Hodinový strojek

V té největší dopravní špičce jsme se potřebovali dostat do školy. Tedy já a moje nejlepší kamarádka Míša. Každé ráno spolu jezdíme, bydlíme kousek od sebe. Většinou se dá jet rychle, ale tentokrát to nešlo. Vpředu se asi stala nehoda nebo co. Autobus byl právě v zatáčce a uzavíral kolonu. Za námi už nikdo nestál. Viděli jsme to, obsadili jsme zadní sedadla a krátili si čas hloupostmi jako vždy. V těchto chvílích si vždy uvědomuju, že ji mám rád víc než jako kamarádku. Jenže jsem hlupák, nikdy jí to neřeknu.
V tom zezadu přišel obrovský náraz, který mne vymrštil ze sedadla na zem. Padl jsem tváří na podlahu a uhodil se o cosi na podlaze – snad střep z rozbitého okna či ostrou hranu sedadla. Vím jen, že když jsem se snažil zvednout hlavu, rozbolela mne ve spánku a pocítil jsem tenký pramínek krve. Jenže jsem pocítil krev i pod sebou. Pod břichem, nohama i rukama a dokonce i pod místem, kde ležela má bolavá hlava. Tohle přeci nemůže být ze mě. Tak moc nemohu krvácet já. Ze všech zbylých sil jsem se otočil dozadu.
Tvář, kterou jsem ležel na zemi, jsem měl celou od krve. Ohlédl jsem se dozadu, kde jsme s Míšou prve seděli. Tam, kde byly původně sedačky, teď vězela kapota kamionu, který nestihl zabrzdit a v plné rychlosti do autobusu doslova najel. Celá zadní stěna se rozdělila ve dví. Zadní tyče, které sloužily k držení, se zlomily, takže jejich pahýly trčely z podlahy jako kopí.
Zděsil jsem se. Na jedné z těch tyčí byla Míša. Hlavu měla svěšenou bezvládně k zemi, stejně jako zkrvavené paže. Ze zad jí vycházela tyč celá od krve. Vykřikl jsem, jako bych byl na té tyči sám nabodnut. V tom ke mně otočila prudce hlavu. Krvácela z čela, z koutku úst jí stékala krev, a když jsem se podíval do jejích sklených očí, hrůzou jsem ztuhl.
V tom jsem se probudil, orosený potem, zadýchaný a roztřesený. Bezděky jsem šáhl po hodinkách na nočním stolku. „K čertu“ zaklel jsem. Hodinky se zasekly a budík na nich mi nezazvonil. Už jsem měl být dávno ve škole. Poprvé po pěti letech jsem zaspal! Musí být porouchaný strojek.
Vyskočil jsem z postele, honem na sebe navlékl první triko a mikinu, které jsem vyndal ze skříně a oblékl jsem se. Do tašky jsem hodil pár sešitů, sebral ze svého stolu klíče a mobil. Musím Míše napsat, že jsem zaspal. Aby si třeba nemyslela, že se mi něco stalo. Když jsem procházel kolem balkonu napadla mne skvělá věc. Pojedu na kole. Přes park je to rychlou jízdou půl hodiny. Je to rychlejší než autobusem, zvlášť v ranní špičce. Vyšel jsem s kolem před dům, nasedl na něj a vydal se opačným směrem, než jezdí autobus. Šlapal jsem, jak nejrychleji jsem dovedl. Píšeme přeci tu písemku z matematiky. Míša jí beze mne nikdy nenapíše a já jí nechci zklamat. Po půlhodině zběsilé jízdy jsem konečně dorazil před školu. Postavil jsem kolo do kovového stojanu. Jestli bude po škole pěkně, mohl bych vzít Míšu na projížďku.
Rychle jsem otevíral hlavní vchod do školy. Ta stará budova mi vždy připadala hrozně chladná. Někdy mne až mrazilo v zádech, když jsem procházel dlouhými ponurými chodbami. Ředitel miluje umění, a tak na stěnách visí staré portréty všemožných osob – známých i neznámých. Nevím proč to tak je, ale připadá mi, že se na všech tváří všichni nepřátelsky, zlověstně. Jako nějaké zlé přízraky. Tentokrát však na mne vše působilo ještě zlověstněji.
Třídu jsem měl až na konci chodby. Byla dlouhá, pro mne skoro nekonečná. Díval jsem se na velké dlaždice, které mi ubíhaly pod nohami, když se proti mně najednou odněkud vynořil mladík. Byl zvláštní, už jen jeho směšné oblečení mne uvádělo v smích, který jsem stěží potlačil. Měl na sobě manšestrový kabát s šosy a bílou košili, na jejíchž rukávech byly obrovské nařasené krajky. Pod krkem měl něco, co připomínalo obrovskou mašli pro psa a v podpaží nesl staré sešity, ohmatané, zaprášené. A jeho pohled byl tak zvláštní, strnulý, bezduchý. Díval se na mne a přeci jako by viděl skrz mne někam dál, někam dozadu. Jako bych pro něj vůbec neexistoval. Věděl jsem, že ho odněkud znám, ale odkud?! Asi to bude nějaký blázen do retro stylu, nějaký přílišný fanda historie. Vždyť mě to ani nemusí zajímat. Ve třídě na mě čeká Míša, ta je důležitější než nějaké dohady.
Pokračoval jsem dál, kolem dveří do tříd. Najednou proti mně šli dva profesoři. Byli vysocí, s dlouhými vousy, jako ti lidé na obrazech kolem. I oni na sobě měli oblečení, jako by vypadli ze starého filmu. Oba jsem je pozdravil, i když jsem si nedokázal vůbec vybavit, jaký předmět nebo koho vyučují. Ale někde jsem je viděl, určitě ano.
Ani jeden mi neodpověděl. Oba stále hleděli přede mne, jako by vůbec nic nevnímali. A ty jejich oči. Ano, ty oči byly tak chladné a nepřítomné. Děsily mne. Byl jsem rád, když jsem je měl za zády. Ale víc než kdy jindy jsem měl nyní pocit, že mi mráz po zádech stéká.
A v tom jsem si vzpomněl. Podíval jsem se před sebe na obraz visící na konci chodby. Byl obrovský, ve zlatém dřevěném rámu, a na něm byly postavy dvou mužů. Míša mi o nich jednou vyprávěla, našla je někde v kronice školy. Byli to dva významní učitelé, kteří založili naši botanickou zahradu. Jenže ti dva byli přeci dávno mrtví!
Prudce jsem se otočil. Za mnou bylo naprosto prázdno, nikde ani živáčka. Copak ti dva mohli někam tak rychle zajít? Jsou snad v nějaké třídě? Už mi asi hrabe, mám halucinace, tím to bude. To všechno udělal ten hloupý sen, ta příšerná noční můra. Jenomže – ano, ten mladík předtím, to byl přeci ten na obraze, který teď mám po pravici. Přesně ten samý. Přistoupil jsem blíž k portrétu, podíval se na mladého studenta na něm a potom na roky, které byly pod ním. To přeci není možné! Podle toho by byl už tři sta let mrtev! Ale vždyť to přeci byl on! Přísahal bych na to.
V tom ne vyrušilo podivné šustění. Otočil jsem se zpátky směrem ke své třídě. Proti mně šlo patnáct dětí. Patnáct dětí a jakási vychovatelka, všichni v dost bizardním oblečení. Pohybovali se pomalu, jako by s nimi pohybovala jen vůle, ne oni sami. Ale…
Zamrazilo mi v zádech, oči mne začaly nepříjemně pálit a nohy mi ztuhly, jako by byly k podlaze pevně přišroubovány. Na čele mi vyrazily kapičky potu, v krku mi vyschlo a celá chodba se se mnou začala točit. Opatrně jsem obrátil hlavu vlevo k velkému obrazu, na kterém byla vesnická škola, před kterou si hrály děti s vychovatelkou. Stejné děti, které teď šly proti mně!
Zavřel jsem oči a doufal, že je to jen zlý sen. Nemohl jsem uvěřit, že vidím oživlé postavy z obrazů. Třeba mám horečku.
Znovu ten protivný mráz v zádech. Jako by na mne sáhla smrt. Otevřel jsem oči a ohlédl se za sebe. Nikdo tam nebyl. Žádné děti, vychovatelka či profesoři nebo mladý student. Nikdo. Vydechl jsem zhluboka a rozhodl se jít raději rychle do třídy. Otočil jsem se opět k cestě, když v tom jsem narazil na Míšu! Překvapilo mne to, zjevila se tam zčista jasna. Neslyšel jsem žádné otevření dveří, žádné kroky, ani nejmenší šustnutí či šramot.
Nejdřív jsem se polekal, až jsem se chytil za srdce. Když jsem však spatřil tu známou tvář… Ne, to nebyla ona. Vlastně ano, byla to Míša, ale ten pohled…
Dívala se na mne upřeně, bez mrknutí okna s vytřeštěnýma očima tak skelnýma, že se v nich odrážel můj obraz. Ústa měla bledá stejně, jako tváře celý obličej byl strnulý bez známek jakékoli grimasy. Nesmála se jako obvykle, ale ani se nemračila. Ten výraz – přísaha bych, že jsem ho u ní již někdy viděl.
Udělala krok stranou a pomalým strnulým krokem procházela chodbou pryč od naší třídy. Nezmohl jsem se na jediné slovo, jen jsem s pusou otevřenou dokořán otočil hlavu a pozoroval ji, jak pomalým tempem odchází pryč. Ven ze školy. Jen na okamžik se na konci otočila a vrhla na mne pohled. Ne, ne na mne. Jen mým směrem. Byl to strnulý pohled na zubožené a vybledlé tváři Míši, na tváři, kterou jsem tak dobře znal a přesto ji nepoznával. Zachvěl jsem se od hlavy až k patě.
Nechtěl jsem dlouho postávat na chodbě. Něco mi říkalo, že bych se měl raději schovat do třídy mezi ostatní a už se nedívat na ty strašné a děsivé obrazy kolem mě. Neotáčel jsem hlavu ani napravo ani nalevo a stejně jsem měl dojem, že mne každý portrét sleduje každičko sekundu cesty. Těch pár posledních metrů se mi zdálo neúnosně dlouhých.
Zaklepal jsem na dveře třídy, vstoupil jsem a rychle za sebou zavřel. I když jsem neběžel, musel jsem dýchat hodně zhluboka. Pozdravil jsem učitelku i ostatní. Nikdo neodpověděl. Učitelka držela před očima kapesníček, ostatní seděli a zarytě mlčeli. Většině z nich měla oči zarudlé slzami. V mojí lavici, ve které jsem seděl s Míšou, byl černý smuteční věnec a na Míšině místě byla její fotka v rámečku s černou stužkou. „Co je to za hloupost“ napadlo mne, ale než jsem stačil položit otázku, vyskočila učitelka ze židle a přiběhla ke mně. Objala mne, jako bych byl její vlastní syn a rozbrečela se.
„Martine!“ zakřičela nadšeně a já se jen nechápavě díval na její šťastný, ale uplakaný obličej. Poprvé v životě to vypadalo, že mne snad vidí ráda. Nejsem zrovna nejlepší student, jsem dost velký rapl. Nic jsem nechápal.
„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Všichni jsme se báli, jestli jsi naživu. Nemohli tě nikde najít“ rozbrečela se.
„Co se stalo? Proč je na lavici ten věnec a fotka? A kam šla Míša? Potkal jsem jí teď na chodbě a vypadala dost divně“ pokládal jsem jednu otázku za druhou a doufal v nějakou rozumnou odpověď.
Učitelka se na mne nechápavě podívala, otřela si oči a vzala mne za ramena.
„Martine, tys ji nemohl vidět. Už nikdy jí nemůžeš vidět. Míša je mrtvá“ sklonila hlavu a zavzlykala. „Ráno se stala nehoda a Míša byla přitom. Zabila se v autobuse.“
Zůstal jsem stát jako opařený. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Chvíli jsem vůbec nevnímal, nevěděl jsem, co se kolem děje. Potom jsem se podíval na uplakanou učitelku a spolužáky. Vši byli strnulí a bylo takové ticho.
Víc jsem nemeškal. Vyběhl jsem ze třídy, proběhl rychle chodbou mezi obrazy a nechal jsem třídu daleko za sebou. Vůbec nevím, jestli za mnou moje učitelka vyběhla nebo jen křičela, abych se vrátil, ale tak jako tak jsem se musel dostat pryč. Musel jsem jet k té nehodě. Určitě tam ještě někdo bude, musela to být velká nehoda, tu nemohli tak rychle uklidit. Třeba se spletli a Míša žije a jen nemůže do školy. Nasedl jsem na kolo a rozjel se snad ještě rychleji než ráno po trase autobusu. Dorazil jsem na místo. Na jedné z křižovatek stál autobus, ve kterém jsem měl ráno sedět vedle Míši. Zezadu byl do něj vklíněn dlouhý kamion. Všude byli policisté, hasiči, záchranáři a spousta zvědavých lidí za policejními páskami. Mne však páska nezastavila. Podlezl jsem jí a policistovi, který se mne pokusil zastavit, jsem se násilím vysmekl. Běžel jsem dopředu k troskám autobusu. Vešel jsem dovnitř, do trosek. Všude po zemi ležely střepy a úlomky zadní stěny autobusu, ze které nic nezbylo. Uvnitř bylo sedm hasičů a cosi odřezávali bruskou. Přiběhl jsem jako smyslů zbavený k nim a tam... na zlomené tyči, která nevydržela náraz byla nabodnuta Míša. Pod ní byla kaluž krve a jediné, co bylo vidět, byly zakrvavené paže. Ve chvíli, kdy jsem se protlačil dopředu, zvedl jeden z hasičů hlavu Míši. Měla ten samý pohled jako ve škole na chodbě. Jenže to již byla mrtvá!...
Vyvedli mne ven před autobus. Musel jsem policistům povědět, kdo jsem, a že jsem se s ní znal. Posadil jsem se za asfalt silnice a rozbrečel se jako malý kluk. Utíral jsem si slzy do rukávu mikina, a potom jsem se na okamžik podíval před sebe.
Zděsil jsem se. Projel mnou záchvěv dosud nepoznané hrůzy.
Za policejní páskou přímo přede mnou stál mladý student, dva staří profesoři, vychovatelka s patnácti dětmi a – Míša. Všichni na mne hleděli mrtvolnýma sklenýma očima. Najednou mi zazvonil budík na hodinkách. Ručičky se několikrát rozběhly kolem ciferníku a zastavily se tam, kde měly. Podíval jsem se na ně. 11.48. Vypnul jsem zvonění a znovu se podíval před sebe. Za páskou bylo prázdno, nikdo tam nebyl. Míšu právě vynášeli na nosítkách, přikrytou prostěradlem. Za ní zůstával jen cestička z krve.