Jenom začátek

20. duben 2009

Seděla jsem v cizím domě na nepohodlném, hrachově zeleném gauči. Kolem mně pobíhal téměř tucet pro mě cizích lidí. Koukala jsem nepřítomně na své ruce složené v klíně a nebyla jsem schopná zastavit třes, který ovládal mé tělo. Mé bílé tričko s potiskem myšáka Mickeyho bylo naprosto zničené. Na několika místech bylo roztržené, špinavé od bláta a listí a taky od krve z několika malých oděrků na mých pažích a ramenou. Černé sportovní kalhoty na tom nebyly o moc líp. Byly celé od bláta a na obou kolenou byly roztržené. Pod dírami se ještě pořád leskla krev ze sedřených kolenou. A mé kdysi bílé tenisky byly celé od bláta smíšeného s krví - ta už však nebyla moje.
Slyšela jsem ženský hlas, který promlouval nejspíš ke mně, ale já nevnímala slova. Někdo mi přes ramena přehodil huňatou a teplou deku. Vysoký muž s černou páskou přes levé oko a s tetováním na krku, které mizelo za límcem jeho černého trika si dřepl přede mně a taky nejspíš ke mně mluvil. Jenže já nebyla schopná poslouchat ho. Až když jsem zaregistrovala panikou prosycený hlas mého staršího bratra, otočila jsem hlavou a podívala se jeho směrem. Z rány u levého spánku mu krev stékala po tváři a krku a i přesto, že jeho levá ruka byla nepřirozeně zkroucená, snažil se od sebe odstrčit tři zdatné muže.
„Sakra, pusťte mně k ní, mně nic není!“
„Iane, potřebuješ to ihned ošetřit a taky musíme zjistit, jestli nejsi nakažený. My se o ni postaráme.“ I přes slova jednoho z mužů se skrz ně snažil dostat ke mně s bolestným výrazem ve tváři. Z očí se mi vyřinuly další horké slzy a odvrátila jsem od něj pohled.
Teď u mě stála žena s krátce střiženými blond vlasy a s potetovanými pažemi a soustředěně kontrolovala má zranění. S rozechvělým výdechem jsem pomalu přivřela oči a v záblescích jsem před sebou opět měla ten výjev:


V prvním záblesku jsem kráčela se svými rodiči a Ianem lesní cestou k naší dřevěné chatě, kde jsme chtěli oslavit bratrovi narozeniny, které měl už před týdnem.
V druhém záblesku se na mámu odnikud vrhl obrovský vlk a povalil ji k zemi. Táta jakoby z ničeho nic držel v rukou zbraň a místo toho, aby střílel po vlkovi u mámy, zamířil zbraní mezi mě a mého bratra, který už taky držel zbraň. Táta třikrát vystřelil a u mé pravé nohy přistál další vlk s dírou v lebce, odkud se řinula krev s něčím dalším, mnohem hustším, a smáčela mi boty.
V dalším záblesku ležela máma v kaluži vlastní krve, která jí tekla z rozervaného krku. Vlk, který na ni zaútočil, teď mířil k tátovi a Ianovi, kteří stáli proti vlkovi, jenž tátovi vyrazil zbraň z ruky. Ian s posledním výstřelem do hrudníka vlka naproti němu vyprázdnil zásobník. S vlkem to ani nehnulo a i s druhým vlkem kroužili kolem nich. Slyšela jsem svůj vlastní výkřik. Vlci byly příliš velcí a mohutní na to, aby to byly vlci a z očí jím čišela inteligence mnohem větší, než inteligence obyčejných divokých zvířat
S dalším zábleskem táta křičel na mého bratra:“Popadni Elis a utečte!“ A Ian se jako na povel rozběhnul ke mně, popadl mně za zápěstí a utíkal se mnou lesem. Větve nám odírali tvář i ruce a já několikrát škobrtla o padnutou větev, přičemž jsem jednou padla na kolena. Plíce mi hořely a můj mozek prostě nedokázal pracovat. Jen jsem se nechala vést svým starším bratrem. Přeskočili jsme menší potok a s dalším krokem jsme se vezli po zádech dolů přes malou, leč strmou hráz. Dopadli jsme do bláta a jen co jsme se zvedli zase na nohy, rozběhli jsme se lesem dál. Před námi jsem zahlédla pás ostrého světla – tam nejspíš les končil.
V dalším záblesku nás obklíčili dva další vlci, přičemž jeden se vrhl rovnou po mně. Ian mně odstrčil stranou a sám se nechal povalit vlkem k zemi, kde si udeřil hlavu o skálu. Vzduch prořízlo několik hlasitých výstřelů. Vlk nad Ianem se na něj svalil a přivalil mu ruku mezi svým tělem a skálou. Ian vykřikl. Druhý vlk se místo útoku rozběhl pryč od nás.
S posledním zábleskem bylo u nás pět mužů s upilovanými brokovnicemi. Dva z nich odvalili vlka z Iana a pomáhali mu na nohy. Další tři se rozhlíželi pořád kolem a s kamenným pohledem zkoumali les kolem nás. Někomu zazvonil mobil a muž, který držel jednou rukou Iana pod pažemi, volnou rukou sáhnul do kapsy kalhot a zvedl hovor. Po chvíli ticha se jeho netečnou tváří prohnal stín emoce, kterou jsem nedokázala identifikovat, a podíval se na ostatní muže.
„Samuel to nepřežil.“ Promluvil tiše hrubým hlasem, ale pro mě to bylo jako řev. Samuel. Můj táta.

Otevřela jsem oči, ze kterých mi nepřestávali téct slzy. Střetla jsem se s pohledem hnědých očí, které patřili ženě s blond vlasy, která mi čistila rány vlhkým vatovým tampónem. Její pohled byl soucitný a pro mě o to víc nesnesitelný. Odvrátila jsem pohled stranou, k obrazu se zelenou krajinou ladící ke gauči, na kterém jsem právě seděla. A jako přes hustou, neprůstupnou mlhu jsem se snažila pochopit, co se to vlastně stalo.
Proč nás napadli? Co nás vlastně napadlo? Proč jsou mí rodiče mrtví? Proč a odkud měli zbraně? Kdo doopravdy byli? A kdo jsou tito lidé?