Proč zemřeli vojáci na bitevním poli

Smrákalo se. Po čertech rychle.
Nebylo tam ani živáčka, poprvé zaznělo v houštinách a v korunách vysokých buků úplné ticho, takové mrtvolné dusné ticho a nic jiného. Jen ti zatracení černí ptáci jako smrt kroužili na obloze a jejich krákání se rozléhalo okolím.
Kolem bylo silně cítit čpavek, zatuchlinu, kouř a štiplavý zápach spálené trávy a masa, a možná to taky byl pach smrti, která dýchla na pláň a svým smrdutým dechem zahubila všechno živé. Všude to po ní páchlo.
Opodál seděl opřený o strom voják v šedé uniformě. Kůra buku, o který opíral svá zatuhlá záda, byla celá rozstřílená a proděravělá, stejně jako vojákovo břicho, z něhož kulomet nadělal cedník, přes který se procedila krev. Voják ještě jako zázrakem žil, snad proto, že byl velmi mladý a v srdci mu pumpovala mladistvá chuť do života, který sotva že začal, hned taky skončil. Síly už ho ale opouštěly – s posledním vypětím se právě před chvílí v bolestech vyškrábal zpod mrtvoly tělnatého vojáka, který ho svou tíhou tlačil k zemi, doplazil se ke stromu a opřel o něj své chladnoucí tělo.
Ale bolest už necítil. Necítil nic. Ani chlad, ani krev vylévající se z ran, ani smutek, žal, nebo strach ze smrti, která už po něm sahala, prostě nic. Polykal krev, ztěžka oddechoval a díval se slábnoucím zrakem do zapadajícího slunce. Měl moc rád západy slunce. Vždycky vycházel po večerech ven a hlěděl do té rudé záře, která pomalu mizela za horizontem. A tenhle západ je jeho poslední.
„Do háje se všim,“ vyslovil zřetelně suchými rty. Ani slin už se mu nedostávalo, aby si mohl ještě odplivnout. „Kurevská válka. Zkurvená podělaná válka. Do háje s ní,“ zanadával.
Už začal pomalu cítit chlad. Při pohledu do toho žhavého teplého slunce ho popadl náhlý smutek, a tak raději odvrátil hlavu, aby jej zahnal.

Okolo něj leželo nespočet mrtvých mužů. Mladých i starých, statečných i zbabělých, Němců nebo Britů, mužů, mezi nimiž bylo kdysi takových rozdílů, ale teď, když všichni leží s mrtvýma očima protočenýma vzhůru, na hromadách nebo osaměle roztroušeni po poli, teď v okamžiku smrti jsou si všichni rovni. Důstojník nebo zelenáč, bez hříchu nebo s ním, mrtvý jako mrtvý.
Nedaleko od umírajícího vojáka ležel natažený jiný, v němž vyhasl stejně mladý život. Když vypukla válka, svolával mládež na návsi a hlásal, že pro slávu země, pravdu a čest statečnosti se musí sám za sebe každý muž, co není zbabělý a miluje svou zem, dobrovolně do války přihlásit. „Nešťastníče,“ plakala matka. „Vždyť tě zabijí!“ Ale on se války nebál, a hrdě s přesvědčením o správnosti a cti svého rozhodnutí se nechal naverbovat. A teď tu leží, vychladlý, prostřílený, s obličejem obráceným k zemi.
Jiný voják, s nohou, jež mu utrhl granát a která ležela padesát metrů od jeho zhrouceného těla, se do války nijak nehrnul. Císařští vojáci si pro něj přišli domů, kde se skrýval, a na rozkaz jej okamžitě odvedli. Své ženě a dvěma malým dětem nestačil ani říci sbohem. Věnoval jim poslední myšlenku, než ohlušující výbuch ručního granátu ukončil jeho život.
V díře po jiném granátu leželi dva další mladí vojáci. Ani jeden z nich pořádně nevěděl, jak se má zacházet se zbraní. Jediné, co věděli, bylo, že mají zabíjet všechny vojáky v uniformách nepřítele. Střílet lidi a připravovat je o život, aniž by věděli proč. Byli to oba studenti.
V zákopu pod hromadou jiných mrtvol ležel další muž. Za života to byl velký proutník a v jeho vesnici nebylo děvčete, které by neoblbnul svojí pěknou tvářičkou. Teď už s ní nikoho neoslní, neboť mu celou polovinu obličeje ustřelil Němec, jenž zemřel jen o několik sekud později, než on.
Mezi mrtvými nebyli jen mladí. Kus dál od zákopu dodýchal muž, jenž léto předtím, než jej odvedli do války, slavil se ženou už dvaapadesáté narozeniny. Válka jej značně znepokojovala, ale až do poslední chvíle věřil, že se jí pro jeho pokročilý věk vyhne. S manželkou si stavěli domek v Karpatech, v němž chtěli poklidně strávit zbytek života.
Jiný muž stejně pokročilého věku věřil, že jej za účast ve válce nemine peklo. Ani křesťanům se císařští vojáci při verbování nevyhýbali. Jamile bitva na poli začala, vzduch prořízly ohlušující pekelné rány vybuchujících granátů a před mužovýma očima se odehrával výjev, při němž v krvi a bolestném řevu umírali desítky mužů, v tom okamžiku přestal věřit v Boha. Bůh jej opustil a s vírou i jeho boj o přežití. Když mu kulky provrtaly břicho, nevzdechl ani jediné slovo pokání.
Byli i tací, kteří bojovat v té šílené krvavé vřavě odmítli. Nejhůře dopadl mladík, jemuž nemohlo být víc než sedmnáct let, a který ze strachu prchl z pole. Zastřelili ho vlastní muži.
A stejně jako všichni tito, zemřelo i spousta dalších.
Mladý voják, který toužil stát se důstojníkem.
Chlapec, ano, ještě pouhý chlapec, který se nechal zmást vojenskou propagandou a už nikdy se nedozví, zač vlastně bojoval.
Voják, který měl mnoho zkušeností, ale o kulometech nikdy neslyšel.
Muž, který válku z hloubi duše nenáviděl.
Dva krajané, kteří si v posledních chvílích tiskli ruce a dodávali si odvahu.
Němec s Britem, kteří se do poslední chvilky mezi sebou bili, ale jakmile mezi ně dopadl granát, padli si mrtví do náruče jako bratři.
Mladík s utrženou rukou, v níž tiskl poslední dopis matce..

Smrákalo se. Mrtvé pole se začalo zahalovat do tmy, ale ten dusivý, zatuchlý pach se stále držel ve vzduchu. Černí ptáci již slétali na zem a ohledávali ostatky dnešní bitvy, na kterých mohli nerušeně hodovat.
V mladíkovi, opřeném o strom, již vyhasínal život. Bezbarvé stíny, padající na planinu, se mu před očima rozpíjely do nejasných tmavých skvrn, jako hnáty smrti sahající po své poslední oběti. Údy měl zchromlé. Krev už přestala stékat po trávě a z bledých suchých rtů tiše plynuly poslední výdechy.
Hleděl stále na zapadající slunce. Chtělo se mu plakat, rozedrané hrdlo se mu hořce stahovalo, ale jeho tělo už bylo příliš slabé. Vzpomněl si na domov, matku i otce. Všechno už je pryč. Zaplakal, aniž by slzu vypustil.
Už se to blíží. Přerývavý, sípavý dech se mu zkracoval. Ale ještě ten západ. Ten západ musí vidět. Očima sledoval horizont. Pomalu chladnul. Rudá záře se vytrácela. Ještě chvilku. Chviličku.
Pak už paprsky úplně zmizely a na pole padla tma. Záře zapadajícího slunce vyhasla, a s ní vyhasly i vojákovy oči.




Proč zemřeli vojáci na bitevním poli?
Pro svou statečnost, s jakou se hnali do války? Pro svou povinnost? Pro svá politická předsvědčení? Pro víru? Pro strach? Pro naději na lepší zítřky? Pro své rodiny, lásku k zemi a čest?
A nebo prostě proto, že byli jen šachovými figurkami v tažení, které s nimi nemělo nic společného...? Pro chtíč válečných velitelů...?
Nikdo z nich válku nevedl. A přesto zemřeli. Zemřeli, a co po nich zbyde? Jen čísla. Smutek. A prázdno.