Balthazar, část osmá

Dojeli jsme k okraji města a taxík jsme nechali zaparkovanej na cestě. Dál jsme se vydali pěšky. Moc jsme nemluvili. Nebylo nám do řeči, včerejší noc byla náročná, byli jsme unavení a oba jsme měli o čem přemýšlet.
"Díky." přerušil Thomas ticho, když mě vedl do centra města.
"Za co?" nechápavě jsem se na něj podíval. Thomas sklopil oči.
"Za včerejšek. Zvládls to skvěle. Vlastně jsem ještě nikdy nebyl celou noc někde zavřenej. Nemohl jsem nic udělat. Jsem za to rád." když domluvil, jen jsem ho přátelsky poplácal po zádech.
"Nemáš za co děkovat. To je samozřejmost." odvětil jsem a dál jsme pokračovali opět v tichosti.

Nakonec jsme jeli podzemkou. Když jsme vystoupili, od okrajové části města se to hodně lišilo. Všude spousta lidí, hluk, provoz… Znervózňovalo mě, že to tu vůbec neznám, ale trochu mě uklidňovalo, že Thomas tu strávil posledních pár let života.
"Fajn," řekl Tommi, když jsme se zastavili před nějakým domem. "Teď jdem k Ryanovi, chci vysvětlení, proč včera nepřijel. Potom proberem tvou situaci a vymyslíme co dál." dořekl a zazvonil na zvonek. Ozvalo se krátký zabzučení a Thomas s cvaknutím otevřel dveře. V chodbě bylo chladno a ve vzduchu se míchala spousta pachů, od salámové pizzy, kterou tudy někdo musel před chvílí nýst až po různý zatuchlosti, který nevoněly nijak příjemně. Na první pohled mi došlo, že výtah asi nebude fungovat. V šachtě ani nebyly natažený lana a dveře k výtahu se bůhví kdy a bůhví kam vytratily. Vydali jsme se po schodech. V pátým patře byly tři byty a jedny ze dveří byly mírně pootevřený. Bez jedinýho slova Thomas vešel dovnitř. Následoval jsem ho.

"Hej! Ryane! Kde se flákáš?" zakřičel z chodby.
"Tady!" ozvalo se z místnosti po pravé straně. Vešli jsme do obývacího pokoje. Na sedačce seděl plavovlasej chlápek, odhadem jen o pár let starší než my. Otočil se naším směrem a doširoka se usmál. "Nazdar, tak co, jakej byl výlet?" zeptal se Ryan, vstal ze sedačky a na přivítanou objal Thomase. Ten jeho objetí neopětoval. Jen zvedl obočí a upřeně se mu díval do očí.
"Coje?" rozhodil Ryan nechápavě rukama.
"Co je? To bych se měl zeptat spíš já tebe, ne? Nebyli jsme včera na něčem dohodnutý? Neměl jsi čekat před letištěm?" vychrlil ze sebe Thomas rozčileně a Ryanův úsměv se změnil v tázavej výraz.
"Vždyť jste mě nepotřebovali..." řekl, rozhodil rukama a praštil sebou zpátky do sedačky.
"Co?" vydechl rozčileně Tommi a čekal na Ryanovu reakci.
"No... Z letiště vyšel Liam, když jsem ho viděl, šel jsem ho pozdravit, ptal se mě, co tam dělám, vysvětlil jsem mu, že čekám na tebe a na tvýho kamaráda," začal Ryan vysvětlovat a při vyslovení slova kamaráda zvláštně ztišil hlas a hodil po mě významným pohledem. "Řekl, že o tom ví, a že už mě nebudete potřebovat, že je všechno v pohodě a tak jsem ho odvezl domů." dokončil větu samozřejmým tónem a pohodlně se zavrtěl.
"Cože? Liam? Co tam dělal Liam? Vůbec jsme spolu nemluvili, nechápu to!" zakroutil Thomas hlavou a posadil se vedle Ryana.

"Tak moment, může mi někdo říct, o co tady jde?" vmísil jsem se do hovoru a oba dva se na mě podívali. "Nechci být moc zvědavej nebo něco, ale kdo je k čertu Liam a proč ti řekl, že jsme v pohodě? Měli jsme kliku, že se nám povedlo včas dostat od lidí!"
"Jo, promiň, o Liamovi jsem ti neřek... Je to vůdce Licantra. Jeden z nejváženějších lidí v naších kruzích, vlastně ani nevím, kdo by moh bejt víc důležitej, než Liam. Ale to, co udělal rozhodně nechápu ani já." objasnil mi Thomas jednu část mé otázky a naše pohledy se teď upřely na Ryana. Chvíli těkal očima mezi Tommim a mnou a nakonec rozčileně pohodil hlavou.
"Co na mě koukáte? Já myslel, že jste spolu mluvili nebo něco, nemám vám k tomu co říct." ohradil se.
"Tak jo. Tohle je divný. Liam k tomu určitě měl svůj důvod. Jedem za ním, věřím, že nám všechno vysvětlí." rozhodl Thomas a všichni tři jsme se vydali ven z bytu.

Ryan nás odvezl do domu, kde Liam bydlí a kde - jak mi po cestě vysvětlili - je to i centrum všeho, co má s Licantrem co dočinění. Pořádají se tam schůze a podobně.
Zaparkovali jsme u velkýho domu ve zvláštně zapadlé ulici. Přesto, že byla plná dalších domů, vypadala skoro neobydleně a na ulici procházelo nezvykle málo lidí. Tohle místo mi nahánělo husí kůži.
"Lidi tu moc ven nechoděj... Většinou tu bydlej jen starý lidi nebo tak něco. Zbytek jsou vlkodlaci. Ale to ti ostatní neví, přesto se tu už v noci ztratilo pár lidí a tak to tady všichni považujou za dost nebezpečný." vysvětlil mi Thomas, když viděl můj nedůvěřivej výraz.
"A mají k tomu důvod?" zeptal jsem se, i když jsem předem znal odpověď. Thomas se zatvářil provinile a sklopil pohled k zemi.
"Vždyť sem říkal, ztratilo se tu pár lidí... Bydlí tady vlkodlaci... A taky jsem ti už říkal, že když je nás tu tolik, prostě nejde, aby se o nás někdo staral tak svědomitě, jako tvůj otec. Tak si to snad spojíš dohromady..." dořekl už skoro polohlasně a vyšel nízký schody vedoucí ke vchodovým dveřím Liamova domu. Připadal jsem si jako v jiným světě. Na chvíli jsem zabořil obličej do dlaní a doufal jsem, že až je zase sundám, probudím se ze špatnýho snu doma v Oregonu a táta bude v kuchyni vařit vajíčka. Nepovedlo se. Stál jsem pořád v té děsivé ulici, před tím už od pohledu hrůzostrašným domem a cítil jsem, že tu něco nehraje. Jen jsem si nedokázal uvědomit co.

Thomas zazvonil, a i venku jsme mohli slyšet dlouhej hlubokej zvuk, ohlašující naši návštěvu. Téměř okamžitě se otevřely dveře.
"Vítám vás, pánové. Liam Vás již očekává." oznámil šedivej chlápek v kvádru s podivným - až neživě vypadajícím výrazem v obličeji. Pokynul rukou do obrovské chodby, počkal, až všichni tři projdeme a zase za náma s tlumeným bouchnutím zavřel dveře. Ryan vykročil směrem k zatočenýmu schodišti a Thomas a já jsme šli kousek za ním. Rozhlížel jsem se kolem. Interiér domu byl děsivě tmavej. Všude visely obrazy lidí s podobným výrazem v obličeji, na podstavcích tu stály sochy nejen lidí, ale i zvířat, převážně vlků. Všechno to vládlo neuvěřitelně ponurou atmosférou.
"To se mi nezdá." Prohodil jsem, aniž bych si uvědomil, že mluvím nahlas, jak se mi občas stává. Thomas se na mě významě podíval.
"Hele taky je mi divně Balthy, něco tady prostě nehraje, ale hlavně se teď musíme za každých okolností držet na uzdě, Liam nám pomůže." zašeptal a rádoby povzbudivě kývnul hlavou. Poslechl jsem ho a mlčky jsem je následoval.

Nad schodištěm byla velká hala se spoustou vysokých, masivních dveří. Ryan okamžitě vykročil k těm největším, zdobeně vyřezávaným přímo v čele haly. Zabušil na ně a čekal.
"Můžete dovnitř!" ozval se hlubokej hlas a Ryan otevřel. Vešli jsme do místnosti, v jejímž středu byl velkej, na první pohled starej stůl, kolem něj stály rudě polstrovaný židle s vysokýma opěradlama a v čele stolu seděl muž. V jeho tváři bylo vidět, že se na něm podepsaly známky dlouhých časů, ale jeho postava to na sobě nedala nijak znát, stejně jako jeho vlasy bez jediné šediny. Na sobě měl černou košili a obě ruce položený na opěrkách u své židle, nápadně připomínající trůn.
"Posaďte se." pokynul jednou rukou a my tři jsme se mlčky usadili naproti němu. Cítil jsem, že je tu něco, co mi opravdu nesedí. Moc nesedí. A během chvíle mi to došlo. Rychle jsem otočil hlavu na Thomase, kterej udělal to samý mým směrem. To mě jen ujistilo, že mě můj čich nijak neklame. Bylo to tady. Ten pach bych si nikdy s jiným nespletl. Seděli jsme naproti člověku, kterej zabil mýho otce. Cítil jsem, jak mi vře krev žilách. Kdyby mou osobu měli zrovna v téhle chvíli ztvárnit v nějakým laciným filmu o vlkodlacích, na čele by mi pravděpodobně vystoupla obrovská žíla, naježily by se mi vlasy a zrudly by mi oči.

"Teď ne, to nejde, klid." zašeptal Thomas naléhavě a silně mi zmáčknul předloktí.
"Tommi! Vždyť to..."
"Já vím, počkej… Teď by to byl tvůj konec." procedil ještě mezi zuby, jak nejtišeji dokázal. Ve výrazu jeho tváře jsem poznal, že bych ho měl poslechnout. Netušil jsem ani co a jak jsem chtěl udělat, jen jsem věděl, že jediná věc, na který mi teď záleží, je smrt muže, sedícího přede mnou. Thomas se na mě ještě jednou významně podíval a to mě donutilo zůstat sedět na židli. Něco mi říkalo, že teď není ta správná chvíle. Možná celková atmosféra domu, možná neuvěřitelná síla a moc sálající z Liamových očí, ať už to bylo cokoliv, překonal jsem se, pevně jsem sevřel pěsti a podíval se přímo před sebe. Přímo do středu Liamova pohledu, propalujícímu můj obličej.