jsou, myslím zbytečná, protože nás jisto jistě neznáte a nejspíš o nás taky neuslyšíte.“ Představil se Joe a uklonil se. Pak pokračoval: „Chtěl bych vás poprosit o laskavost. Potřebujeme se dostat přes čínskou zeď. Přesně řečeno na Mount Everest.“ Starosta se ironicky zasmál a pak promluvil: „A proč bych to měl udělat? Co jsem nějaká cestovní agentura nebo co?“ „To ne, ale my bojujeme proti upírům a potřebujeme se nutně dostat na Mount Everest.“ Starosta se mu jen opět vysmál: Jo, vy takový usmrkanci a bojujete proti těm zrůdám.“ Znovu propukl v smích. Poté se během sekundy smát přestal a ostře řekl: „A dost, vypadněte než zavolám ochranku!“ Joe si všiml meče, který visel na zdi. „Dobrá tedy, máte-li mě za lháře, tak uzavřeme sázku. Tímto vás vyzívám na čestný souboj muže proti muži. Pokud vyhraju, tak splníte moji prosbu, pakliže prohraju, můžete s námi udělat, co se vám zlíbí. Platí?“ Alex na něj vytřeštil oči a nechápavě se na něj díval. Joe mu klidným pohledem dal najevo, že neprohraje. Starosta se zamyslel a pak přikývl. Oba tasili a začali bojovat. Joe se jen bránil, v obličeji mu bylo vidět, že si jen hraje. Pak jedním vráceným úderem, umístil svou čepel na starostův krk, byl poražen. Složili zbraně a starosta se uklonil a řekl: „Jsi opravdový muž, nechybí ti čest, odvaha ani důvtip. Odpusť mi, že jsem tě urazil.“ Joe přikývl a uklonil se. Starosta pokračoval: „Zítra ráno vás bude čekat před hotelem, kde vás nechám ubytovat, auto, které vás doprovodí kam budete chtít. Ubytování je samozřejmě v mé režii, takže se nemusíte o peníze starat. Abych nezapomněl, ze zdi budete muset sešplhat sami. Tady máte povolení k přechodu hranic.“ Podal Joeovi zapečetěnou obálku. „Velice mě těšilo, teď mne prosím omluvte, mám ještě dost práce. Kde budete ubytováni, to vám řekne má sekretářka.“ Joe se uklonil na rozloučenou, Alex to samé. Otočili se a vyšli ze dveří. Sekretářka zrovna mluvila do telefonu, nejspíš se starostou, který ji předával instrukce. Položila telefon a spustila: „Děkuji vám, že jste neřekl, že jsem vás tam pustila.“ Poděkovala. Joe přikývl. „Budete ubytováni v hotelu naproti přes ulici, v pokoji 235. Na viděnou.“ Usmála se. „Děkuji, nashledanou.“ Poděkoval a odešli z budovy přímo do hotelu. Cestou na radnici si ho vůbec nevšimli. „Dobrý den, prosím klíč od pokoje 235.“ Poprosil Joe. „Dobrý den, mladí pánové. Vy jistě budete pánové Joe a Alex. Poslal vás pan starosta, že?“ „Ano, přesně tak.“ Přikývl Joe. Recepční mu podal klíč se slovy: „Přeji vám příjemný pobyt.“ Joe i Alex se uklonili na znamení díku. Poté odešli do pokoje.
Čekalo je milé překvapení. Oba byli v domnění, že to bude nějaký malý pokoj, ale starosta jim objednal apartmá. Nebo, že by ta sekretářka? Bylo to jedno Alex se po dlouhé době cítil v bezpečí. Odložil si zbraně a šel do hotelového bazénu. Joe zůstal v pokoji. Po chvíli nic nedělání někdo zaklepal na dveře, Joe tasil a řekl: „Vstupte.“ Ve dveřích se objevila sekretářka a trochu se vyděsila. Joe uložil svou katanu a vlídně se zeptal: „Dobrý den, co tu děláte?“ Ona sklopila zrak a stydlivě pronesla: „Moje poděkování nebylo dostatečné, chtěla bych vám, jestli budete chtít, udělala masáž.“ Joeovi to přišlo divné, ale nakonec přikývl a vysvlékl se z trika. Potom si lehl na postel. Slečna neznámá si vzala krém na masáže a rozetřela jej na jeho záda. Joe se uvolnil a jemná masáž začala. „Joe, co vy tu vůbec děláte?“ Optala se jemně. Při každém přejetí po jeho zádech cítila jakési vzrušení. Cítila jak se jí do tváří hrne krev. Věděla, že se červená. „Plníme své poslání.“ Odpověděl. „A smím vědět, co to je za poslání?“ „Zabíjet upíry.“ Joe cítil jak se zachvěla. „Ale proč to děláte? Jste tak mladí.“ Joe sklesle řekl: „Upíři mi zabili mámu, která byla do mých 18 let jediným kamarádem, jinak na mě všichni kašlali a posmívali. To vše proto, že jsem se uchytl víc k východu, ať ve stránce náboženské, tak i ve všem ostatním.“ Na chvíli se odmlčel, nadechl se a pokračoval: „Pak přišla druhá rána! Byl jsem na táboře a tam jsem se seznámil s dívkou, do které jsem se zamiloval a ona do mě. Našel jsem si tam kamarády Alexe, Mika a Lucy. Tu dívku na tom táboře zabili upíři, takže já chci vraždit je, a to chladnokrevně a bez milosti. Vzali mi to nejdražší v životě.“ Joa opět polila vlna zármutku. „A co ten Mike a Lucy?“ Joe vůbec nevěděl proč jí to všechno říká, ale jako by ho nějaká síla vedla a vkládala mu slova do úst. „To byla třetí rána. Teď jsou z nich upíři. Přesněji řečeno generálové hlavního vojska, je dost možné, že okupují vaše hranice.“ Na chvíli nikdo z nich nic neřekl. „To je mi moc líto, opravdu. Promiňte, že jsem se ptala, byla to hloupost.“ Zastyděla se. Joe se vlídně usmál, i když to nikdo neviděl. „To je v pořádku, nic se neděje.“ Dokončila masáž a Joe vstal. Najednou stanuli tváří v tvář. Sekretářka se k Joeovi z ničeho nic přitiskla a začala ho líbat. Překvapený Joe ani nebyl schopen odporu, ale i kdyby byl, tak by to nejspíš neuděl. Zdálo se mu to šílené, ale zároveň ho strašně přitahovala, ale on nevěděl čím. Jako by byla nějak výjimečná, jako by byla někým jiným. To vše viděl i Alex, neb právě vstoupil do dveří. Dívka se otočila a šla pryč se sklopenou hlavou. „Co jste tady dělali?“ Zeptal se udivený Alex. Joe si oblékal triko a odpověděl: „Přišla mě namasírovat, ale to co jsi viděl já sám nechápu, takže se mě na to ani neptej. Mimochodem, máme tu připravené obleky, tak si jeden oblékni. Jde se na večeři.“ Oba se oblékli do společenského a vydali se do hotelové restaurace.
„Co myslíš, že nám tvůj Mistr poradí?“ Zeptal se Alex. „Nevím, ale tobě určitě pomůže ovládat tvoje schopnosti. Nemysli si, že nevím jak ti občas kape voda z ruky nebo se kolem tebe začnou pohybovat kameny. Je opravdu dobrej, on ti pomůže.“ Odpověděl Joe. „Co ta holka, Joe?“ „Já ti nevím kamaráde.“ Pokrčil rameny. „Vyzařovala z ní taková klidná energie. Jako by kolem ní byla nějaká skrytá aura, která mě úplně odzbrojila. Normálně jsem jí řekl, co se mi přihodilo. Jaké je naše poslání. Takových lidí jsem za svůj život potkal málo. První byla máma, pak Mistr a naposledy Tif. Ta dívka mi ji strašně připomínala, ale ne vzhledem, i když je taky moc krásná, nýbrž chováním, tou obrovskou vyrovnaností. Cítil jsem se s ní bezstarostně, jako by to byla Tif. Jako by měla její duši.“ Alex se optal: „A nemohl to udělat ten šaman?“ Joe sklesle sklonil hlavu. „To opravdu nevím.“ Dojedli a šli do pokoje.
Zavřeli dveře a v tu samou chvíli se uprostřed pokoje objevil šaman. „Jsi velice bystrý, Alexi. Měl si pravdu, převtělil jsem ducha Tif do té dívky. Je to ona se vším, co kdy měla, jen tvář má jinou, ale to ti příliš nevadí, Joe. Nemám pravdu?“ Joe se slzami v očích řekl: „Ani nevím jak vám mám poděkovat, šamane. Tif je to nejlepší, co jsem si teď mohl přát, ale co duše té slečny? Vždyť tím, že já budu šťasten, bude někdo jiný nešťastný a to nechci způsobit.“ Šaman se jen pousmál: „Joe, Joe, jako vždycky myslíš na druhé, buď trochu sobecký. Přej také štěstí sobě, nejen ostatním. Ale neboj se, nikomu jsem tímhle činem neublížil, ta dívka nikoho neměla, ani rodinu a ani přátele. Její život se skládal z práce, ze které šla rovnou domů a nevycházela. Buď šťastný.“ Joe nevěděl, co na to má říci, tak se jen uklonil na náznak vděku. „Šamane, jste velice moudrý, nešlo by pomoci Mikovi a Lucy?“ Zeptal se s nadějí v hlase Alex. „Je jen jediný způsob jak jim pomoct. Zabít je, příteli, to je ten jediný způsob, jak dosáhnou klidu, který si zaslouží.“ Na chvíli se odmlčel. „ Hodně štěstí, přátelé.“ Poté co dořekl, zmizel. Joe objal Alexe a odešel, ani nemusel nic říkat, Alex přesně věděl kam jeho přítel jde. Lehl si a usnul.
Tif už v kanceláři nebyla, ale starosta ještě ano. „Dobrý den, pane starosto. Potřeboval bych mluvit s vaší sekretářkou, je to velice důležité, mohl byste mi říct, kde ji najdu?“ Starosta se lišácky usmál. „Vy si nedáte pokoj, že? Bydlí přímo vedle hotelu, v tom malém domku.“ Joe se uklonil a dal se na odchod.
Zaklepal na dveře. Po chvíli se dveře otevřely. A v nich stanula Joeova vyvolená. „Tif.“ Řekl Joe. „O čem to mluvíte, já nejsem Tif.“ „Nezapírej, já vím, že jsi to ty, poznal jsem to už při té masáži a při tom polibku, akorát jsem si toho nebyl plně vědom, ale pak mě to řekl šaman.“ Tif se začervenala. „Tak dobrá, nebudu zapírat. Dostala jsem druhou šanci. Já tě jen chtěla vidět, ten polibek nebyl vůbec v plánu, ale jak jsem ti byla nablízku, když jsem ucítila tvoji vůni, tak jsem tě musela obejmout a jak jsem na své šíji cítila tvůj dech, tak jsem nemohla jinak, bylo to silnější než já. Promiň, já vůbec nechtěla, abys to věděl, protože teď ti to bude bránit ve tvém poslání.“ Než stihla něco dalšího říct, tak ji Joe přiložil ukazováček na rty a poté ji políbil. V tu chvíli jím projela nepopsatelná vlna vášně a štěstí. Tif mu položila hlavu na rameno a poté pokračovala: „Vím jak si trpěl a šaman to věděl také, proto se ti zbláznil kompas, když si letěl do Číny. Já byla celou dobu s tebou a ani o tom nevíš, můj duch nemohl najít klidu, potom co jsem zemřela. Vím jak si mě pohřbil a jak si se modlil za mou duši. Byla jsem s tebou, když si našel svoji mámu. Vím o tobě víc než si mi o sobě řekl. Znám tvůj rub i líc, znám tě až do morku kostí. A protože jsem viděla do tvého srdce, tak jsem vyhledala šamana, který mi pomohl, abych se mohla vrátit. Strašně mi chybělo, že se tě nemůžu dotýkat, objímat a líbat tě.“ Políbila ho a on jí to vrátil. „Pojď dál, přece tu nebudeme stát a dělat lidem divadlo.“ Usmála se. Vstoupil do malé předsíně. Dům to byl malý, přec útulný. Celou noc si povídali, objímali a líbali se. K ránu Joe řekl: „Už je čas. Slunce se probouzí. Musíme se rozloučit, lásko moje. Za rok se vrátím a věř, že povedu čínskou armádu do boje proti těm, co nám všem tolik ublížili. Miluju tě, lásko moje. A vždycky budu.“ „Taky tě miluju. Neboj, počkám tu na tebe. A až ti bude nejhůř, tak si vzpomeň na to, co ti visí na krku.“ Joe se pousmál. Ještě jednou ji dlouze políbil, objal a hned poté šel do hotelu pro Alexe.
„Alexi, vstávej, je čas. Musíme jít. Řekl Joe. Alex si všiml jeho upřímného a nenuceného úsměvu. Bylo to poprvé od té tragédie. Okamžitě mu došlo, co se asi stalo, šaman nelhal. Oba se připravili a sešli před hotel, kde je čekala limuzína.
Joe si pohodlně sedl a usnul. Alex sledoval, jak kolem něj ubíhá krajina a začínal uchovávat obrázky živé přírody, neboť sám nevěděl, jak dlouho budou obklopeni ledem a sněhem.
Oba kamarádi vystoupili, před sebou měli nejvyšší horu světa. Po žebříku se dostali na zeď, kde je čekala lana. Přivázali se a slanili dolů. „Alexi, teď už zase smysli na 220%, jasný? Už nejsme v Číně a v jejím bezpečí.“ Alex se usmál: „Jasně šéfe.“ Oba se zasmáli. Joe ukázal na cestu, jenž se vlnila směrem do kopce. Vydali se na cestu.
Cesta probíhala, až na počasí, v klidu. Prozatím největším problémem se začínal stávat nedostatek vody. Alex ji zkusil vytvořit, ale ta okamžitě zmrzla. „Joe, někdo nás sleduje.“ Špitl Alex. „Já vím, ale není to upír, nýbrž jejich špeh. Musíme se ho zbavit, jinak jsme v háji.“ Nezvaný host byl celkem dost blízko a došlo mu, že ho vidí. Alex neváhal a hodil vodní kouli, která si díky náporu větru přetransformovala na bodec, který s přesností na milimetry zajel nepříteli do hrudi, ale nestalo se to co obvykle, byl to člověk a nerozpadl se na prach jak byli oba zvyklí, nýbrž z rány pomalu začala vytékat teplá a lepkavá krev. Alex pocítil divné svírání v žaludku, přece jen doposud zabíjel jen upíry. Začala ho pálit žáha, poodstoupil a musel se vyzvracet. Joe k němu přistoupil: „To bude dobrý kamaráde. Vím, že to asi není příjemné, ale pokud by si to neudělal ani ty ani já, tak bychom tohle všechno mohli ohrozit. Udělal si správnou věc a nikdo tě za ni nebude soudit a už vůbec ne já či Mistr. Pojď dáme si pauzu a pak půjdeme dál.“ Alex na něj smutně pohleděl: „Já vím, kamaráde. Jak je to ještě daleko?“ Joe pokrčil rameny a zakýval hlavou, že neví. Po krátké pauze se opět vydali na cestu. Pěšinka pomalu zanikala a byla stále prudší a prudší. Po dvou dnech se došplhali na plac v jejímž středu stál chrám. Oba polomrtvý hlady, žízní a zimou se z posledních sil doplazili k bráně. Joe zabušil na vrata a poté omdlel, Alex též. Vrata se otevřela a v nich se objevil starý muž.
Alex se probudil a vstal, ale jakmile se postavil na nohy, tak spadl na zem. „Jak jsem tu asi dlouho.“ Říkal si. Postavil se opatrně na nohy a pokusil se chodit. Když šel pomalu, celkem to i šlo. Vyšel z pokoje a na chodbě potkal toho starce, jenž jim otevřel. „Vy musíte být Mistr.“ Muž se uklonil na pozdrav a souhlas. Pobídl ho, aby šel za ním. Došli do místnosti s několika stoly. Mistr mu pokynul, aby si sedl a dal mu misku s rýží a podal mu hůlky. Alex se je snažil nějak uchopit, ale nešlo mu to. Muž se lehce pousmál, vzal mu je a ukázal, jak je má držet. Pak mu je podal a pomohl mu je správně uchopit. Při dotyku do Alexe proudila neuvěřitelná energie. „Děkuji.“ Poděkoval Alex. Mistr jen opět přikývl. Bylo to úžasné, jak dokázal vše tak jasně vysvětlit aniž by k tomu musel použít jediné slovo. Alex začal jíst a zvládal to. Ve dveřích se objevil Joe. Uklonil se a stařec udělal totéž. Pak k němu Joe přistoupil a objal ho. „Už je to dlouho, Mistře.“ „To ano, synu, to ano.“ Na chvíli se odmlčel. „Čekal jsem tě.“ Alex si všiml, že oběma mužům zvlhly oči. Joe po chvíli promluvil: „Mistře, potřebujeme radu. Já a tady můj přítel Alex bojujeme proti těm zrůdám tam dole, ale já nevím, kde začít. Oni mi zabili matku a přítelkyni, jež se pak díky šamanovi z pralesů z Indonésie vrátila v jiném těle.“ Mistr odpověděl: „Poraž toho nejvyššího a vše se rozpadne, ale co vím, tak je jejich vůdce velice silný. Nemůžeš ho porazit, pokud každý tvůj krok provází pomsta. Jen tě brzdí a později tě zabije. A navíc, já tě naučil bojovat kvůli sebeobraně a ne k tomu, aby se z tebe stal vraždící stroj.“ Joe mu do toho vstoupil: „Mistře, já ale bojuji za náš národ, za naši rasu. Bojuji čestně, tak jak jste mě kdy učil. Pravda, párkrát jsem použil střelnou zbraň, ale to jen proto, že to nešlo jinak, nebyl jsem vycvičen, abych se ubránil kulkám, jenže po většinu času jsem používal své meče, pravidelně medituji a ctím vás, jako by jste byl bůh, poněvadž nebýt vás, tak tady teď nestojím a nejspíš bych byl mrtví. Když nepočítám matku, která pro mě byla dlouhou dobu jediným kamarádem, tak vy jste byl jako můj otec, kterého jsem neměl tu šanci potkat. A prosím odpusťte, jestli jsem udělal něco, co jste si nepřál a čím jsem vás zneuctil, vše si odčiním.“ Mistr se pousmál a uklonil se. „Tak jsem to nemyslel, hochu, ale jsem rád za to, co jsi mi řekl. Teď se posilni, dva týdny jste spali.“ Mistr odešel a Joe se posadil vedle Alexe a řekl: „Za tu dobu, co jsme odešli ze Lhasy, jsem si uvědomil, co všechno mě s Tif váže a spojuje. Až se vrátíme, požádám ji o ruku.“ Alex vykulil oči: „To je vážný rozhodnutí, jseš si jistej?“ „Jako nikdy před tím.“ Alex pokračoval: „Teď toho necháme. Tvůj Mistr je opravdu ohromnej, jak dlouho tu budem?“ „Nejspíš rok.“ V klidu dojedli a Joe šel do místnosti, kde Mistr meditoval. Sedl si vedle něj a začal taky meditovat. Joe po chvíli promluvil: „Mistře, chtěl bych vás poprosit o maličkost. Můj kamarád Alex má zvláštní schopnost, když jsme byli v Indonésii, tak Alex ovládl prastarý meč a tím získal moc ovládat zemní a vodní elementy. Jenže není připravený plně ovládat takovouhle moc. Vy jste velice moudrý, věřím že byste mu mohl pomoci.“ „Mohu se o to pokusit. Je od tebe velice velkorysé, že se takhle staráš o přítele.“ Na krátko se odmlčel: „Už když jsem tě kdysi trénoval, tak tvůj styl boje mi byl podivný, ať jsem tě učil sebelépe, tak tam byl cítit i vidět rozdíl. Po tvém odchodu jsem se dozvěděl, že v podzemí tohoto chrámu je starý meč, je delší než obyčejná katana. Je to dai-katana. Ale do rukou jej může uchopit jen dědic hrdiny, jenž bránil Čínu, když ji ohrožovalo mnoho kočovných kmenů najednou, jen díky své moci ovládat oheň a vítr zahnal barbary pryč ze země. Krátce před svou smrtí ten meč uložil pod tento chrám a meč proklel. Pokud by se ho dotkl někdo jiný než jeho dědic, pak bude spálen jeho žárem. Tvůj způsob myšlení je hodně podobný jako tohoto muže. A já, chlapče, si myslím, že ty jsi dědic, ty jsi hoden této moci. Tobě smí dai-katana třímat v dlaních.“ Pak oba vstali a mistr Joa odvedl k tajnému vchodu do jeskyně pod chrámem.
„Tudy už musíš sám, chlapče.“ Pronesl Mistr. Joe šel úzkou uličkou po schodech dolů. Prošel starými dřevěnými dveřmi a za nimi byl oltář a na něm se třpytila mocná zbraň, o které byla řeč. Joe se podivil nad tím, že na ni nabylo ani smítko prachu, jako by ji někdo celé ty roky oprašoval, jenže to bylo nemožné, poněvadž by ten dotyčný byl mrtví. Joe nad ni položil ruce, poté uchopil a opatrně zvedl. V tu chvíli jakoby mu v očích zaplápolaly plamínky. S ohnivou elegancí tasil a kochal se znaky, jenž byly vyryty po obou stranách čepele. Poté ji zasunul zpět do pochvy a vydal se zpět po schodech nahoru. Když otevřel dveře a v ruce držel ten meč, tak bylo vidět, jak se Mistrovi ulevilo. To už tam byl také Alex. Mistr je poslal spát se slovy: „Zítra nás čeká perný den. Dobrou noc.“
Tif přecházela po pokoji sem a tam. V hlavě se jí mlelo spousta myšlenek, ale nedokázala ani jednu ucelit a přemýšlet nad ní. Všechno jí prolétalo hlavou. Nedokázala se soustředit. Snažila se něco dělat, ale vždy od toho hned odešla, za nějakou jinou činností. Po chvíli se rozhodla, že se půjde vyspat. Vysvlékla se z těsného oblečení a ulehla do svých peřin, jenž měly modré povlečení. Chladivý satén se dotýkal její pokožky a bylo jí to nesmírně příjemné. Začala myslet na Joa. Přemýšlela, co asi dělá, jak se asi má, jestli je v pořádku. Při tom přemýšlení usnula. Probudila se s nepříjemným pocitem, že doma není sama. Vstala a oblékla si na své nahé tělo růžový župan, zavázala si ho a vydala se na průzkum svého obydlí. Potichu procházela pokoje, ale nikoho nenašla. Začala opět myslet na Joa, milovala ho, tím si byla naprosto jistá, ale nevěděla jak se srovnat s tím, že on tu není. Chtěla ho mít u sebe, nechtěla, aby zachraňoval svět. Věděla, že je to možná sobecké, ale prostě to tak cítila. Pak se nad tím zamyslela a uvědomila si, že to musí takhle být, jinak by jejich štěstí nemělo dlouhého trvání. Zapudila všechny své myšlenky a pustila se do úklidu.
Joe se vzbudil a kouknul na hodinky – bylo za pět minut pět. Joe vyšel z pokoje a zamířil přímo do místnosti, kde mistr meditovával. Ani nepomyslel, že tam nebude. Když tam došel, tak si přede dveřmi zul boty a vstoupil. Poté, co tak učinil, přisedl si a začal se koncentrovat. Po chvíli koncentrace postupně přecházel do meditativního stavu. Takhle tam mlčky a nehybně seděli až do šesté hodiny ranní, kdy se Mistr zvedl a odešel, Joe to přešel bez povšimnutí a dál meditoval.
Mistr šel klidným a vyrovnaným krokem k Alexovi do pokoje. „Alexi, vstávej. Jdeme trénovat.“ Řekl tiše. Alex se ani nehnul, jen legračně zachrochtal. Mistr se otočil a odešel z místnosti. Alex se převalil na druhý bok a spokojeně snil, tento stav však neměl trvat moc dlouho, neboť ho Mistr zvlažil čerstvou, ledovou, horskou vodou. Alex vystartoval z postele jako by mu někdo vrazil špendlík do zadku. „Zbláznil jste se?! Proč jste to udělal?!“ Vyštěkl naštvaně Alex. „Teď si ujasníme pár pravidel.“ Pronesl tiše. „Za prvé: žádné otázky typu „proč“ při tréninku. Za druhé: Joe se za tebe přimluvil, jinak bych tě netrénoval. Jestli nechceš, tak to řekni hned a já nebudu plýtvat svým časem, jelikož už nejsem nejmladší, tak ho není tolik. Co se týče buzení, tak já jsem ti řekl ať vstaneš jednou a pak jsem tě polil. Joe měl to samé, když jsem ho trénoval a věř či nevěř, ale naučil se to. Byl už tak navyklí, že stačilo, abych vstoupil do místnosti a už byl na nohou. Ty se to taky naučíš, budeš-li chtít. Tak teď o tom přemýšlej, já nechci odpověď hned. Přijdu si proň, do té doby tu zůstaň a přemýšlej.“ Domluvil a odešel. Alex si v tu chvíli pomyslel „Dědek jeden, co si myslí, že je. Blbec arogantní.“ Byl na Mistra naštvaný, ale to bylo naposledy, kdy k němu choval takovéhle pocity, ale to ještě nevěděl.
„Synu, je čas trénovat.“ Řekl. „Ano, Mistře.“ Joe se zvedl a následoval svého učitele. Došli do místnosti s krbem, ale nebyl zapálený. Sedli si před něj a Mistr spustil: „Tak Joe, vidíš tady to dřevo?“ „Ano.“ „Tak ho zapal.“ Joe se zvedl a poodstoupil ke dřevěnému stolu, jenž stál uprostřed téměř prázdné místnosti. „Kam jdeš?“ Zeptal se Mistr. „Pro sirky. Vždyť jste mi to nařídil.“ Pohlédl na něj nechápavě Joe. „Poslouchej dobře, já ti tu větu zopakuji: Tak ho zapal.“ „No vždyť jdu pro sirky, abych ho mohl zapálit.“ Stále nechápal Joe. „Ne, Joe, ty to dřevo zapálíš bez sirek a vůbec bez ničeho. Pojď si vedle mě sednout.“ Joe k němu pomalými kroky přistoupil a sedl si. „Tím, že jsi dokázal ovládnout dai-katanu, tak si získal obrovskou moc, a to tu, že můžeš ovládat oheň a vzduch. Teď zapálíš to dřevo svou schopností a poté ten plamen rozfoukáš, ale nesmíš při tom použít ústa, jen své dovednosti. Sedni si do lotosové pozice a začni se koncentrovat, jako když se připravuješ k meditaci, ale nepřecházej do meditativního stavu. Jen koncentruj veškerou svou sílu a moc na to, aby si to zapálil a rozfoukal. Neztrácej naději, že ti to hned nepůjde. Všechno chce svůj čas. Jako klíček fazole, je dlouho malý a pak se vytáhne do výšin. Teď tě tu nechám a půjdu za Alexem.“ Joe přikývl a Mistr odešel. Joe se začal soustředit, ale nic.
Alex seděl na posteli, ale nedokázal se na nic soustředit, jeho mysl byla neskutečně rozháraná. To se však rázem změnilo, když do dveří vstoupil Mistr. „Jak si se rozhodl?“ Alex se mu zadíval do klidných očí, které se na něj mile dívali. „Chci se učit.“ Opáčil odhodlaně. Mistr pokýval hlavou. „Inu dobrá. Ty ovládáš vodní a zemní elementy, není liž pravda. Dokážeš tu vodu vytvořit?“ Alex kývl. Spojil ruce a v utvořené vaničce se začala tvořit voda. „Dobrá! A teď udělej to samé, jen vytvoř vodní kouli v jedné ruce a hoď ji na mě, jak nejlépe umíš.“ Alex znejistěl. „Ale proč ji mám po…“ „Tssssssss.“ Utnul ho Mistr. „Udělej to.“ Alex znejistěl ještě víc, ale poslechl. Začal se soustředit, pravou ruku měl v pozici jako by v ní držel tenisový míček. Křišťálově modré krystalky se začaly shromaždovat ve stále početnějších molekulách, až z nich byla vodní koule. Alex se napřáhl jako nadhazovač v baseballu a vší silou jí mrštil na Mistrův obličej. Ten v mžiku tasil svůj boken a těsně před ním kouli rozpůlil na dvě části, takže ho ta sprška minula z obou stran. Alex se neubránil otevření úst, neskrýval svůj úžas. „Výborně, Alexi, teď se jdi najíst. Pokračovat budeme zítra brzy ráno.“ Otočil se a odešel. Alex ještě omámený tím, co viděl, zůstal nehybně stát a po chvíli si šel doplnit energii, stále to bylo na něho moc velké vypjetí.
Joe se stále a vytrvale snažil rozdělat oheň. Mistr vešel, ale zůstal stát mezi dveřmi, aby ho nerušil. Joe byl kdesi mimo realitu, ale viděl a cítil, dostal se do jakého zvláštního transu či jiné reality. Všude plály ohnivé plamínky. Joe mezi nimi chodil, cítil teplo, ale když se jich dotkl, tak ho nespálily. Šel sálem na jehož konci stála ohnivá postava. Joe k ní klidně šel. Když spočinul na dosah její plamenné paže, tak bytost promluvila: „Propůjčuji ti svůj dar.“ Pak temně pronesl jakousi tajemnou formulku a zmizel. Joe se vrátil do normálního stavu bytí. Tentokráte mu nezplápolaly plamínky v očích, nyní už mu rudě žhnuly. Joe pozvedl obě ruce, v nichž se začaly objevovat drobné rudé krystalky. Pomalu se spojovaly a vytvořily ohnivou kouli. V každé ruce měl jednu. Obě lehce hodil na dřevo. To zapraskalo a chytlo, bohužel jen lehce, neboť bylo navlhlé. Teď ho čekala druhá fáze. Tentokráte se do žádné jiné dimenze nedostal, jen ve své hlavě uslyšel stejná slova: „Propůjčuji ti svůj dar.“ Poté se v místnosti začal zvedat vítr. Joe jen pokynul paží směrem k ohni a vítr uposlechl svého nového pána. Oheň zaplápolal a dřevo spokojeně zapraskalo. „Výborně, Joe. To jsem ani nečekal, že ještě dnes zvládneš oba úkoly.“ Promluvil Mistr. Joe se otočil, zvedl se a uklonil se. „Pojď, synu, tvůj dnešní trénink ještě neskončil.“ Oba se vydali na terasu. Mistr hodil Joeovi boken. „Tak se ukaž, synu, jak poctivě si trénoval.“ Začali bojovat. Joe vyrazil do ofenzívy. Mistr ladnými pohyby vyrýval pokusy Joa. Po chvíli také vyrazil do útoku. Joe v celku jistě bránil Mistrovy údery. Po chvíli Mistr začal používat i jiné prostředky než jen svůj boken, kung-fu. Joe se vrhl do útoku a také neútočil jen svým bokenem. Joe vyrazil bokenem a volnou rukou vyrazil vpřed. Mistr mu oba pokusy vykryl. Joe se snažil stále útočit. Boj nebral konce ani po dvaceti minutách. Pak Mistr vyrazil s bokenem nad hlavou, Už už se boken viděl na Joeově hlavě, ale ten lišácky uskočil stranou a v mžiku vyrazil na nekrytého Mistra, ale Joe ho podcenil. Na svůj věk byl pořád velice mrštný a když už Joe viděl svůj boken na jeho žebrech, tak ho Mistr volnou rukou narazil na stranu bokenu, tam kde by u normálního meče ostří nebylo. Joe ho neudržel a zbraň mu odlétla několik metrů opodál. V tu samou chvíli se chtěl bránit, ale to už měl tupý hrot na krku. Prohrál. Joe se uklonil a řekl: „Jste pořád lepší než-li já, ještě se mám hodně co učit.“ Mistr odpověděl: „Trénoval si poctivě, je na tobě vidět pokrok, ale občas si příliš zbrklý a vrháš se hlavou napřed. To ale dopilujeme, uvidíš. Také zapracujeme na tom tvém daru, ovládat dai-katanu, neboť to bude celkem těžké. Až odsud odejdeš, tak budeš připraven postavit se i samotnému pánu pekel. Teď se jdi posilnit a jdi si lehnout, ať si zítra čilý.“ Oba se uklonili a odešli.
Joe a Alex se za celý den potkali až v pokoji. „Koukám, už taky ovládáš elementy. Jak se ti to povedlo?“ Zeptal se Alex. „Ovládl jsem dai-katanu, která se skrývala tady pod chrámem, tím jsem získal moc na ohněm a vzduchem. Jsem prý příbuzný nějakého čínského hrdiny, který toto ovládal. Tím se vysvětluje to, že tak tíhnu k východu než k západu. Divné je ale to, že nikdo z mých předků nebyl jako já. Je to jako nějaké proroctví, jako by někdo věděl a tak ve mně probudil tyto pocity. Také by mě zajímalo, proč moji předkové odešli do Ameriky. Chtěl bych nahlédnout do knihy osudu a minulosti.“ Odpověděl Joe a šel si lehnout. „Tak to je mazec. Třeba se to jednou dozvíš.“ Prohlásil Alex. Po tom si šel také lehnout.
Po půl roce tvrdého tréninku, kdy den co den pracovali na svých schopnostech a už je docela dobře zvládali, za nimi přišel Mistr s překvapivým úkolem. „Tak chlapci, jste tu již půl roku, je na čase vyzkoušet si vás. Teď budete proti sobě bojovat.“ Alex vykulil oči a Joe bez váhání tasil katanu. „Ne, Joe. Budete proti sobě bojovat svými schopnostmi, ale tak, aby jste si neublížili. Začněte.“ Přikázal. Joe mezitím uklidil meč do pochvy. Alex začal. Poslal na Joa spršku kamenů. Joe okamžitě vytvořil silný větrný vír a kameny odnesl daleko od chrámu. Joe vytvořil okolo Alexe ohnivou bariéru, chvíli se bál, že mu něco udělal, ale než stihl odvolat své dílo, tak stěna byla rozražena vodou. Alex proti němu mrštil vodní kouli o velikosti dospělého člověka. Než k Joeovi dorazila, tak ji Joe větrným šlehnutím rozpůlil. „Tak dost!“ Vykřikl Mistr. „Dobrá, dobrá. Jste oba dobří. Alexi, ty se můžeš najíst. Joe ty tu posečkej. Alex zůstal mezi dveřmi a díval se, co bude dál. Joe už tušil, že se bude opakovat bitva, jenž se odehrála před 6 měsíci. Mistr mu hodil boken a začal souboj mistra a žáka. Souboj byl opět velice vyrovnaný, ba dokonce téměř o polovinu delší jak první, ale Joe opět prohrál. „Lepšíš se, Joe, je na tobě vidět, že na sobě opravdu tvrdě pracuješ. Jen tak dál, synu, jen tak dál. Teď se jdi posilnit a připravit se na další den.“ Oba se uklonili a odešli.
Další půl rok uběhl jako voda a jak Joe, tak i Alex už perfektně ovládali svůj dar. Joe seděl před oltářem a snažil se meditovat, ale nic takového nešlo. Už pár dní nedokázal myslet na nic jiného než na ni, na jeho lásku Tif, která teď byla tak strašně daleko od něj a on za ni nemohl jít, musel se věnovat tréninku a svému poslaní. Teď věděl víc než kdy předtím, že jedině on a Alex dokáží zastavit šířící se pohromu, která mohla svět zbavit veškeré dobroty, která ještě zůstala. Musel se odpoutat od citů, jenž byly tak strašně silné. Věděl, že se dokáže uklidnit, až ji uvidí. Cítil, že je v pořádku, ale chtěl to vědět jistě a to zjistí jedině tak, že ji uvidí. Už to bylo rok, co odešli, rok co jí slíbil, že se vrátí. Nevěděl, kdy se vrátí a to ho sžíralo. Do místnosti vstoupil Alex. „Neruším, kámo?“ Optal se potichu. „Nerušíš.“ Alex si všiml chmur na Joeově tváři. „Myslíš na Tif?“ Joe přikývl. Alex si k němu přisedl a chytl ho kolem ramen. „Hej brácho, nebuď smutnej. Už brzy tady skončíme. Vrátíme se do Číny, uvidíš ji. Pak se vypořádáme s naším úkolem a pak už bude všechno jen dobré a ty budeš žít se svojí Tif. Já si taky někoho najdu a jednou si naše děti budou hrát spolu na pískovišti, výskat a poskakovat. My budeme sedět na lavičce a vůbec nebudeme myslet na nic než na to, jaké máme krásné ženy a děti. Už si nebudeme vzpomínat na to, že ještě před pár lety bylo všechno jinak a že se nic z toho už nemuselo odehrát.“ Alex na chvíli ztichl a pak pokračoval: „Jen si to představ, já to vidím jasně. Krásnej park, prorostlý zelení. Vítr si bude pohrávat s korunami stromů, které budou krásně zelené, neboť bude krásný letní slunečný den. Už to vidíš?“ Na Joeově tváři byl vidět lehký úsměv. Pak promluvil: „Jo, vidím to a chci to. Bude to naše odměna za to, čím jsme si doposud museli projít a jen bůh ví, čím ještě projdeme.“ Oba se na chvíli zasnili a představovali si tu nádhernou idylku. Pak se Joe zvedl se slovy: „Mistr mě volá.“ Oba se zvedli a šli. Joe se připravil, že mu Mistr podá boken, se připravoval na souboj. „Joe už jste oba dost připravení na to, aby jste mohli bojovat proti tomu zlu. Teď jdi meditovat a večer se utkáme v čestném souboji, bez bokenů, ty dai-katanou a podle tvého uvážení buď s wakizashi či katanou. Já se svou katanou.“ Domluvil, uklonil se a odešel. Joe byl dosti překvapený, ale odešel meditovat, jak mu poradil Mistr. Alex odešel do svého pokoje, ale před tím zašel za Mistrem. „Mistře, mohu vás o něco požádat?“ Mistr vlídně pokynul, aby spustil. „Joe je hrozně smutný, kvůli jeho dívce. Bojí se o ní. Cítím to a nevím jak mu pomoct. Poraďte mi, prosím.“ Mistr moudře pokýval hlavou a potichu prohlásil: „Všiml jsem si toho. Posledních pár dní působil nešťastným dojmem. Ona je jeho motivace, už se jí nesmí nic stát, to by ho dostalo na kolena. Joe je hodně silný, ale ona je jeho jedinou slabostí. Nyní je v bezpečí a dokud bude ve Lhase, tak bude v bezpečí. Joe se nemusí ničeho obávat. Už brzy se shledají.“ Alex se uklonil a odešel do svého pokoje. Mistr se vydal svou cestou, šel se připravit na boj.
Obloha již potemněla a Mistr již čekal na svého žáka. Byl oděn ve slavnostních šatech, jaké na něm Joe nikdy neviděl. Alex stál opodál. Joe se připravil k boji. Oba tasili. Joe se zasoustředil a jeho dai-katana byla v jednom ohni, překvapený Mistr o krok ustoupil, ale hned vyrazil do útoku. Joe obratně a lehce odrážel Mistrovi pokusy a také vylezl z defenzívy. Mistr se také šikovně bránil. Souboj ani po hodině nebral konce. Joe se snažil co neobratněji dostat Mistrovi na kobylku, ale všechny jeho snahy a pokusy byly marné. Pak ho napadla věc, kterou tajně každý večer trénoval. Stáhl se do obrany a vyčkával, když vykryl jeden útok, tak saltem přeskočil Mistra, ten se otočil a zaútočil, Joe vykryl a volný meč umístil na jeho hruď. Mistr byl poražen. Oba zasunuli meče do pochvy. Mistr se uklonil a spustil: „Nyní jsi lepší než-li já. Již tě nemám čemu naučit. Učit už tě může jen život. Jsi připravený porazit nejvyššího a já můžu s klidným svědomím odejít, poněvadž jsem vycvičil toho nejlepšího bojovníka v celé historii Číny. Jsem na tebe hrdý. Jdi, synu, do Číny a vel jejímu vojsku společně s Alexem a zachraňte Zemi. Jste úžasní bojovníci, oboum vám věřím a celý svět do vás začne vkládat své naděje. Joe, když budeš potřebovat radu, stačí jen meditovat, tím se spolu spojíme a já ti vždy ochotně poskytnu radu či útěchu. Zítra ráno, časně ráno, vyrazíte na cestu.“ Joe nevěděl, co na to říci, tak se jen uklonil. Všichni tři odešli do jídelny a jedli. Najednou se Joe napřímil a spustil: „Mistře, chci si vzít tu dívku, jak jsem vám vyprávěl.“ Mistr i Alex přestali jíst. „Jsi si jistý?“ „Ano, Mistře. Já ji miluju víc než cokoliv jiného na celém světě. Chci s ní strávit zbytek života.“ Mistr pokýval hlavou a vstal: „Pak máš mé požehnání.“ Odešel. Po chvíli se vrátil a dal Joeovi do ruky nádherně zdobený prstýnek. „Dej jí ho. Je to rodinný klenot, chtěl jsem ho dát svému synovi, ale žádného nemám. Ty jsi jako můj syn, tak ho přijmi.“ Joeovi zvlhly oči. „Děkuji, Mistře, moc si toho vážím.“ Odešli spát.
Uprostřed noci se Alex, Joe i Mistr vzbudili úplně ve stejnou chvíli s hodně divným pocitem. Vyšli z pokojů. „Někdo tu je.“ Pronesl tiše Mistr. Rozdělili se. Alex a Joe prohledávali vnitřek a Mistr šel ven. Najednou bylo zvenčí slyšet zasténaní. Joe s Alexem vyběhli na nádvoří a Joe málem omdlel, tělo bezvládného Mistra držel v ruce upír a měl v plánu se zakousnout. Pohled upíra a Joa se na okamžik střetl. V tu chvíli Joeovi zahořely oči plamenem. Upír pustil Mistra na zem a ten se jako listí ze stromu sesunul na zem. Joe tasil dai-katanu, která už byla také v ohni. Upír jenž šel celou cestu proti němu, znejistěl a začal couvat, ale to už za ním byla ohnivá stěna, které si všiml, až když ucítil žár, v tu chvíli tušil, že se s toho jen tak nedostane. Joe vytvořil ohnivo-větrný vír, ve jehož středu byli jen on a upír. Joe jedním máchnutím katany rozpůlil tělo upíra a ten se rozpadl na prach. Joe odvolal živly a klekl si k Mistrovi, vzal ho do náručí. Skontroval mu krk a naštěstí na něm nebyly stopy kousnutí. Mistr se začal probírat, byl jen omráčený. Joe ho odnesl do jeho pokoje a uložil ho, pak si šli znovu lehnout.
Druhý den ráno Mistr vstoupil do pokoje a Joe i Alex vstali, aniž by musel něco říct. „Vidíš, Alexi, já ti před rokem říkal, že se to naučíš jako Joe.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Děkuji vám, v noci jste mi zachránili život.“ Oba kluci se uklonili. Pak odešli posnídat. Poté odešli k bráně. „Měj se hezky, Alexi a hlavně nezneužívej svého daru. Řekl Mistr a uklonil se. Alex se také uklonil a dodal: „Nebojte, nashledanou.“ Mistr se otočil k Joeovi: „Tak Joe, už se zase loučíme, doufám, že mi tu tvou “krasotinku“ přivedeš po tom všem ukázat.“ Pousmál se. „Mám tě rád, synu. Ať se ti daří, vám oboum ať se daří.“ Joe se na něj vřele podíval a řekl: „Děkuji, Mistře, já vás nezklamu a Tif vám přivedu ukázat, ale až po tom všem. Mám vás moc rád.“ Pak se uklonil a poté ho objal. Otočili se a šli.
Cesta probíhala klidně, takže bez problémů dorazili k Čínské zdi. Hlídka na ně podezřívavě koukala, ale když jim Joe ukázal odznak starosty, tak jim pomohli nahoru. Pro jistotu je podrobili výslechu, jestli náhodou nemají něco společného s upíry. Když výslech skončil, tak se konečně mohli vydat do Lhasy.
Když dorazili do města, začalo se stmívat, takže zamířili rovnou k Tif. Joe zaklepal na dveře a chvíli se nikdo neozýval. Už si mysleli, že není doma a začali přemýšlet nad tím, kde přečkají noc. Joe se začal strachovat, zda se jeho milované něco nestalo, či není u nějakého jiného. Rozhodl se zkusit to znovu. Po chvíli uslyšel šoupavé kroky. Otočení klíče v zámku a cvaknutí kliky. Dveře se otevřeli a v nich stála Tif v saténovém županu. Oči se jí rozšířili a ústa roztáhla do šťastného úsměvu. Vrhla se Joeovi kolem krku, ten ji k sobě přitiskl a smyslně ji políbil. „Já ti říkal, že se vrátím.“ Řekl a usmál se. „ Pojďte dál, určitě nemáte, kde být.“ Vešli do malé předsíňky a zuli se. Prošli krátkou chodbičkou, do obývacího pokoje, tam se posadili do velkých křesel a Tif někam odešla. Joe se rozhlédl po malebném pokoji a zjistil, že se tam nic nezměnilo. Tif to tu udržovala v perfektním pořádku. Nikde nebylo, jediného smítka, opravdová hospodyně, pomyslil si Joe. Mezitím se Tif vrátil s malým hrncem a chlebem. „Určitě musíte být hladoví.“ Postavila to před ně a donesla jim talíře. Oba si nabrali a jedli a jedli. Po chvíli se po chlebu i polévce jen zaprášilo. Tif se pousmála a zeptala se, jestli chtějí ještě. „To je v pořádku, broučku.“ Pronesl Joe. Alex se trochu začervenal a tiše, téměř šeptem pronesl: „Já bych si ještě něco dal.“ Tif ho něžně poslala do kuchyně. Alex se zvedl a nechal je o samotě. Tif si sedla Joeovi na klín a vřele ho políbila. Ve vzduchu bylo cítit to jiskření a vzrušení mezi nimi, ale i tak se od ní Joe odtrhl a spustil: „Tif, já nevím, kde začít. Celý ten dlouhý rok, při tom tréninku, jsem se nemohl zbavit pocitu té nesmírné nicoty, kterou jsem prožíval, jelikož jsem tě neměl u sebe. Celý rok jsem pociťoval též nesmírnou lásku, kterou k tobě cítím. Celý rok jsem žil ve strachu, jestli jsi v pořádku, jestli ti něco neschází. I když jsem věděl, že na mě čekáš, tak každý okamžik bez tebe byl jako věčnost. Každá chvilka, co jsem s tebou, je jako bych byl v ráji, ale bez tebe, je to jako ta nejhorší noční můra, děsivé peklo, ze kterého mě může dostat zas a znovu tvoje krásná tvář, tvoje nebeská čistota a láska, tvoje andělská duše, tvé něžné doteky, které ve mně dokáží povolit i ten nejzmrzlejší led a tvůj pohled, který mi stačí jako důkaz toho, jak nesmírně tě miluji. Pak prožívám chvíle naprostého blaha. Dívám se ti do očí a přemýšlím nad čím asi přemýšlíš, zda tě něco trýzní či nikoli. Než jsem potkal tebe, Alexe, Mika a Lucy, můj život nestál za nic. Během dne se ze mě stal nejšťastnější člověk na světě, ale když už jsem si myslel, že se už nic nemůže stát, tak si mě opustila, vím že ne vlastní vinou, ale přesto se tak stalo. Pohřbil jsem tě a byl jsem opět na dně. Přijel jsem domů a tam jsem našel mrtvou mámu. V ten den jsem se rozhodl, že i kdybych měl jít na konec světa, tak se pomstím tomu, kdo to udělal a nařídil. Bylo mi všechno jedno, nestaral jsem se o to, jestli je to nebezpečné nebo ne, neměl jsem pro co žít. Pak přišla další rána, v podobě Mike a Lucy…“ Povzdechl. „Zůstal mi jedinej přítel, Alex. Pak v tom pralese, ten šaman. Hrozně to bolelo, když jsem tě viděl a věděl, že se tě nemůžu dotknout. Ani sám Alex nevěděl, jak strašně jsem zlomený. Asi jediný, kdo to viděl je šaman, proto mi tě vrátil zpět, ale za cenu toho, že tu duši, které patřilo tohle tělo, poslal na věčnost. Teď jsem sice neskutečně šťastný, ale jisto jistě na úkor něčího neštěstí. Už tě nikdy nechci ztratit, protože po druhé už bych to nejspíš nedokázal. Bojím se každou chvíli, kdy nejsem s tebou. Vím, že už se asi opakuju, ale ty jsi mi dala sílu žít, jsi řeka, která mi proudí v těle, jsi moje živá voda a já o tebe nechci nikdy přijít. Chci s tebou zestárnout a mít s tebou děti, chci rozmazlovat vnoučata a chci s tebou v klidu zemřít. Strašně moc tě miluju, a proto tě,“ Poklekl před ní a chytl ji za ruku: „žádám o ruku. Vezmeš si mě za muže?“ Tif po celou tu dobu tekly stroužky slz po tváři a z tváře na župan, jenž měla pořád na sobě. Joe byl hrozně nervózní, třásly se mu ruce a zrychloval tep a dech. Věděl, že pokud řekne ne, tak to s ním asi sekne. Modlil se ke všem bohům, které planeta Země měla a které znal. „Já byla celou tu dobu s tebou. Jsi ten nejlepší kluk na světě, žádnej jinej před tebou si mě takhle nevážil, tvoje láska je čistá a stejně tak moje. Proto odpovídám ano, chci se tě vzít lásko moje. Chci s tebou prožít celý život až do konce, ať v dobrém či zlém. Miluji tě.“ Joe ji něžně políbil a nasadil jí zásnubní prstýnek. V tom tam vpadl Alex, který věděl, k čemu se Joe chystá. „Paráda, bude se kalit!“ Křikl šťastně Alex. Všichni se rozesmáli. Joe najednou zvážněl a spustil: „Tif, miláčku, my musíme zítra vyrazit, ale neboj, až se vrátíme tak půjdeme k mému Mistrovi a ten nás oddá, to ti přísahám na svou čest.“ Tif se láskyplně usmála: „Já si to myslela. Nevadí mi to. Vím, že máš poslání. Budu na tebe čekat, třeba do konce života.“ Dokončila větu a dala mu pusu. Venku už byla tma a víčka Alexe i Joa se začala pomalu ale jistě zavírat. Tif Alexovi připravila lůžko. Ten jak lehnul, tak usnul, to samé Joe, ale ten vedle Tif. Spali až do rána.
Joe se probudil první. Podíval se na noční stolek a zřel, že je deset hodin. Podíval se vedle sebe, ale Tif tam nebyla. Posadil se a rozpřáhl ruce a hlasitě si zívl. Vstal a rozhlédl se kolem sebe. Nad postelí visela dřevěná police a na ní se na něj usmívala řádka keramických žabiček různých velikostí. Pousmál se. Naproti oknu s modrými závěsy stála bytelná skříň. Na zdi vedle dveří se tyčila nějaká stará malba, jakéhosi kopce. Na něm stála žena s dítětem. Joe si začal představovat, co tam asi dělali a jak je to staré. Otevřel dveře a vyšel na chodbu a zamířil do obývacího pokoje. Tif seděla v křesle, hlavu zakloněnou dozadu jakoby spala. Joe k ní přišel z druhé strany a všiml si dvou stop po kousnutí, na opěrce byla už zaschlá krev! „Néé, Tif!!“ Zařval zdrceně. V tu chvíli se probudil. Koukl na noční stolek, bylo deset hodin, přesně jako ve snu. Vyskočil z postele, popadl katanu a vyběhl na chodbu a do obývacího pokoje. Tif tam nebyla. Byl vyděšený k smrti. Joe se otočil a za ním stál nechápavý Alex. „Co se děje, kámo?“ Optal se Alex. „Ale nic, jen hodně reálnej sen.“ Joe se odebral do koupelny. Tam byly krásně naleštěné bílé kachlice. Před umyvadlem na zemi byl kobereček z ovčí kůže, který byl velice příjemný na Joeovi bosé nohy. Nad umyvadlem visela toaletní skříňka se zrcadlovými dvířky. Na umyvadle stál modrý kelímek a v něm 3 kartáčky. Růžový, ten byl asi Tif a pak dva popsané, zelený Alexe a žlutý Joa. Joe, ale otočil kohoutkem od studené vody, Do dlaní si napustil vodu a opláchl obličej a promnul oči, když se podíval znovu do zrcadla, tak za sebou viděl Mika! V mžiku tasil a útočně se otočil, ale jen promáchl vzduchem až málem přesekl držák na ručníky. Najednou tam nikdo nestál a nešklebil se na něj. Joe byl vyděšený. Nevěděl, co se děje. Opustil koupelnu a zamířil do kuchyně. Vůbec si neuvědomoval, že už nehledá Tif. Potřeboval kafe. Do rychlovarné konvice napustil vodu a zapnul ji. Začal hledat kafe. Kuchyňská linka byla čistá a světle hnědá. Po chvíli ho mezi čaji našel. Otočil se neboť konvice už oznámila známým cvaknutím, že už dokončila svou práci. Když najednou se před ním objevila Lucy. Zašklebila se na něj a než Joe stačil zareagovat, tak už proti němu letěla její zatnutá pěst. Udeřila ho silně do obličeje a on omdlel.
„Víme, kde jsi. Víme, co děláš. Víme, co máš v plánu. Víme, co uděláš ještě než tě to napadne. Víme, co chceš vědět a taky ti to dáme. Vidíme do tvé hlavy.“ Joe ten hlas hned poznal. Byli to Mike a Lucy!!! Poté, co utichl jejich hlas se zjevil obraz: Viděl svůj domov. Plul volně vzduchem. Byla už tma. Viděl mámu stojící na zápraží domu. Vypadala tak klidně a vyrovnaně, dokonce i šťastně. Joe si říkal, že takhle šťastnou ji už dlouho neviděl. Najednou už neplul. Stál uprostřed cestičky mezi brankou a dveřmi, kde stála jeho matka. Dívala se na něj, mávla na něj a něžně se usmála. Joe k ní došel a promluvil na ni, ale ona mu neodpověděla. Položil ji ruku na rameno, ale ta jím jen projela. Joe si uvědomil, že nemá tělesnou schránku, že je jen duchem. Za sebou uslyšel bouchnout branku. Otočil a spatřil tam hlavního vedoucího. Co ten tady dělá. Říkal si. Když už se blížil, tak máma zvolala: „Ahoj Miláčku.“ Když se k ní dostal, tak ji objal a dal jí pusu. „Né, mami, nedělej to, nezvi ho dál, zabije tě!“ Křičel Joe, ale matka ho neslyšela. Joe si začínal uvědomovat, že přihlíží minulosti. Přihlíží tomu, co se stalo před jeho příjezdem. Šel za nimi. Prošel zavřenými dveřmi. Šli do obývacího pokoje. To už se s ním máma začala vášnivě líbat a při tom se pomalu svlékali. Najednou ji začal líbat na krku a Joe už věděl, co se bude dít dál. Zakousl se a začal sát. Stefani vytřeštila oči a začala se bránit, avšak marně. On držel a sál z ní život. Joe se slzami v očích zavřel oči, nechtěl se na to dívat a nemoct nic udělat. Bohužel, i když zavřel oči, tak to viděl. Někdo chtěl, aby si tuto scénu navždy vryl do paměti. Nemohl se ani pohnout, jako by zkameněl. Viděl jak se jeho milované mamince pomalu vytrácí růž z tváří. Oči se na něj zadívali, jako by ho viděla. Měla v nich prosebný výraz. Nechtěla umřít, ale na to se jí nikdo neptal. Joeovi pukalo srdce žalem. Tohle bylo moc. Nedokázal se koukat na to, jak mu umírá máma. Pak jiskřička v jejích očích zmizela úplně. Byla mrtvá. Hlavní vedoucí jí vysál až do poslední kapičky. Když už v ní nic nezbylo, tak jí jen pustil na zem. Stefani se sesula k zemi jako hadrová panenka. Oči pořád vykulené, vystrašené a prosící. Joe už se mohl zase hýbat. Klekl si k mámě a chtěl ji vzít do náruče. Nešlo to. Rozeběhl se za jejím vrahem a skočil po něm, ale opět jen prolétl vzduchem. Neuvědomoval, ani nechtěl, si že je jen duch. Vyšel za ním ven, kde na něj čekal vůz. Přistoupil k okénku a přikázal: „Postarejte se o ty ostatní!“ Joeovi blesklo hlavou: Mike, Lucy a Alex. Najednou se objevil v nějaké černé místnosti, bez oken a dveří, bez jakéhokoliv zařízení. Bylo tam šero, takže sotva viděl. Před ním se zjevili Mike a Lucy. „Tak jaký to bylo, fešáku?“ Optala se sarkasticky Lucy a přitom se smála. „Já tě zabiju!!“ Zařval ubrečený a zároveň rozzuřený Joe. „To byl, ale můj nápad.“ Vysmál se mu do obličeje Mike. „Ty hnusnej hajzle, zabiju tě, ať si kde jsi!! Najdu si vás oba i na konci světa a vašeho šéfa taky!!“ Zařval chladnokrevně Joe, ale Mike se je opět zasmál: „A jak to chceš udělat? Nás nikdo nemůže porazit!“
Joe se najednou probudil. Vedle ně byli v podřepu Alex a Tif. Ve tvářích měli starost. Joe sice byl při vědomí, ale pořád nemohl uvěřit tomu, co viděl. Nikoho nevnímal, byl ve své vlastní galaxii, kde nebylo nic jiného než je pusto pustá prázdnota. Seděl, díval se do jednoho bodu a po tvářích mu stékaly slzy. Pak se mu to začalo celé opakovat, pořád dokola se mu vracel obraz mámi jak padá na zem jako hadrová panenka, s bílou tváří a naprosto prázdným pohledem. Znovu a znovu to viděl před sebou. „Alexi, necháš nás chvíli o samotě?“ Požádala ho Tif. Alex přikývl a odešel. Zůstali sami. Tif nevěděla, co má říct. Chvíli vedle něj jen tak nečinně seděla a hladila mu ruce, pak spustila: „Joe, prosím začni komunikovat, ať se stalo cokoli, tak jsme na to dva.. Prosím řekni mi, co se stalo, lásko moje.“ Joe se zvedl a ona s ním. Objal ji, celý se klepal. Po chvíli spustil: „Zdálo se mi, že tě zabili, pak jsem se probudil a postupně jsem viděl Mika a Lucy. Pak jsem asi omdlel. Viděl jsem kdo a jak zabil moji mámu. Oni vědí, kde jsem a co dělám. Strašně se o tebe bojím. Už o tebe nechci znovu přijít. Oni mi vidí do hlavy.“ Joe sklonil hlavu. „Jak dlouho jsem byl mimo?“ Už byl v rámci možností v klidu. „Asi čtyři hodiny. Neboj se, tady jsem v bezpečí.“ Dořekla a políbila ho. Pak odešla. Joe si sedl a začal meditovat. Během chvíle se jeho duše uvolnila a vydala se na cestu za jeho mistrem. Po chvíli se spojili. „Mistře, potřebuji radu.“ „Já vím, synu, vím na co chceš znát odpovědi a taky ti je řeknu.“ Odmlčel se a láskyplně se zahleděl Joeovi do očí. „Tvůj sok bude asi těžší než jsme si mysleli, je pravda, že ti vidí do hlavy, ale neměj strach, náš rozhovor nemůžou poslouchat, protože sice ti vidí do hlavy, ale nevidíte do tvého srdce.. Ty teď musíš zemřít, synu, jakmile se tak stane, tak tě nechají být. Já ti pomohu.“ Joe se vyděsil a srdce se mu divoce rozbušilo. „Ale Mistře, při vší úctě k vám, já nechci zemřít, co Tif a Alex, přece je nemohu opustit.“ Mistr na něj klidně pohlédl a řekl: „Budeš muset, jinak budou vědět vše, co chceš udělat. Máš dvě možnosti: za prvé, budeš žít dál a svět ovládnou upíři. Za druhé, ti teď zastavím srdce a svět bude mít naději. Je to jen a jen na tobě.“ Joe se chvíli rozmýšlel a pak sklesle špitl: „Dobrá Mistře, udělejte, co je nejlepší. Zřejmě je to můj osud!“ Mistr přikývl a začal se soustředit. Srdce Joa pomalu přestávalo být. Joe naposledy vydechl…
„Co to je?! Ztratil jsem ho!“ Zařval Mike. „Jak to myslíš, ztratil jsem ho?!“ Sykla Lucy. „Je mrtvej.“ Podivil se Mike. Mike i Lucy se vydali kamennou chodbou ohlásit tuto čerstvou novinu svému pánovi. Byli na jakémsi středověkém hradě. Byla to vlhká chodba, na stěnách krásné malby. Tu nějakého dítěte v krásných šatech. Tu zase nějaká dáma, v krajkových šatech. Každých pět, šest metrů byl podstavec, na kterém trůnila váza, avšak všude byli jen uschlé květiny, jež uschly, díky tomu, že je nikdo nezaléval. Celkově atmosféra tohoto hradu byla prosycena zlem. Ani ptáci nad hradem nelétali. Vše v okruhu půl kilometru od hradu bylo mrtvé, To už došli k bytelným dveřím, zaklepali a pak vstoupili. „Pane Hellbreathe, Joe je mrtvý.“ Hlavní vedoucí se zamračil. „To si děláte srandu, jak je to možné?“ Oba trochu zaváhali a chvíli mlčeli. Ze stěn je tupě sledovala mrtvá, vycpaná zvířata. Hellbreath si nejspíš zabral pro sebe nějaký lovecký pokoj s krbem, který byl ovšem nezapálený. Byla tu všelijaká zvířata. Od medvědů, přes lišky, srnce až po losa, který nenávistně hleděl ze zdi nade dveřmi do celé místnosti a momentálně na záda Mika a Lucy. „Nevíme pane, prostě z ničeho nic zemřel.“ Hlesl Mike. „Můžete se dostat do hlavy tomu Alexovi?!“ Zaburácel. Lucy řekla: „To jsme zkoušeli jako první, ale z nějakého důvodu je vůči tomu imunní.“ Hell na to: „Alespoň už se jím nemusíme zabývat. Alexe se samotného bát nemusíme, ha ha.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Dnes naposledy spatří světlo světa střelnou zbraň. Dnes v noci se vyplní proroctví, které hlásá, že až bude mít upíří nadvláda téměř vše, tak se svět vrátí do středověku. Ale jen tak, že nebudou žádné střelné či výbušné zbraně..Lidstvo, včetně nás, zapomene, co to je atomová bomba i obyčejná devítka, zapomene, že se to kdy vyrábělo, prostě všichni usnou a zbraně zmizí a zmizí i z jejich pamětí. A teď mi laskavě zmizte z očí, nemám náladu.“ Už otvírali dveře, když v tom za nimi křikl: „Abych nezapomněl, začněte plánovat útok na Čínu, už mě ty ubožáci nudí!“ „Ano, pane.“ Řekli jednohlasně.
Joe už celkem dost dlouho nevylézal z pokoje, tak se za ním šla Tif podívat, ale jak otevřela dveře, tak narazila na jeho mrtvé tělo. „Joe, Joe, co je s tebou? Vstaň.“ Shýbla se k němu a přiložila mu prsty na krk. Chtěla nahmatat pulz, ale nic necítila. Zkusila umělé dýchání a masáž srdce, ale nebylo to nic platné. Joe byl mrtev. „Nesmíš umřít, prosím néé!! Všechno jen tohle ne. Proč?“ Zoufale brečela Tif. Naříkala, klela, ale co to bylo platné, nic nedokázalo utišit tu bolest, která jí zmítala. Ta obrovská prázdnota, co se v ní vytvořila. Uvědomila si, že Joe je pro ni víc než si uvědomovala. Milovala ho, ale netušila, že až tak moc. Během tohoto uvědomění si, objímala jeho bezvládné tělo. Mezitím se jí za zády objevil Alex. Neptal se, nemluvil. Bylo mu vše jasné. Začali mu stékat slzy po tvářích. Přeci jen ztratil svého nejlepšího přítele. V tu chvíli mu v mysli vyskočila vzpomínka na to jak se poznali, jak si k nim přisedl do jejich kupé. Jak byl tichý a nenápadný. To jak s ním začali komunikovat. To jak se znovu potkali po táboře a jak spolu bojovali. Takhle to přeci nemůže skončit, takhle, sakra, ne. Pomyslel si Alex. Odešel zavolat doktora, sice věděl, že je to k ničemu, ale musel to udělat. Po chvíli byl lékař na místě a oficiálně stanovil svou diagnózu, SMRT!!! Na přání Tif ho převezli do buddhistického chrámu kousek od města. Nechala ho položit na oltář, kde měl zůstat den či dva. Aby se s ním mohli důstojně rozloučit.
Plán Hellbreatha opravdu vyšel. Přes noc se ztratili všechny střelné a výbušné zbraně a proměnili se na meče, luky a další různé středověké zbraně a nikdo si toho ani nevšiml. Zůstali auta, vlaky, ale nikomu to nepřipadalo divné, jen letadla nebyli. Vše to vypadalo jako šílené, dokonce by nikoho nenapadlo použít auto jako zbraň.
Chrám byl neveliký, ale za to krásně zdobený a svým způsobem i útulný. Na oltáři, kde leželo Joeovo tělo byl hedvábný červeno zlatý přehoz. Za ním byla velká socha zlatého Buddhy, sedícího v lotosové pozici. V pravé ruce kalíšek a levou ruku vztyčenou na hrudní kosti. Joe měl u sebe své zbraně. Alex a Tif stáli u něj. „Hej brácho, co si mi to udělal, co teď budu dělat? Já to sám nedám, vždycky si mě vedl. Byl jsi mojí oporou a já tvojí. Byli jsme tým. Tým, kterého se museli obávat i ti nejvyšší mezi těmi zrůdami. Tohle není fér mě tady takhle nechat, nevím kam jít, a co dělat. Sakra. Mám tě rád, chlape.“ Alex ho políbil na tvář a odešel čekat ven. Byl zničený, unavený a ztracený. Stoupl si venku a zapálil si cigaretu, nikdy by si nemyslel, že s něčím takovým začne, ale bylo toho na něj moc a tohle ho, sice mizerně, ale přeci uklidňovalo. Mezitím uvnitř Tif brečela a vzlykala: „Lásko moje, co jsi mi to udělal, já já nevím, co teď bude dál. Mám chuť to vše tady skončit a jít za tebou. Jsi pro mě všechno, co mám, nevím jak, nevím proč si odešel. Já tě budu vždycky milovat, ať živého či mrtvého. Byl si můj vzduch, byl si moje voda a já se teď dusím a umírám žízní. Nevím jak vyjádřit své city, ale to je teď jedno. Ty sám víš jak moc hluboké jsou mé city. Pamatuji si, jak si mi říkal, jak to bylo hrozné a zužující, když si o mě přišel, snažila jsem se to pochopit a vžít se do tebe a myslela jsem si, že se mi to podařilo, ale nepodařilo, je to stokrát horší než to, co jsem si představila. Nejde to vydržet. Ty to víš a Bůh taky. Bože, proč si mi to udělal, tohle si přeci nezasloužíme, tohle ne! Proč zkoušíš, co vydržím?“ Zabořila obličej do dlaní a hlasitě naříkala. „Miluji tě, lásko moje.“ Objala ho a dala mu poslední pusu. Nešlo jí odejít, až po necelých dvaceti minutách se dokázala přemluvit k odchodu. Vyšla ven a společně s Alexem se vydali domů.
Seděli s Alexem mlčky v obývacím pokoji. Seděli tam takhle až do rána. Ani jeden nedokázali zamhouřit oka. Vzpomínali na všechny chvilky strávené s Joem. Snažili se vyrovnat s tím, co se stalo, ale prostě to nešlo. Bylo to příliš velké sousto, které budou trávit ještě hodně dlouho. Alex se najednou zvedl se slovy: „Musím jít, musím pokračovat v poslání, na které jsem nyní sám. Měj se, pokud možno, hezky.“ Objal ji a odešel. Tif zůstala sama. Bezmocná a zlomená. Seděla v křesle a dívala se do jednoho bodu. Už nemohla ani plakat, všechny slzy vyplakala. Oči měla zarudlé a pod nimi pytle jak od brambor. Potřebovala se vyspat, ale stejně by neusnula. Potřebovala jíst, ale neměla na nic chuť. Nezmohla se ani na odpověď Alexovi.
Alex za ten rok nepocítil potřebu učit se čínsky, však měl po boku Joa, který ji ovládal. Teď byl sám na sebe naštvaný, že byl tak líný. Ale po chvíli mu to bylo opět jedno. Sedl do autobusu, ukázal na konečnou a jel. Nevěděl, jak jel dlouho, ale dostal se až někam na sever do města jménem Kashi. Jak se později dozvěděl, bylo to několik kilometrů od hranic. Chvíli bezduše procházel městem, až narazil na kasárny. U brány stál upravený a celkem mladý voják, u pasu se mu houpal lehce zahnutý meč, ale jako katana to nevypadalo. Na snědém obličeji vyráželi na povrch krůpěje potu. Došel ke stráži a spustil: „Dobrý den, mohu mluvit s vaším velícím důstojníkem?“ Voják se na něho nechápavě zahleděl a začal něco žvatlat čínsky. Zmatený Alex nevěděl, co říká a nechápavě na něj hleděl. Voják zvedl telefon a někam zavolal. Posunkem ukázal Alexovi, aby zůstal. Během chvíle se u brány objevil jakýsi důstojník, už od pohledu bylo jasné, že to bude velitel. Měl přísný, ale přívětivý výraz v obličeji. Měl asi dost starostí, jelikož už měl několik vrásek a pár šedivých vlasů. Alex ho typoval tak na čtyřicet pět. „Co si přejete?“ Spustil. „Chci se k vám přidat. Nemám, co ztratit, nemám rodinu, nemám vůbec nikoho. Nechte mě u vás pracovat, prosím.“ Odvětil na to Alex. „To bohužel nepůjde, máme dost problémů už takhle, málo jídla a moc lidí. Je mi to líto.“ Otočil se na odchod, ale Alex se nenechal odbít: „Já už se nějak o sebe postarám.“
Najednou se ozval poplach. „Tak co? Můžu vám jít pomoct?“ Optal se důrazně. „Ok. Uvidíme, co ve vás je.“ Alex se přidal ke skupině vojáků v lehké plátěné zbroji. Všichni naskočili do náklaďáku a rozjeli se na bojiště. Celou cestu na Alexe koukali dost divně. Alex si toho nevšímal. Byla noc a Alex věděl, kdo je asi nepřítelem. Po chvíli se dostali na místo určení. Celkem početná skupina upírů se dostala přes čínskou zeď a chystala se na město. Vojáci tasili. Alex stál za nimi. Nelítostně na upíry seslal ledovou bouři, čímž velký počet zlikvidoval. Najednou uviděl, jak se k velitelovi blíží jeden z nich. V mžiku mrštil ledový bodec do hrudi upíra a ten se rozpadl na prach. Poté z nebes začali létat kameny. Upíři byly odraženi.
Po návratu do kasáren za Alexem přišel velitel. „Byl jsi fantastický, chlapče.“ Radoval se. „Jestli chceš, zůstaň. Pro takové bojovníky máme vždy místa dost.“ Alex smutně řekl: „Moc vám děkuji, velice si toho cením.“ Odešel do pokoje, kam ho dovedl velitel, umyl se a šel si lehnout.
Mistr usedl k meditaci. Spojil se s duší Joa: „Joe, druhá část mého plánu je tady.“ Joe mlčky přikývl. Hovořili spolu v krajině míru, kam nemohl nikdo jiný než oni dva. „Pošlu tě zpět na zem, ale za žádnou cenu, to ti povídám, se o tobě nikdo nesmí dozvědět, dřív než bude nezbytně nutné. Hodně štěstí, synu.“ Mistr zaměřil svou energii na Joeovu duši a tělo. Srdce mu začalo pomalu bít.
Joe pomalu vstal a rozhýbal se. Připevnil si meče a vydal se na cestu. Vyšel z chrámu ven a stopl si vůz. „Dobrý večer, nejedete náhodou do Lhasy?“ Zeptal se Joe. „Jo, jedu kousek od ní. Naskočte si.“ Lišácky na něj mrkl řidič. Cesta byla poklidná a rychlá. „Tak pane, tady musíte vystoupit. Tady totiž bydlím.“ Oznámil řidič. „Děkuji mnohokrát. Nashledanou.“ Vystoupil a rozhlédl se. Řidič za ním ještě zavolal: „Jděte dál po téhle silnici, Lhasa je asi 2 km. Mějte se.“ Zamával. Joe kývl hlavou. Cesta byla klidná. Foukal jemný vánek. Joe si uvědomil, že to vše najednou prožívá úplně jinak. Jako by cítil víc než před tím. Vše bylo najednou jiné. Neuměl si to vysvětlit. Po půl hodince dorazil do města. Okamžitě zamířil k domu Tif. Potichu přistoupil k oknu ve kterém se svítilo, byla to její ložnice. Nakoukl dovnitř a naskytl se mu velice bolestivý pohled. Tif seděla na posteli, obličej v dlaních a brečela. Joe měl neskutečné cukání zaklepat na to okno, utřít jí slzy, obejmout jí, za vše se jí omluvit, vysvětlit jí to a už ji nikdy neopustit, ale věděl, že přesně tohle prostě nemůže udělat. Musel být silný, i když mu to trhalo srdce. I přes okno byly slyšet její hlasité vzlyky. Joe cítil, že mu po tvářích začali stékat slzy. Udělal krok zpět, zakopl a spadl na plech, který udělal rachot. Okamžitě se schoval za strom, neboť Tif se zvedla z postele, přistoupila k oknu a otevřela ho. Rozhlédla se a pak ubrečeným hlasem špitla: „Je tu někdo?“ Když uslyšel její hlas, tak se schoulil, chytl se za kolena, které měl u brady a rozbrečel se jako malý kluk. Tif mezitím zavřela okno a vrátila se na postel. Joe byl v tu chvíli naprosto nepoužitelný, ale věděl, že prostě teď nesmí, nesmí za ní jít. Ještě jednou zašel k oknu a zašeptal: „Promiň. Já se vrátím. Miluju tě.“ Pak odešel. Stopl si vojenský náklaďák, který ho odvezl na jižní hranice. Dostal se z Číny a vydal se do boje.
„Pane, armáda je připravena, čekáme už jen na váš rozkaz.“ Pronesl Mike. Hellbreath se zasmál: „Konečně! Skoncujeme s tou rasou ubožáků. Zaútočte pozítří na zeď u města Tuotuo Xu, nedaleko od Kashi. Tam je jejich slabé místo.“ Promnul si ruce a ještě jednou se samolibě zasmál. „Rozkaz, pane.“ Usmáli se Mike i Lucy.
Joe se dostal k jednomu upírskému táboru, pomalu proklouzl dovnitř. Schoval se za jeden z větších stanů. Vyčkával a analyzoval situaci. Aniž by to věděl, tak stál vedle velitelského stanu. „Okamžitě se přesuňte na Severo-západní hranici k městu Tuotuo Xu. Přepínám.“ Ozval se hlas z vysílačky. „Proč se máme přemisťovat? Sotva jsme dorazili a rozbili tábor. „Chystá se dobití. Konec.“ Hlas ve vysílačce utichl, stejně tak šum v ní. Najednou se rozezněla poplašná siréna. Joe si lehl a vyčkával. Kousek od něho se začali shromažďovat upíři. Napočítal jich dvacet. „Takže taková malá jednotka.“ Řekl si v duchu. Velitel mezitím opustil svůj stan. Toho Joe využil a vplížil se do něj. Přeladil vysílačku a oznámil Čínské armádě co se chystá. Potom vysílačku zničil. Joe vylezl. Klidným rozvážným krokem se blížil k nástupišti, kde měl proslov jejich velitel. „Milí bratři, začněte balit. Chystá se velká a asi poslední bitva, takže sebou hoďte, ať tam dorazíme včas!“ Poručil. Joe zastavil s rukama za zády a pronesl: „Já bych řekl, že tam asi budou postrádat jednu jednotku.“ „Co si myslíš, že děláš, ty lidskej červe! Na něj!“ Rozkázal překvapený upír a rozeběhl se do stanu, jelikož poznal o koho se jedná. Musel to hlásit svému velitelství. Upíři se rozeběhli. Joe vytvořil na zemi malý plamínek, a když se k němu začali přibližovat, tak z něho udělal ohnivou clonu. Joe tasil a prošel jí. Začal nemilosrdně sekat hlavy, ale když zbývala ještě tak polovina začali mu docházet síly, přeci jen teď určitou dobu jen ležel. Protivníci si toho všimli a chtěli této výhody využít. Ale najednou z dai-katany vyšlehl plamen, začala hořet a dodala Joeovi potřebnou energii. Dokázal to, ale ještě ho čekala poslední překážka. Jejich velitel. Ten tasil a pronesl. „Fajn maestro, máš to dobře promyšlený, ale to je ti k ničemu. Žádný triky, jen čistý boj, ok?“ Joe mlčky přikývl. Meč mu zhasl a začal boj. Joe se stále víc a víc dostával pod tlak. Stále ustupoval a jen se bránil. Špatně vykryl útok soupeře a ten ho potrestal. Zranil mu levou ruku. Bolestí pustil wakizashi. Zakopl a spadl, jen tak tak se vyhl smrtící ráně, odkulil se pryč a vstal. Vykryl další tvrdou ránu. Udělal úskok stranou a probodl upírovi z boku hrudník, ten se na něho podíval z vyděšeným výrazem ve tváři. Joe zajel mečem o kousek níž a upírovi nebylo pomoci, rozpadl se na prach. Joe se sesunul na zem a chvíli to rozdýchával, pak v jednom ze stanů našel lékárničku a ošetřil se.
V kasárnách se začalo vše nějak moc hýbat. To se Alexovi moc nezamlouvalo, zašel tedy za velitelem, aby zjistil, co ten rozruch způsobilo. „Co se děje, pane?“ Velitel odsvětil: „Prý se chystá velký útok na Kashi, musíme být připravení! Během dneška zítřka se tu sejdou téměř všechny vojenské síly Číny. Počkáme si na ně u města Tuotuo Xu. Je to na sever odtud. Docela dobré strategické místo na obranu. Také to je jediné místo, odkud by se mohli nepozorovaně dostat až sem. Radši se drž při mně, ať víš co se děje. Od chlapů se toho asi moc nedozvíš.“ Alex sklonil hlavu, probíhalo jí spousty myšlenek. „Čím jsem si zasloužil tu přízeň?“ Optal se nesměle. „Zachránil si mi život, cožpak si zapomněl? Krom toho jsi výborný bojovník. Teď už se jdi vyspat.“ Mrkl na něj přátelsky. „Dobrá, pane.“ Odpověděl Alex a odešel do svého pokoje. Tam si klekl před postel a spustil: „Pane Bože, vím, že jsem se k tobě nikdy nemodlil, nikdy jsem nevěřil. Ale osud mi rozšířil obzory, víra je to, co nás všechny může zachránit. Tak tě prosím, dej mi sílu, dej ji nám všem. Dej lidstvu šanci žít.“ Potom si šel lehnout, jenže usnout bylo nad jeho síly, neboť musel myslet na Miky a Lucy, ale to nebylo to, co ho tak tížilo. Tou tíživou myšlenkou byl Joe. Alex se nemohl zbavit té nesmírné bolesti, té ztráty a pocitu prázdnoty. Joe byl jeho nejlepší přítel. Vzpomínal jak se setkali poprvé. Živě si dokázal vybavit jak Joe otevřel to kupé a jak se nesměle zeptal zda mají volné místo. Byl tak tichý a uzavřený. Z jeho očí vyzařoval klid, rozhodnost a vyrovnanost. Vždy si věděl rady, vždy ho dokázal dostat z průšvihu. Alex si uvědomoval, že teď je to všechno na něm. Jeho pobočník byl mrtev a bitva věků na obzoru. Po dlouhém přemýšlení a vzpomínání se mu podařilo usnout.
Tif se šla kouknout z okna, viděla jak všichni vojáci opouštějí město. Netušila, co se děje, netušila, že je to možná posledních několik dní jejího života, i kdyby to věděla, tak by jí to asi v tu chvíli bylo jedno. Oblékla si kabát a vydala se do práce, kde se teprve dozvěděla, co se děje. Ani ji to nijak nepřekvapilo.
„Musím se dostat na to místo dřív než bude pozdě!“ Řekl si nahlas Joe. Kousek dál byl džíp. Joe do něho nasedl a nastartoval. Uvědomoval si, že sám neví jestli to stihne, ale musel se o to pokusit. V tu chvíli nevěděl, že v té bitvě bude hrát značnou roli jeho nejlepší přítel. Netušil, co všechno se může stát. Ale jednu věc věděl jistě, že pokud to nestihne, tak vše za co bojoval padne, vše v co věřil se rozpadne.
Bylo krásné slunné odpoledne a Alex seděl v lotosovém sedu na kraji kasáren na travnatém místě. Tváří ke slunci. Nechal padat paprsky teplého slunce na jeho líce. Užíval si toho tepla. Moc dobře si uvědomoval, že je to možná naposledy. Snažil se koncentrovat veškerou svou energii do sebe a svého meče. Věděl, že své schopnosti bude potřebovat víc než kdy předtím. „Alexi!“ Ozvalo se za ním. „Ano, pane?“ Odpověděl vyrovnaně. Velitel mu položil ruku na rameno. „Pojď se posilnit, čeká nás dlouhá bitva. Zvědové viděli nepřítele. Není daleko. Večer budou u Tuotuo Xu. My tam musíme být také.“ Alex přikývl a odebral se do jídelny. Bylo tam tisíce vojáků. Alex nepociťoval chuť k jídlu, ale najedl se. Potřeboval energii.
V dobu, kdy Alex jedl byl Joe za polovinou cesty. Věděl, že ho čeká ještě hodně dlouhá cesta a nebyl si vůbec jistý, zda jede včas. Měl velké obavy, že jede pozdě.
Tif byla s ostatními věřícími v chrámu a modlila se za osud jejího lidu.
Poté, co se všichni vojáci posilnili, vydali se na cestu. Pro některé na cestu smrti. Ve tvářích vojáků byla vidět nejistota, ale také odhodlání padnout, pro svého velitele, padnout pro svou rodinu, pro svou zemi. Bylo z nich cítit, že udělají pro svou vlast vše. Sálala z nich hluboká vyrovnanost, zároveň ale i strach. Těsně po setmění dorazili do soutěsky nad Tuotuo Xu. Teď je čekalo to nejhorší. Čekání na nepřítele. Čím delší bylo, tím více nervozity to přinášelo.
Joe už začínal být nervózní. Věděl, že bitva může každým okamžikem začít a on ještě nedorazil. Byla před ním ještě tak hodina cesty, možná i víc.
„Je tu okamžik, na který jsme dlouho čekali. Žili jsme jako nicota už dost dlouho. Už se nebudeme muset bát o svoje životy. Budeme žít navěky a nikdo nás už nebude ničit. Už moc dlouho jsme ti druzí. Ode dneška budeme vládnout my celému světu. Skoncujeme s tou bandou ubožáků, co si říkají lidé. Kashi je slabé, je tam jen malá jednotka. Jakmile padne Kashi. Padne postupně celá Čína a svět bude patřit nám. Ha ha hádá! Máme je v hrsti, už jim nepomůžou ani svatý“ Hecoval upíry jejich velitel. Jakmile dořekl, tak stiskl tlačítko a Čínská zeď se rozletěla do všech stran. Upíři měli volnou cestu.
Všichni vojáci viděli jak kusy zdi létaly vzduchem. Bylo to vidět i na tu vzdálenost. Začali ještě více nervóznět. Předstoupil před ně velitel. Musel něco udělat, jinak by se mu vojsko nejspíš rozuteklo. „Mí bratři, čeká nás nejtěžší bitva v celé historii lidstva. Nikdy jsme nebyli na pokraji vymření. Vždy se vedli nesmyslné války mezi námi. Šlo jen o nadvládu nad něčím územím. Tohle je něco úplně jiného, tady bojujeme za naše životy, za naše předky, za naše ženy a děti, rodiče a prarodiče, za naše srdce a za naši čest. Tady se nedostanete do zajetí, tady buď zemřete a prohrajete nebo přežijete a zvítězíte. Nemůžu vám slíbit chrabré vítězství, ale můžu vám tu odpřísáhnout, že budu bojovat do posledního výdechu, do poslední kapičky naděje. Dejte do toho boje všechno, veškeré bojové umění. Bojujte svým srdcem. Nepřítel je v přesile, ale Bůh jakoby to věděl, a tak nám na pomoc seslal našeho amerického přítele, Alexe. Alexi, vystup.“ Alex vystoupil z řady. „Alex dokáže ovládat zemní a vodní elementy. Tím máme určitou výhodu, ale ani tak to není všechno. Nikdo z nás neví, co mají schované v rukávu oni. Buďte ostražití a mějte všechny smysly aktivní na 200%.“ Alex si okamžitě vzpomněl na Joa, jak tohle říkal v tom obchodě se zbraněmi. „Pojďme, bratři, a vyhrajme! Dokažme jim, že to my jsme páni této země a že raději zemřeme, než aby si nás mohli podmanit!“ Řval velitel. Od armády se ozvalo mohutné: „Hééééj!“ Země se začala chvět a v tu samou chvíli se na obzoru začala rojit nepřátelská armáda. Byla obrovská! Jak se začala blížit, tak si Alex všiml oblohy. Až do té chvíle byla obloha bez mráčku a hvězdy svítily. Najednou se začali ve víru stáčet mraky, temné mraky. Obloha byla během chviličky už jen temná. Jakoby mraky zmizely a místo nich nastoupila jen temnota. Alexe to trochu děsilo. Nepřítel byl stále větší a větší. Všude ve vzduchu byla cítit smrt a strach. Přesila byla téměř trojnásobná. Upírské vojsko během chvíle stanulo přibližně jeden kilometr od lidí. Jeden z upírů vyšel z řady a pomalu se blížil k veliteli lidí. Když došel, tak spustil: „Můj pán vám nabízí, abyste se vzdali a přijali ho za svého pána a sloužili mu. Můj pán je štědrý, ušetří vaše životy, ale musíte se vzdát!“ Velitel arogantně řekl: „A kde je ten váš pán?! Proč posílá poskoka a nepřijde sám?!“ Odmlčel se. „Vyřiď svému pánovi, že se vám nikdy nevzdáme, nikdy nebudeme sloužit zrůdám!!“ Upír se zašklebil, ale než stihl něco udělat, tak mu velitel bez pohnutí mimických svalů uťal hlavu. Otočil se na armádu a zařval: „Vidíte? Nejsou nesmrtelní!! Zničme je!“ To už se upíři dali do pohybu.
Započala se bitva věků a před lidstvem stála otázka, jenž měla být zodpovězena: Žít či nežít? Alex spustil blizard, ale upírů jako by neubývalo. Způsobil zemětřesení, rozpůlil zem pod částí nepřítele. Zabil jich svou schopností hodně, ale oni se přesto dostali až lidem a začali je pustošit. Bitva nebrala konce. Lidé bojovali jako lvi. Bránili se. Urputně čelili jednomu útoku za druhým. V jednu chvíli dokonce zatlačovali nepřítele, ale ten využil početní převahy a tlačil je zpátky. Alex svým mečem bojoval také. Sem tam se mu ještě povedlo použít své schopnosti, ale začínal být na pokraji svých sil. Bojoval dál. Najednou mu paží projela ostrá bolest a košile se mu začala plnit nepříjemně lepkavou tekutinou. Podíval se a zjistil, že má v ruce šíp. Už nemohl. Najednou ucítil tupou bolest v temeni. Pak se mu rozostřilo vidění, což trvalo jen chvíli než se mu svět zatměl úplně. Alex padl k zemi. Více než polovina lidské armády byla po smrti a druhá začala čím dál rychleji ustupovat. Upíři byli na pokraji vítězství a byli si toho vědomi. Věděli, že ještě chvíli a lidé se vzdají nebo utečou.
Najednou začal hořet měsíc a na skále nad bojištěm se objevila postava s hořícím mečem v ruce. Byl to Joe a jeho dai-katana. Rozeběhl se ze skály dolů, promáchl mečem a z něho vylétl ohnivý bič. Začal nemilosrdně ničit nepřátelskou armádu. Po chvíli vytvořil ohnivý vír, který se nesl krajinou a spálil vše, co mu přišlo pod plameny. V lidech opět zahořela naděje, vášeň po vítězství, ale hlavně začali věřit v obrat. Teď byli upíři ta demoralizovaná armáda, která ustupovala. Lidé se vrhli do útoku včele se svým velitelem. Zničili téměř všechny nepřátele. Zbytek se dal na útěk. Ale Joe, který to sledoval z povzdálí je nechtěl nechat utéct. Z nebe začal padat ohnivý déšť, jenž zničil zbytek nepřátelské armády.
Lidé vyhráli a dávali najevo svou radost a své emoce. Joe neviděl Alexe mezi radujícími si vojáky, ale věděl, že tam někde je. Už z dálky viděl ledový déšť. Hledal mezi padlými vojáky a asi po dvaceti minutách ho našel. Ležel nehybný na zemi, z ruky mu pomalu vytékala krev. Nejevil známky života. Joe padl na kolena. Vzal jeho ruku do své a dal si ji na čelo, začaly mu stékat slzy. Když v tom si uvědomil, že ta ruka je ještě teplá. Přiložil mu prst na krk a nahmatal pulz. Ještě vcelku silný. Vytáhl mu z ruky šíp a zavázal mu ránu. Potom ho vzal do náruče a šel s vojáky zpět do města. Tam se o Alexe postarali v nemocnici.
Alex se probudil téměř po dvou dnech. U jeho postele stál velitel a řekl: „No konečně jsi se probral. Už jsme ani nedoufali. Jak se cítíš?“ Alex začal mžourat. V první chvíli ani nevěděl, kdo na něho mluvil. Podíval se za světlem. Byl krásný slunný den. Na okamžik si myslel, že je v nebi. Pak pomalu začal mluvit: „Co se stalo, pamatuji si, že začal hořet měsíc a někdo mě praštil po hlavě.“ Velitel se jen zasmál: „Tak to si přišel o hodně. Na skále se totiž objevil mladík s hořícím mečem,“ Alexovi blesklo hlavou, že to byl Joe. Jenže ten byl přeci mrtvý. „A smetl upíry. Jen nikdo nezná jeho jméno.“ Alex opět pohlédl z okna. Třesoucím se hlasem tiše řekl: „Já znal jednoho takového člověka. Ovládal oheň a vzduch. Byl to můj nejlepší přítel, ale ten před pár týdny zemřel.“ Do místnosti vstoupila další osoba, Alex to zaregistroval jen periferním viděním. Po celou dobu, co mluvil, koukal z okna. Ode dveří se ozvalo: „To sice jo, ale zase se vrátil.“ Alex ten hlas poznával, ale nevěřil tomu. Opět mu na mysl skočilo nebe. Je mrtvý, proto slyší Joa. Pomalu otočil hlavu: „Joe, jak je to možný?“ Alex pořád nechápal. „Přece bych tě v tom nemohl nechat. Neboj, vše ti vysvětlím, ale teď si ještě odpočiň. Já přijdu dýl.“ Lišácky na něj mrkl a odešel z místnosti. Alex za ním jemně zakřičel: „No to bys měl!“ Zamračil se, ale v zápětí se usmál a znovu usnul.
Joe si sedl a začal meditovat. Spojil se s mistrem. „Teď už se můžeš Tif ukázat, synu.“ Joe nechápavě odsvětil: „Mistře, jak víte, že jsem se chtěl zeptat na tohle?“ Mistr se začal smát: „Znám tě, Joe, znám tě víc než si myslíš. Vím jak tě trýznilo to, že se Tif nemůžeš ukázat. Ale jak vidíš, přineslo to své ovoce. Svůj úkol si splnil bravurně a na Alexe jsem hrdý také. Dokázal ze sebe dostat to nejlepší, co v něm bylo, veškerou dobrotu a lásku k životu a světu. Teď už se začni soustředit na svou energii. Uvidíme se brzy. Tvůj úkol ještě neskončil. Skončila jen první, lehčí část.“ Poté se jejich spojení přerušilo a Joe jen klidně meditoval a načerpával energii.
Druhý den šel za Alexem, aby mu vše vysvětlil. Řekl mu o tom, jak mu Lucy s Mikem viděli do hlavy. O tom, že musel zemřít, aby se toho zbavil. O táboře upírů a cestě kolem hranic. O tom jak viděl Tif zničenou. „Promiň, Alexi, ale dřív jsem se opravdu nemohl ukázat, bylo to až příliš riskantní. Teď už nás čeká jen zjistit, kde se skrývá Mike s Lucy a tím pádem i ten nejvyšší. Neboj, teď už půjde všechno líp, lidstvo má zase naději a tou nadějí jsme my dva.“ Alex zařval: „Ty grázle, víš co jsme se s Tif natrápili? Ta se určitě ještě trápí. Ještě jsi tam určitě nebyl!“ Pak se trochu pousmál a klidným hlasem pronesl: „Mám tě rád, chlape, ale tohle už mi, sakra, nedělej!“ Chvíli na sebe jen tak koukali, pak se začali smát a objali se.
Mike a Lucy se tu hroznou zprávu dozvěděli první. Řekl jim to jeden jediný přeživší upír. „Ježíš marja, jak mu to řekneme?“ Začala panikařit Lucy. „Já nevím ale jedno vím jistě, jsme ve velkým, ale velkým průseru.“ Odpověděl Mike. V té chvíli do místnosti vstoupil Hellbreath. „Máte pro mě dobrou zprávu, mí vůdci?“ Pousmál se nic netušící Hell. „Víte šéfe, věc se má tak.“ Mike se na chvíli odmlčel. „Co se stalo, Miku!?“ Zamrčil se Hell. Mike se díval do země a opatrně spustil: „Pane, stalo se to. Ehm. To. Že naše armáda u Kashi neuspěla. Byli na nás připraveni. Někdo jim musel dát echo o chystaném útoku. Je taky pravda, že nemáme vůbec žádné informace o oddílu z jižních hranic. Boje se nezúčastnil.“ Hell se z hluboka nadechl a jeho ruka vystřelila na Mikův obličej. Ten odletěl přes půl místnosti. „To si děláte srandu, že!!?? To snad není možný!! Vy jste absolutně neschopní! Jak je možné, že jste neuspěli!?“ Řval na ně. Lucy o několik kroků ustoupila a spustila: „Ale pane, my za to nemůžeme. Vy sám jste řekl, že se samotného Alexe bát nemusíme.“ Hell do toho vstoupil: „Takže za to můžu já?! To tím chceš říct?!“ Lucy opět ustoupila a zády narazila na sloup. Hell se pomalu přibližoval dýchal jako rozzuřený býk. Lucy věděla, že musí hodně vážit slova. Nechtěla skončit jako Mike, který se ještě v tu dobu těžce sbíral ze země. Byl otřesený. „To tím nechci říct, pane. My to napravíme, dejte nám trochu času na přemýšlení, prosím. Po druhé už vás nezklameme, přísahám.“ Hell už byl na dva metry od ní a jí se viditelně začala třást kolena. Už byl na několik centimetrů od ní. Klidným hlasem pronesl: „Máte tři dny a tři noci. Vymyslete plán vítězství. Pokud tak neučiníte, vlastnoručně se postarám o to, abyste trpěli, trpěli tak jako nikdo před tím. Přichystám vám muka horší než samotná smrt!“ Poté se otočil a odešel. Lucy šla pomoct Mikovi na nohy.
Joe myslel na Tif. Přemýšlel zda se jí má ukázat hned nebo až to všechno skončí. Miloval ji nadevšechno na světě. Chtěl s ní být každičkou vteřinu až do konce svého života. Na druhou stranu věděl, že osud, který si vybral mu nedovoluje sedět doma. Měl své poslání a to v tuto chvíli muselo být přednější. Jenže city Joa byly tak veliké, tak silné a hluboké, že se ještě ten den musel vydat do Lhasy a Tif vše vysvětlit. Celou cestu se těšil na to jak ji obejme a políbí.
Joe zastavil před jejím domem. Chvíli zůstal sedět. Jeho nohy začaly dřevěnět a on si to nedokázal vysvětlit. Najednou měl hrozný strach. Strach, jež si neuměl vysvětlit. Byl tak intenzivní. Tak silný. Chvíli jen dýchal a nemyslel na nic. Nohy se mu trochu uklidnily. Otevřel dveře a vystoupil. Pomalou chůzi se vydal ke dveřím. Cestou ze záhonku utrhl malinkou bílou růži. Potichu otevřel dveře a vydal se domem za svou milovanou. Našel ji v kuchyni jak zamyšleně hledí do ledničky. Tif si ho nevšimla a stále upřeně koukala do své lednice. Joe chvíli tiše stál a pak protnul ticho: „Ahoj Tif, sluší ti to.“ Tif myslela, že je ve snu, když uslyšela jeho hlas a škubla sebou. Pomalu se otočila a zjistila, že to není sen, nýbrž skutečnost. Ani trochu nechápala jak je to možné, vždyť ho viděla mrtvého, začala se jí motat hlava, a tak si sedla na židli, která stála vedle ní. Mlčela, nebyla schopná ze sebe nic dostat. Nevěděla, co si má myslet. Jestli brečet nebo se smát. Joe se na ni jemně usmál a dal jí růži. Tif si ji vzala přičichla k ní. Hezky zavoněla, ale jí to klidu nepřidalo. Naklonil se k ní, aby jí dal pusu, ale ona se nečekaně odklonila. Stále nevěděla jak je to možné. Chvíli mlčela a pak ze sebe jen vypustila: „Jak víš, že mám ráda bílé růže?“ Joe se pořád usmíval: „Vím toho o tobě daleko víc, lásko moje.“ Tif začaly po tvářích stékat slzy. „Jak? Proč? Já tomu nerozumím, vždyť jsem tě viděla mrtvého. Ležel si v tom chrámu a nedýchal si. Tak jak to, že jsi teď tady?“ Joe jí otřel slzy. „Ano, zemřel jsem, ale jen protože mě to můj mistr poradil a pomohl mi s tím, musel jsem umřít, aniž bych to někomu řekl, abych se zbavil toho, jak mi Mike a Lucy viděli do hlavy. Chtěl jsem tě ochránit, aby se ti nic nestalo. Samozřejmě, že jsem věděl jak ti to ublíží, ale tvoje bezpečí pro mě znamenalo víc než to, že tě to velice zraní. Jasně, že mi to nebylo jedno, ale chtěl jsem o tebe přijít. Pak se do toho vmísilo to, že kdyby věděli o každém mém kroku, tak by tím padlo celé moje poslání a to se nesmělo stát. Taky se to nestalo. Je tomu pár dní, co jsme upíry porazili. Teď už jen stačí zjistit, kde se schovávají Mike, Lucy a hlavní vedoucí. Zničit je jednou pro vždy. Pak už budeme navždy spolu.“ „Né!“ Vykřikla Tif. „Já už takhle nemůžu. Víš čím jsem si teď prošla?“ Joe sklonil hlavu: „Vím to až moc dobře.“ V tu chvíli si vzpomněl jak ji pohřbíval. Na to jak nemohl bolestí ani dýchat. „Já vím na co narážíš, ale já neměla na výběr. Ty tu říkáš jak už jen stačí najít Mika a Lucy. Co když se ti něco stane, nikdy nevíš jakou lest na vás nachystají a vy tam můžete umřít. Co potom? Co potom budu dělat já? Nemůžu počítat s tím, že tě někdo oživí jako mně. To bychom mohli být nesmrtelní, ale to nejsme. Já už prostě nevím, nevím co dál. Mám ve všem hrozný zmatek. Nejsem si ničím jistá.“ Stále jí stékaly slzy po tvářích. Jemně zavzlykala. Joe už asi věděl, proč se mu klepala kolena. Uvědomil si, že to byla možná chyba. „Já, dá se říct také neměl na výběr. A neboj se, když jsme s Alexem došli takhle daleko, tak u to dotáhneme do konce. Mike a Lucy jsou slabí a hlavního vedoucího s Alexem také zvládneme. Nemusíš se ničeho obávat. Já tě miluju a na tom se nic nezmění. Ale jsem znepokojený tím, co jsi mi právě řekla. Určitě tím myslíš nás dva. Čím si nejsi jistá?“ Joe si sedl na židli před ní. Chvíli mlčeli. Tif se dívala do země, Joe na ni. Joe řekl to, co ho první napadlo: „Tif, miluješ mě?“ Ona se pořád dívala do země: „Já nevím, nevím. Dej mi čas.“ Joeovi se do srdce zabodla dýka ze všech nejostřejší. Srdce mu divoce bušilo a on nevěděl, co si má myslet. Věděl, že mu tahle odpověď nestačí. „Snad víš jestli mě miluješ nebo ne.“ Tif stále se dívajíc do země hlesla: „Nemiluju nikoho.“ Sundala prstýnek, položila ho na stůl a zvedla se k odchodu. Joe ji u dveří jemně chytil za loket a otočil si ji k sobě. „Tak mi to řekni do očí. Řekni mi, že mě nemiluješ a vše, co jsme si kdy slíbili, vše za co jsme bojovali, není pravda.“ Poprvé za tu dobu se mu podívala do očí. Joa ten pohled zraňoval ještě víc. Viděl jak jsou vyplakané, unavené. Její panenky se třepotaly. Joe viděl tu neskutečnou bolest. V tuhle chvíli si uvědomil jak moc ji to ničí a ničilo. Zároveň, ale věděl, že ji miluje a nechce ji ztratit. „Já tě…“ Nedořekla a vyškubla se mu. Odběhla do vedlejšího pokoje. Tam se sesunula v křesle, chytla se za kolena přisunula si je k bradě. Začala plakat, vzlykat. Joe vzal prstýnek a prošel kolem otevřených dveří do obývacího pokoje, kde Tif neutěšitelně padaly slzy z očí. Naposledy se na ni podíval a šel. Když procházel kolem ložnice, tak tam položil prstýnek na noční stolek.
Joe usedl za volant. Opřel hlavu o volant. Z očí mu začaly téct slzy. Jeho srdce bylo zlomené a rozlámané na tisíc kousíčků. V hlavě mu začalo běhat tolik otázek, na které chtěl znát odpověď, ale nedokázal vstát a jít si pro ně. Nemyslel na nic, ani na úkol, ani na Alexe, myslel jen na ni. Ta bolest, ta bolest byla nepopsatelná. Nebyl schopen ničeho. Nevěděl, co má dělat. Kam jít. Komu se svěřit a s kým se poradit. Alex byl příliš daleko. Meditaci by nezvládl, aby se spojil s Mistrem. Napadla ho jediná myšlenka. Nastartoval a dojel k nějaké hospodě. Vešel dovnitř a zamířil k pultu. „Dobrý večer. Pronajímáte pokoje na noc?“ Hospodský na to: „Jistě, pane. Bude to 30 dolarů. Ještě nějaké přání?“ Joe na to: „A flašku toho nejtvrdšího, co tu máte.“ Majitel sáhl za bar a podal mu láhev jakési bezbarvé tekutiny. Joe věděl, že alkohol není řešení, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno, chtěl si zajistit stav, kdy o sobě nebude vědět. Alespoň chvíli. Ani se neptal na cenu. Vytáhl stodolarovku a hodil ji na pult. Vzal si klíče a vyšel dřevěné schody nahoru. Odemkl pokoj. Byl malý a zaprášený. Jedna postel, jeden stůl a židle, v koutku místnosti umyvadlo a dveře na toaletu a do sprchy. Joe si toho nevšímal. Sedl si ke stolu a otevřel flašku. Dal si první dlouhý doušek. Okamžitě ho začalo pálit hrdlo a postupně vše čím tekutina procházela. „Bože.“ Zasténal, když už měl polovinu v sobě.
Joa probudilo šílené sucho v ústech. Vstal a v tu chvíli mu hlavou prolétla střepina bolesti a ne a ne přestat bolet. Chytl se za hlavu a pomalu šel k umyvadlu. Pustil studenou vodu a začal pít, pít a pít. Pak si opláchl obličej. Trochu se upravil, ale více méně ze zvyku. Vypadal jako živá chodící mrtvola. Nesršel energií jako dřív. Vrátil se k posteli, a když spatřil prázdnou láhev, kterou sám vypil, udělalo se mu špatně. Začínal cítit pálení žáhy a pomalu, ale jistě mu začaly jícnem stoupat žaludeční šťávy, společně s vodou a alkoholem. Moc dobře věděl, co za několik okamžiků přijde, a tak co nejrychleji došel na záchod. Sotva zvedl prkýnko, tak začal vyprazdňovat svůj žaludek. Když už myslel, že je vše hotové, spláchl, ale v tu chvíli opět začal zvracet. Pálil ho krk. Dávil už jen žaludeční šťávy. Nebolet ho hlava, tak by se do ní začal mlátit a nadávat si jakej je to vůl. Asi po půl hodině strávené nad záchodovou mísou bylo po všem. Spláchl, odešel k umyvadlu, opláchl si obličej a vypláchl si ústa. Poté se šel osprchovat.
Alex začínal něco divného cítit. Tušil, že s jeho přítelem není všechno v pořádku. Nedokázal si to vysvětlit, ale prostě to cítil. Okamžitě zvedl sluchátko, které měl ve svém nemocničním pokoji. Vyťukal telefonní číslo, které si dobře pamatoval. Asi po pátém vyzváněcím tónu se ozval skleslý hlas Tif: „Prosím?“ „Tif? Ahoj, tady Alex.“ Chvíli se odmlčel a v hlavě si přehrál její hlas. „Je všechno v pořádku? Děje se něco?“ Tif se rozvzlykala. „Tif, no tak mluv se mnou, co se stalo? Mluvila si s Joem?“ Trochu se uklidnila, ale stále bylo na hlase poznat, že je nešťastná a skleslá. „J-jo, mluvil-l-la.“ Opět se rozbrečela a nakonec ze sebe vypravila: „My, my jsme se rozešli. Teda já, já,“ přišla delší pauza, při které si otřela uplakané oči. „já se rozešla s ním.“ Alex úžasem otevřel ústa a jediné, co byl schopen říct bylo: „Proboha proč?“ Alex byl v šoku. Tohle absolutně nečekal. Čekal všelicos, ale tohle ani omylem. „To je těžký, Alexi. Nejde to řešit takhle po telefonu.“ Odmlčela se. On stále nevěděl, co říct. Jak reagovat. „Prostě už nemůžu. Už se nedokážu vyrovnat se strachem, který je spojen s Joem. Už nedokážu bojovat s myšlenkou a hlavně představou toho, že jediná a největší láska mého života zemře rukou těch stvůr tam venku. Každičkou sekundou šílím hrůzou, že ho možná někdo mění v upíra. Je jedna možnost jak se toho strachu zbavit. Mít ho u sebe, držet ho, objímat, hladit a líbat. Když jsme spolu, vím, že je v bezpečí. Proto jsem se rozhodla takhle. Teď se bude moci soustředit na svoje poslání. Nebude se muset ohlížet na to, zda jsem v pořádku, jestli mi něco nehrozí. Bůh je mi svědkem, že ho miluju nadevšechno na světě. Kdyby to šlo, tak se klidně nechám zabít, jen když budu mít jistotu, že se mu nic nestane.“ Alex chvíli zpracovával to, co se právě dozvěděl, pak promluvil: „Tif, ty a Joe jste ten nejlepší, nejromantičtější, nespřízněnější pár jaký znám. Jestli jsem si kdy myslel, že existuje pravá, obětavá a věčná láska, tak díky vám. Vždyť vaší lásce nebyla schopna zabránit ani tvoje vlastní smrt. Sama víš, čím si kvůli tomu Joe prošel. Prošel si citovým peklem, peklem tak hrozným, že se až divím jak to zvládl, nedal na sobě nic znát. Jen oči, jeho oči ho prozrazovali na každém kroku. A teď, když jste i smrt porazili, o tebe má znovu přijít? Tahle ztráta, to bude peklo na druhou. S vědomím, že tě miluje a může tě milovat, ale zároveň bude vědět, že to není možné. Proč myslíš, že se ta bitva nakonec otočila a celá Čína si začíná vyprávět o hrdinovi s ohnivým mečem, který odvrátil zkázu lidstva a vrátil mu tak naději? Já ti to povím. Je to proto, že ty jsi jeho hnací silou, ty jsi jeho motivací. Samozřejmě zachránit svět ho také motivuje. Odplata za smrt jeho matky taktéž. Ale tohle vše je na druhé koleji. Díky které by se držel též skvostně, ale bylo by to o dost obtížnější. Ty jsi jeho ostří, ty jsi to hlavní, co ho drží naživu, díky tobě má pocit, že není jen ta nula, za kterou ho všichni v Milwaukee měli. Aniž by sis to uvědomovala, tak mu dáváš neskutečnou sílu a odhodlání. Dáváš tím sobě i světu šanci na záchranu. Jestli se to otočí k dobrému, tak jen díky Joeovi, díky Joeovi a tobě. Tohle ho zdrtí, je to pro něj horší než zajetí a mučení. Utnula si jeho hnací sílu. Nechci tě tu nijak obviňovat. Bože, já vím, že ho miluješ a ty sama si mi to řekla. Nevěřím tomu, že i když si mi řekla, čeho se chceš vyvarovat, nevěřím, že o něj nebudeš mít stejně strach a obavy. Tak ho najdi a řekni mu, že si to nemyslela vážně. Řekni mu, co k němu cítíš. Nebudeš se trápit s vědomím, že si udělala největší chybu svého života.“ Tif se opět rozbrečela: „Bože, Alexi, asi máš pravdu, ale nejde to, prostě to nejde. Nemám na to sílu. Bojím se toho. Vím, že bez něj zešílím steskem a samotou, ale s ním umřu strachem o něj. Svět zachraňujete spolu, ty se mi o něj postarej. Máš na vývoji těchto dějin také velkou zásluhu. Dávej na sebe pozor a dej pozor i na Joa. Musím končit. Ahoj.“ Než Alex stačil něco říct, tak položila. Zvedl se a oblékl se. V tu chvíli se otevřeli dveře a tam stála sestra: „Kam máte namířeno, mladý muži?“ Alex sebou škubl. „Pryč, sestřičko, pryč. Můj nejlepší přítel mě potřebuje.“ Sestra se přísně zatvářila a řekla: „Tak to nepůjde, ještě nejste úplně zdráv.“ Alex se dooblékl, vzal si svůj meč a sestru odstrčil se slovy: „Já se neptám. Já to oznamuji. Na viděnou.“ Rychle opustil nemocnici a dostal se do kasáren, kde si půjčil auto a vydal se směr Lhasa.
Joe prozvracel celý den. Ve chvílích, kdy nebyl u záchodové mísy, ležel v posteli a usínal. Jenže pokaždé když zavřel oči, viděl ji jak mu říká ta srdcervoucí slova, jak mu láme srdce a sobě také. Nevěřil tomu, že by to mohla, byť na sebemenší okamžik, myslet vážně. Ne! To prostě nebylo možné. Chtěl vstát, jít za ní, popadnout jí a vášnivě jí políbit a říct ji, že jestli to myslela vážně, tak ať to znovu řekne a to přímo do očí. Ano! Když jí toto Joe řekl, tak ona to neudělala, vyhýbavě odpověděla, že nemiluje nikoho. Pokusil se vstát a jít, ale došel jen k záchodu, jelikož přecitlivělému žaludku se rychlá změna polohy nelíbila. Joe si uvědomil, že to nebude asi nejlepší nápad a vrátil se do postele. Tentokráte už to bylo naposledy, co se musel vracet. Usnul. Probudil se večer. Byla už noc. Odebral se do koupelny a pustil na sebe ledovou sprchu, ta ho tak překvapila až mu naskočila husí kůže, ale dokonale ho probrala. Přidal trochu teplé vody, ale jen nepatrně, aby voda nebyla tak ledová. Stál pod tekoucí sprchou. Rukama se opřel o stěnu kachlíčkované zdi a nechal proud vody padat na jeho hlavu, záda. Prázdnota, ano, prázdnota. To bylo to, co mu trýznilo srdce a duši. Nedokázal se toho hrozného pocitu zbavit a přitom by měl, jelikož jeho poslání bylo to nejdůležitější, ale vysvětlete toto zlomenému srdci. Potřeboval tam Alexe, aby se měl o koho opřít, ale ten tu nebyl a Joe mu nechtěl volat. Po chvíli vypnul sprchu, osušil se, oblékl se, vzal si věci a sešel dolů. Vrátil klíč. Objednal si jídlo. Suchou rýži a vodu. Pomalu to snědl. Čekal, kdy mu to žaludek bude chtít vrátit, nestalo se tak. Když dojedl, nechal na stole peníze a odešel.
Alex byl na cestě už několik hodin, věděl, že se blíži ke Lhase, ale už byla noc, věděl, že čím dřív tam bude, tím líp. Nevěděl, na co Joe myslí. Jen věděl, že s ním není něco v pořádku, jen to nedokázal identifikovat. Musel se tam dostat, co možná nejrychleji než se stane něco hrozného. Při těchto myšlenkách se dostal do Lhasy. Teď ho čekala ta nejhorší část a to najít ho. Nevěděl, kde ho má hledat. Ale začal s místy, kde by mohl přespat. Po několika planých pokusech se dostal do hospody, kde Joe strávil noc. Hospodský ho podle popisu poznal a řekl, že odešel přibližně před hodinou. Byla jedna hodina ráno a Alex našel alespoň malou stopu. Rozloučil se a vyšel ven do ulic.
Joe se bezmyšlenkovitě plahočil ulicemi Lhasy. Díval se na nebe. Bylo tak jasné, tak krásné. Zdálo se, že je nebe poseto hvězdami víc než kdy jindy. Měsíc byl v úplňku, zářil a osvětloval Joeovi cestu. Nedokázal myslet. Nedokázal nic. Bezmyšlenkovitě došel k útesu nad řekou. Stál a přemýšlel nad tím, že to všechno skončí. Proč by se měl starat o to, co bude se světem. Vždyť k němu svět taky dvakrát štědrý nebyl. Sebral mu vše, co miloval. Neměl nic! Nic! Sebelítost vypustila své kořeny a snažila se Joa zničit. Stál tam a pomalu začínalo vycházet slunce. Rozlévalo své paprsky po krajině. Bylo rudé jako snad nikdy před tím. Joe se díval do jeho paprsků a začínal být blíž a blíž ke skoku.
Alex procházel ulicemi a nevěděl, kde hledat. Pak ho napadlo, co když si chce něco udělat? Joe byl typ člověka, do kterého by to nikdy neřekl, ale co když? Okamžitě se vydal na kraj města, kde teče řeka a nad ní jsou útesy. Když došel na most a podíval se nalevo do sebe, tak v dáli viděl osobu. Bylo mu jasné, že ho našel. Rozeběhl se. Nemohl ztratit ani minutu identifikováním. Nevěděl, kolik má času, tak radši počítal s tím, že málo. Modlil se k bohu, aby nepřišel pozdě. Začalo svítat. Alex viděl ty samé paprsky jako Joe. Běžel po kamenité cestě, co to jen šlo. Zakopával, padal, ale vždy se zvedl a běžel dál. Konečně k němu doběhl. Byl od něj přibližně dvacet metrů. „Joe!“ Zařval Alex, když viděl jak Joe zvedá nohu ke svému poslednímu kroku v životě. Joe položil nohu zpátky na zem, ale neotáčel se a nepromluvil. „Sakra, Joe, k čemu se to tady chystáš?!“ Joe zvedl hlavu a pohlédl do slunce. „Chci to skončit, Alexi. Už nechci, nemůžu. Prostě to nedávám. Jsem prázdný. Moje nitro je prázdné. Vše se sesypalo jako domeček z karet a já nemám sílu.“ Alex se pomalu přibližoval. „Děláš si srandu? Tohle přece nemyslíš vážně. Zažil si horší věci než je tohle. Tiffany udělala, co udělala. Sama toho lituje. Ten tlak tady je moc velký. Na nás všechny, ale tím, že uděláš tohle nic nezměníš. Vlastně změníš, vše změníš k horšímu. Zabiješ sebe a zabiješ naději světu. Získal si Dai-katanu, si potomek čínského hrdiny a myslíš, že on se takhle zachoval? Přestaň se litovat a podívej se na to trochu jinak. Víš, řeknu ti něco, co už dávno víš. Svět není jen slunce a duha. Je to hodně zlý a tvrdý místo, a i když si sebesilnější, srazí tě na kolena a nechá tě klečet, když to připustíš. Nikdo nedává tak tvrdý rány jako život. Ale nejde o to, jak inkasuješ, tady jde o to, kolik ran uneseš a přesto se znovu zvedneš, kolik ran dokážeš příjmout a nezastaví tě. Jenom tak se vítězí. Chce to znát svoji cenu a jít houževnatě za svým, ale musíš umět snášet rány a ne si ztěžovat, že nejsi tam, kde si chtěl být a ukazovat na toho nebo na toho, že to zavinili. To dělají zbabělci a to ty nejsi. Jsi lepší!“ Alex téměř křičel, poté ztišil svůj hlas. „Já tě budu mít vždycky rád, ať se stane cokoliv. Jsi můj nejlepší přítel. Jsi moje jediná rodina. Ale dokud nebudeš věřit v sám sebe, budeš živořit. Sám moc dobře víš, jaké je všechno ztratit. Přesvědčuješ se o tom každičký den, ale za každým mrakem je slunce, jen ho musíš umět hledat. A ty to umíš, Joe, umíš to. Jen se ta tvoje bolest dostala moc na povrh. Ale já jsem tady a ponesu ji s tebou. Od toho jsem tu a od toho si tady ty. My dva jsme nadějí pro tenhle svět. Naučil si mě, abych hledal dobrotu v lidech a já ji hledám. Věřím, že si lidstvo zaslouží šanci. Vše co ti dal Mistr, ty dáváš mě. A já se, sakra, chci naučit žít a ty mi v tom pomáháš. Tak co? Ještě sis to nerozmyslel? Já bych řekl, že bychom toho tady mohli nechat a jít na pivo, co říkáš, kamaráde, bratře můj?“ Joe byl pořád zády. Během toho, co říkal Alex sklonil hlavu a začali mu vlhnout oči. Alex k němu přistoupil a chytl ho kolem ramen. „Máš pravdu. Byla to jen slabá chvilka. Díky, že si přišel, díky, že si mě podržel ve chvíli, kdy jsem to potřeboval ze všeho nejvíc. Nevím jak víš o mě a Tif, ale na tom nesejde. Takhle ke mně ještě nikdo nepromluvil. Potřeboval jsem to.“ Joe ho pevně objal. Pak dodal: „Můžeme jít kamkoliv, jen nechci pít alkohol.“ Alex se začal smát a Joe se k němu přidal. Pomalu se vydali zpátky do města.
Dlouhou dobu šli jen mlčky ulicemi Lhasy. Slunce bylo vysoko nad nimi a svítilo stále stejně. Alex přemýšlel o tom, kudy se jejich cesta povine. Jak dlouho ještě budou muset žít ve strachu a věčném napětí. Neměl rád boj, ale věděl, že bojovat musí. Musí stát po boku Joa, který ho teď potřebuje víc než kdy jindy. Zkoušel na to nemyslet, jenže jakmile se mu to začalo dařit, tak uviděl všechno to zlo, co se mu stalo. Když si vzpomněl, že tomu není tak dlouho, kdy byl ještě dítě a běhal po lese s klackem, v té době jeho mečem. Kosil bambusy, jeho nepřátelé a teď to bylo doopravdy, jako by se jeho hry měnily ve skutečnost. Ta bolest, to všechno utrpení. Už chtěl, aby bylo po všem. Věřil v jejich síly a věřil, že už to nebude trvat dlouho.
Joe nemyslel na boj, nemyslel na mámu, opět byl myšlenkami u Tif, ale tentokrát v tom nebyla žádná sebelítost, věřil, že jakmile to zlo skončí, tak bude vše zase tak jak má být, vše bude v pořádku. Přemýšlel nad tím, proč je v jeho knize osudu tolik úskalí, přemýšlel kudy jeho stezky životem ještě povedou. Viděl to v jasných barvách. S Alexem zvítězí a svět bude mít pokoj. Netušil jak by se jeho cesta odvíjela, kdyby tenkrát mámu přemluvil a na ten tábor nejel. Byl by ještě naživu? Byla by ona naživu? Ale začínal si uvědomovat, že to tak asi vše má být, že je to jeho osudem. „Osud, jak zvláštní, že se lidé odvolávají na osud, když jsou hnáni do rohu.“ Prohlásil z ničeho nic Joe. Alex zabraný do svých myšlenek se probudil. „Promiň, co si to říkal.“ Joe se pousmál: „Říkám jak zvláštní je, že se lidé odvolávají na osud jakmile jim začne týct do bot. Jenže co když tu ten osud je, co když je život jen svíce, která pomalu ale jistě od narození ubývá. Nikdo neví jak dlouhou má svíci a spousta lidí vkládá svůj život do rukou osudu, jenže málo lidí se nesnaží účastnit na psaní svého osudu.“ Alex se chvíli zamyslel a pak řekl: „Třeba mají strach. Strach, že když se pokusí vzepřít osudu, tak za to tvrdě zaplatí a nechávají se unášet na křídlech klidu a nezasahování. Možná je to paradox, ale podívej se na nás, nechtěli jsme umřít a kolik se nám toho stalo, třeba je to náš osud a třeba je to odplata za to, že jsme se vzepřeli. Ale pokud chceme znát tenhle příběh do konce, musíme udělat další krok. Teď už nelze udělat krok zpět, musíme jít dál. To je v tuto chvíli náš úděl.“ Oba se ponořili zpět do svých myšlenek.
Joe začínal mít šílený pocit neznámé úzkosti a strachu, ale nevěděl z čeho. Došlo k dalšímu útoku? Stalo se něco Tif? Nebo snad něco jiného?
Najednou se mu začalo dělat černo před očima a svět se s ním začal točit. Pomalu opatrně šel nejprve do dřepu, pak se posadil, až nakonec omdlel. Najednou viděl dva obrazy, které se prolínaly. Viděl hrad, starý hrad, který vypadal jako mohutná anglická stavba a zároveň viděl Lhasu zahalenou v temnotě. Snažil se ty obrazy uchovat a analyzovat, ale nic ho nenapadalo.
„Joe, sakra Joe, prober se!“ Cloumal jím Alex. Joe pomalu otvíral oči. Chvíli přemýšlel, kde je a co se stalo. Koukal zmateně na Alexe a ten se díval na něj. „Co je, brácho?“ Joe se pomalu postavil na nohy. V tu chvíli si vzpomněl na ony výjevy, které měl. „Promiň, Alexi. Udělalo se mi černo před očima a asi jsem omdlel, ale nebyla to obyčejná mdloba. Viděl jsem dva obrazy. Nějaký hrad a Lhasu zahalenou v temnotě, nevíš co by to mohlo znamenat? Těsně před tím než jsem omdlel, tak jsem pocítil hroznou úzkost, že se něco stane, ale nevěděl jsem, co to je, pak tohle. Je to znamení, něco se chystá!“ Alex se chvíli zamyslel snažil se přijít na to, co by to asi mohlo znamenat, jenže ho nic nenapadalo. „Třeba se jen potřebuješ prospat. Půjdem do hotelu a odpočineme si. Pak vyřešíme, co dál.“ Joe pokýval hlavou k souhlasu a vydali se směrem k hotelu.
V polovině cesty najednou změnil směr. Alex se na něj zmateně podíval a než stačil něco říct, tak mu došlo kam jdou. „Proč jdeme k Tif, Joe?“ Joe se pousmál a odpověděl: „Chci mít jistotu, že je v pořádku. Nepůjdeme dovnitř, ani o nás nebude vědět, ale ty obrazy, ta úzkost. Prostě se musím přesvědčit, že je v pořádku a nic jí nehrozí.“ Alex ho přátelsky poplácal po rameni, aby vyjádřil svůj souhlas.
Došli k jejímu domu. Vypadal klidně a útulně, ostatně jako pořád. Byl dobře udržovaný. Nenápadně se dostal k přením oknům, kterými bohužel nebylo nic vidět. Obešli dům, bylo krásné sluneční odpoledne, takže museli dávat pozor, aby Tif nebyla za domem, kde často sedávala a četla si. Nikdo tam nebyl. Joe došel k oknu a nahlédl dovnitř. Vše vypadalo v pořádku, ale po Tif ani stopy. Byla neděle a v práci být nemohla. Začínala se v něm opět budit ta neznámá úzkost, která ale během chvíle zmizela, protože slyšeli zarachotit zámek. V mžiku byli za rohem. Tif vyšla ze dveří. Měla unavený výraz ve tváři. Joe viděl první vrásky. Moc se za ní chtěl rozeběhnout, ale věděl, že by to nemělo smysl. Jejich čas teprve nadejde, ale teď ne. Tif došla ke svému proutěnému křeslu, které stálo pod košatým stromem. Na stůl položila tác se sklenicí a džbán s vodou. Pohodlně se usadila a otevřela knížku. Joe na ni stále koukal, věděl, že ho nevidí. Alex mu klepl na rameno, počkal až se Joe otočí a hlavou mu naznačil, že je čas jít. Joe přikývl, ještě naposledy se podíval na Tif. Smutně se pousmál a šli.
Chvíli mlčky šli a pak Alex promluvil: „Neboj, kamaráde, však ono to bude zase všechno v pohodě. Teď se ale musíme vypořádat s naším úkolem.“ Lišácky na něj mrkl a usmál se. „Však já vím.“ Musím se spojit s Mistrem. Ty obrazy něco znamenají.“ Alex opět přikývl.
Když dorazili do hotelu, bylo kolem jedné odpoledne. Zatáhli závěsy a pustili dovnitř tmu. Oba se potřebovali prospat, aby mohli přemýšlet, co dál. Usnuli takřka hned jak ulehli.
Nad Lhasou se začala sbíhat temná mračna, ale nebyla to bouřková mračna, nýbrž mračna přinášející temnotu a zkázu.
Mike a Lucy přišli za Hellbreathem s myšlenkou, která se nezdála být až tak špatnou. Mike spustil: „Pane, máme nápad jak se bez násilí dostat přímo do Lhasy.“ Hellbreath se na ně otočil od výhledu na krásnou přírodu v okolí jeho nového sídla, krásného hradu, kde žilo mnoho anglických králů. „Poslouchám.“ Než stihl Mike něco říct, tak spustila Lucy: „Podle dochovaných knih je tady na hradě teleportační zařízení, které v 15. století vynalezli nějací alchymisté společně s mágy. Podle jejich spisů je potřeba velké síly k otevření brány. Sloužilo to..“ Hell ji přerušil: „Mě nezajímá k čemu to bylo, jak se to dá otevřít a jak nás to dostane do Lhasy.“ Lucy sklopila hlavu a pokračovala: „Jedině vy ji můžete otevřít, není to složité. Na nádvoří brána, on je to spíše takový oblouk. Musíte se soustředit na místo určení a pak ji pomocí magické vlny otevřít. Máte na to sílu, studoval jste zde prastarou magii.“ Hell se zamyslel a kýval při tom hlavou. „Nemá význam tam vodit velkou armádu. Půjdete tam vy! Dám vám sebou 20 mužů. Přivedete mi sem tu Joeovu couru. Nebudu s ním bojovat tam. On bude bojovat tady. Až se tam dostanete. Chytíte tu holku. Zapálíte pár domů, zabijete pár lidí. Vaše bojová jednotka už se vracet nebude. Chci, aby Joe viděl, jak ji berete teleportem zpátky!“ Mikovi i Lucy se rozzářili prázdné oči.
Temnota pohltila už celé město. Joe vstal jako první. Usedl k meditaci a začal se koncentrovat. Po chvíli již každou buňkou svého těla meditoval. Snažil se spojit s Mistrem. Na krátký okamžik se mu to povedlo, ale pak spojení skončilo. Další divná věc. Přestal meditovat a vstal. Došel k oknu a vyhlédl, venku byla tma. Podíval se na hodiny, které vyseli na zdi. Bylo pět hodin odpoledne. Něco na tom nesedělo. Vzbudil Alexe a ukázal mu co spatřil. „Divný.“ Prohlásil Alex. „Alexi, zkoušel jsem se spojit s Mistrem a nešlo to. Ten obraz temnoty nad Lhasou, to je ono, něco se děje!“ V tu chvíli začala městem znít poplašná siréna, která označovala napadení města. Oba viděli jak začíná hořet několik domů. Joe si v tu chvíli uvědomil, že to není moc daleko od Tif! Vzal si věci a vyběhl z pokoje. Alex mu byl v patách.
Hell stál několik metrů od brány dlaně měl několik desítek centimetrů od sebe. Začal něco předříkávat se zavřenýma očima. V prostoru mezi dlaněmi se začaly sbíhat malé černé krystalky. Během chvíle to byla černá pulsující koule. Hodil ji směrem na teleport. Koule se v půli cesty začala rozpínat až na velikost otvoru brány a zastavila se v ní. „Jděte a přiveďte mi tu holku. Máte skupinku elitních bojovníků, využijte jich!.“ „Ano, pane!“ Řekli oba najednou a vstoupili, za nimi dvacet bojovníků.
Tif byla skoro celé odpoledne na své zahrádce a četla si. Když začala padat temnota, odešla domů, pečlivě za sebou zamkla. Posadila se do obýváku a myslela na Joea, co asi dělá, zda je v pořádku. Byla smutná, hodně smutná. Chtěla ho mít u sebe, ale věděla, že to už není možné. Ve chvíli, kdy se začala cítit v bezpečí, začala houkat siréna. Rozklepala se, nevěděla, co se děje.
Joe s Alexem běželi jak rychle jen mohli zaběhli za barák a Joe v mžiku tasil, před ním stál troll. „Né, Joe, né!“ Vykřikl Alex, neboť právě poznal svého trolla z jeskyně. Troll před Alexem poklekl a sklonil hlavu. „Joe, to je ten troll z jeskyně z Indonésie, jak se sem mohl dostat?“ V tu chvíli se před nimi objevil šaman a promluvil: „Tady, chlapci, posílám vám pomoc. Našel jsem ho v jeskyni. Mluvím jazykem trollů a on mi řekl, že tě musí chránit, Alexi. Tak tady je. Ale teď pospíchejte, Tif je v nebezpečí. Jsou tu, Mike a Lucy otevřeli prastarý portál v Anglii! Musíte být rychlý!“ Pak zmizel. Joe tasil svou dai-katanu. Ta okamžitě zaplála plamenem. Rozeběhli se.
Objevili se nedaleko bydliště Tif. Byla to hlavní silnice. Na místě, kde se objevili byl stále temný kruh. Mike přikázal zapálit pár domů a každého na potkání zabít a přitom hlídat portál. Vzal Lucy a šli pro Tif.
Stále seděla, klepala se a naslouchala zvukům zvenčí. Zdálo se jí, že někdo klepe. Vstala, ale pak si zase sedla. Neotevřela by teď snad nikomu. Jakmile dosedla, tak se její domovní dveře rozletěli na malé třísky. Mike s Lucy vstoupili. Překvapená Tif se nedokázala pohnout z místa. V duchu se připravovala na smrt. Když v tu chvíli vstoupili do obýváku. „M-m-m-miku, Lu-u-u-cy. Co po mě chcete?“ Koktala zděšením. „Půjdeš s námi, neublížíme ti.“ Řekla vlídně a zároveň příkazně Lucy. „Nikam s vámi nepůjdu!“ Vykřikla z posledních zbytků odvahy. Mike k ní přistoupil a dal jí pěstí. Tif se začal točit celý svět, bolest se jí rozlila do celé hlavy a začala jí ochromovat vědomí. Omdlela. Mike ji vzal do náruče a šli zpět k teleportu. Během chvíle stáli před temnou dírou, která je měla dostat zpět, před nimi stálo dvacet bojovníků, kteří tam měli zůstat a postavit se Joeovi s Alexem. Čekali až dorazí.
Doběhli k jejímu domu. Joe viděl rozbité dveře. Bez opatrnosti vběhl dovnitř, ale nenašel tam nikoho. Vyběhl zpátky ven a utíkali za požárem. Před nimi stanulo dvacet upírů. Někdo byl za nimi, ale ani Joe ani Alex nepoznali, kdo to je. Bojovníci se najednou rozestoupili. Oba najednou poznali, kdo za nimi stojí. Mike pozvedl zmítající se Tif a arogantně se usmál směrem k Joeovi. „Tif!!! Nééééééééé!“ Zařval Joe. „Joe, pomoz mi, prosím.“ Zaúpěla Tif, ale bylo pozdě, Mike s Lucy vstoupili do portálu a ten se začal pomalu zmenšovat. Nebylo moc času. Boj začal. Netrval dlouho. Troll byl velice silný a na jednu ránu rozdrtil dva, tři upíry. Joe taky neváhal a zabíjel nepřítele, stejně tak Alex. Během chvíle nebylo po nepříteli ani stopy. Všichni se rozeběhli a skočili po skoro zmizelém portálu. Všichni tři se dostali skrz.
Mistr seděl před oltářem a meditoval. Cítil jak se s ním Joe snaží spojit a na krátký okamžik se jim to i povedlo, ale pak z jakého si neznámého důvodu se jejich spojení přerušilo. Mistr vstal prošel zdobenou chodbou. Vylezl na dvůr a otevřel dveře chrámu, ze kterých vyšel. Naskytl se mu pohled, kterého se léta obával. Viděl temnotu svírající Lhasu. Věděl, že někdo ovládá prastarou magii a věděl, že tím kdo ji používá je temný vládce Hellbreath. Věděl, že sudba se naplní. Téměř nikdo mu nevěřil, že to staré proroctví je pravdivé. Proroctví, které mělo za následek zmizení moderních bezkontaktních zbraní, poté temnota svazující lidstvo a poslední souboj dobra a zla. Znal osud Joa, který si ho sice uvědomoval, ale nepřipouštěl. On je ten, který má zachránit svět. To on musí svést souboj s Hellbreathem, ale Mistr věděl, že i když je Joe velice silným bojovníkem, tak proti prastaré magii je slabý. Musel se za ním vydat, musel mu pomoci. Vrátil se do meditační místnosti. Musel jednat rychle, temnota se bude rozšiřovat. Vstoupil do hluboké meditace a spojil se s Šamanem z pralesů. „Mistře Šamane,“ spustil Mistr: „potřebuji vaši pomoc. Jde o Joa a Alexe.“ Šaman přikývl: „Jistě, Mistře. Vím oč mně chceš požádat. Chceš využít mé schopnosti magie teleportace. Rád ti pomohu. V těch dvou třímá zvláštní síla, síla jenž může zachránit nás všechny. Svět si i přes veškeré zlo, jenž způsobil, zaslouží šanci.“ Mistr přikývl v děkovném gestu. Šaman spojil ruce nad hlavou a spustil zaříkání, jemuž ani Mistr nerozuměl. Mistr se probral z meditace a před ním byl zářivě modrý kruh. Mistr se zvedl ani zbraň si nebral, věděl, že on bojovat nebude, a vstoupil do kruhu.
Když se octl na druhé straně, byl v krajině, kterou znal jen z knih. Před ním se tyčil starobylý hrad, ze kterého sálala negativní energie a čiré zlo. Byla noc. Lépe řečeno temnota. Přistoupil k bráně a zabouchal. Mistr byl starý, nebylo těžké hrát si na nemohoucího starce. Zabouchal přesně ve chvíli, kdy Hell otevřel prastarý portál a Mike s Lucy vstoupili. Stráž otevřela bránu a okamžitě předvedla Mistra před svého pána. Jelikož Mistr viděl portál, tak ho bez okolků Hell poslal hradní cely. Mistr neočekával tohle. Čekal, že už bude Joe tam. Ke vší smůle se nemohl bránit, aby se neprozradil. Musel doufat, že ho Joe najde dřív než se utká s Hellem.
Cela byla malá, vlhká a studená. Místo postele hrubý oválný kámen pokrytý slabou vrstvou sena. Mistrovi to nevadilo. Postel nepotřeboval. Neočekával jídlo, ani vodu. Měl u sebe bylinky, které mu zajistí přežití na několik týdnů. Ponořil se do meditace a vyčkával. Vedle něho bylo dalších několik cel. Všechny až na tu, ve které byl on, prázdné.
Nejdříve se objevila Lucy a v jejích stopách Mike s Tif v náručí. Hellbreath stál před nimi, ruce složené na hrudi a lehce se usmíval. Mike položil Tif na zem. Ta než se podívala na Hella, tak se rozhlížela kudy by se dalo utéct. Hell promluvil: „Odsud se nedostaneš, holčičko!“ Tif se na něho podívala a zkameněla. Byl to on. Hlavní vedoucí. Neviděla ho tak dlouho a pevně doufala, že ho v životě neuvidí. Okamžitě se jí vybavil pocit, jak postupně přicházela o svou krev a o postupné ubývání jejích sil. Reflexivně si sáhla na krk, přesně na místo, kde byla kousnuta a postupně vysáta. „Jdeme!“ Chytl ji za loket a vydal se s ní na cestu. Ve dveřích se otočil a vydal příkaz: „Miku, Lucy, dobrá práce. Teď se postarejte o Alexe, Joa nechte projít za mnou!“ Mike s Lucy sklonili hlavu na důkaz porozumění rozkazu.
Joe, Alex a Troll vylezli z teleportu, který se za nimi okamžitě uzavřel. Podívali se kolem sebe. Byli na nádvoří hradu. Joe si uvědomil, že je to hrad z jeho vidiny. Podíval se na oblohu a jediné co bylo vidět, byla temnota. Nikde nebylo slyšet žádného ptáka. Žádné zvíře. Nebylo tam snad nic živého, krom jich. Joe měl najednou hrozný pocit zbabělosti. Chtěl se na všechno vykašlat a utéct. Tento pocit však zmizel skoro dřív než se objevil. Rozhlédli se po nádvoří. Na druhém konci viděli dvě postavy. Vyšli jim vstříc. Čím blíže se přibližovali, tím víc si byli oba jistí, že je to Mike a Lucy. Přišlo to, bylo to tady. Měli čelit svému osudu. Alex tady.
Joe uvnitř. Tam na něho čekal jeho sok. Zrůda, která mu zabila mámu, zrůda, která způsobila, že jeho první a jediná láska na čas zemřela, zrůda, jež si chtěla podmanit svět. Už to konečně chápal naplno. Osud. Co je to ten jeho osud. Vše je to předem dané, ať se snažil sebevíc, tak ho všechno vedlo určitým směrem, tím hlavním cílem bylo tohle. Vzdal se iluzí, že přežije. Se smrtí byl smířený. Jediné, co teď musel udělat. Zničit ho dřív než zničí on jeho. Porazil ho na táboře, věřil, že ho porazí znovu. Joe netušil jak moc se mýlí. Joe začínal chápat proč jsou tady, proč Hellbreath chtěl boj přesunout sem. Tady měl největší moc. Joe cítil jak zdejší vzduch zahaluje jeho čchi do temnoty. Joe byl silný, věděl, že dokáže odolat, ale nevěděl jak dlouho.
Alex si uvědomil, že musí udělat něco nemyslitelného. Zabít svoje nejlepší přátelé. Celé dětství s nimi strávil a teď je měl zabít. Přísahal, že to udělá, jenže netušil jak těžké to bude, když proti nim bude stát tváří tvář. Stáli pár metrů od nich, dívali se do očí. Alex začínal váhat. Vypadali úplně normálně, nechtěl věřit, že to jsou upíři. Nechtěl věřit, že v nich nezůstalo nic z jejich starého já. Viděl sebe, viděl je. Bylo jim deset let a běhali po lese, kde si hráli na vojáky, viděl jak rostou. Vše se mu začínalo vracet. Obrovský nával vzpomínek, které štípaly, pálily, dusily a ničily. Začínala se mu chvět kolena. Hrozně se chtěl všemu vzepřít. Chtěl být Bůh a všechno vrátit zpět. Chtěl být zase to dítě, nechtěl být bojovníkem světla, bojovníkem v jehož rukou třímá další historie lidstva.
Pak se ale stalo to, co potřeboval k tomu, aby se vrátil zpět do reality. Tváře jeho protivníků se změnily. Mike spustil: „Kohopak to tu máme? Hrdinové světla.“ Začal se ironicky smát. „Upřímně řečeno, nečekal jsem, že se dokážete dostat takhle daleko. Joe, starý brachu. Jaké bylo vidět jak umírá tvá matka? Jaké bylo pohřbívat přítelkyni? Jaké je vidět to všechno utrpení, se kterým se snažíš bojovat? Jaké to je? Užírá tě teď, že nevíš, co je s Tiffany? Myslíš, že ještě žije?“ Opět se začal smát a s ním i Lucy. Joe zachoval kamennou tvář, snažil se uchovat si veškerou sílu a koncentraci na jejich vůdce a navíc věděl, že se ho snaží psychologicky rozložit, ale to se jim zjevně nepovedlo, protože se přestali smát. Lucy vážně promluvila: „Joe, ty půjdeš támhletěmi dveřmi.“ Otočila se a ukázala na masité ebenové dveře. „Alexi, ty tu zůstaneš a utkáš se s námi! Jelikož už se s největší pravděpodobností neshledáte mezi živými, tak máte pár minut na rozloučení.“ Opět se zasmála a odešla s Mikem k ebenovým dveřím.
Joe odstoupil s Alexem k okraji nádvoří a rozhlédl se do krajiny, která v temnotě vypadala strašidelně a tajuplně. „V létě tu musí být krásně.“ Řekl zasněně Joe. Alex se na něho podíval a přitakal mu. „Joe, oni mají možná pravdu, dost možná, že se opravdu neuvidíme. Nevím, jestli dokážu zabít své přátelé. Nevím, zda to dokážu. Do hajzlu!“ Joe mu položil ruku na rameno a naprosto klidným hlasem spustil: „Alexi, už dlouho to nejsou tvoji přátelé. Tvoji přátelé jsou mrtví, zní to hrozně, jenže je to tak. Tohle jsou jen chabé napodobeniny, jejich schránky. Bojíš se, že nejsi dost silný. Jsi silnější než si myslíš. Dokázal si téměř sám odvrátit jejich útok. Oni nejsou tak silní, nejsou tak odvážní. Nečelili tomu, čemu si čelil ty a já. Neznají strach o svůj život a to jim bere ostří. Ty ten strach znáš, ty máš své ostří oni ne. Ty máš odvahu, oni ne. Oni se jen schovávají ve stínu Hella. To on je ten mocný. On je jejich otcem, on je otcem jich všech. Tohle není náš osud, naším osudem není prohrát. Naším osudem je zvítězit a to taky uděláme. Nikdo nás nezastaví. Došli jsme až sem a když jsme došli tak daleko, tak se nevzdáme, nezemřeme a neprohrajeme. Dokázali jsme projít „přirozeným výběrem“ a víš proč jsme prošli? Nemusíš ani odpovídat, já ti to řeknu. Protože jsme vyvolení světla. Musíme vrátit světu život a světlo. Sám si viděl temnotu nad Lhasou, vidíš temnotu tady. Pokud selžeme, ta temnota pohltí tenhle celý svět a to si nezaslouží, to v žádném případě. Jsi jako můj bratr, kterého jsem nikdy neměl. Máš výcvik, máš své schopnosti. Vyhraj a přijď za mnou dovnitř.“ Alex se díval do dálky a vstřebával. Pak se k němu otočil pevně ho objal se slovy: „Asi máš pravdu, tohle je tím naším osudem. Musíme zvítězit. Hodně štěstí tam uvnitř.“ Joe ho poplácal po zádech a vydal se na cestu. Mike i Lucy mu šli z cesty. Joe oběma rukama rozrazil mohutné dveře.
Alex tasil. Kývl na Trolla, který stanul po jeho boku. Mike se začal přibližovat a Lucy se obchvatem snažila pomalu dostávat za Alexe. Mike se zasmál: „Dovol abych ti představil svého Trýznitele duší.“ Tasil obouruční meč ve tvaru hada, na ploché straně po obou stranách byly bodce. Třímal mu v jedné ruce. Alex se připravil, že bude hodně silný. Alex se upřeně díval do Mikových očí nezpozoroval, že se k němu zezadu blíží Lucy. To však zaregistroval včas Troll, který svým kyjem trefil Lucy do břicha. Ta po náporem Trollovi síly odletěla na zeď a omráčená se sesunula k zemi. Její krátký blyštivý meč s cinkotem spadl kousek od ní. V tu chvíli se Mike vztekle rozeběhl na Trolla a téměř ho trefil přímo do srdce. Alex však stihl rychle zareagovat a svým mečem odvrátil jeho útok. Troll se rozpřáhl a jeho vraždící zbraň zasvištěla vzduchem. Mike však včas uskočil a tak kyj je protnul vzduch. Mike střídavě útočil na Alexe a Trolla a bránil se. Boj trval už dlouho a Alex zatím nepoužíval své schopnosti. Jen svůj starověký meč. Mezitím se probrala Lucy, vytáhla dlouhou dýku a mrštila ji směrem k Alexovým zádům. Troll burácivě zařval a stoupl si před Alexova holá záda. Dýka se mu zarazila do hrudi. Jeho mohutné tělo se nekoordinovaně sesulo k zemi. Z rány mu začala vytékat temná krev. Alex se zmateně podíval za svým společníkem a zachráncem života. Té chvilky nepozornosti využil Mike. Nápřah a Trýznitel si razil cestu vzduchem. Alex se hbitě otočil k obraně, ale nestihl to dokonale a meč se mu zabodl do levého ramene. Okamžitě pochopil jméno toho meče. Bodavá bolest nebyla nic proti tomu, co mu meč způsoboval uvnitř. Začal mu něco svírat hruď a sát sílu jeho čchi. Nemohl nic dělat a Mike nechával meč v ráně. Alex věděl, že pokud chce přežít, že musí rychle dostat meč z rány. S vypětím všech spadl na záda a vymanil se tak z nabodnutí. Mike byl ovšem při chuti a chtěl ho dorazil. Alex na zemi jen tak tak dokázal ránu vykrýt a odkutálet se kousíček dál. Začínal cítit jak mu po košili stéká teplá mazlavá tekutina. Podepřel se mečem a vstal. Uchopil meč do bojové pozice. Mezitím se k němu blížila ze zadu Lucy. Věděl o ní a věděl, že se ho snaží dostat do kleští. Ustupovat nemohl. Dostal by se ke zdi. Vyrazil na Mika. A tvrdým úderem odrazil jeho útok. Meč se mu zmítal v ruce a téměř ho upustil. Lucy se blížila nezávratnou rychlostí. Teď bylo načase pro jeho schopnosti. V levé ruce se mu vytvořila vodní koule. Hodil jí Lucy pod nohy, ta než stihla zareagovat, tak uklouzla a začala ztrácet rovnováhu a letěla dopředu mávajíc při tom rukama. Alex toho využil a nastavil svůj meč proti ní. Lucy to spatřila s hrůzou v očích. Již nemohla udělat nic se svým koncem. Těsně před tím než jí špička jeho meče prošla srdcem, tak se podívala na Alexe a ten v tom pohledu poznal Lucy, člověka Lucy, jeho kamarádku Lucy. Možná by stihl s mečem uhnout, ale věděl, že nesmí. Meč jí proťal srdce a než se hrot objevil v zádech, tak po ní nezbylo víc než prach. Mike vytřeštil oči a zoufale zařval. Alex od něho byl asi tři metry, začínal cítit únavu. Ztratil spoustu krve. Už neměl sílu na vyvolání elementů. Musel to skončit dřív než omdlí. Pevně sevřel rukojeť meče a přichystal se k obraně. Čekal zběsilý, tvrdý, afektovaný útok, což se také stalo. Bránil se ze všech sil. Pak se postupně dostával k útokům sám Alex. Zasazoval tvrdé údery. Cítil jak ho opouštějí síly. Ze všech posledních sil se rozpřáhl a udeřil. Mikův meč se rozpůlil a vypadl mu z ruky. Alex ztrhaně zašeptal: „Zemři!“ Zvedl svůj meč nad hlavu. „Néééééé!!!“ Zařval bezmocný Mike. Meč proťal vzduch a rozpůlil Mikovo tělo od levého ramene k pravému boku. Hned poté se změnil v prach. Alex vyčerpaně uložil meč do pochvy. Vratkým krokem došel k Trollovi. Vyndal mu z těla dýku. Sundal si bundu a položil rozprostřel ji na jeho hlavu na důkaz úcty. Pak se k němu sklonil, pronesl krátkou motlitbu a poděkoval mu za záchranu života. Alex splnil svou část. Musel jít za Joem, musel zjistit, jak si stojí. Ze všech sil se modlil, aby byl naživu, aby tenhle boj nepřišel na zmar. Těžce otevřel dveře a šel cestou, jenž šel před půl hodinou jeho nejlepší přítel.
Tif nevěděla, co ji čeká. Neměla ponětí, co s ní chce udělat. Neměla strach ze smrti, měla strach z toho, že ji promění na upíra. Že by pak mohla ublížit Joeovi. Šli dlouhou chodbou, na jejímž konci byli velké dubové dveře. Hell je jednou rukou otevřel a druhou stále svíral Tiffanin loket. Jeho úchop byl bolestivý a nepříjemný. Celá se chvěla. Vstoupili do obrovské síně na jejímž konci byl trůn. Všude byly historické artefakty, od mečů přes kuše, štíty, kopí, vycpaná zvířata až ke krásným olejovým malbám. Když se rozhlédla, tak se na chviličku uklidnila, ale netrvalo to dlouho. Vedle trůnu byla velká klec. U vstupu do místnosti stáli dva upíři. Hell ji mrštil před sebe. Tif klopýtala dozadu a snažila se udržet rovnováhu, což se jí nepovedlo a spadla na zadek. Se strachem v očích se dívala na svého věznitele. „Víš proč si tu?“ Tif jen negativně zakroutila hlavou. „Už mě to nebaví, už mě nebaví ten věčný boj.“ Tif na na okamžik pomyslela, že snad chce vyjednávat, ale proč s ní. Pak ji ta myšlenka opustila, poněvadž pokračoval: „Nechal jsem si tě sem přivést jako návnadu. Chci to s Joem jednou pro vždy skončit. Porazil mě jednou. Po druhé to štěstí mít nebude. Od té doby, co přežil tábor jsem v sobě rozvinul sílu starou stovky let. Je to síla prastaré magie. Můžu tě začít škrtit pomocí myšlenky ty mi v tom nemůžeš zabránit.“ Začal se zlověstně smát. „Tvůj milý dnes zemře a ty se na to budeš dívat.“ Otočil se k strážím se slovy: „Zavřete ji do té klece!“ Stráže uposlechli rozkazu chytili ji každý za loket a vlekli ji ke kleci. Tif vykřikla: „Proč to děláte? Proč nás tak nenávidíte?“ Hell se na ni podíval: „Nenávist? To není nenávist. Já jsem čistokrevný upír. Nikdy jsem nebyl člověkem a nikdy jsem po tom netoužil. Mám neomezené možnosti. Rozhodl jsem se ovládnout svět, to je celé. A jediný, kdo mi v tom vážně brání je Alex a Joe. Proto dnes zemřou, lépe řečeno nezemřou. Udělám z nich upíry. Budou to ti nejlepší bojovníci, hahaháááá!“ Tif se zhrozila, věděla jak jsou Joe s Alexem silní. Kdyby z nich byli upíři, tak by to byla katastrofa. Zavřeli ji do klece a Hellbreath se usadil v trůnu. Čekali na příchod Joa.
Joe pomalu šel dlouhou chodbou po starém tkaném koberci, který měl převážně modrou barvu a byly na něm různé vzory. Šel klidně. Byl odhodlaný zvítězit. Ani na okamžik si nemyslel, že by to Alex nezvládl. Byl to skvělý bojovník. Po chvíli uslyšel řev Trolla. Boj tam venku už byl v plném proudu. Jeho teprve čekal. Stanul před dubovými dveřmi. Za nimi se skrýval jeho osud. Zvedl ruku, že otevře dveře a na moment zastavil, ale nakonec dveře otevřel.
Tam stála stráž. Joe měl ruce připravené na rukojetích svých mečů. Ale stráž zůstala nehybná. Před sebou měl pohled jako před pár chvilkami Tif. Viděl ji vedle trůnu. V trůnu seděl on, Hellbreath, hlavní vedoucí, vrah jeho matky. Ruce mu spočívali na opěrátkách. Byl ledově klidný. Joe přistupoval a zároveň si hlídal záda. Nevěřil tu nikomu a ničemu. Když byl na pár metrů od něho, spustil: „Vyzívám tě na souboj, Hellbreathe!“ Hell stále seděl, s opovržením se na něho podíval. Joe vypadal unaveně, ale přesto odhodlaně. „Vypadáš unaveně, Joe. Nechceš si odpočinout? A skončit to zítra? Chtěl bych sobě hodného soupeře. Nechci zabít znaveného bojovníka.“ Ironicky se zasmál. „Skončeme to tady a teď! Bez zbytečných odkladů. Na tenhle den jsem čekal už moc dlouho. Bojíš se mě snad?!“ Hell se zamračil. Pokynul hlavou. „Na tomto hradě jsem pánem já. Já určuji, kdy budu bojovat a kdy ne.“ Odmlčel se. „Inu dobrá, chceš boj, máš ho mít, uštědřím ti malou lekci a ukázku toho, co tě zítra čeká!“ Vstal a tasil. Joe udělal to samé. Jeho Dai-katana zaplápolala smrtícím ohněm. Druhá katana stále spočívala v pochvě. V levé ruce se mu začali shromažďovat krystalky ohně. Mrštil plamennou kouli po Hellovi, ale ten pomocí svých myšlenek kouli zmrazil a mečem rozbil. Joe zmateně udělal krok zpět, tasil i druhou katanu a pustil se do útoku. Hell mu je bez větších problémů vykrýval, vůbec mu nevadil žár Dai-katany. Pak se pustil též do ofenzívy. Jeho rány byly velice tvrdé, ale Joe je bez větších obtíží vykrýval. „Áááááááágh.“ Zařval a volnou rukou udeřil Joa do obličeje, ten se nestihl uhnout a odletěl několik metrů dozadu. Těžce dopadl na zem. Viděl snad všechny svaté. Byl lehce paralyzovaný, sedl se a zatřásl hlavou. Cítil jak mu bolest postupuje až k mozku. Těžce se zvedl. Odhodlaný útočit dál. Hell už neměl meč. Neměl zbraň. Joe byl zmatený. „Teď je čas na malou ukázku mých schopností.“ Pronesl Hell. Zavřel oči a v tu chvíli Joe pociťoval šílenou bolest v hlavě. Jako by mu skrze myšlenky mačkal mozek.
Alex prošel chodbou a vstoupil do místnosti ve chvíli, kdy byl Joe už na kolenou. Hned ve dveřích ho straže chytili, aby se nemohl zapojit. Joe se levou pěstí opíral o zem. Snažil se ze všech sil oprostit se Hellovu sevření, ale nešlo to. Prohrával a věděl to. Tif se zničeně dívala na zbědovaného Alexe a na podmaněného Joa. Tekly jí po tvářích slzy, nechtěla aby to takhle skončilo. Joe najednou zvedl hlavu. Cítil, jak přestává ovládat své tělo a pak už jen cítil poryv vzduchu, kterým letěl na zeď. Těžce se sesunul k zemi a omdlel.
Když se probral byl v cele. Motala se mu hlava a bolela ho jak střep. Nevěděl, co se stalo. Jediné co si pamatoval bylo, jak letěl vzduchem. Vedle něho seděl Alex. „Proboha, Joe, co se stalo?“ Joe na něho zničeně pohlédl. „Já nevím. Prohrál jsem, zklamal jsem. Tif teď kvůli mně zemře a celý svět pohltí temnota.“ Mnul si zničeně tvář a najednou uslyšel známý hlas: „Nezklamal si, synu. Jen si nevěděl, co tě čeká. Proto jsem tady, pomohu ti.“ Joe se zmateně rozhlédl a nevěřil vlastním očím, když viděl Mistra ve vedlejší cele. Podíval se na Alexe, ten se pousmál. Pak se podíval zpět. „Mistře, jak jste se sem dostal?“ Mistr se vlídně usmál. „To teď není podstatné, synu. Podstatné je, že budeš mít ještě jednu příležitost. Alex svou část splnil, ty to musíš udělat také a jelikož je Hell hloupý a arogantní, tak se s tebou zítra utká znovu a tentokrát naposledy. Myslí si, že to bude ve stejném duchu jako dnes. Ty budeš mít na své straně moment překvapení. Máme den, načerpáš energii. Připravím tě na to. Budeme tam s tebou. A budeme ti připraveni pomoct, když už bude nejhůř, ale porazit ho je tvým osudem. Teď už to víš.“ Na chvíli se odmlčel a podíval se na Alexe, zašmátral v kapse a vytáhl zelenohnědý lístek a nějakou bobuli. „Ten list si zatlač do rány, zahojí se rychleji a tu bobuli sněz. Pomůže to při obnově krve.“ Podal mu je Alex to udělal. Hrozně to pálilo, ale vydržel to. Bobule byla hořká a nechutnala vůbec dobře, ale věděl, že to pomůže. Mistr sáhl do kapsy podruhé a vytáhle dva další lístky. „Dej si je pod jazyk, Joe. Obnoví to tvé čchi. Teď soustřeď své myšlenky k jednomu cíly. Tentokráte nebudeš meditovat o všem a o ničem zároveň, teď budeš meditovat na svou energii. Musíš se naučit ovládnout své tělo a to dokonale. Pak budeš imunní vůči jeho magii a budeš moci naplno rozvinout boj. Tvé schopnosti, které ti propůjčila Dai-katana ti nepomohou. Musíš ho dostat v čestném souboji, který bude znamenat smrt jednoho z vás. Nyní se musíš uvnitř připravit na to, že to možná budeš ty, kdo padne mrtev k zemi. Musíš se absolutně smířit s tímto faktem. Musíš tam jít beze strachu z prohry, beze se strachu ze smrti, beze strachu o Tif, mě a Alexe, beze strachu o další osud lidstva. Těsně před tím, než tě odvedou, tak uděláme ještě jeden rituál, teď se obrať do sebe, synu.“ Joe přikývl a ponořil se do hlubokého stavu meditace. Soustředil veškeré energie svého tělo ke svému čchi.
Alex ležel na tvrdém kameni a bylo mu na nic. Pořád viděl ten pohled Lucy. Pořád viděl to, že kdyby je tenkrát nenechali na chodbě, mohli tu ještě být. Třeba by Lucy opětovala jeho lásku. Třeba by byl i on konečně šťastný. Mistr tohle všechno vycítil. „Alexi, netrap se. To co se stalo se stát muselo. Musel si je zabít. I přestože to bývali tví přátelé, musíš se přes to přenést. Vím, že to musí být těžké, velice těžké, zabít někoho, kdo je ti tak blízký. Ale osud se neptá. Tvým osudem bylo dostat se sem po boku Joa, a i když Joe je ten, který musí svést tu hlavní bitvu, tak bez tebe by tu nebyl. Možná, že by to skončil na tom útesu, možná že by se neměl šanci dostat až tak daleko. Byl si mu po boku každou chvilku téhle doby a naopak. Jste nerozlučitelná dvojce tohohle boje. Cítím jak moc chceš poznat konečně štěstí, ale věř mi, že to štěstí není daleko. Vše už je na dosah ruky. Zítra to všechno skončí a když to skončí špatně, tak nám už to může být jedno. Alexi, nemá cenu zabývat se minulostí. Ta se změnit nedá. V New Orleans jste ani jeden nemohl tušit, co se stane. Bylo to „bezpečné“ město. Joe tě chtěl mít u sebe jako člověka, kterému nejvíce věří. Kdyby tam byl zůstal sám, tak se nic z tohohle neudálo. Protože by Joe zemřel dřív než by opustil Ameriku. Nesnaž se měnit minulost, jen ti to bude brát sílu v přítomnosti. Minulost ti dává zkušenost a ponaučení. Minulost ti ukazuje, že se stávají dobré i špatné věci. Nechává ti vzpomínky, kladné i záporné a záleží jen na tobě, zda se na ně budeš dívat s tím, že víš a uvědomuješ si, že to je pryč a budeš rád, za to, co se stalo. Nebo budeš lítostivě vzpomínat, litovat se a nehneš se z místa. Tím, že vše přijmeš takové jaké to je, bylo a bude dosáhneš moudrosti šťastného žití. Dívej se na to, co je teď. Ne na to, co by bylo, kdyby bylo nebo co by mohlo být. Přítomnost je lék na všechno. Buď soucitný a lidé za tebou budou chodit. Ať už budeš na jakémkoli rozcestí života. Rozhoduj se srdcem. To ti vždy poradí správně, i přestože se to tak nemusí na první pohled zdát. Životy lidí jsou propletené jako pavoučí síť. Jsi dobrý, moc dobrý člověk. Tak jím buď a budeš žít svůj život a ne ho jen přežívat.“ Mistr se vlídně usmál. Alex mlčel, nevěděl, co má říct. Nebyl schopen slova. Vážil si a ctil Mistra už když mu o něm Joe řekl poprvé, ale netušil, že se ho dotkne až takhle moc a to v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Vstal a uklonil se. Nemusel mluvit. Mistr mu pokynul hlavou. Alex si opět lehl a bez jakékoli bolesti v srdci usnul. Mistr začal meditovat.
Joe svou meditaci ukončil ve chvíli, kdy k němu chtěl Mistr promluvit. Meditoval celý den v kuse. „Synu, teď nás čeká poslední rituál. Předám ti na tenhle boj veškeré své čchi, díky tomu budeš mít obrovskou sílu a obrovskou moc. Budeš se moci postavit čemukoli na tomto světě. Po tu dobu ze mě bude bezmocný stařík.“ Usmál se a podíval se na Alexe. „Alexi na tebe budu mít jedinou prosbu. Prosím postarej se o mne než Joe ukončí tohle všechno.“ Alex přikývl. „Joe, podej mi své ruce.“ Joe mu skrze mříže podal své ruce. Mistr vložil své dlaně do jeho. Oba zavřeli oči a Joe cítil jak do něho vplouvá Mistrova životní síla. Jeho čchi bylo silnější a silnější. Joe byl absolutně soustředěný. Když mu Mistr pustil ruce, otevřel oči. Před sebou měl Mistra, ale ten vypadal o několik desítek let starší. Ale oči se mu pořád usmívali a ústa taktéž. „Díky, Mistře.“ Mistr pokynul hlavou.
Ani ne pár minut na to se dostavila stráž. Otevřela celu a pokynula Joeovi, aby šel. Joe se zvedl, ale ve dveřích se zastavil. „Chci, aby můj společník a ten starý muž šli se mnou.“ Stráže se na sebe podívali a pak otevřeli i Mistrovu celu. Alex ho podepřel. Byl odpočatý a propíchlé rameno ho už vůbec nebolelo. Procházeli chodbami až nakonec vstoupili do hlavního sálu.
Joe vstoupil pln odhodlání. Měl za sebou své nejbližší. Stáli za ním a věřili v něj. Tif seděl v kleci, když uviděla otevírající se dveře, okamžitě se postavila. Ten Joe, který vstoupil nebyl ten Joe, kterého odsud včera odnesli. Nechápala jak se mohl dát tak rychle dohromady. Poznala Alexe, ale toho starce jenž je doprovázel nepoznávala. Joe předstoupil před trůn. Hellbreath spustil: „Připrav se na smrt! Ty, tvoji přátelé i tvá milá! Haháááá!“ Joe absolutně klidným hlasem: „Nechť vyhraje pravda a světlo. Tvé panování je u konce.“ Hell se opět ironicky zasmál. Stále seděl. Joe cítil jak se mu snaží dostat do hlavy, ale nedařilo se mu to. Joe pořád klidně stál. Ruce mu spočívali na rukojetích svých mečů. Hell trochu znejistěl, netušil co se od včera mohlo stát. zaměřil se na kopí a meče, které visely na stěnách. Všechny najednou svými hroty letěli k Joeovi. Ten se soustředil na vysílané vlny. Mávl rukou a magické proudy přerušil. „A dost!“ zvedl Joe hlas. „Začni bojovat jako muž a ne jako kuře!“ Hellovi zaplápolali oči temným plamenem. Vstal a tasil meč. „Připrav se na smrt, červe!“ Rozeběhl se k útoku. Joe hbitě tasil. Vzpomněl si na Mistrova slova, že musí zvítězit v čestném souboji. Úder střídal úder. Joe vykrýval útoky brilantně a bez chyb. Stejně tak i Hell. Boj nebral konce. Tif, Alex i Mistr tajili dech. Souboj stále neměl vítěze. Trval už několik desítek minut. V jednu chvíli Joe špatně vykryl útok a Hellova čepel mu pořezala předloktí. Bolestí upustil z levé ruky katanu. Hell další hbitým útokem zamířil na hlavu. Joe stihl uhnout, ale ne dokonale. Špička meče mu ho sekla a udělala hlubokou ránu o levého spánku až téměř na krk, být to o pár centimetrů níž, tak by bylo po boji. Joeovi začala stékat krev do oka a tam začala pálit. Otřel si obličej do rukávu a připravil se k boji. Hell se už opět usmíval. Zranil Joa. Už se viděl nad jeho mrtvolou. Už nestál o to proměnit ho. Chtěl ho zabít. Úplně zničit. Aby ho to co nejvíce bolelo. Opět zaútočil. Tentokráte se netrefil a Joe využil situace. Zasadil mu úder na žebra. Hell uhnul, ale stejně mu ostrá čepel Dai-katany sjela po žebrech. Ucítil bolest. Už si ani nepamatoval, co to bolest je a tenhle červ mu ji opět ukázal. Začal zasazovat jednu tvrdou ránu za druhou. Joe se kryl a vracel údery. Začínal cítit lehkou únavu, ale adrenalin způsoboval, že si to nepřipouštěl. Hell chytl svůj meč oběma rukama. Rozpřáhl se a zaútočil na Joeův levý bok. Joe vykryl, malým kruhem sekl a Hellův meč s cinkotem dopadl na zem. Rukojeť stále svírali jeho ruce. „Teď zemři!!!“ Zařval Joe. Dai-katana zaplápolala mocným plamenem. Když se blížila k Hellovu srdci, tak bylo vidět. Že Hellbreath má strach. Věděl, že umře. Joe ho zespoda nabodl. Hell se skácel k zemi. Opřel se pěstí o zem. Joe nechápal, měl být už dávno na prach. Hell těžce oddychoval. Joe se zmateně otočil na Mistra. V tu chvíli Hell využil posledních sil, věděl, že umírá. Vytáhl dýku. „Joe, pozor!“ zakřičela Tif. Joe se otočil, udělal krok zpět a to mělo za následek, že dýka se mu nezabodla do břicha, ale jen do nohy. Zaúpěl bolestí a okamžitě uťal Hellovi hlavu. Ještě než hlava i tělo dopadli na zem, tak se rozprskl na prach po celé místnosti.
Před Joem zůstal na zemi jen klíček. Vzal ho a vydal se k Tif. Po dvou krocích se zastavil. Otočil se a šel k Mistrovi. „Díky Mistře.“ Chytl jeho dlaně, zavřel oči a vrátil mu jeho čchi. Poté se Joe cítil strašně unavený. Potřeboval si odpočinout. Vyšli společně k Tif. Ta zářila štěstím. Když byli přesně uprostřed sálu, začali se otevírat všechny dveře a z nich se tam hnali upíři. Všichni naráz pocítili, že jejich vůdce zemřel. Utvořili kruh a mohutně řvali. Chystali se k útoku. Joe věděl, že už nemá energii, aby vyvolal elementy. Alex tasil svůj meč. Mistr se připravil také k boji. Upíři všichni najednou vyšli k útoku. Po pár krocích se zastavili. Rozhlédli se. Všude po stropě byla zrcadla. Všichni tři vzhlédli nahoru. Jediným střešním okýnkem pronikl paprsek slunečního světla. Ten se začal odrážet od jednoho zrcadla k druhému až se dostal k velkému zvláštně udělanému zrcadlu. To paprsek rozmnožilo a sluneční světlo zalilo celou místnost. Všichni upíři byli ve vteřině po smrti. Temnota ustoupila po celém světě. Prastará magie byla pryč. Na pár okamžiků bylo po celém světě jen světlo, všude zářili paprsky světla a všichni upíři vyhynuli, neboť byli krytí temnotou.
Všichni tři si oddychli a Joe složil své zbraně a šel otevřít Tiffaninu klec. Otevřel ji. Tif mu skočila kolem krku a pevně se ho chytla. Dojatě začala: „Promiň, promiň, promiň. Miluju tě. Dokážeš mi odpustit.“ Joe pohladil nosem na krku a zašeptal jí do ucha: „Není co odpouštět, broučku. Už je to všechno v pořádku. Už se nám nic nestane. Nikdy. Slibuju. Stýskalo se mi.“ Pak se na sebe z blízka podívali. Joe přejel svým nosem z jedné strany jejího nosu na druhou. Pak své rty spojili. Oba cítili jak jsou horké. Byl to ten nejhezčí polibek jaký zažil. Byl tak procítěný jako nikdy před tím. Bylo v něm spoustu bolesti, ale také odlehčení. Veškerá tíha z nich všech spadla. Mistr se usmíval. Alex také. Joe otevřel oči. Chytl Tif za ruku a sešel po schůdcích dolů. „Mistře, tohle je moje Tiffany. Broučku, tohle je můj Mistr. Ten prstýnek, co jsem tě s ním žádal o ruku je od něho.“ Podíval se jí na ruku a měla ho nasazený na levém prsteníčku. Pak se jí podíval do očí. „Nasadila jsem si ho hned jak si odešel.“ Trochu se zastyděla a pak Mistrovi podala ruku. „Moc mě těší. Slyšela jsem toho o vás hrozně moc.“ Mistr ji políbil klouby. „Potěšení na mé straně.“ Pak se otočil k Joeovi. „Nelhal si, je moc krásná.“ Tif začala cítit jak jí červenají tváře. „Joe, je tu ještě jedna věc, kterou ti musím říct než se vrátíme zpět do Číny. Joe, já jsem tvůj děd.“ Joe vytřeštil oči. V první chvíli nevěděl, co má říct. Zvlhly mu oči. „Můj děda je mrtví. Nikdy jsem ho neviděl.“ Mistr se vlídně usmál. „To, že si svého dědu neviděl, neznamená, že je mrtvý. Nemohl jsem ti to říct dřív. Osud tomu tak chtěl. Ale říkám ti to teď, když si svůj osud naplnil.“ Joe ho pevně objal. „Tolik jsem tě postrádal, dědo.“ „Já vím, synu, já vím. A teď se vrátíme. Budete u mě v chrámu, ale nejdříve se musíte ty a Alex vrátit do Lhasy. Lidé budou chtít vidět své hrdiny a zachránce. Já a Tif na vás počkáme v chrámu. Kde vám přichystám svatbu a trochu se poznám se svou snachou. Jdeme.“
Vyšli na nádvoří a kde stál šaman. Usmál se a na jeho místě se objevil modrý portál. Vstoupili do něj. Tif s Mistrem se objevili v chrámu na místě, ze kterého ho opustil. Joe a Alex se objevili na místě, kde opustili Lhasu.
Ulice Lhasy byli plné lidí. Všichni věděli, co se stalo. Svítilo slunce a temnota byla pryč. Všichni provolávali jejich jména. Předstoupili před vůdce Číny. „Váš hrdinský čin zachránil nejen Čínu, ale celý svět. Já se o svou zemi nedokázal postarat tak dobře jako vy. Neměl bych být ten, kdo stojí v jejich čele. Proto své místo přenechávám vám dvěma.“ Uklonil se. Joe i Alex mu úklon vrátili. Joe spustil: „Je od vás velice šlechetné, co nám tu nabízíme a teď mluvím jen za sebe, ne tady za Alexe. Já s díky odmítám. Vždy když bude hrozit nějaké nebezpečí. Tak tu budu pro vás. Já už se nabojoval až dost. Chci teď prožít život v klidu. Bez politiky, bez válčení.“ Alex dodal: „Také moc děkuji, ale myslím si, že vést byste měl dál vy. Už tohle gesto dokazuje vaši velikost. Chci jít tady s Joem.“ Všichni nechápali proč to odmítli. „Dobrá, respektuji vaše rozhodnutí. Mohu pro vás alespoň něco udělat?“ Joe se usmál a vtipně pronesl: „Jsem rád, že se ptáte. Chci se dostat do chrámu svého otce na Mount Everestu. Můžete nám dát zásoby jídla a oblečení, abychom nezmrzli?“ Vůdce pronesl: „Ano, to je to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“
Dostali vše co potřebovali a vydali se na cestu. Po několika dnech dorazili do chrámu.
Mistr jim otevřel bránu a přivítal se s nimi. „Kde je Tif, dědo?“ Mistr se lišácky usmál. „Jdi se umýt, posilnit a vyspat, zítra se ženíš. Do té doby ji neuvidíš.“ Pak se od Joa odvrátil. Joe neprotestoval, vydržel to tak dlouho vydrží to den a hlavně věděl, že proti vůli Mistra, vlastně dědy, nic neudělá. „Alexi, pojď se mnou, rád bych ti někoho představil.“ Alex ho nechápavě následoval. Vždyť tu žil sám. Došli do jídelny a tam stála překrásná dívka. „Alexi, tohle je moje neteř Ashley. Ashley tohle je Alex. Nejlepší přítel mého vnuka.“ Pohlédli si do očí a pak se představili. „Alex se teď půjde umýt. Připravíš jim něco k jídlu, Ashley?“ Požádal ji Mistr. Ashley souhlasila. Alex odešel.
Potkal se Joem při sprše a hned mu všechno řekl. Joe byl šťastný. Našel dědu, měl svoji lásku a jeho nejlepší přítel se zamiloval do jeho sestřenice, o které dosud také nevěděl. Vše konečně mělo být, tak jak má.
Alex a Ashley si celou noc povídali v jídelně. Až k ránu se každý odebral do svého pokoje.
„Vstávej, synu.“ Pronesl mírně Mistr. Joe i Alex vstali. Najedli se. Mistr ukázal Joeovi, co si má obléct. Byl to krásný bílý oblek. Joe se začal oblékat. Asi po hodině pro něho Mistr přišel. „Je čas, synu.“ Joe přikývl, začínal být nervózní. Alex ho poplácal po rameni. „Jdem tě oženit, kamaráde.“ Oba se tomu zasmáli a vydali se na cestu.
Mistr je dovedl na nádvoří, kde stála Tiffany. Když ji Joe uviděl, tak ztratil dech. Polkl, nadechl se a vykročil k ní. Měla na sobě nádherné stříbrobílé šaty bez rukávů a s límečkem. Vepředu byli na tradiční oválovité knoflíčky. Od prsou až na břicho byly květiny. Vypadala úchvatně a on byl ten šťastný, který si jí bere. Přišel k ní. Chytl ji za ruku. Ona se na něho něžně usmála. Mistr stál před nimi. Alex za Joem a Ashley za Tif.
Mistr spustil: „Sešli jsme se zde, abychom spojili životy dvou mladých lidí v jeden dlouhý a plodný život. Stojíme zde a já mluvím, jenže teď nenáleží mě mluvit. Joe přednes svůj slib lásky.“ Joe se otočil k Tif. Chytl ji obě ruce a pomalu spustil: „Tiffany, je spousta důvodů proč si tě chci vzít, proč s tebou chci být do konce života a proč tě chci udělat tou nejšťastnější ženou na světě. Naše cesty se párkrát museli rozdělit, ale naše láska to vždy přežila, nic ji nedokázalo přerušit ani zničit. Starali jsme se o ní jak jsme mohli. Teď tu stojím a snažím se ti říct, že naše cesty už se nikdy nerozdělí, snažím se vyjádřit jak moc tě miluji, jak moc mě ničí, když nejsem s tebou a jak moc se mi srdce rozbuší, když tě mám na blízku. Jsi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. Už nikdy v životě tě neopustím, lásko moje. Teď a tady ti to slibuji. Navždy tě budu milovat.“ Alex mu podal prstýnek a Joe jí ho nasadil. „Teď ty, Tiffany.“ Pokynul Mistr. „Joe, dlouho jsem přemýšlela, co ti tu řeknu a jak ti to řeknu. Nedokážu plně vyjádřit to, co pro mě znamenáš. Jsi pro mě jediný člověk na Zemi i v celém vesmíru. Jsi kluk, po kterém touží každá dívka. Jsi můj princ na bílém koni, který mě zachránil ze spárů čaroděje. Děláš mě šťastnou. Dáváš mi pocit jistoty a bezpečí. Ty chvíle, kdy jsem v poslední době byla bez tebe, byly chvílemi děsu, smutku a zoufalství. Když jsem tě viděla. Vše odpadlo a já chtěla být u tebe ve tvém náručí. Už nikdy nechci zažít tyhle chvíle a vím, že je po tvém boku nezažiji. Miluji tě z celého svého srdce a budu tě milovat po celý náš život.“ Ashley jí podala prstýnek a utřela si do kapesníku slzy. Alex ji chytil za ruku a palcem jí pohladil. „Nyní vás slavnostně prohlašuji za manželé. Nechť je váš život, plodný, šťastný a pln radostí. Můžete se políbit.“ Joe položil Tif ruce na boky a přitiskl ji k sobě. Ona mu položila ruce na krk a políbila ho. Konec