Balthazar, část desátá

Nevnímal jsem svý okolí. Vůbec jsem nechápal, co se to vlastně děje, a pokud v hloubi duše ano, nechápal jsem, že je to skutečnost. Že tohle všechno opravdu prožívám, že to není jen zlej sen, jen šílená noční můra, která skončí stejně rychle, jako přišla, až ráno otevřu oči.
"Balthazare!" slyšel jsem Thomase, který běžel mým směrem, hned co jsem za sebou zabouchl masivní dveře, za kterými seděl Liam.
"Teď ne Thomasi." řekl jsem tiše a pospíchal jsem dál směrem ke schodišti.
"Balthy počkej! Co ti říkal?!" držel se těsně za mnou. Zastavil jsem se a otočil se jeho směrem tak prudce, že do mě téměř narazil.
"Ťeď - Ne - Tommi!" řekl jsem důrazně a v Thomasových očích jsem viděl záblesk starostí, možná spíš obyčejnýho strachu. Když nic neříkal, opět jsem se otočil na patě a rychle jsem seběhl schody. Liamův posluhovač v předsíni pomalu kráčel se zdviženou hlavou k hlavním dveřím, aby mi otevřel. Tvářil se pohoršeně, když jsem byl rychlejší, dveře jsem sám s trhnutím otevřel a vyběhl ven.

Na ulici jsem se na chvíli zastavil, opřel jsem se o stěnu domu, ke kterýmu jsem doběhl a rozhlídl jsem se. Nikde nikdo. Thomas mě nenásledoval a nikdo jinej kromě mě a starýho kašlajícího chlápka u popelnice na druhým konci domu tu nebyl. Chtěl jsem pryč. Hrozně jsem si přál od toho všeho utýct. Opět jsem se rychlým krokem vydal po chodníku a po pár minutách chůze jsem uviděl první hospodu. Bez rozmýšlení jsem zapadl dovnitř, udýchaně se posadil k baru a hlavu opřel do dlaní.
"Co to bude?" oslovil mě barman hlubokým hlasem. Překvapeně jsem zvedl hlavu a podíval jsem se na prošedivělýho muže stojícího naproti mně. Tázavě zvedl obočí, když jsem dál mlčel. Rozhlídl jsem se kolem. Nechodil jsem často do hospody. Nebylo s kým. Kolegové z práce mě považovali za někoho divnýho, s kým nemá cenu ztrácet čas a táta dával po práci přednost pohodlí u krbu v obýváku.
"Pivo..." vydechl jsem polohasem, když jsem podle ostatních usoudil, že pivo bude nejlepší volba. Barman jen přikývl a během chvíle přede mě položil sklenici se žlutavou tekutinou a tenkým proužkem bílé pěny. Dál se mi nevěnoval a odešel k hostům na druhým konci baru. První pivo do mě spadlo téměř okamžitě. Ne, že by mi tolik chutnalo, spíš naopak, ale připadalo mi to jako jistá forma útěku. Aniž jsem cokoliv řekl nebo aniž by se barman zeptal, druhý pivo přede mě položil automaticky. A tak to bylo i u dalších.

Zatímco jsem dopíjel čtvrtý pivo a začínal jsem se trochu sklidňovat, vyrušil mě další mužskej hlas.
"Ty nejseš zdejší, co?" zeptal se chlápek s rezavými vlasy a knírem. Trhaně jsem zakroutil hlavou. Změřil si mě pohledem od hlavy k patě a podle jeho nakrčenýho nosu bych byl přísahal, že se snažil něco na mě poznat i podle čichu. "Jak ses sem dostal? Náhoda?" pokračoval ve vyptávání.
"Musím si kousek odsud něco vyřešit." odvětil jsem a chlápek se zatvářil překvapeně.
"Co jsi zač?" zeptal se na něco, co jsem opravdu nečekal.
"Prosím?" zalapal jsem po dechu.
"Ptám se, co jsi zač... Jestli... Jestli si myslíš, že seš obyčejnej člověk tak na tu otázku radši zapomeň." dodal ještě opilým hlasem a lehce zavrávoral. Ještě jednou jsem se rozhlídl kolem sebe a něco mi říkalo, že tu až příliš lidí ví o vlkodlacích, o tom, co se tu dějě...
"Jsem... Jsem jenom stejnej jako vy." odpověděl jsem mu pokud možno neutrálně. Pokud něco ví, možná mu dojde že jsem vlkodlak. Pokud nic netuší a jen blábolí z množství alkoholu, budu u něj jen obyčejnej člověk.

Ještě jednou si mě změřil pohledem a potom se začal smát. "Stejnej jako já... Jo, to teda seš... Jenže mě dostali už dávno juniore... Já tady straším už o pár desítek let víc než ty..." povídal si jakoby sám pro sebe a naklopil do sebe panáka něčeho tvrdýho. Přerušil se, když se podíval za zvukem otevírajících se dveří. Do hospody vešla žena v plášti a z pod kapuce jí vyčnívaly dlouhý tmavý vlasy. Narovnala hlavu a stáhla si kapuci na záda. Její zelený oči letmo přesvištěly celým lokálem. Hned jsem ji poznal. Byla to Joan, ta holka z letiště. Nechtěl jsem, aby mě tu viděla a tak jsem se schoval za zrzka, stojícího vedle mě. Joan došla k baru, přímo k němu. K chlápkovi po mé pravici. Ještě víc jsem se zaklonil za něj, aby neviděla můj obličej.
"Ale, ale, Joan, co ty tady tak sama? Přece víš, že tohle místo není pro křehké dívky jako jsi ty." zahlaholil na ní zrzek a já jen slyšel, jak se Joan ironicky pousmála.
"A ty přece víš, Malvine, že se tu nikdy moc dlouho neohřeju, takže mi žádné nebezpečí nehrozí." odpověděla s úsměvem a mávla na barmana. "Jednu vodku, Seane." poručila si a barman se na ni vesele zadíval.
"A já se zeptám jako vždy, křehká dámo - s džusem?" všichni, kteří jeho otázku slyšeli se rozesmáli.
"Já odpovím jako vždy. Čistou, prosím." řekla Joan klidně, barové obecenstvo uznale zahučelo a šedivej chlápek jí s ironicky pozvednutým koutkem úst položil panáka vodky přímo k ruce.
"Díky." usmála se Joan a vzala si svůj drink. Usoudil jsem, že jediná chvíle, kdy můžu odejít aniž by mě postřehla bude tehdy, kdy bude pít svou vodku. Ryhle jsem spočítal, kolik by zhruba mohla stát má útrata, radši jsem připočetl ještě velký dýško, peníze jsem položil na bar a ve chvíli, kdy se Joan zakláněla, aby na jeden hlt vypila pití, jsem co nejtišeji a nejrychleji opustil svou stoličku a vykradl se ke dveřím. Ulevilo se mi, když jsem otevřel a vydával se po ulici někam pryč, ale než se stačily dveře zavřít, uslyšel jsem ženskej hlas, jak vyslovuje mý jméno.
"Balthazare?" poslední slabika už se vytratila ve cvaknutí dveří. Aniž bych se otočil, zrychlil jsem a zatočil jsem do první uličky, kterou jsem potkal. Byla úzká, a vysoký domy po obou stranách pouštěly jen část denního světla. Opřel jsem se o zeď mezi popelnicí a kontejnerem. Nevím proč, ale nechtěl jsem s ní mluvit. Neměl jsem z její přítomnosti dobrej pocit.

Pár vteřin jsem jen se zavřenýma očima poslouchal a když se nic nedělo, oddychl jsem si. Hned na to jsem ale tiše zaklel. Zaslechl jsem klapot dámských bot, blížící se mým směrem.
"Páni... Balthazare, jsi to ty... Tebe bych tu nečekala." řekla překvapeně když došla až ke mně. Otevřel jsem oči a naše pohledy se setkaly. Kývl jsem hlavou na pozdrav.
"Co... Co tady děláš? Tohle... Tohle místo není moc bezpečný, neměl by ses tady jen tak toulat..." řekla a já se tiše pousmál.
"Myslíš, že pro mě je to tady nebezpečnější než pro tebe?" ve stínu jsem viděl rozpaky na její tváři.
"No... Jak se to vezme, Balthazare... Přece jenom to tady... Tak trochu znám, vím co, kdy a kde můžu očekávat... Dějou se tu prostě... Různý věci. Neměl by ses tady toulat sám." pokračovala stejně tichým tónem a podívala se směrem ke špičkám svých bot.
"Možná... Možná mi ty různý věci nepřijdou zase tolik nebezpečný." řekl jsem klidně a sledoval jsem její reakci. Copak ona to taky věděla? Věděla, co se tu děje? Věděla jaká sorta lidí je většinový obyvatelstvo týhle části města? A pokud ano, proč? Jak se to dozvěděla? Patřila k... K vlkodlakům? Letmo jsem si ji prohlídl. Černej podzimní plášť se jí lehce houpal u kotníků. Na rameni měla zase tu příruční tašku s podivně podlouhlým tvarem. Lehce si skousla ret a podívala se na mě.
"Takže... Ty to víš, viď? Víš co... Co se tu děje?" zeptala se rozpačitě. Jen jsem přikývl. Joan se chvíli zmateně dívala do mých očí, ale pak jsem v její tváři postřehl obrovský překvapení.
"Ty jsi... Ty jsi taky..." na chvíli se odmlčela, dlouze si mě prohlídla, jako by zvažovala, jestli má svou otázku dokončit a pak konečně pokračovala. "Jsi taky lovec?"

Ani nevím, jak jsem se v tu chvíli vlastně cítil. Po zádech mi přeběhl mráz. Nedokázal jsem si pedstavit, že někdo jako Joan, na první pohled křehká, mladá dívka s životem před sebou, tráví svůj čas tím, že při úplňkových nocích zabíjí krvelačný stvůry. Nevěděl jsem ani jak na její otázku odpovědět. Pokud bych jí řekl, kdo jsem, stal bych se jejím cílem. Nevím, jak by to dopadlo, nevím, jestli by se mě pokusila zabít, jestli by utekla, nebo cokoliv jinýho... Rozhodl jsem se, že budu lhát. Opět jsem jen souhlasně přikývl.
"Páni... To je náhoda. Co jsi dělal v Oregonu?" zeptala se s úsměvem. Jako by se jí po mé odpovědi ulevilo.
"To by bylo na hodně dlouho. Není mi teď do vyprávění. Co jsi tam dělala ty?" odpověděl jsem otázkou.
"Byla jsem na návštěvě u táty. Je... Je tam strážce, víš? Hlídá to, kdyby se náhodou objevil někdo, kdo porušil legendu. Asi to už víš, ale někdo takovej se našel. Byl tam vlkodlak a zabil dva lidi. Chtěla jsem tátovi pomoct ho najít, ale poslal mě pryč. Nechápu, jak se to mohlo stát... Ale to je teď jedno. Určitě se to nakonec vyřeší. Taťka vždycky na všechno přijde..." na chvíli se odmlčela. Nebyl jsem schopnej reakce. Jen jsem zíral někam za ní a přemýšlel o tom, co říká.

"A ty..." pokračovala "taky jsi byl u Seana v lokálu obhlídnout situaci?"
"Obhlídnout situaci?" vyrušila mě z přemýšlení.
"Jo. Totiž... Skoro všichni kteří tam chodí jsou vlkodlaci. Každej měsíc před úplňkem tam zajdu a hledám někoho osamělýho... Tohle je území Licantra. Není dobrý se tady do něčeho pouštět, všichni držej pohromadě, ale občas se najde někdo novej, nebo nějakej samotář... Když někoho takovýho potkám, nenápadně se ho držím a večer, když se přemění... Však víš." podívala se opět k zemi.

"A oni vědí, že jsi lovec?" zaptal jsem se.
"Ne..." usmála se. "Vlastně si myslí, že jsem jenom nic netušící člověk, když jim začalo být divný, co tam tak pravidelně kolem úplňku dělám, napovídala jsem jim, že chodím jednou měsíčně navštívit babičku, která tam bydlí a vždycky se pak musím stavit na panáka... Už se párkrát stalo, že mě někdo z nich pronásledoval. Asi usoudili, že budu dobrá kořist, ale buď se jim rychle ztratím, nebo je nalákám k ostatním lovcům a tím to pro ně končí..."

"Tak mě napadlo... Ve dvou by bylo víc možností..." řekla tiše a znovu se mi podívala do očí. Pochopil jsem to, jako pozvánku na lov. Měl jsem v noci číhat s Joan v nějaký temný uličce a pomáhat jí lovit zrůdy hledající krev. Musel jsem se lehce pousmát, když jsem si uvědomil, že jakmile se vyhoupne úplněk, já sám se stanu štvanou zvěří. Nebo spíš nebezpečným zvířetem?
"Ne Joan, to by nešlo... Promiň, mám svý plány. Nemůžu ti večer pomoct a ani nemůžu chtít pomoc po tobě." Nejdřív se zatvářila opět překvepaně, ale nakonbec jen kývla hlavou.
"Okay... No... Tak snad abych radši šla, za pár hodin se začne stmívat, musím si skočit ještě pro pár... Nezbytností..." usmála se a poplácala podlouhlou tašku. Nechápavě jsem se podíval. "Nosím v tom stříbro." řekla, když si všimla mýho pohledu a na pár veřin pootevřela tašku. Zahlídl jsem věc z tmavýho dřeva, usoudil jsem, že to bude něco jako samostříl a šípy se stříbrnými hroty. Přikývl jsem.
"Ráda jsem tě potkala... Určitě se ještě uvidíme." objala mě na rozloučenou. Chvíli jsem jen překvapeně stál, ale nakonec jsem jí objetí vrátil. S úsměvem se otočila a odkráčela pryč z úzké uličky.