Ztraceni ve tmě V.

Showtime

V místnosti zavládlo naprosté ticho. Dobré dvě minuty všichni jen potichu zírali ve světle baterky na ohmataný, starý deníček.
„Jsou tam ještě nějaké stránky?“ zeptal se Jacen.
„Už nic moc. Jen pár dopisků a post skriptů. Nic mimořádného.“ Oznámila Jaina.
„No to je teda hustý.“ Řekl Francis a popotáhl. „Máme v rukou deník nějakýho blázna, co vynalezl tu sračku, která se nám tu prochází po ulici v desítkách a vraždí všechno živý. No to mě dej pořádnou, zatracenou facku… jestli nespim.“ Jacen mu vlepil jednu do obličeje.
„Tyvole! Nespim! No sakra! Jo hele, tys mě praštil?!“
„Řekl sis o to.“ Odpověděl Jacen.
„No tak, chlapi nechte toho.“ Okřikla je Jaina. „Teď se musíme soustředit výhradně na cestu k tomu špitálu.“
Trvalo jim sotva hodinu, na to aby se připravili, sbalili všechen svůj skromný majetek a s Francisem – který tvrdil, že cesta bude trvat zhruba tři, čtyři dny - včele se pohroužili do temných uliček, prázdných, ponurých a nebezpečných.

…

Xariel, Assie a James nesoucí Angelu se ocitli v obrovském sále nezměrně velké, prastaré katedrály. Vchod byl zasypán a oni byli jak ochráněni, tak uvězněni. V sále bylo ticho a skrze okna se sem dostávalo jen málo světla, proto zde vládlo neustálé šero. James se jal ošetřit Angelu, zatímco Xariel s Assiem začali pomalu prozkoumávat temné, rozlehlé prostory. Katedrála vypadala zčásti jako knihovna. Pravděpodobně pro tyto účely byla někdy i používána. V každém rohu velkého sálu byl schodištěm spojený stupeň, z kterého ve zdech vystupovalo vždy několik dveří. James s Angelou byli u vchodu a Assie spolu s Xarielem, se vydali každý do jednoho ze čtyř křídel.

…

Mezitím se bavily dvě temné postavy, jako stíny v opuštěné místnosti, sedíce ve vrzajících křeslech a pokuřujících cigarety.
„Takže?“ řekl blonďatý muž, oblečen v černém, dlouhém, koženém plášti a se zrcadlovými brýlemi.
„Takže?“ Opakoval hnědovlasý muž s džínsy a s černou mikinou. Ani jeden si nebyl jist druhého postavením a plány.
„Každopádně bych měl za chvíli jít. Ti hlupáčci se o sebe nedokážou ani na chvíli postarat sami…“ řekl blonďák.
„Alexi,“ oslovil ho druhý muž. „Proč je chráníš?“ zeptal se.
„A proč chráníš tamty druhé?“ oplatil mu otázku Alex.
„Cítím výčitky svědomí…“ zašeptal s pohledem do země. Alex se ušklíbl.
„Tys byl vždycky přecitlivělý…“ řekl posměšně.
„Copak ty na lidi shlížíš pořád jen jako na nástroje? Copak ty v nich nejsi schopen vidět něco víc?“ zvedl hlavu.
„Jistě. Bez nich by nebylo kým manipulovat. Jacobe, proboha. Proč to neustále tak hrotíš?“
„Nehrotím! Jsem zčásti zodpovědný za tuhle pohromu! Nezapomeň, že ty taky!“
„To mi nemusíš připomínat. Lidí je ale hodně. O pět miliónů míň nebo víc…“
„Víš moc dobře, co by se stalo, kdyby se to dostalo za hranice města!“ rozkřikl se Jacob.
„Postaral jsem se, aby k tomu nedošlo –„
„Jak si můžeš být jistý, že něco neselže?!“ přerušil ho podruhé Jacob.
„Neselže.“ Řekl s ocelovou jistotou. „Kromě toho…“ chtěl pokračovat, ale Jacob ho znovu přerušil.
„Mluvíš, jakoby, jsi nepamatoval na nehodu v Idahu! A pak málem i v New Yorku! Penn Station mělo na mále.“
„To bylo dávno. Jeden idiot to ale málem úplně zničil, to máš pravdu.“
„Doufejme, že tentokrát…“
„Nic se nestane. Máš mé slovo.“ řekl Alex.
„Hm, pořád jsi mi ale neřekl, proč chráníš tamty čtyři? Ochrana malé skupinky lidí je v mém případě zcela normální věcí, ale ty tím musíš něco sledovat.“
„Mé záměry zůstanou neodkryty. Mimochodem, bereš je skrz katedrálu?“ zeptal se Alex, sundal si už tak perfektně vyleštěné brýle a začal je leštit lemem trika.
„Jo… bude to tak asi nejlepší. Do Mercy špitálu je to pro ně moc daleko a tam dole je jediná cesta pryč široko daleko.“
„Hm, víš ale, že se budeš muset utkat s ním?“ pronesl Alex, pokračujíce v leštění.
„Konec konců jsem ho vypustil já ne? Je docela symbolické, že po takové době konečně napravím svou chybu.“ Alex se znovu ušklíbl a důkladně si prohlédl své brýle.
„Ty s těma svýma jdeš do Mercy špitálu?“ zeptal se Jacob.
„Mhm…“ přitakal Alex.
„Nechceš si vzít kamarádku?“ Alex se na Jacoba nechápavě podíval. Jacob pokynul hlavou do rohu místnosti, kde se leskla jeho metr a půl dlouhá, železná katana.
„Hm,“ zahučel nadšeně Alex. „Jistě, rád ji vezmu na malou vycházku, díky.“
Na chvíli se odmlčel a pak tiše dodal: „Pamatuj, Jacobe. Máme zhruba tři dny. Do té doby se odsud musíme dostat. Budou to brzo odpalovat.“
„Tři dny? Neříkali náhodou v rádiu dva týdny?“
„Říkali. Jenže dva týdny nemůžem riskovat. Uvědomil jsem si to bohužel až poté, co jsem těm mým to rádio dal, takže oni neví, že mají jen tři dny. Záhy jsem se postaral, aby evakuační dobu radikálně zkrátili. Během dvou týdnů by opravdu něco mohlo – jak říkáš – selhat. Proto jen tři.“ Dořekl a nasadil si přeleštěné brýle.
Seděli ještě pár minut v naprostém tichu, pak jako jeden muž típli své cigarety a beze slova se rozešli.

…

Bylo to asi o tři čtvrtě hodiny později, co už probuzená a ošetřená Angela seděla na koberci a opírala se o zeď, zatímco zbylí tři muži dále prohledávali halu, když se roztříštilo jedno z oken na kousíčky a dovnitř vskočil Jacob Cubeja.
Rozhlédl se po přítomných.
„Kde jsi byl, člověče! Mysleli jsme, že jsi mrtvý!“ vykřikl Xariel a všichni se s radostí vrhli k Jacobovi.
„To je poněkud otřepaná fráze, nemyslíš?“ poznamenal Jacob s úsměvem, narážejíce na fakt, že se vzdálil od skupiny hned několikrát a pokaždé se o něj báli a pokaždé se vrátil.
Všichni se dali do smíchu.
„Teď ale není čas na zbytečné řeči. Musíme se odsud co nejrychleji dostat.“ Zvážněl vzápětí.
„Dostat? Sotva jsme se sem dostali a už bychom měli odejít? Angela je navíc zraněná!“
„Nemáme čas. Prostě odsud musíme vypadnout hned teď. Bez okolků.“ Řekl tónem, který vylučoval veškeré námitky.
Jelikož měli z Jacoba všichni respekt, sbalili si v rychlosti svých pět švestek a vydali se za ním. Čekal na ně na konci haly, před velkým oltářem.
„Takže, mistře?“ zeptal se ironicky Assie. Jacob neodpověděl. Místo toho začal osahávat stěnu za ním. Asi deset vteřin hledal a pak to našel. Bylo to pořád tam. Stiskl tlačítko a zatlačil na stěnu. Ta se před nimi k jejich obrovskému úžasu se skřípavým zvukem otevřela.
„Potřebovala by promazat…“ zamumlal si Jacob pod vousy a vedl je dál tmavým tunelem, když ještě před tím pečlivě stěnu zavřel a zajistil.
Pokračovali v úplné tmě asi sto metrů. Nikdo se neodvážil ani špitnout. Chodba byla úzká, takže byli nuceni jít v řadě. Jacob, Angela, James, Xeri a na konci Assie.
Pak Jacob, který si počínal, jakoby ve tmě viděl, řekl: „Počkejte.“ Sehnul se k zemi a v na první pohled naprosto hladké dlažbě nahmatal padací vrata a otevřel je.
„Dolů je to pořádná štreka, pokud si správně vzpomínám, tak šest, sedm metrů. Dole je deset metrů hluboká studna, takže se nebojte… za předpokladu že v ní je voda.“ Řekl. Všichni se ušklíbli. Skákat do temného prostoru se jim nechtělo, Jacob už ale zmizel v temnotě. Po šestém žblunknutí Jacob rozsvítil kapesní vodovzdornou svítilnu, kterou vytáhl z náprsní kapsy.
„Tos ji nemohl vytáhnout už nahoře?“ vztekala se Angela.
„Ticho.“ Umlčel ji Jacob. „a plavte za mnou.“ A ponořil se.
„Někdy ho fakt nenávidim…“ zamlulala si pro sebe Jaina.
Zhruba půl metru pod hladinou byl ve zdi otvor. Tunel, který se za ním nalézal, byl dlouhý sotva dva metry a zpátky nad hladinu se dostali naprosto bez problémů. Octli se v prostorné místnosti, s jedinými dveřmi na jejich konci. Jacob jim pokynul, aby zůstali stát a pomalu vykročil ke dveřím. Zhruba v půl metrové vzdálenosti od nich strnul. Pak udělal jeden krok dopředu a vzápětí se vrhl nazpátek. Mechanismus fungoval dobře. Z otvorů ve zdi, kterých si předtím nevšimli, vystřelilo dvanáct malých šipek, odrazilo se neškodně od zdi a v podlaze se objevila díra. Past, kterou Jacob mimochodem nejen dobře znal, ale také ji designoval… Přeskočili díru a vstoupili do obrovské podzemní haly, jejíž velikost spíše tušili, než viděli. Všechno mělo gigantickou ozvěnu a zeď se od dveří táhla na obě strany kam až dopadalo matné světlo baterky. Jacob je vedl dál podél zdi. V tu chvíli uslyšeli syčivý, nesnesitelně hlasitý a uši drásající, vysoký tón, který zazněl odněkud z haly. Ozvěna násobila příšerný zvuk, takže zněl, jakoby k nim přicházel ze samotných pekel. Jacob se dal do běhu, všichni potichu za ním. Zvuk se ozval znovu. Tentokrát mnohem hlasitěji. Ať už to bylo cokoli, přibližovalo se to.
„Co je to?!“ zařvala panicky Angela.
„Nejspíš záchranej tým…“ poznamenal Xeri.
„Ticho, sakra! Musíme…“ zařval Jacob, ale přerušil ho tentýž zvuk, tentokrát sotva pár metrů po jejich levici. Jacob tam posvítil. Všichni se podívali a hrůza je přimrazila na místě.
Vznášel se tam opar černého dýmu, uprostřed něhož zely dvě, rudě žhnoucí, děsivé, palec široké oči. Stál a díval se na ně. Pak se začal pomalinku, jakoby přelévat směrem k nim. Jacob vrazil baterku Angele.
„Běžte dál tímhle směrem a nezastavujte. Dveře jsou odemčené. Utíkejte tunelem, jak nejrychleji umíte a pro všechno na světě, nezastavujte se!“ řekl ostrým šeptem a pak vyrazil směrem k přízraku.
„Ne!“ zařvala Angela. Xeri a James ji chytili a táhli vzlykající ženu sebou. Assie, který ji vytrhl baterku, se už vydal před ně hledat ony dveře. Zvuky za nimi byly tiché zvuky souboje, jen občas se ozvalo netvorovo zasyčení, nebo Jacobovo hekání.

…

O tři hodiny později stanul Jacen, Jaina a Francis před Mercy špitálem.
„Neříkals dva dny?“ zeptal se Jacen. Francis se poškrábal na hlavě.
„Sám nechápu…“ pokrčil rameny.
„Není duležite.“ Řekl krátce Jacen a vydal se směrem k vysokému mrakodrapu.
Ze střechy vysokého domu nedaleko je sledoval Alex, který se při zmínění časoprostorového paradoxu ušklíbl, tak jak to měl ve zvyku. Pak ale zpozorněl. K jeho vysoce citlivému uchu se cosi dostalo. Cosi nepatrného, ale narůstajícího. Poznal zemětřesení.
„Teď? Zatraceně…“ pomyslel si. Zemětřesení bylo zpočátku slabé, během dvou minut však vystoupalo až na pátý stupeň, což už bylo více než citelné. Všichni tři to pocítili taky.
„Utíkejte!“ zařval Jacen a vydal se pryč od epicentra.
„Běžíte špatným směrem, vy hlupáci.“ Zasyčel potichu Alex, když viděl, že běží pryč od špitálu. Sám už totiž tušil, co zemětřesení skrývá. Vzpomněl si na svůj soukromý výzkum, a přestože si odmítal přiznat, že by se něco takového mohlo z laboratoře dostat, ať už rukou Cerla nebo samovolně, nebylo však pochyb. Na náměstí se uprostřed začala objevovat prohlubeň, která se neustále zvětšovala. V dáli uvidělo jeho bystré oko letící vrtulník.
„K čertu se vším!“ Procedil mezi zuby a lhostejně seskočil z budovy. Dopadl přibližně dva metry před Jacenem a ostatními. Ti se zaskočeně a nevěřícně podívali na díru, kterou svým volným pádem způsobil a na hromadu prachu, který zvířil.
„Proto kožený, chápete?“ řekl a měl na mysli svůj plášť, i když oni neměli nejmenší tušení, o čem to mluví.
„Kůže vzdoruje takovýmhle nesmyslům,“ máchl rukou do prostoru, ukazuje na všudypřítomný prach, „mnohem lépe, než látka.“
„Cože?“ zeptal se Jacen, naprosto zmaten Alexovou bezstarostností.
„Bože, jste vy to ale banda nechápavců. Prostě padejte na střechu toho špitálu. Není to zemětřesení. Postarám se o to. Vrtulník už bude každou chvíli tady.“
„Kdo jsi? Co jsi zač?“ vyhrkl Jacen, který měl neodbytný pocit deja vu.
„Nedozvíš se. Pokud tu ale takhle budeš stát, chcípneš i přes moji laskavou snahu. Povídám, padejte nahoru! Hm, tahle věta se asi kamarádce fyzice moc nelíbila. Tak bude to!“ řekl a rychlým krokem vyrazil ke špitálu. Hromádka hlíny uprostřed náměstí se už zvětšila do průměrů dvou metrů. Kolem ní se začaly ze země vynořovat dlouhé, černé, slizké, provazovité chapadla s ozubenými úponky na konci různých délek. Některých délka dosahovala až dvaceti metrů a tak nečekali a vydali se za Alexem. Ten jen rukou ukázal na vchod do špitálu a sám změnil směr. K nestvůře. Hromada hlíny, prachu a dlažebních kostek se v tu ránu rozletěla všude kolem a Jacen, Jaina i Francis oněměli při pohledu na dvanáct metrů v průměru širokou, černou, slizkou jámu plnou ostrých zubů, dlouhých až šest metrů a ostrých jako dýka. Jedno z několik-desítek metrů dlouhých chapadel najednou vystřelilo směrem k Jacenovi a chytilo ho za nohu. Alex měl okamžitě v ruce katanu, kterou měl až doteď připevněnou za opaskem, během několika vteřin překonal vzdálenost šestnácti metrů, které ho dělily od příšery, a u základu chapadlo odsekl. Jacena chapadlo pustilo, i když se vinou nervů strašlivě svíjelo, takže všichni tři schytali pár pořádných ran slizkým, tlustým bičem.
„Děvka!“ Ulevil si Francis. Rychle se posbírali a vyrazili směrem ke špitálu.
Alex se pokusil odseknout další chapadlo, ale všechna ostatní vystřelila jeho směrem rychlostí blesku, takže on musel okamžitě vystřelit pryč rychlostí světla, jestli se mu mělo uhnutí podařit. Potvora příšerně zařvala hlubokým, vrčivým tónem neuvěřitelně hlasitě. Vzápětí ji začaly odpovídat ze všech stran pištivé a vrčivé skřeky zombií, které až doposud odpočívaly v prázdných bytech a sklepech, kde se ukrývali před sluncem, které byly nyní rozzuřené do nepříčetnosti, a rozběhli se k náměstí.

…

Angela, Assie, James a Xeri běželi v tomto pořadí dlouhou, úzkou chodbou už snad hodinu, z dálky se ozývala už jen nepatrná ozvěna.
„Už nemůžu!“ Vzdychla Angela.
„Jen utíkej. Radši si teď strhat plíce, než se nechat roztrhat tou nestvůrou.“ Odpověděl jí mezi prudkými nádechy James.
„Teda Jacob má co vysvětlovat, jestli to teda přežil…“ poznamenal mezi přerývaným dýcháním Assie. A utíkali dál.
-
Jacob se vrhl na nepřítele. Obrovským černým kouřem ovšem jen proletěl, místo aby ho zasáhl. V tu chvíli se nestvůra zhmotnila v tmavou, pevnou hmotu a zasadila Jacobovi strašlivou ránu do zad. Jacob už ale zažil horší věci. Proletěl se, pravda, ale dopadl na nohy a bleskurychle se otočil, aby čelil nepříteli, který už se stihl zase dematerializovat.
„Musím ho přimět, aby se zhmotnil a pak bleskurychle udeřit. Snad nebude dost rychlý, aby se přeměnil zpátky včas…“ problesklo Jacobovi hlavou. Bojoval s nestvůrou už několik hodin a začínal toho mít opravdu dost. Vyrazil proti nepříteli, pochopitelně jím proletěl, ale ve chvíli, co se to stalo, vyskočil tři metry do vzduchu - obrovská, hranatá paže proletěla pod ním - a on dopadl na nestvůru a svalil ji na zem, přičemž ji několikrát zasadil ránu, která by zabila kance. Znovu se změnila na kouř, vyletěla trochu do výšky a vzápětí na Jacoba padala tří tunová, černá, hranatá zátěž. Pokusil se odskočit, nepodařilo se mu to však včas a tak mu přivřela nohu. Zaskučel bolestí a cítil, jak se mu zlomila jedna kost. Druhou nohou prudce vykopl do místa, kde zhruba viděl blýskat se rudé oči. Trefil se přesně. Nestvůra zakňučela a stáhla se do nehmatatelné formy a odtáhla se. Jacob se ztěžka zvedl, držíce se za nohu. Nestvůra se mezitím stáhla do anonymity.
Jacob soustředil veškerou energii svého těla, každé buňce vnukl myšlenku žít a s bolestivým zavrčením si léčil nohu. Po půl minutě kost dokonale srostla, takže byl schopen dál bojovat. I když už ne tak efektivně, jelikož ho pořád ještě čertovsky bolela. Rozhlédl se po místnosti. Pomalu pochodoval v hale, když uslyšel netvorovo charakteristické zasyčení. Tentokrát z velké dálky, jako by k němu přicházelo z kanálu. V tom si to uvědomil. Vyrazil do tajné chodby, vedoucí pod městem až ven za něj, ve kterém touhle dobou utíkali jeho chráněnci. Ze všech sil běžel tunelem, omezený prostor a bolavá noha mu ale neumožňovaly běžet dost rychle. Nevěděl, jak rychle mohla nestvůra ve své nehmotné podobě letět, představoval si ale, že určitě rychleji než člověk. Konec konců, když ji při vyvolávání vnukal vlastnosti a myšlení, udělal nestvůru, jak nejdokonalejší tehdá dokázal…

…

Jacen, Jaina a Francis se vřítili do další místnosti. Do vrcholu nemocnice jim chybělo ještě několik pater. Na konci místnosti uviděli čtyři zombie. Dílem je rozsekali, dílem rozstříleli a běželi dál. Zvenčí slyšeli obrovský randál souboje mezi oním záhadným blonďatým mužem a obrovskou tlamou s chapadly. Když za běhu zběžně vykoukl Jacen z okna, uviděl černou šmouhu, která se neuvěřitelnou rychlostí pohybovala po náměstí a vrhala po nestvůře všechno, co jí přišlo pod ruku. Včetně menších aut. Šmouha kličkovala mezi davy nemrtvých, které se na náměstí doslova odnikud najednou přifařili a do všeobecného chaosu se přidaly i nesčetné klaksony poškozovaných aut, jež se pyšnily svými hlasitými alarmy. Z toho co Jacen viděl, nebylo docela jasné, kdo na čí straně je. Zombie byly příliš tupé na to, aby se zaměřili jenom na tajemného muže kličkujícího po náměstí, nebo jenom na obrovskou nestvůru. Ta svými chapadly tropila všeobecnou škodu obrovských rozměrů, rozmetávala zdi nejbližších mrakodrapů, rozhazovala kolem sebe auta, přeměňovala davy zombií na rudé hromádky padrti, krve a vnitřností a neustále se marně snažila trefit do černé šmouhy, která ji očividně lezla na nervy ze všeho nejvíc.
Jacen ale neměl čas nad tímhle vším moc uvažovat. Vyřítili se na schodiště a pak běželi, nebo spíš letěli po schodech nahoru. Dveře se najednou před nimi rozletěly a oni uviděli opravdu prapodivnou zombii. Byla velká asi jako auto, růžovo-červená od krve, naprosto hladká a její kůže bez chloupků se ve světle elektrických zářivek, třpytila jako zrcadlo.
„No hergot, jako by ty ostatní sračky nebyly dost!“ ulevil si znovu Francis, vytáhl z pouzdra na zádech brokovnici a zacílil. Jaina i Jacen už pálili do zombie dávky kulek ze svých zbraní, ty ale bohužel většinou uvízly ve vnější kůži zombie. Jediné citlivé místo měla na podbřišku. Jelikož ale měla nohy svalnaté jak býk a ke všemu běhala po čtyřech, bylo otázkou nemožnosti ji tam nějak pořádně strefit. Francisovi se po pečlivém zamíření podařilo střelit zombii do obličeje, jestli se to tak dá nazvat, a podařilo se mu ji tím na chvíli omráčit. Jacen se rozběhl, odhodil zbraň a vytasil mačetu, kterou zombii až po rukojeť zabořil do břicha. Zombie odporně zařvala a pazourem jako víko od popelnice Jacena odrazila přes celou místnost. Ten narazil na zeď a s vyraženým dechem se pomalu začal sbírat. Jak skákala po místnosti s mačetou zabořenou v břiše, zpřetrhala valnou většinu kabelů, které v místnosti – pravděpodobně operační sál – byla. Kabely vedly k velké spoustě elektrických přístrojů a tak měli Francis, Jacen i Jaina co dělat, aby nedostali elektrický šok od volně se povalujících, na mnoha místech porušených drátů. Francisovi se podařilo střelit zombii ještě jednou, pořádně do chřtánu. Rychle přeběhl přes půl místnosti, sebral co největší kabel, co našel a vrazil jí ho hned vedle mačety. Elektřina se dostala jednak do těla zombie povrchově a jednak skrz kovovou mačetu a uškvařená, půltunová mrtvola dopadla na podlahu. Všichni tři udýchaní vyrazili beze slova znovu na střechu. Otevřeli dveře a konečně je přivítalo červánkové světlo slunce. Nedaleko uviděli kroužit ozbrojenou helikoptéru. Začali hulákat, poskakovat a mávat jako pominutí. Jacen opatrně vystřelil dvě rány z pistole. Vrtulník se začal pomalu stáčet k jejich budově. V tu chvíli se na schodišti ozval rachot a na střechu vyběhlo šest zombií. Jacen, Jaina i Francis sevřeli své zbraně, připraveni svést poslední boj o život a pustili se do nich. Helikoptéra po chvíli doslova zaparkovala ve vzduchu kousek od budovy. Jacen i Jaina naskočili. Francise však na poslední chvíli chytil zezadu nějaký nový nemrtvý, který se dostal záhy na střechu s mírným spožděním. Za ním byl další, skučící opožděnec. Francis se snažil nepřátelům vymanit, ale nešlo to. Mezitím pilot zpanikařil a letěl už pryč. Jaina mu namířila zbraní na hlavu a zařvala na něj povel. Začali se pomalu vracet k budově. Jacen vyskočil zpátky na střechu, aby pomohl Francisovi a Jaina pořád mířila pilotovi na hlavu, aby ho nenapadla žádná hloupost. Mezitím na střechu vyběhl Alex po zdi, rychlostí blesku urval z vrtulníku dvě třímetrové rakety, které tam dosud zůstaly nepovšimnuté, a opřel si je o nízkou zídku tvořící kraj střechy.
„Nečekejte na mě a rovnou zmizte!“ zařval na nasedající trio. Vrtulník začal zvolna odlétávat.
Alex se podíval dolů pod sebe. Co uviděl, byl jeho výtvor.
„U-64ka. Perfektní výsledky…“ mumlal si potichu sám pro sebe, „multi-destrukční použití. Šedesát devět let trpělivého výzkumu. Teď zničím. V několika vteřinách.“ Řekl, sundal si brýle, hodil je efektně ze střechy dolů, uchopil do každé ruky jednu raketu a skočil šipku dolů. Namířil pád tak, aby dopadl těsně před chřtán U-64ky a kombinací setrvačnosti pádu a vší silou mrštil obě rakety obrovské nestvůře do krku a odskočil. Obrovský výbuch osvětlil náměstí.

…

Angela, která byla v plné rychlosti, se náhle zarazila o dveře, na které narazila naprosto bez varování a málem spadla na zem. Zkusila kliku, ale bylo zamčeno.
„Neřikal, že měly bejt odemčený?!“ zařvala afektovaně.
„Asi myslel jen ty první…“ mínil James, který se včas zastavil, aby do dveří nevrazil a teď prudce vydechoval. Během chvilky dorazil i Assie. Xariel, který ještě byl kousek za nimi a ještě dobíhal, teď však srdceryvně zařval. Cosi ho čaplo za nohu a začalo mu ji trhat. Spadl na zem, neschopen pohybu, nebo obrany.
Angela v tu chvíli vykopla obloukem zčásti zhnilé, zčásti zpuchřelé dveře, tak že se rozpadly v třísky a vyběhla s Jamesem a Assiem ven. V tu chvíli dorazil Jacob. Zhmotněnou verzi přízraku, který neočekával, že Jacob dorazí tak brzy, strhl skokem, který byl navíc posílen setrvačností, přeletěl přes Xariela a než se nestvůra stihla dematerializovat, vypařila se za přítomnosti rudě-zlatého plamene, v který ji proměnilo světlo zapadjícího slunce. Jacob se vrhl ke Xarielovi, chytil ho a společně utíkali ještě notnou chvíli. Hlavně aby byli co nejdál od Jensen City.

…

Alex vrhl jediný pohled na pohřebiště, v které se proměnilo bez jednoho roku téměř sedmdesát let jeho usilovné práce a rychle vyběhl zpátky na střechu Mercy špitálu. V dáli uviděl helikoptéru, jak se postupně vzdaluje. Oddychl si, ale rozhodl se, že po střechách bude ještě vrtulník chvíli sledovat, dokud se neztratí z města. Jeho obezřetnost byla na místě. Když vrtulník prolétával zrovna mezi dvěma vysokými mrakodrapy – na vrcholu jednohož z nich se nacházel i mírně zadýchaný Alex – byl obohacen o tři černé pasažéry. Ty stejné, velké, růžové věci, ničemu normálnímu ani vzdáleně podobné skočili na vrtulník. Jelikož si jich Alex včas všiml, zaskočen jejich rychlostí, mrštností a dálkou doskoku, srazil jednu z nich a společně chvíli volným pádem letěli dolů a zápasili. Druhá se rozmázla o listy vrtule helikoptéry, která se kvůli tomu pořádně vychýlila ze své původní trajektorie, a pilot se jen na poslední chvíli vyhnul velkému paneláku, který jim stál v tak znenadání změněné cestě. Třetí se však podařilo naskočit. Jednou tlapou uvěznila Francise, kterého zároveň podrápala a začala se ohánět. Usekla jedinou ranou hlavu pilotovi a Jacenovi dala takovou ránu, že upadl do bezvědomí.
Jaina se marně snažila něco udělat, sama měla co dělat, aby z vrtulníku, jenž se teď nevyhnutelně řítil k zemi, nevypadla. V tu chvíli naskočil Alex, kterému se podařilo od těla svého minulého soka za letu odrazit dost na to, aby vyběhl na špičku mrakodrapu, odkud původně sám seskočil a kterému se podařilo dostatečně geniálně zacílit let dalšího skoku tak, aby se vyhnul vrtuli, ale ne vrtulníku samotnému. Chytil růžovou tunu za hnátu a mrštil jí obrovskou silou z helikoptéry. Při tom zachytil Jacena a Francise, kteří začali po podlaze sjíždět a málem spadli z vrtulníku a hodil jimi pod sedadla, kde se zaklínili, takže nemohli znovu vypadnout. Helikoptéra, natočena skoro do pravého úhlu se už nacházela nepříjemně blízko nad zemí a tak Alex vyhodil mrtvolu pilota zpoza sedadla, sám usedl za knipl a prudce jím otočil, aby vyrovnal let. Zmírnil tak rychlost, teď už téměř volného pádu, úplně ho zastavit se mu však ještě nepodařilo. Do země jim zbývalo sotva sto metrů. Vší silou se odrazil, vyskočil z levé strany vrtulníku, odrazil se od zdi nějakého paneláku, takže předstihl vrtulník, nohama se zabořil do zdi náhodného domu – vrtulník už byl sotva dvacet metrů nad zemí, chytil už tak dost poškrábanou helikoptéru, která zrovna kolem něj letěla do jedné ruky, a druhou zabořil do zdi domu a škubnul s vrtulníkem tak, že rychlost pádu zmírnil na sotva pár kilometrů za hodinu. Zeď domu však najednou povolila a Alex, který se ještě úporně držel vrtulníku, ječíce: „ZATRACENÝ ČÍNSKÝ VÝROBKY!!!“ začal společně s hromadou železa a s třemi pasažéry uvnitř ní, padat pomalu k zemi. Zbylých pár metrů pádu už nikomu neublížily, pouze Francis s Jacenem se poněkud bouchli do hlavy o sedadlo a list rozmlácené vrtule rozerval Alexův elegantní, kožený plášť vedví a bouchl ho do zad tak mocně, až se pár metrů proletěl.
„HERGOT!“ Zařval při letu a narazil do značky, kterou vzal sebou k matičce zemi, jež vzápětí s ne příliš velkým nadšením políbil. Zvedl se, stáhl ze sebe se zoufalým výrazem plášť a jal se přesvědčit se, jestli právě roztrhal šest tisíc dolarů nejdražší kůže nadarmo, nebo jestli alespoň ty tři idioty v letadle zachránil.


EPILOG


O sotva pár hodin později se Jacob, nesoucí Xariela, Angela, James a Assie dostali na malou benzínku. Zatímco se všichni, kromě Xariela, který měl co dělat aby vinou ztráty krve neupadl do bezvědomí, vyptávali Jacoba na hromadu věcí, jež naprosto zásadně odmítal odpovědět, obvázal zraněného pomocí zapůjčené lékárničky a zastavil krvácení.
„Co to mělo všechno znamenat, Jacobe?“ ptal se James.
„Co byla ta odporná věc v té chodbě?“ naléhala Angela.
„A jak to že jsi věděl o všech těch pastech, skrytých cestách, dveřích a stěnách?!“ Přidal se Assie. Jacob zarytě mlčel. Pak se obrátil na prodavače.
„Nemáte tady nějaké auto na prodej?“ zeptal se ho.
„Máme tady zrovna takový menší výprodej. Chtěl byste si něco koupit?“
„Ano.“ Řekl, vybral si jedno auto, v hotovosti ho zaplatil a pak řekl ostatním:
„Takže. Tady se naše cesty nadobro rozejdou. Nepátrejte po mě, mým cílem bylo vás ztama zachránit. V čemž jsem uspěl. Na nic se nevyptávejte, žádnou odpověď stejně nedostanete. Tady máte na ruku padesát tisíc dolarů a vypadněte z tohohle státu co nejrychleji. Odleťte pokud možno co nejdřív, naprosto kamkoliv a začněte znova někde jinde. Mě už nikdy neuvidíte. Vezměte si i to auto. Sbohem.“ Řekl, otočil se na podpatku a obrovskou rychlostí, jejíž vinou se téměř ihned proměnil jen na mizející skvrnu na horizontu, vystřelil pryč od nich. Nikoho ani nenapadlo ho sledovat. Běžel rychleji než jakékoliv auto. Prodavač jen užasle zíral. Nikdo z nich už nepromluvil ani slovo. Z dochovaných záznamů vyplývá, že se každý z nich v pozdější době odstěhoval do jiného státu a že spolu udržují sporý kontakt. Jacoba Cubeju, toho záhadného, hnědovlasého muže už – jak jim ostatně slíbil – v životě neuviděli.

...

Přestože havarovali ještě ve městě, bylo to jen na jeho okraji a pomocí auta se už dostali pryč dostatečně rychle. Alex ještě předtím než vyjeli, však připojil na střechu auta podivný elektrický přístroj. Když se ho zeptali co to je, mlhavě odpověděl, že je to něco, co je uchrání před střelným prachem armády. Nikdo si nebyl úplně jistý, jak to myslel, ale z jeho výrazu bylo možno mnohé vyčíst. Zastavili až před malým městečkem, vzdáleném několik set kilometrů od Jensen City. Cestou se ho samozřejmě také vyptávali, ale stejně jako Jacob jim nedal jedinou odpověď. Když vystoupili z auta, předal jim Alex peněženku s hotovostí a doporučil jim to samé, co před chvílí radil Jacob svým chráněncům.
„A uvidíme tě ještě někdy? Chci odpovědi. S tímhle se nespokojím.“ Namítl Jacen. „Nemůžu se zbavit dojmu, že tě znám.“ Jaina přikývla.
„Taky mám ten pocit. Je to tak zvláštní, vzdálený…“ řekla.
„Já teda nemám žádnej pocit. Jen vim, žes nám zachránil krk, člověče.“ Vmísil se Francis.
„A za to ti budu nadosmrti vděčnej.“ Alex se ušklíbl.
„První odsud zmizte. S tebou,“ otočil se na Francise. „S tebou se už nikdy neuvidím. Buď sbohem.“ Pak se otočil na Jacena s Jainou.
„Ale vy dva…“ řekl pomalu a vážil každé slovo. „Vy pro mě ještě jistou hodnotu představujete. Ještě o mně uslyšíte.“
„Kdy?“ Zeptal se Jacen.
„Ze všeho nejvíc nenávidím dvě věci. Vyhazování dalšího koženého kabátu – tenhle jsem měl obzvlášť v oblibě – a udávání jakýchkoli specifických detailů ohledně mého plánu. To si dobře zapamatujte. Ještě pořád přemýšlím, jestli jste mi vy tři za ten kabát stáli.“ Všichni tři se na něj nevěřícně podívali.
„Každopádně… kabát je mrtev a vy jste živí. Alespoň nějaká pozitivní zpráva. Ale na nějakou dobu, předpokládám hezkejch pár let, sbohem.“ Řekl, otočil se na podpatku, tak jak už jsme to jednou viděli u Jacoba a stejně jako jeho bratr, i Alex se vyřítil obrovskou rychlostí pryč.


Tak a další příběh dovyprávěný. Ztraceni ve tmě tímto oficiálně končí. Ale něco nového zase začíná…