Studená jitra

„Dneska jezděj popeláři?“ zeptal se Vláďa dědy.

„Jo.“

„Aha, já myslel, že včera.“

„Ve středu.“

„Jo tak.“

Seděli v kuchyni. Malá, čtvercová místnost, s hrbolatým, zašlým linem, uprostřed stolek s mastným kostkovaným ubrusem. Vláďu napadlo, že by si na něm konečně mohli zahrát piškvorky porcovacími noži a pak ho už vyhodit. Byl tam nekonečně dlouho, přichycen lacinými svorkami po každé straně.

Všechno v kuchyni bylo laciné.

Děda se natáhl po krabičce cigaret. Jednu vyklepnul navyklým pohybem a zažloutlým nehtem na ní udělal tenoučký vroubek po celé délce. Vedle popelníku leželo několik vyhořelých sirek. Děda je rozhrábnul a našel mezi nimi jednu nepoužitou. Křísnul jí o nehet a sirka se rozlomila.

Děda zaklel a odhodil ji do popelníku. Vláďa si všimnul, že se mu trochu třesou ruce.

„Měl by sis koupit zapalovač.“

Děda se na něj zkoumavě zahleděl. Měl bledé, nesmlouvavého oči ostřelovače. Vláďa ten pohled moc dlouho nevydržet nedokázal. Zadíval se znovu na ubrus, s mapami dávno rozlitých polívek, omáček a koleček od piv a kokakol.

Děda mezitím našel další sirku a tentokrát se mu podařilo si zapálit.

Vláďa se zhoupnul v židli, aby se ocitl co nejdál od oblaku kouře, který se kolem dědy rozprostřel. Děda si toho všimnul a nabídl mu kývnutím cigaretu. Vláďa dělal, že to nevidí, ale do tváří se mu nahnala horkost.

„Jak se má táta?“ zeptal se děda a jediným hlubokým natáhnutím spálil dobrou čtvrtku cigarety.

„Dobře.“

„A máma?“

„Taky. Všichni se maj dobře.“

„Ty taky?“

„No jo,“ Vláďa se ošil, ale nic dalšího z něj nevyšlo.

Pozoroval dědu, jak kouří. Pak se zahleděl na kohoutek nad dřezem. Už netekl, minulou sobotu ho táta opravoval a strašně při tom klel, protože celá ta srágora byla úplně zadřená. Babička skákala kolem, kontrolovala, jestli táta něco nezničí a přidala tím hodně k jeho nadávkám. Děda celou dobu seděl u stolu a pozoroval je přes oblak kouře.

Děda byl řetězový kuřák. Taky hodně pil. Něco z toho přenesl na tátu, to Vláďa cítil celý život. Taky věděl, že je hodně z dědy i v něm.

Zavrzala židle a děda vstal. Došel ke kredenci a otevřel ji, chvíli se hrabal uvnitř a pak se vrátil ke stolu se dvěma skleničkama a lahví rumu.

„Napijeme se,“ řekl děda a neznělo to jako nabídka.

„Na co?“ zeptal se Vláďa.

„To se uvidí,“ na to děda a nalil.

Vláďa se obrnil, ale věděl, že to tak musí být. Přišel za dědou, něco po něm chtěl, tak se spolu napijí, Vláďa pak řekne, co chce a když to dobře dopadne, možná se napijí ještě jednou. Nebo si dá Vláďa cígo. Klidně.

Skleničky byly uvnitř zaprášené a na dně obou se leskla ošklivá kapka mastnoty. Děda tu svou vytřel prstem, ale do Vláďovy se ani nepodíval a hned skleničku naplnil.

Beze slova ťuknul svojí o druhou, na nic nečekal a vyklopil ji do sebe. Vláďa naprázdno polknul, chytil sklenici a jako když byl malý a pil tu nejhnusnější medicínu, tak do sebe rum obrátil.

Děda ho znechuceně pozoroval, cigáro v koutku svraštělých úst. Rty se mu leskly, ale už brzy měly zase vyschnout do hněvivě purpurové barvy.

„Tak co?“ zeptal se děda a díval se zároveň na kluka i na láhev.

„Co co?“

Děda jako by chtěl něco říct, ale místo toho vstal, uklidil láhev zpátky do kredence, cigaretu hodil do dřezu, vyhlédl z okna ven, a pak si sedl zpátky ke stolu.

„Možná už si takhle nedáme.“

Vláďa koukal na dědu, na jeho zvrásněnou tvář, husté, rozcuchané vlasy barvy pochcaného sněhu, strniště, popraskané žilky na bramborovitém rypáku... vypadal skoro jako bájné zvíře po zásahu radioaktivním zařením. Ale byl to jen starý člověk, co pil rum a jedl cigarety místo chleba.

„Jak nedáme?“

„Už takhle neposedíme. Možná je to, chlapče, naposled.“

„Jsi nemocnej, dědo?“ Vláďa se nechtěl zeptat, ale nemohl si pomoct.

Děda neodpovídal, mžoural do studeného rána, které se venku pomalu měnilo v ještě chladnější dopoledne. Když pohledem našel balíček cigaret a vyklepl si do dlaně další cigaretu, Vláďovi se zazdálo, že možná spatřil v jeho očích slzu.

Děda se zvednul, znovu otevřel kredenc a něco štrachal. Vláďa si zazoufal, další nápor rumu už jeho žaludek nesnese. Bude si muset dát, ale pozvrací se. Děda se vrátil ke stolu s krabičkou sirek, jednu vytáhl a zapálil si. Znovu kývnul klukovi a tentokrát se Vláďa po balíčku natáhl a zopakoval dědův rituál. Šlo mu to docela dobře.

Dědova tvář zůstala zachmuřená. Chvíli mlčeli a nafukovali každý svůj vlastní mrak.

V jedné chvíli přijeli popeláři a děda jakoby se probral z letargie. Zamrkal a téměř napjatě čekal, jako by se něco mělo stát. Ozvala se dutá rána, jak popeláři hodili prázdnou popelnici před barák, a pak už jen těžký zvuk dieselového motoru, pomalu se vzdalující.

„Tak co je, dědo?“ zeptal se Vláďa a věděl, že dneska se o peníze nezeptá, nemá na to nervy. Nakonec v něm z dědy a z táty asi tak moc nebylo.

„Dneska přijeli pozdě,“ řekl děda, jako by kluka ani neslyšel. „Zrovna dneska a přijedou pozdě. Chápeš to?“

Vláďa zadusil zbytek cigarety, i když se ještě zdaleka nedostal k filtru. Pomyslel si, že je vůbec div, že děda nekouří cigarety bez filtru. Ty by se k téhle kuchyni hodily víc. I k dědovi.

Možná to bylo tím rumem, který mu takhle ráno, ještě před snídaní, stoupnul do hlavy, když se dědy zeptal: „Co kdyby sme si na tom ubrusu zahráli piškvorky těma nožema, co je má babi na porcování?“

Dědova zachmuřená tvář se rozjasnila, jako by na tohle čekal celé ráno, prudce odsunul židli, vstal a otevřel první zásuvku vedle dřezu. Vytáhl dva nože a vrátil se s nimi ke stolu.

„Dám ti fóra, tak začni, mladej,“ řekl děda a podal mu jeden nůž, rukojetí napřed.

Vláďa si všimnul, že jsou na něm stopy zaschlé krve, ale dělal, jako že nic a s mírným úšklebkem vyryl doprostřed stolu první kolečko.

Ticho domu nenarušovalo nic, jen občasné zavrzání dvou židlí a dvou špiček nožů.