Rudá královna

Psal se rok 1895, londýnské uličky se pomalu nořily do temnoty, prozářené jen slabým svitem luny. Zdánlivé ticho narušoval klapot podpatků po městské dlažbě. Mladý muž v dlouhém plášti, s kloboukem zaraženým hluboko do čela, spěchal jako by mu šlo o život. A nejen o ten jeho. Závisela na něm celá budoucnost společnosti. Ostražitě se ohlížel na všechny strany, měl strach. Cítil jak ho už od Temže někdo sleduje, ale nikoho neviděl. Jeho pozoruhodné oči dokázaly prohlédnout každý temný kout, jenže teď jeho schopnosti selhávaly. Pod paží nesl drobnou obálku, zpráva, kterou obsahovala, by mohla konečně vyřešit letitou upírskou otázku.

Slyšel každé zašustění křídel vypasených holubů, drobné ševelení krys v kanále, každý nádech žebráků schoulených u zadních dveří hostince.



Do srdce se mu vkrádal strach, snažil se nezapomenout na svůj výcvik, neztratit hlavu. Nešlo to. Moc dobře věděl, co ho sleduje. A jeho tušení se záhy vyplnilo. Byl sotva několik kroků od masivních kovaných dveří, v uličce zapáchající močí a hnilobou, když se mu rozostřilo vidění a ocitl se na poušti.



Rozhlížel se po vyprahlé zemi osvětlené rudým sluncem a spatřil ženu v šatech barvy krve. Srdce se mu sevřelo děsem. Hutný prašný vzduch se nehýbal, přesto její šaty za ní vlály jako přízraky. Byla to Vasarqata.

Odhodil plášť i klobouk, odhalil svou koženou zbroj a tasil meč černější než noc. Nebyl člověkem, patřil k rase Červených ještěrů. Uměl vždy klamat tělem, zdánlivě štíhlá postava, byla pokryta pevnými svaly vždy připravených k útoku a jeho zelený šupinatý ocas plný trnů, v ničem nezaostával.

"Čekala jsem tu na tebe, Querrine," šeptala slova, otrávená jako jed.

Byla překrásná, nemohl z ní spustit oči. Tušil, že toto místo je jen její iluze, ze které její oběti nikdy živé neodejdou. Byla poslední královnou svého světa. Vasarqata se neustále přibližovala a hypnotizovala ho pohledem. Věděl, že její pohled zabíjí, přesto se díval.

"Bez boje mě nedostaneš, vím, co jsi zač!"

Děsivě se usmála a pohodila vlasy. Cítil jak ztrácí kontrolu nad svým tělem, pomalu ho začala ovládat. Ona nebyla jen obyčejný lidský upír, byla na půl ještěrem, Vasarqata. Její mentální schopnosti přesahovaly všechny hranice vědění a bohatě je využívala při lovu svých kořistí. Každého uvěznila ve své dokonalé iluzi, podmanila si jejich mysl jediným hlubokým pohledem než je roztrhala na kusy a opila se jejich krví.



Muž ve zbroji se ani nepohnul, byl pohlcen v temnotě jejích očí a nemohl už dál bojovat. Královna přišla až k němu, odhalila své špičáky a políbila ho.

"Vím, po čem nejvíce toužíš," zašeptala do jeho vlasů. Z jejího hlasu se mu ježili chloupky na zátylku.

Další pěšák, který se mě pokoušel sesadit z trůnu, pomyslela si než ochutnala jeho krev. Rozplývala se jí na rtech jako nejjemnější víno a poskytovala jí nepřekonatelnou rozkoš. Zavlnila svým šatem, odtrhla se od něj a spokojeně pozorovala, jak si muž vytáhl z rukávu dýku a čistým řezem se podříznul.

Nechala ho pomalu umírat a v poslední vteřině jeho života, mu vstříkla do žil svůj jed. Každý voják je užitečný a ona, Královna posledních Vasarqatů, se chtěla zbavit všech parazitů z řádu Tajemných. Lidé budou patřit jen jí, nehodlala se s nikým dělit.