Balthazar, část sedmá

"Okay, okay... Pojď se mnou." Chytil jsem Thomase za ruku. Byla na něm vidět značná nervozita. Mlčky mě následoval z letištní haly. Venku jsem se zarazil. Před letištěm byl docela ruch. V Newarku jsem byl poprvé v životě, vůbec jsem netušil, co kde je, ale v jedno jsem doufal. Doufal jsem, že aspoň z jedný strany kolem letiště nebude město a že tam najdu něco, jak nás oba dostat do bezpečné vzdálenosti od lidí a taky od sebe navzájem.



Jednal jsem bezmyšlenkovitě. Uviděl jsem prázdnej taxík s otevřenýma dveřma. Jeho řidič zrovna odcházel k automatu na cigarety. Rychle jsem Thomase strčil na zadní sedadlo a sám jsem si sedl na místo řidiče. Vím, že mi zbývala možná tak hodina, abych všechno vyřešil. Okamžitě jsem dupl na plyn. Ve zpětným zrcátku jsem chvíli sledoval vzdalující se postavu běžícího taxikáře, zběsile mávajícího rukama. Vyjel jsem z areálu letiště a na křižovatce se rozhlídl. Dal jsem na instinkt. Vůbec jsem nevěděl, kam jedu, ale něco mi říkalo, že jet vpravo je jediná možnost.


"Co... Co to kurva děláš? To je krádež Balthazare!" Ozval se najednou Thomas. Podíval jsem se na jeho odraz v zrcátku. Jeho rysy byly ostřejší než dřív.
"Zbejvá mi něco jinýho, Tommi? Musím nás oba dostat co nejdál. Nejenom pro naše dobro."
"Ryan by určitě přijel..."
"JO!" přerušil jsem ho. "A mohli by jsme na něj klidně čekat ještě hodinu a potom ho sežrat v jeho vlastním autě, nebo tak něco, že?" Thomas něco neznatelně zavrčel - vlastně možná jen zavrčel - a podíval se z okýnka. Jeho tvář se leskla a zhluboka vydechoval. Pevně svíral a zase povoloval pěsti. To nevěstilo nic dobrýho.

Po několika minutách jízdy jsem si napůl oddychl. Nejedeme nikam do města. Před náma se vinula jen dlouhá rovná cesta a poblíž nebyla žádná budova. Jen pole. Trochu jsem zpomalil a starostlivě jsem si prohlídl Thomase v zrcátku. Čelisti měl pevně sevřený, vypadal, jako by koukal ven z okna, ale viděl jsem, že křečovitě zavírá oči. Podíval jsem se k nebi a to, co jsem viděl, mě nijak nepotěšilo. Mraky po nebi docela rychle pluly a bylo jen otázkou několika minut, kdy je vystřídá jasno a paprsky nastávajícího úplňku nám budou propalovat kůži až na kost, dokud se z nás obou nestanou vlci. Slyšel jsem, jak Thomas vzadu slabě zakňučel. "Jak jsi na tom?" zeptal jsem se.
"Co myslíš?" procedil přes sevřený zuby a rukou si nemotorně otřel pot z čela.
"Do hajzlu." vydechl jsem a přidal jsem na rychlosti.

Nervózně jsem těkal očima ze silnice před sebou na nebe a zpět a doufal jsem, že to ještě chvíli potrvá, než měsíc vykoukne zpoza mraků. Zaregistroval jsem Thomasovo bolestivý syknutí a začínala se mě zmocňovat beznaděj. Najednou jsem zaostřil někam dopředu před nás. Stál tam dům. Když jsme dojeli blíž, s úlevou jsem zjistil, že se v žádným okně nesvítí a dokonce že dvě spodní okna jsou rozbitý a lhostejně jen přepažený několika dřevěnýma deskama. Zastavil jsem taxi u kraje silnice a pro jistotu jsem šel zaklepat na dveře. Nikdo neotvíral. Vytáhl jsem Thomase z auta a podpíral jsem ho, aby mohl v bolestných křečích dojít k domu. "Prosím, ať je tam sklep! Ať je tam sklep!" šeptal jsem si potichu sám pro sebe, když jsem vykopával dveře. Za normálních okolností, myslím tím - být člověkem - bych pravděpodobně neviděl vůbec nic, ale díky mým zvířecím genům jsem se rychle rozkoukal ve tmě, opřel jsem Thomase o stěnu a hledal jsem možnej vstup do sklepa. Ulevilo se mi, když jsem s vrznutím otevřel ztrouchnivělý dveře, za kterýma se objevily schody dolů. Popadl jsem Tommiho a vedl ho po schodech.

"Bal...Balthy!" Vydechl Thomas a stiskl mi ruku. V tenhle moment jsem děkoval bohu za to, že jsem vlkodlak, jinak by asi už nikdy nikdo nedal dohromady kosti v mý dlani. "Já už to asi nevydržím Balthazare!" zakňučel Thomas. Co nejrychleji jsme došli až nakonec sklepa. Měl několik místností. Otevřel jsem dveře té úplně vzadu a s velkým díky jsem zjistil, že vypadají ještě aspoň trochu pevně. Rozhlídl jsem se po místnosti. Nikde žádný další dveře ani jinej otvor. Posadil jsem Thomase na podlahu. Jakmile dosedl, křečovitě napnul svaly v celým těle a opět zasténal bolestí. Podíval jsem se mu do očí. Thomas se vzdaloval a na povrch se pomalu dralo jeho zvířecí já.

"Tommi, Tommi slyšíš mě?" Zeptal jsem se a Thomas jen slabě kývnul hlavou, zatímco se snažil vydržet to, že jeho kůže je v jednom ohni a celá jeho anatomie se mění. "Zůstaneš tady! Ať se děje cokoliv, zkus se tu udržet! Já vím, že je těžký myslet jako člověk, ale zkus to. Za každých okolností!" Snažil jsem se mu promluvit do duše, ale už se mi nedostalo žádný reakce. Rychle jsem vyběhl ven a zavřel dveře. Popadl jsem velkou plechovou skříň v chodbičce ve sklepě a přesunul jsem ji ke dveřím, aby nešly otevřít. Bylo mi jasný, že ve stavu, do kterýho se Thomas dostane během pár desítek vteřin, pro něj nebude problém povalit skříň i s dveřma a tak jsem ji naplnil těma nejtěžšíma předmětama, co jsem kde našel a z vedlejší místnosti jsem donesl další nábytek, kterej jsem skládal ještě před skříň, dokud nebyla mezi nábytkem a stěnou chodby žádná mezera, aby se dveře nedaly vyrazit.

S úlevou jsem se svezl na zem. "Díky bohu, že to tady zůstalo vybavený..." Vydechl jsem, ale najednou jsem si něco uvědomil. Zatímco z pokoje se ozývaly tlumený zvuky běsnícího zvířete, já jsem byl stále člověk. Ve chvíli, kdy jsem pomyslel na to, že už jsem měl dávno chodit po čtyřech a vrčet, ucítil jsem svědění v rukách i nohách. "NE! Já nechci! Stejně tak, jak se dokážu ovládnout jindy, dokážu to i teď!" Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, ale pro jistotu jsem se alespoň zamknul v další místnosti, přesto, že jsem věděl, že zamknutý dveře mi nejsou žádnou překážkou. "Ne, ne, ne!" Křičel jsem a snažil jsem se soustředit na svou lidskou podobu. Sám sebou jsem byl udivenej. Dlouho se mi podařilo vlastním přesvědčováním zůstat člověkem, ale prokletí nakonec přeci jen zvítězilo. Ať jsem se snažil jakkoliv, cítil jsem, jak mě pálí kůže po celým těle. Nesnášel jsem úplněk. Bylo to nezvladatelný a bolestivý. Ne jako jindy, když se měním ve vlka mimo úplněk, vlastní vůlí, jde to rychle a skoro to necítím. Za úplňku je to ale jinak. Nedá se to zastavit, trvá to dlouho a každou změnu pociťuju asi tak, jako by mi opravdu někdo ohýbal kosti do tvaru šelmy.

Rychle jsem ze sebe shodil šaty, aby se nezničily, když se je jako zvíře budu snažit ze sebe servat. Cítil jsem, jak se mi napínají svaly. Padl jsem na všechny čtyři a bolestivě zařval. Zatmělo se mi před očima. "TATI!" zakřičel jsem poslední věc lidským hlasem. Potom přišlo černo a vzdálený nevědomí.

Po chvíli jsem si uvědomil, že svý tělo stále ovládám. Ne úplně, ale že jsem pořád při smyslech. Všechno bylo vzdálený, tlumený, zmatený a divný, ale byl jsem pořád tady. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Bez přestání jsem myslel na to, co se děje a co by se mohlo stát. Na Thomase zabarikádovanýho ve vedlejším pokoji, na náš úkol najít toho hajzla, kterej zabil mýho otce a na to, že se můžu absolutně volně pohybovat, což by mohlo způsobit, že se během noci dostanu k městu a to samý udělám otci nebo matce někoho jinýho, něčí sestře, bratrovi nebo dokonce nějakýmu dítěti. Tyhle představy mě vdžycky děsily. Děsily mě v nočních můrách i ve dne. Pořád to ve mně bylo někde schovaný.

Ze všech sil jsem se snažil myslet na to, abych nedopustil ztratit svý vědomí, přesto, že se mi ho o úplňku ještě nikdy nepodařilo udržet. Připadal jsem si jako ve snu. Mý já drželo vlkodlaka na místě, ale přesto jsem cítil přítomnost něčeho dalšího. Přítomnost jiné mysli, taky mé, ale zvířecí. Všechny smysly toužily po jídle, po mase, po krvi, po křiku, po trhání kořisti, bojoval jsem s tím celou silou své vůle. Nechtěl jsem dopustit, abych i tentokrát něco provedl. Po neskutečně dlouhé době souboje mých dvou osobností se můj zrak opět zaostřil, můj vlastní čich i sluch se taky prodraly na povrch a všechno jsem už vnímal jasně. Ne tlumeně, jako předtím, ne z povzdálí, ale jasně. Byl jsem to já. Já, Balthazar William Davis, nikoliv Já, krvelačná stvůra. Nechápal jsem, co se to děje. Podíval jsem se dolů a uviděl jsem šedivý tlapy. Napadlo mě, že když dokážu o úplňku ovládnout svou mysl, dokážu se i vrátit do lidskýho těla, ale veškerý snažení bylo bez výsledku. Byl jsem uvězněnej ve vlčím těle.

Když jsem si konečně doopravdy uvědomil, co se to děje, zavalila mě ohromná vlna radosti. Dokázal jsem to! Ovládl jsem tu stvůru ve mně, dokážu udržet svou lidskou mysl i o úplňku! Vůbec jsem netušil, jestli je to jen výjimečná situace dnešního dne, nebo jestli to tak bude i další dva dny, i příští úplněk, každopádně tentokrát jsem vyhrál.

Vlčíma ušima jsem pečlivě poslouchal Thomasovo počínání ve vedlejší místnosti. Vrčel, řval, snažil se dostat pryč, ale díky bohu se mu to nemohlo podařit. A kdyby ano, měl jsem jistotu, že já jsem pořád tady a dokážu ho uhlídat. Věděl jsem, že kdyby se dostal ven, vrhnul by se na mě jako na divou zvěř, ale taky jsem věděl, že se dokážu ubránit. Znal jsem rozdíl mezi mnou a Thomasem. Rozdíl v naší síle, v našich schopnostech...
Noc byla jako nekonečná. Seděl jsem na chladné zemi a přemýšlel o všem, co se dělo dlouhý hodiny, když zničeho nic hluk z vedlejšího pokoje ustal a já ucítil, že se mi brzy vrátí lidská podoba.

Oblíkl jsem se a odemknul dveře. Pomalu jsem začal přesouvat všechen nábytek od dveří, za kterýma trávil noc Thomas.
"Balthazare?" ozvalo se, když už zbývalo jen odsunout plechovou skříň.
"Jo! To jsem já!" odpověděl jsem.
"Díkybohu, to se ti povedlo!" slyšel jsem ještě jeho hlas tlumenej dveřma a obrovskou únavou. Potom jsem je otevřel a uviděl ho sedět na zemi. Měl na sobě kalhoty i košili, ale ta byla rozervaná na kusy. Utahaně zvedl hlavu a zaostřil mým směrem v tlumeným světle, způsobeným pronikáním ranních slunečních paprsků skrze malý okýnko v chodbě sklepa.
"Dneska jsme měli štěstí co?" usmál se a oči se mu klížily.
"Jo to jo." usmál jsem se na oplátku a podal jsem z chodby jeho batoh, aby si mohl vyměnit košili.
"Stalo se něco divnýho Tommi." Posadil jsem se naproti něj, zatímco se převlíkal. Tázavě zvednul obočí.
"Já se dokázal ovládnout... Celou noc jsem věděl, co dělám..." řekl jsem a Thomas se zatvářil překvapeně.
"Jako... Jako žes to byl ty? Že si všechno pamatuješ a tak?" pomalu jsem přikývnul. "WOW! Balthy! To je... To je... Neuvěřitelný! To snad ještě nikdy nikdo nedokázal!" Jakoby najednou únava byla ta tam, rozšířily se mu zorničky a udiveně si mě prohlížel.
"Jo... Taky to nechápu." zakroutil jsem hlavou a zvedl jsem se k odchodu. Nasedl jsem do auta. Tommi se posadil na místo spolujezdce a pořád si mě zaujatě prohlížel.
"Auto necháme někde na kraji města, ať nás v něm nikdo nevidí a pak mi ukážeš jak to tady teda funguje. Okay?" Zeptal jsem se a Thomas jen souhlasně pokýval hlavou. Jeho zbožnej výraz se najednou změnil ve smutnej.
"Co se děje Tommi?" Zeptal jsem se, když jsem postřehl změnu. Thomas sklopil hlavu.
"Ale... Ani nevíš, jak ti to závidím. Už mě nebaví schovávat se před světem, abych každej měsíc neroztrhal davy lidí nebo nevyžral půlku vysoký zvěře z lesů." Chápavě jsem pokýval hlavou a polila mě silná vlna pocitu provinilosti. Nebýt mě, tohle by Thomas nikdy nemusel řešit.