Mušketýři Část 1: Začátek konce

Operace Market Garden
17.září 1944
Arnhem

Kapitán Felix Dixon se skrčil za oknem na poslední chvíli. Smršť kulek z MG-42 si jej naneštěstí nenašlo. Stačil si všimnout víc jak desítek mrtvých vojáků z 1. výsadkové divize, kteří se nestačily schovat před postupujicími němci. Victor Price byl schován společně s kapitánem u druhého okna v prvním patře budovy na okraji města Arnhem. Jako jediní se dostali tak daleko, zatímco jejich druhové umírají hodně daleko před mosty u Arnhemu.
Price držel v rukách protitankovou střelu PIAT a čekal, jak se dostane německý tank typu Panther
co nejblíže. Pochyboval, že mu nějak z ublíží, ale chtěl to zkusit.
Spíš ho kapitán Dixon donutil. Nic jiného jim nezbývalo. Všude jsou němci, kteří zastavily brity na otevřeném prostranství. Doposud měl Dixon a jeho četa štěstí, že si jich nevšímli a můžou zatím splnit svoji misi. Teď je ale prozradil sám kapitán. Měl několik málo chvil na poslední rozhodnutí.
Uslyšel neustálý štěkot kulometů, samopalů a pušek.
,,Dostáváme solidní nakládačku!´´ vyhrkl ze sebe Andrew Rogers, který se objevil ve dveřích.
Stejně jak Dixon dřímal ve svých rukách samopal sten ,,Co budem dělat?´´ řekl a přikrčenou chůzí došel ke kapitánovi.
,,Jestli sis nevšiml Rogersi, tak jsme v pasti. Uděláme to co vždy, budeme bojovat.´´ odvětil mu Dixon. To je věc, kterou Rogers nechtěl slyšet. Jsou odsouzeni k záhubě.
Price se podíval na Dixona. Jeho pohled jasně naznačoval, že tank je přímo pod ním.
Bylo jich tucet, kteří se hnali přes ulici. Musí zničit hned první tank a tím získat svým spolubojovníkům z první výsadkové čas na přípravy.
Dixon se rozhodoval, jestli to má udělat. Tímto odsoudí sebe a svoji četu k smrti.
Promítal si všechny akce, které zažil s tak skvělou četou, jakou měl on.
Boj o Tobruk byl jen jejich začátek. Teď můžou zemřít v Holandsku. Pro ně už to bylo blízko do Berlína a takovou cestu už urazili.
,,Pane?´´ zeptal se opatrně Price. Díval se na něj hodně zoufalým pohledem.
Kapitán Dixon věděl, že by raději volil pro sebe a ostatní život. Jenže teď mohl rozhodnout jestli on
a jeho dalších deset mužů zemřou a zachrání tím život mnoha tisícům, nebo nechat je projet a zavinit jejich smrt.
Nakonec pokývnul na znamení střelby. Price se nachystal a začal se ještě více potit.
Dixon znovu vykoukl z okna, aby přitáhl na sebe pozornost palby z kulometu, která se okamžitě rozezněla. ,,Teď!´´ vykřikl Dixon. Price se postavil a zamířil přímo do otevřeného poklopu velitele tanku, který se hrdě díval do dálky.
Jenže obsluha kulometu byla rychlejší a Price neutekl jejich pozornosti. Price zrovna stiskl spoušť, když jeho tělem prolétlo snad padesát kulek. Byl doslova na kaši.
Vystřelená střela šla vedle. Letěla vedle tanku a vytvořila malý kráter. Velitel tanku okamžitě zalezl a bylo hodně dobře slyšet jeho řev na svoji posádku. Němečtí pěšáci, kteří šli po bokách tanku okamžitě zalezli do krytu a snažili se najít skrytého protivníka.
,,Sakra co teď?´´ Zeptal se Rogers a nespustil oči z rozstříleného těla Price. Dixon neodpovídal.
Slyšel přes veškeré střílení a výbuchy jasně se otáčející věž Panthera. Dixon vytřeštil oči.
,,Utíkej!´´ vykřikl a rozběhl se ke dveřím s Rogersem v patách. Ten ale po několika krocích upadl na zem. Dixon si toho nevšiml a běžel dál. Hned jak se ocitl na schodišti se ozval výstřel a následný výbuch, který zatřásl celou budovou. Dixon spadl na zem a skutálel se ze schodů dolů.
Dole se na něj zmateně dívali bratři Tobias a William Huntovi. Zhotovili v chodbě provizorní zeď ze všeho co našli v domě. William měl na položené skříni opřený kulomet Bren, zatímco Tobias v levé ruce držel náhradní zásobník do kulometu a v pravé pistoli.
Dixon se bolestivě na ně podíval a vzhlédl na schodiště, Rogers nikde.
V tu chvíli vykopl jeden z německých vojáků dveře. William reagoval rychle a zmáčknul kohoutek své zbraně. Střílel po dávkách. Po vystřílení William odhodil prázdný zásobník, mezitím jeho mladší bratr Tobias okamžitě dal nový. Jsou skvěle sehraní.
Mezitím Dixon vstal a rychle zamířil po schodech nahoru. Chtěl zjistit co se stalo s Rogersem i když mu bylo jasné, že tohle nemohl přežít.
Dixon opatrně nakoukl. Z pod sutin stropu uviděl jen nehybnou ruku Rogerse.
Zavřel oči a proklínal, že se vůbec pustil do takové akce.
,,Pane! Dlouho nevydržíme!´´ křičel Tobias na Dixona.
Dixon sešel ze schodů. Podařilo se němce zatlačit zpátky. ,,Snaží se nás obklíčit!´´ uslyšel Dixon hlas z pokoje po pravé straně. Dixon bez váhání vtletěl do místnosti, kde u okna stál mladičký Henry Mills a kropil dávkou ze stenu běžící němce. Dixon se okamžitě přidal. Ale zastřelili pouze dva z desíti, zbytek stačil proběhnout.
,,Jdou nám do zad!´´ řekl vyděšeně Mills. Dixon neváhal ,,Ústup ven!´´ vykřikl a vyběhl
z místnosti. ,,Pane?´´ ozval se Mills tichým hlasem.
Dixon se k němu otočil ,,Co chceš? Nezdržuj! Každá vteřina je teď důležitá!´´.
Mills se chystal něco říct, když mu krkem a hrudí prolétlo několik střel z venku. Padl na zem mrtev.
Dixon hleděl nevěřícně a nemohl tomu uvěřit. Jeho nejmladší voják, kterému včera bylo teprve osmnáct let ležel v kaluži krve a díval se na něj svýma mrtvýma očima přímo na Dixona. Začal se proklínat, že sem vůbec vešli. Ale na starosti měl další životy zbývajících členů čety.
Tobias s Williamem mezitím ustoupili ven na dvůr za budovou, kde se nacházeli zbývající vojáci.
Dixon stačil hodit ještě dva granáty ke dveřím u kterých se schovával nepřítel.
Daniel White se seržantem Gusem Bakerem kryli levou cihelnou zeď, Jacob Cox a Lewis Wood opačnou. William a Tobias Huntovi zalehli těsně u dveří, ze kterých vyšel Dixon a připravili se k palbě.
,,Šéfe co teď?´´ vykřikl zoufale Baker, když uviděl Dixona. Ten se rozhlížel na všechny strany a snažil se na něco přijít.
Zpět do budovy nemůžou. Zleva a zprava jsou už němci. Zbývala jediná cesta a to přes dřevěné plotky do zahrad před nimi. Musíme zmizet, dokud jich je málo!´´ odvětil Dixon.
V hlavě měl myšlenky stále kolem mladého Millse. Nedokázal ho dostat z hlavy.
,,Kurva!´´ vykřikl William a snažil se odhodit německý granát, který dopadl před něj.
Jenže byl pomalý. Granát roztrhal jak Williama, tak i jeho bratra, který stál těsně vedle něj.
Z chodby se objevily německé šedé uniformy. Na puškách mají nasazené bodáky. Mezitím
útok z bočních stran zesílil. ,,Padáme!´´ Křikl seržant Baker na vojáky a společně s Dixem
překonali první plot.
Vojín Jacob Cox ale zůstal s nasazeným bodákem na svém Lee-enfieldu před plotem.
Chce získat trochu čas pro ostatní. Ti mezitím překonali další dřevěný plot, který byl vysoký jeden
a půl metru.
Uslyšeli několik výstřelů za sebou a bylo jasné, co se stalo.
,,Musíme se rozdělit! Všichni jiným směrem! Sejdeme se na bodu B!´´ zavelel Dixon.
Jeho zbývající podřízeni se rozutekli. Gus Baker s Whitem uličkou mezi rozbořené domy, Lewis Wood pokračoval skrz ploty. Dixon proběhl malou kůlnou v jedné ze zahrad do její větší části.
Uslyšel německé velitele, kteří křičeli na vojáky povely.
Dixon neváhal a rozběhl se ovocnými sady. Cestou na zem mu upadl samopal sten.
Nechtěl se pro něj vracet. Mohlo ho to stát život.
Byl v půli sadu, když uslyšel výstřel a následně po ní bolest ve svých zádech.
S bolestným křikem spadl na záda. Snažil se rychle zvednout, ale nešlo to.
Začínalo se mu rozmazávat vidění. Ještě stačil spozorovat siluetu střelce, který k němu přišel.
Ten parchant! Říkal, že to udělá. Že ho jednou zabije, jak bude ideální čas.
Dixonův podřízený stál nad ním a v rukách dřímal odstřelovací pušku.
Slyšel jak se hluboce z plých plic směje.
Zavřel oči a vzpomínal na ty nejhezčí chvíle ve svém životě.
Na svou milovanou ženu a nejvíce na chvíli, kdy v rukou držel svého potomka hned po porodu.
Svoji dcerku Lucy. Jeho poslední vzpomínka se rozplynula a nastala nekonečná tma...

Dixon sebou škubl natolik, že málem spadl z lavičky na chodbě nemocnice.
Byl celý promočený potem, srdce mu divoce bušilo. Snažil se vzpomenout na ten zlý sen, který se mu zdál. Byl tak skutečný! Rychle oddychoval. Utřel si pot z čela a rozhlédl se po chodbě, kde nikdo nebyl. Taky proč by mělo, když je kolem půlnoci.
Náhle uslyšel křik své ženy, která byla hned v místnosti naproti němu.
Vzpomněl si, že mu sestřička říkala aby nevstupoval do porodního sálu.
Dixon musel hodně rychle usnout. Říkala mu to ani ne před necelými desti minutami.
A sen se mu zdál jako by byl víc jak půl hodiny.
Položil svoji hlavu do dlaní a snažil se ten nepříjemný sen vypudit z hlavy.
Bylo čtvrtého dubna roku 1944, dvacet tři hodin a padesát osm minut, když uslyšel řev právě narozeného dítěte. S velkým napětím a nervozitou vstal a udělal krok vpřed.
V rukouch mačkal svůj červený baret a modlil se, aby bylo dítě v pořádku, stejně tak i jeho žena.
Neopovážil se vejít dovnitř, dychtivě čekal jak uvidí své dítě.
Ze dveří vylezla sestřička, která držela miminko zabalené do bílé přikrývky.
Sestřička se na novopečeného otce usmála ,,Gratuluji vám! Vaše dcera je zdravá!´´.
Dixon si oddechl a zároveň si vzpomněl na ten sen.
,,Děje se něco pane?´´ zeptala se sestrička, která si ho změřila podivným pohledem.
,,Ne, ne, ne! Jsem v pořádku!´´ řekl šťastným hlasem Dixon a usmál se na sestřičku ,,A co moje žena? Můžu za ní?´´ zeptal se a vzal si potomka do náručí.
,,Ano. Je v pořádku. Můžete za ní.´´ řekla sestřička a ustoupila mu stranou.
Dixon se zastavil ve dveřích a vzpomněl si na věc, kterou se dohodl se svou ženou Patrícií.
Když to bude kluk, pojmenuje jej Felix, když dívka, tak jeho žena.
,,Jmenuje se Lucy.´´ odvětila sestřička, když se jej Dixon zeptal.
Dixon otevřel ústa dokořán.
Musela to být souhra náhod!