Rota A: Operace Digger, 2. část.

Několik mužů se hrbilo nad mapou a v na první pohled snadno rozeznatelném spěchu něco řešili. Potichu spolu rozmlouvali, přičemž jeden z nich různě barevnými tužkami tu a tam vepsal něco do mapy, buď nějakou značku, křížek či šipku.
,,Takže, všichni víte co máte dělat?" Zeptal se poručík Franco a pohledem přejel několik mužů okolo. Ze všech sil se snažil skrýt svoji nervozitu. Poprvé vele celé rotě v opravdovém boji, protože kapitána Aebishera před dvěma dny sklátila nějaká nemoc a od té doby jenom zvrací a viditelně bledne a hubne.
Jistěže, ještě v důstojnickém výcvikovém středisku velel Franco rotě několikrát a přestože mu říkali, že si vedl dobře, nebyl si svými schopnostmi úplně jist.
,,Pokud k tomu nikdo nic nemáte, zkontrolujte si výstroj a výzbroj, ujistěte se že vaši muži ví co mají dělat a že v GPSkách máte všechny potřebný údaje. Vyrážíme za 10 minut. Rozchod pánové, uvidíme se na kopci." Místo salutování na sebe muži vzájemně kývli hlavami a mlčky si podali ruce, načež se rozešli. Každý z nich měl hlavou plnou vlastních myšlenek, natolik stejných a zároveň natolik odlišných, jako všichni ostatní.

Muži z Rumova družstva seděli v malém kroužku a tiše se o něčem dohadovali. ,,Vyrážíme za 10 minut, připravte se," přerušil je Rum. ,,Američané úspěšně obsadili pozorovatelnu Talibanu na kopci 15 kilometrů severně odsud a my se tam máme přesunout. Teď se musíme vyškrábat zhruba pět set metrů převýšení na tamtu horu (Rum nedbale mávl rukou směrem k nedalekému kopci) a pokračovat podél horského hřebene do mírného stoupání až k Američany obsazené základně. Nepřítel se tam prý pořád porůznu pohybuje, takže musíme být neustále ve střehu. Naše družstvo jde jako obvykle vepředu, nebudeme však postupovat přímo po samotném hřebenu, nebudeme přece dělat terče pro všechny okolo. Takže budeme postupovat po vrstevnici nějakých třicet metrů pod hřebenem. Druhé družstvo jde zhruba sto metrů za náma a třetí pak sto metrů za nima. Ve stejných rozestupech půjde druhá četa na opačný straně hřebenu, s tím že jejich první družstvo bude postupovat přibližně nějakých padesát metrů za náma. To je všechno. Tak buďte ve střehu, kryjte si svý sektory a nenechte se zastřelit."
,,Ano pane!" Řekli všichni s odhodláním v hlase. Rum vytáhl z kapsy na výstroji svoji GPSku. Byla o něco větší než běžný mobilní telefon, s velkým displejem a několika tlačítky. Na displeji zobrazovala aktuální polohu, stejně jako polohu ostatních družstev, což jim umožní koordinovat svůj pohyb především s družstvy 2. čety na druhé straně hřebenu, se kterými by se jinak neměli možnost vidět. Takhle zajistí, že se od sebe obě čety nevzdálí a když se kterékoliv družstvo dostane pod palbu, ostatní budou přesně vědět kde napadení jsou a jak jim pomoci. Stejně tak rozestupy sto metrů mezi jednotlivými družstvy zajistí to, že když se dostane pod palbu jedno družstvo, bude nuceno zalehnout a krýt se, ostatním to umožní manévrovat do vhodné pozice a vést palbu na nepřítele. Kdyby však postupovali pohromadě, silná nepřátelská palba by je mohla všechny doslova přikovat k zemi a další postup by se výrazně zbrzdil, ne-li úplně zastavil.

O 15 minut později již muži postupovali do prudkého kopce. Popruhy batohů se jim zařezávali do ramen, sumky s velkým počtem munice je svoji vahou nemilosrdně táhly k zemi a ostré ranní sluníčko vytvářelo uvnitř přileb teploty stěží uvěřitelných výšin. Pot Rumovi stékal po spáncích a po zátylku a pálil ho v očích. Do toho se začal zvedat vítr a vířit jemný prach, proto se velitel prvního družstva rozhodl nasadit si na oči brýle.
Když se svým družstvem konečně dorazil na vrchol kopce, na okamžik byl ohromen krásou, jakou mu nabídl výhled do afghánské krajiny. Vrcholky všudypřítomných hor, mnohé z nich se slušivou bílou čepičku nikdy netajícího sněhu, shlížely do malebných údolíček, jimiž protékaly drobné říčky, kolem nichž se stydlivě krčily shluky drobných domků místních obyvatel. Na chvíli Rum pocítil neodolatelnou touhu se do této země jednou, i kdyby to měla být poslední věc kterou kdy v životě udělá, vrátit. Na takové myšlenky však nebyl delší čas, proto se ohlédl za sebe, aby zkontroloval své muže a více vzadu, stále se ještě pachtící do prudkého svahu, muže z dalších družstev. Zaklekl vedle většího kamene a znovu vytáhl GPSku. Překontroloval pozice 2. čety a když viděl že jsou tam kde mají, viděl že může klidně pokračovat. Ještě krátce mrkl na displej a pak před sebe ve směru budoucího pochodu, ujistil se že ví kam má jít a chopil se vysílačky.
,,WILDCAT 1-1 PRO WILDCAT VELÍCÍHO, JSME NA VRCHOLU KOPCE, POKRAČUJEME PODÉL HŘEBENU. JAK ROZUMÍTE?"
,,VELÍCÍ WILDCAT, ROZUMÍM CHLAPI, POKRAČUJTE."

Vojáci vyrazili v řadě s poměrně krátkými rozestupy podél vrstevnice po západní straně hřebenu, takže byli alespoň ještě na pár desítek minut chráněni před slunečním žárem, kamenitý terén však přesto nenabízel podmínky, které by většina jejich přátel doma na Ykalymnosu považovala za vhodné k vycházce. Přibližně hodinu tak s občasným klopýtáním a trochu častějším hekáním a klením postupovali vpřed bez nějakého většího problému.
Když náhle před sebou Rum spatřil nějaký pohyb. Jen na zlomek vteřiny, mezi kameny se mihla nějaká barva, která v daném prostředí rozhodně nepůsobila přirozeně. Okamžitě poklekl a zvedl levou ruku zaťatou v pěst, zatímco pravou rukou neustále svíral svoji pušku, namířenou před sebe. Palcem mírně zatlačil na páčku na pojistky, cítil její tlak proti svému prstu a byl připraven ve zlomku vteřiny tlak zesílit, pojistku odklapnout a zahájit přesnou a smrtící střelbu. Neměl však zřejmě důvod. Ani po několika vteřinách znovu žádný pohyb nespatřil.
,,Hej, Petere, viděl si to?" Zeptal se Schmeichela, který byl hned za ním.
Ten však již odpovědět nestihl. Zpoza velikého kamene necelých čtyřicet metrů před Rumem a trochu nad ním, kráčející téměř po vrcholu hřebene, vylezli dva muži v modrých košilích a podivně dlouhých hnědých vestách, sahajících jim až skoro ke kolenům. Nebyly to však vesty, která zaujaly pohled vojáka. Byly to pušky, které oba muži nesli ležérně přehozené přes rameno.
,,Kontakt 1 hodina, 40 metrů!" Zavolal Rum, bleskurychle odjistil pušku, našel hrudník jednoho z mužů v zaměřovači a několikrát stiskl spoušť – ne nijak prudce a razantně, ale s lehkostí umělce, který posledními jemnými tahy nejtenčím štětcem dokončuje své mistrovské veledílo. S mikrosekundovým zpožděním prázdné nábojnice opouštěly pušku a zvonily a cinkaly o okolní kameny, zatímco projektily z americké zbraně již rvaly na kusy vnitřnosti jednoho z mužů. Než Rum stihl zamířit na druhého muže, do oblasti hlavy a krku jej trefila dávka z pušky Petera Schmeichela.
,,Karparowski, Schmeichel se mnou. Albersi, postav kulomet až pod hřeben a kryj dvanáctou hodinu. Ostatní držte pozice a kryjte perimetr!" Rum mluvil nahlas, avšak pevným a klidným hlasem. Albers vyběhl jak nejrychleji to šlo do prudkého kopce, těsně pod hřebenem zalehl, rozložil dvojnožku svého kulometu, zatímco ostatní se přilepili k větším kamenům či terénním výstupkům a dokonale pokryli všechny směry, z nichž se mohl objevit nepřítel. Rum se dvěma kolegy vyrazil zkontrolovat mrtvé muže, cestou krátce promluvil do vysílačky:
,,WILDCAT 1-1, KONTAKT S NEPŘÍTELEM, DVA CÍLE ZNEŠKODNĚNY."
,,POTVRZUJI," šetřil slovy Franco.
Rum měl cestou k mužům pušku neustále namířenou do míst, kde padli k zemi, pro případ že by některý z nich vstal a opětoval střelbu, zatímco Karparowski se Schmeichelem každý kryl nejbližší okolí. Když došli k mužům, Rum chtěl zkontrolovat toho kterého zasáhl Schemiechel, avšak bylo mu jasné, že by to bylo zbytečné. Vlastně ani pořádně nemohl, mužův krk již totiž nebyl ve stavu, takovou kontrolu umožňující. Karparowski se ujistil přiložením dvou prstů na krční tepnu že i Rumův muž je mrtvý. Velitel poté mávl na zbytek svého družstva a tak mohli pokračovat v pohybu.

Další dvě hodiny vojáci postupovali, aniž by narazili na cokoliv podezřelého, již se nacházeli pouhé tři kilometry od Američany obsazené pozorovatelny. Slunce mezitím na své pouti oblohou stihlo znatelně pokročit, již tak před ním nebyli kryti ani muži na západní straně hřebenu, kteří se nemohli nově ubránit pocitu, že obrovská ohnivá koule musí spotřebovávat veškerou svoji energii ve snaze udělat si z nich šťavnaté chodící pečínky.
Slunce však nepředstavovalo zdaleka jediného hráče v okolí, který chtěl dát najevo svůj značně negativní názor na postupující muže.

Fakt, který se měl ukázat velmi rychle. Ticho totiž bez jakékoliv výstrahy nebylo narušeno, ukončeno či přerušeno, ale přímo znásilněno náhlou mohutnou explozí střelby, která se ozvala z východní strany hřebene. Násilné ostré kovové práskání ruských AK-47 doplnilo několik výbuchů granátů a vražednou symfonii doplnil vyděšený řev ve vysílačce.
,,TADY 2-1, JSME POD TĚŽKOU PALBOU Z RUČNÍCH ZBRANÍ A GRANÁTŮ, NA 12 HODINÁCH, 200 METRŮ. MÁME RANĚNÉ, POTŘEBUJEME OKAMŽITĚ POMOCT!"
Sakra! Na tohle Rum několikrát pomyslel: co když tam byl ještě nějaký třetí muž, kterého nezastřelili a který běžel někam někomu říct co viděl. A to se také pravděpodobně stalo a talibanci dali dohromady skupinu, která jim měla po východní straně hřebene vpadnout do zad. Cestou však narazili na muže z 2. čety a rozpoutal se prudký boj. Rum si v hlavě promítl situaci. Napadené družstvo 2-1 bylo na východní straně svahu, přibližně 50 metrů za jeho družstvem. Talibanci tedy byli na opačné straně hřebene přibližně 150 metrů před jeho družstvem. Tím že družstva jedné čety byla od sebe vzdálena sto metrů, přibližně každých 50 metrů bylo jedno družstvo střídavě na východní a západní straně, tvořící tak pomyslně značně svéráznou verzi klasické sinusoidy, kdy krajní hodnoty tvoří vždy na té či oné straně jedno družstvo. Třetí družstva 1. a 2. čety tím pádem byla 350 a 400 metrů od pozice Talibanu.

,,TADY WILDCAT VELÍCÍ, 1-1 POSTUPTE O 200 METRŮ A PŘEJDĚTE NA VÝCHODNÍ SVAH, VPADNETE JIM DO ZAD. 1-2, PŘESUŇTE SE NA VRCHOL HŘEBENE A ODTAM NAPADNĚTE NEPŘÍTELE. 2-2 SE PŘESUNE NA POZICI 2-1 A SPOLEČNĚ VYRAZÍTE DO ÚTOKU. 1-3 A 2-3 ZŮSTAŇTĚ NA POZICÍCH A KRYJTE NÁM PRDELE!"
,,1-1, PROVEDU!" Zakřičel Rum do vysílačky. On i všichni jeho spolubojovníci bleskurychle shodili ze zad obrovské batohy a pokračovali jen se zbraní a municí. Až bude po boji, tak se pro své vybavení samozřejmě vrátí, teď však museli jednat velmi rychle a v tom by jim obrovské a těžké batohy překážely. Muži vyrazili vpřed téměř rychlostí zvuku. V životě patrně neběželi rychleji. Uvědomovali si jak ohromně riskují, jednak se mohla v kamenitém terénu někomu velmi snadno smeknout noha a nešťastník se mohl zřítit se z kopce dolů, všichni se také na úkor rychlosti minimálně kryli a jen velmi povrchně kontrolovali své okolí. Rumovi také bleskla hlavou nepříjemná myšlenka, totiž že až přejdou hřeben a pokusí se vpadnout do zad útočníkům, ocitnou se v palebné linii vlastních bojovníků, především družstev 2-1 a 2-2 a mohlo by také dojít k velmi nepříjemným nehodám. Rum se svým družstvem dostal na patřičnou pozici, poznal to i podle směru ze kterého se ozývala střelba. Stačí jim přejít hřeben a budou moci nepřítele napadnout zezadu. A taky se nechat postřílet vlastními spolubojovníky. Naštěstí si však hrozící riziko uvědomil i sám Franco.
,,WILDCAT 1-1 PRO WILDCAT VELÍCÍHO, PŘIPRAVUJEME SE K PŘEJITÍ HŘEBENE A NAPADENÍ NEPŘÍTELE, PŘEPÍNÁM."
,,WILDCAT VELÍCÍ PRO 1-1, ZŮSTAŇTE NA VRCHOLU HŘEBENE A VEĎTE PALBU NA NEPŘÍTELE ODTAM. KONEC."

Tak jo, jdeme na to! Blesklo Rumovi hlavou. ,,Hej chlapi, poďte sem! Schmeichel, Rawls a Mons, přelezete hřeben, zalehnete a okamžitě napadnete nepřítele. Ostatní půjdete za mnou po hřebenu směrem k nepříteli. Snažte se neustále střílet, držet hlavy dole a jít od krytu ke krytu, proti obloze děláte krásný terče, tak bacha na to. Všichni víte co máte dělat? Tak jo, jdeme jdeme jdeme!!

Skupina mužů se vydala do prudkého kopce, rychle zdolala přibližně dvě desítky metrů a dorazila na hřeben. Rum okamžitě pohledem zamířil do míst, kde tušil nepřítele. Spatřil odhadem dvě až tří desítky mužů, různě se kryjící a přebíhající mezi většími a menšími kameny, rozmístěných přibližně třicet až padesát metrů od nich. To už však Mons, Schemichel a Rawls zalehli a začali střílet. Rum se krátce ohlédl, jestli jej čtveřice mužů následuje a vyrazil podél hřebene. Pořádně se zapřel si pušku o rameno a za rychlé chůze hledal přes zaměřovač na své pušce nepřítele. Malý a tlustý muž v zeleném turbanu, v podivném dřepu střílející směrem k pozicím druhé čety. Rum několikrát vystřelil. Země pod mužem se zbarvila krví a on se zhroutil. Rum slyšel, že muži jdoucí za ním již také začali pálit po nepříteli. Jeho zrak upoutal nějaký pohyb. Další muž přiběhl k mrtvému tlusťochovi aby se podíval co s ním je. Rum zastřelil také jeho. Pokračoval dál a zastřelil muže nesoucího RPG. Během několika vteřin již muži z prvního družstva zastřelili přes deset talibanců. Ti již také pochopili, že byli obklíčeni. Přesunovali se do pozic, z nichž byli kryti před Rumovým družstvem, čímž se však vystavovali úporné palbě z pozic 2. čety. Jejich 1. a 2. družstvo už se také spojilo dohromady a za prudké střelby se stále přibližovalo k pozicím talibanců. Schylovalo se k masakru, když v tom talibanci vzali nohy na ramena a dali se na zběsilý úprk z kopce směrem do údolí. Na místě zůstalo ležet téměř dvacet mrtvých. Muži z 2. čety se rychle ujistili, že jsou všichni po smrti.

,,TADY WILDCAT VELÍCÍ, ZASTAVTE ÚTOK A ZFORMUJTE SE, VYRÁŽÍME ZA PĚT MINUT. ZBÝVAJÍ NÁM NĚJAKÉ TŘI KILOMETRY K AMERICKÝM POZICÍM.“

Rumovo družstvo se vrátilo zpět do výchozích pozic, vojáci si zrovna nasazovali batohy, kontrolovali vybavení a munici, když v tom je ve vysílačce zastihla zpráva, že Michelis, střelec z 2-1 byl při útoku zabit a několik dalších mužů bylo zraněno. Jestli při útoku bylo brutálním způsobem narušeno předchozí ticho, to teď naopak zavládlo mrazivým až neskutečným způsobem. Všichni si vyměnili několik prázdných pohledů.
,,TADY WILDCAT VELÍCÍ MIKE-ROMEO, NAPADLA NÁS SKUPINA PŘIBLIŽNĚ DVACETIPĚTI MUŽŮ, ÚTOK JSME ODRAZILI. MÁME JEDNOHO MRTVÉHO A ČTYŘI ZRANĚNÉ, ŽÁDÁM O MEDEVAC.“
,,MIKE-ROMEO PRO WILDCAT VELÍCÍHO, ŽÁDOST SE ZAMÍTÁ. POKRAČUJTE V PŘESUNU DLE PLÁNU.“

Nedalo se nic dělat, vojáci museli pokračovat dál. Dva z raněných mohli jít, jeden však byl v bezvědomí a u druhého strávili medici téměř 15 minut, než se jim ho podařilo stabilizovat. To dočasně způsobilo, že první družstvo úplně ztratilo bojeschopnost, protože ti, kteří z boje vyvázli bez škrábnutí se teď museli postarat o ty, kterým se takového štěstí nedostalo.

Když po hodině a půl obě čety konečně dorazily k Američany obsazené pozici, všichni muži padli k zemi. Ani ne tak vyčerpáním, jako spíš pocity bezmoci, beznaděje a obrovskou zející prázdnotou, způsobenou ztrátou spolubojovníka.