314. letka

Rudolf Kučera se mračil. A hodně. Letadlo měl provrtané několika dírami od nepřátelských střel, cítil nějaké podezřele silné vibrace v pedálech, z čehož usuzoval že má poškozenou směrovku a ještě k tomu vystřílel všechnu munici při honbě a tím zpropadeným messerschmittem, aniž by ho snad jedinkrát trefil!

Rudolf byl součástí 314. letky Royal Air Force, v níž bojovalo mnoho Čechů a Slováků a s nimi také několik Poláků, Maďarů, dva Rumuni a Fin. Třistačtrnáctka se skládala z několika rojů, kódově odlišených podle různých barev. Kučera létal v červeném roji, sestávajícího (jako všechny ostatní roje) ze dvou dvojic, tedy celkem čtyř letadel. Velitel červeného roje se jmenoval Karol Zedník, byl nejstarší pilot z celé 314. letky, účastnil se již bojů nad Francií, kde ve službách francouzské cizinecké legie zaznamenal šest sestřelů. Byl také velitelem celé letky a nejváženějším mužem na základně. Jeho wingman, jiným slovem také vedený, byl František Neumann, rodák ze Sudet, jehož rodina měla početné německé kořeny. František vždy nejzapáleněji ze všech odsuzoval nacistické Německo a nikdy se netajil odporem, ba až zhnusením, politickým vývojem v zemi jeho předků. Třetím pilotem v roji a vedoucím Rudolfa byl Antonín Horváth, přezdívaný Ton. Mezi ostatními piloty působil trochu nepatřičně, na rozdíl od většiny pilotů pocházel z bohaté buržoazní rodiny, která vlastnila několik továren a rozsáhlé pozemky. Ty jim ovšem byly ihned po okupaci zabaveny a tak rozzuřený Horváth, nyní již sice bez majetku, ale stále s vybraným chováním, nonšalantně nasedl společně s rodinou a třemi velkými psi do svého soukromého letadla a emigroval, rozhodnut vybojovat si svůj majetek a zemi zpět. A čtvrtým pilotem v roji a Horváthovým wingmanem byl již zmíněný Rudolf Kučera, kluk z chudé rodiny z Vysočiny, který se rozhodl, pod dojmem úžasných historek o leteckých bitvách První světové války, že se stane vojenským pilotem. Úspěšně absolvoval výcvik, po vpádu okupačních vojsk přes zákaz svého nadřízeného nasedl do své stíhačky a deset dní poté, co požádal o ruku svoji přítelkyni Jitku odletěl společně s několika spolubojovníky do Polska. Nakonec až po několika dalších eskapádách skončil teď a tady, večer 27. srpna 1940, v poškozeném letounu hawker hurricane, nad loukami a lesy jihovýchodní Anglie.

Pořád musel myslet na ten messerschmitt! Jeho červený roj letěl společně s šedým rojem, tedy celkem osm hurricanů a doprovázel je dva roje spitfirů z 319. letky, která měla domovské letiště kousek od pozic třistačtrnáctky. Měli letět proti malé formaci německých bombardérů, které zachytily radary. Hurricany měly napadnout bombardéry, zatímco spitfiry se měly postarat o doprovodné stíhače, ovšem velmi brzy se všichni promíchali se všemi, nebe snad všemi možnými a myslitelnými směry křižovala letadla a kulometné dávky, manévr střídal manévr a adrenalin stoupal do výšin lidem na zemi těžko představitelným. Po chvíli několik bombardérů letělo v plamenech k zemi a Kučera místo snahy o sestřelování dvoumotorových Heinekelů spatřil v zaměřovači proslulý německý Me-109. Po krátkém manévrovém boji, během něhož netrpělivý Čech vystřílel všechnu munici, se messerschmitt ztratil prudkým stoupáním v oblacích. Pak přišla odněkud ta krátká dávka, která mu nejspíš nadělala několik kulatých děr do trupu a podle všeho poškodila, snad ne nijak vážně, směrovku.

Před sebou již zřetelně viděl Hamptonský les, za kterým leželo jejich domovské letiště, Fawnbridge. To znamená, že by měl stihnout přistát dokud jeho letadlo jakž tak fungovalo. Čtyři letouny se s obrovským hřmotem přehnaly v rychlosti necelých čtyř set kilometrů v hodině těsně nad vrcholky stromů a ocitly se u letiště, sestávajícího z pouhých dvou ranvejí, jedné asfaltové a druhé nezpevněné, využívané jen v případě potřeby. Piloti jeden po druhém oddělovali své stroje od formace kroužící kolem letiště a přistávali, až zůstal ve vzduchu samotný Kučera. Díval se z kabiny svého letounu, jak Horváth dosedl na letištní plochu a děkoval bohu, že už bude taky brzy přistávat. Pedály se chvěly stále citelněji a vibrace se již začaly přenášet na celé letadlo.

,,RED FOUR, YOU'RE CLEAR TO LAND."
,,RED FOUR, ROGER!"
No konečně! Kučera vysunul klapky a snížil výkon motoru. Vysunul podvozek a ustálil rychlost na zhruba dvou stech kilometrech za hodinu. Dokončil poslední zatáčku a zhruba ve vzdálenosti dvou kilometrů od začátku ranveje se s ní srovnal. Snížil rychlost na sto padesát kilometrů v hodině. Letoun již vibroval tak silně, že bylo stále obtížnější držet směr, avšak teď si už byl pilot jist, že to zvládne. Po několika vteřinách Kučerův hurricane tvrdě dosedl na letištní plochu.

O pár minut později již zastavil na svém místě před hangárem, kde na něj čekal připravený jeho šéfmechanik, Jan Kahana. Jeho ustaraný výraz, jímž obhlížel celé letadlo, byl vidět už z velké dálky. Kučera pomalu soukal své ztuhlé tělo z kabiny a zavolal na muže prohlížejícího si letoun:
,,Hej Honzo, netvař se tak hrozně! Akorát nějak moc vibrujou pedály, tak se na to mrkni, asi sem musel dostat nějakej zásah do směrovky."
,,Nějakej zásah do směrovky?" Řekl tajemně a jakoby až překvapeně šéfmechanik a ještě tajemněji a překvapeněji se zašklebil.
,,Hm? Jo." Prohlásil Kučera s tázavým výrazem ve tváři, ale to již seskočil z kabiny na křídlo, z křídla na zem a odstupoval od letedla, aby si mohl s větším odstupem prohlédnout to, na co se již přišli se značným zájmem ve tvářích podívat také zbývající tři piloti červeného roje.
Směrovka hurricanu je ke svislé ocasní ploše připevněná ve čtyřech bodech, avšak její větší část byla na Kučerově stroji jednoduše rozstřílená a ten zbytek zůstal nějakým záhadným řízením osudu držet v jednom jediném bodě, aby se teď od letadla odlomil a s rachotem dopadl na zem. Celá zadní část letounu vypadal silně poškozená a na mnoha místech trupu smutně vlály cáry plátna a obnažovaly ocelové trubky, tvořící konstrukci zadní části letounu. Z motoru se linul podivný smrad a po malých kapkách z něj vytékal olej, který na zemi již stihl vytvořit malou loužičku husté a mazlavé kapaliny. Mezitím k poškozenému stroji dorazila i parta mechaniků, takže si přítomní letci vyměnili několik všeříkajících pohledů a nechali šéfmechanika a jeho partu dělat svoji, tentokrát patrně dlouhou a složitou práci.

Jelikož se blížil večer a krajina anglického venkova se velmi rychle utápěla ve tmě, piloti zašli po krátkém debriefingu na pár panáků ginu do kantýny, kde jako každý jiný večer probírali dnešní boj, vychloubali se co kdo dělal doma před válkou a přemýšleli a plánovali, co udělají po návratu domů, do Československa. Každý měl spoustu plánů, všichni věřili že vše dopadne dobře a nemohli se dočkat, až se do rodné země vrátí. Kučera se na tento okamžik moc těšil, věděl že První republika měla své mouchy a zdaleka nebyla dokonalá, ale po několika staletích měli Češi a Slováci konečně svůj vlastní stát a ve službách RAF ukazovali, že jsou ochotni za jeho další existenci položit i život. Rudolf také vzpomínal na Jitku, doufal že mu nemá za zlé, že uprchl bez ní. Snad přežije útrapy války ve zdraví a až se jednou vrátí do rodné vsi, najde ji tam a konečně budou mít možnost se vzít a žít v klidu, s výhledem na příjemnou budoucnost. S těmito, a také mnoha dalšími, avšak velmi podobnými myšlenkami se nakonec odebral na ubikace a velmi rychle a tvrdě usnul.

,,Rudo, dělej vstávej, máme poplach!" Byl to Karol Zedník a prudce jím třásl. ,,Radary zachytily velkou německou skupinu, blíží se sem!"
Rudolf bleskurychle vyskočil z postele, nasoukal se do letecké kombinézy, posbíral další potřebné vybavení a s kručením žaludku vyběhl ze dveří ubikací do husté ranní mlhy. Letiště teď vypadalo spíš jako nějaké mraveniště, všude se někdo pohyboval, utíkal, táhl či tlačil nějaký vozík, nebo na někoho hulákal a do toho všeho hučeli nastartované dvanáctiválcové motory většiny letadel na letišti. Několik rojů už bylo dokonce ve vzduchu a v uzavřených formacích kroužilo kolem letiště. Kučera doběhl ke svému letadlu, místo něhož tam však stálo nějaké jiné. No jistě, že ho to vůbec překvapuje, při tom jak jeho letadlo včera dopadlo. U jeho nového stroje se již motal Kahana a kontroloval, zda je letoun v pořádku.
,,Trochu rychleji se přehřívá motor, ale mělo by to být v pohodě!" Stihl ještě houknout na pilota. Ten se rychle vyhoupl do kabiny a zkoušel, jestli všechny ovládací prvky fungují. Připoutal se a nasadil si leteckou kuklu. Okolní hluk náhle ještě zesílil, když se mu ze sluchátek v helmě ozvala hektická rádiová komunikace. Kučera nastartoval motor a z výfuku se vyvalila hustá oblaka tmavého dýmu. Pilot se podíval vedle sebe. Zbylé tři stroje z jeho roje již měly své piloty také v kabinách a ti právě startovali motory.

,RED FLIGHT, YOU’RE CLEARED TO TAKE OFF.“
,,RED LEADER, ROGER.“
Tak a je to tady. Čtveřice strojů pojížděla skrz mlhu po letištní ploše, až se dostala na samotnou ranvej. Jeden po druhém stroje zrychlovaly a odlepovaly se od dráhy, až přišla řada na Kučeru, Zvýšil výkon na maximum a odbrzdil svůj letoun. Ten prudce akceleroval a zrychlení pilota zatlačilo do nepohodlné sedačky. Až nabral dostatečnou rychlost, přitáhl knipl k sobě a stroj se odlepil od země. Ještě než se podvozek stihl úplně zatáhnout, letadlo se vyhouplo nad ranní mlhu a letní anglické sluníčko upřelo své zraky na letící stroj. Kučera se podíval do míst, kde by se měli nacházet jeho tři kolegové. Letěli tam, pomalu se srovnávali do formace a čekali na něj. Mezitím již byly jednotlivým rojům určovány kurzy a výška, po níž měly letět, aby našly nepřátelské letouny.
,,RED FLIGHT, HEADING ONE-SEVEN-ZERO, ALTITUDE TEN THOUSAND.“
,,RED LEADER ROGER.“ Potvrdil Zedník jako vždy svoji prazvláštní angličtinou, s velmi podivným a těžko určitelným přízvukem.

Čtyři stroje se seřadily do formace a uháněly požadovaným kurzem a výškou. Kučera obhlédl své okolí. Po obou stranách a v různých výškách spatřil letouny dalších rojů z jejich letky a taky několik spitfirů od kolegů z třistadevatenáctky, celkem bylo ve vzduchu přes čtyřicet strojů. Podle instrukcí, které dostali rádiem, by měli na Němce velmi brzy narazit. Rudolfem cloumal adrenalin. Již měl na kontě tři sestřely, všechno však bombardéry. Rád by konečně dostal nějaký messerschmitt a cítil, že dnes by to mohlo vyjít.

,,JACKAL BLUE LEADER HERE, WE SEE THEM, TWO O’CLOCK LOW! I REPEAT, JERRIES TWO O’CLOCK LOW!“ Náhlý křik ve vysílačce Kučeru úplně vylekal. Jackal, to bylo kódové označení 314. letky. Takže velitel jejich modrého roje spatřil německá letadla, na 2. hodině, někde pod nimi. Rudolf se zahleděl směrem, kde by se měli Němci nacházet a skutečně je tam spatřil. Ohromná skupina, snad šedesáti letadel si to mířila opačným směrem než anglická letadla, tedy směrem do vnitrozemí. Do vysílačky promluvil velitel 319. letky spitfirů a také velitel celé skupiny.
,,ALLRIGHT BOYS, HURRICANES TAKE CARE OF BOMBERS, WE TAKE THOSE FIGHTERS. GOOD HUNTING!“
Najednou to vypadalo, jako když přímo doprostřed hejna malých rybek plavajících poblíž břehu, vhodíte velký kámen. Rychlostí, že vás to vždy zas a znova udiví, se všechny rybky bleskurychle rozprchnou. Stejně se teď zachovaly všechny stroje ve vzduchu. Z ničeho nic tam, kde před pouhou vteřinou letěla velká spořádaná formace byl najednou zdánlivý zmatek, všichni létali všemi směry a stoupali do různých výšek. Avšak zmatek to byl jen zdánlivý, všichni věděli co mají dělat a kam mají letět. Spitfiry začaly prudce stoupat a letěly přímo proti stíhačům, aby se s nimi mohly utkat a získat předtím velmi důležitou a mnohdy rozhodující výhodu – větší výšku a tím pádem i rychlost. Hurricany naproti tomu nestoupaly tak prudce, ale také neletěly přímo na bombardéry, ale širokou zatáčkou nalétávaly tak, aby se ocitly nad a za bombardéry, což byla pro jejich napadání patrně nejlepší výchozí pozice.

Kučera držel svůj stroj kousek za Horváthem, letěl na plný výkon a bedlivě sledoval příslušné ukazatele na přístrojové desce, jak se motor stále více zahříval. Zatím však byly všechny hodnoty v pořádku. Jeho roj dokončil obrátku a německé bombardéry byly přesně tam, kde být měly. Přímo před nimi, avšak v menší výšce.
,,POĎME NA TO, PÁNI!“ Zavolal do vysílačky Zedník a čtveřice pilotů, již ve volnější formaci, prudce odtlačila knipl od sebe a uvedla své stroje do strmého klesání. Nabrali rychlost, mírně snížili úhel klesání a rychlostí přesahující pět set kilometrů v hodině se řítili na bombardéry, německé dvoumotorové stoje Heinkel He-111. Zedník s Neumannem sebevědomě zamířili ke stroji, který vedl celou formaci o přibližně čtyřiceti bombardérech a Horváth, následovaný Kučerou, mířil svůj stroj na bombardér letící ve formaci úplně napravo. Kučera trochu nepatrně snížil rychlost, aby zvýšil svůj odstup za Horváthem a měl dost prostoru na to se pokusit bombardér sestřelit a nebát se, že zasáhne svého kolegu a kamaráda.

Oba letouny se řítily vstříc bombardéru jako sokoli na svoji kořist. Kučera si srovnal bombardér v zaměřovači. Každou setinou vteřiny v něm velký dvoumotorový letoun rostl a rostl. Viděl, jak svištící střely z kulometů Horvátha sice párkrát zasáhly trup a pravé křídlo, ale většina z nich neškodně prosvištěla vzduchem kolem pravého boku letadla. Ty, které německý stroj zasáhly očividně nezpůsobily žádnou škodu.Na poslední chvíli pak pilot hurricanu strhl svůj stroj na stranu, aby nabral výšku a dostal se do pozice, odkud mohl zopakovat svůj útok. Teď však byla řada na Kučerovi. Heinkel se neúprosně blížil. Jeho zadní střelec pálil z kulometu na útočící letadlo, avšak bez nějakého většího efektu. Kučera se pokusil zamířit na pravý motor, velmi jemně přitáhl knipl k sobě a trochu tak střed zaměřovače předsadil před letící bombardér. Ve vzdálenosti zhruba tři set metrů od něj stiskl tlačítko střelby. Osm kulometů Browning začalo chrlit smrtící dávky olova. Několik prvních střel neškodně proletělo před pravým křídlem, další se ovšem začaly zakusovat do konstrukce letounu. Vzdálenost se prudce zkracovala a kulomety stále střílely a nemilosrdně probodávali prostor křídla kolem pravého motoru. Na všechny strany odlétávaly kusy pancéřování, když v tom náhle a bez předchozího varování motor explodoval a doslova utrhl celé právě křídlo od bombardéru, který se okamžitě začal ve vývrtce řítit k zemi.
Celý útok netrval ani sedm vteřin.

,,Dostal sem ho, dostal sem ho!“ Zakřičel Kučera do vysílačky. Zatočil do směru, kterým letěl Horváth, avšak teď jeho stroj nikde neviděl. Nebe křižoval obrovský počet letadel, snažících se dostat do výhodné pozice a sestřelit svého nepřítele, několik bombardérů se ve velkých ohnivých koulích řítilo k zemi, stejně tak i několik menších letadel, avšak Kučera nedokázal rozpoznat, o jaké stroje se jedná. Udělal tedy několik prudkých zatáček, jednak proto aby neletěl dlouho rovně a nenabídl tak nějakému Němci snadná sestřel a pak aby se mohl podívat do všech směrů po svém vedoucím. Skupina bombardérů, nyní již značně prořídlá, stále mířila neměnným kurzem a rychlostí ke svému cíli. Několik dvojic hurricanů je vytrvale napadalo, zatímco spitfiry se potýkaly s messerschmitty. Několik spitů teď ale, jak Rudolf viděl, nalétalo na bombardéry a vsadil by se, že v dáli vidí dvojici hurricanů nahánějících se s messerschmittem.
Teď však není čas nějak moc spekulovat, je na čase sestřelit další Heinekel! Nabíral výšku a směroval svůj stroj do pozice, odkud bude moci zopakovat svůj předchozí úspěšný útok.

Dostal se do patřičné pozice, aniž by někde spatřil Horváthův stroj. Vybral se tedy ve formaci úplně poslední bombardér a vrhl se do útoku. Britský stroj stále zrychloval a řítil se na svůj cíl. V tom však přímo středem formace bombardérů proletěl zprava doleva německý messerschmitt a nějakým záhadným způsobem se mu podařilo se s žádným strojem nesrazit. Kučera bez většího přemýšlení strhl svůj stroj doleva. Měl větší výšku i rychlost než letadlo před ním, musel však jednat rychle, protože Me-109 byla výkonnější než jeho hurricane, takže čím déle bude případný souboj trvat, tím se budou s každou další vteřinou zvyšovat Němcovi šance uprchnout. Němec držel svůj stroj v mírné levé zatáčce a neohlížel se za sebe. Kučera se dostal přímo za něj, do vzdálenosti přibližně sta metrů. Stiskl spoušť a pozoroval střely jak letí směrem k nepříteli. Ani jediná jej však netrefila. Ten si uvědomil nebezpečí v jakém se ocitl a začal jednat. Strhl řízení na druhou stranu a pokusil se uniknout prudkou pravou zatáčkou. Jak spitfire, tak Me-109 převyšovali hurricane ve většině vlastností, avšak v jedné měl hurricane nad oběma navrch – v poloměru zatáčky, jednoduchou vodorovnou zatáčku dokázal vytočit rychleji a na menším prostoru než jeho oponenti. To se nyní ukázalo jako rozhodující. Němec zatáčel nejostřeji jak jeho stroj zvládl, avšak to nestačilo, hurricane se stále přibližoval. Kučera cítil, jak jej přetížení tlačí do sedačky a cítil, že se o něj pokoušejí mdloby. Avšak rychle dostával nepřátelské letadlo do zaměřovače. Ještě dvě vteřinky. Ještě jednu! A letoun byl uprostřed zaměřovače. V prudké zatáčce by to však nebylo k ničemu, musel zamířit více před něj, pokud jej nechce úplně minout. Ještě tedy utáhl zatáčku, bylo mu jasné že se musí během pár vteřin rozhodnout, jinak opravdu omdlí. Teď! Konečně míří dost před messerschmitt. Vypálil krátkou dávku. Střílející kulomety otřásaly letadlem, avšak většina střel našla svůj cíl a zavrtaly se do trupu nepřátelského letounu. Teď Kučera stiskl spoušť a vypálil dlouhou dávku. Viděl, jak z messerschmittu odlétávají obrovské kusy pancéřování, pak se z motoru vyvalil prudký dým a stroj se začal řítit k zemi. Kučera zmírnil zatáčku a cítil jak ustupují mdloby. Začal opět stoupat, stále však sledoval padající letadlo. Po pár vteřinách se z motoru vyvalily plameny, ale to už zbývalo jen pár vteřin a letadlo se ztratilo v ohromném výbuchu, když narazilo do země. Pilot vyskočit nestihl.

V tom se však Kučerův letoun začal mohutně třást a i přes hluk motoru a neustávající komunikace ve vysílačce uslyšel onen nenáviděný a obávaný zvuk. Nepřátelské střely zavrtávající se do vlastního letounu. Udělal výkrut začal prudce stoupat, načež se prudkou zatáčkou pustil do klesání, celou dobu se snažil najít nepřítele. Stále jej nikde nedokázal spatřit. Co však viděl byly po všech stranách jeho stroj míjející střely, které také vytrvale bušily do jeho stroje. Levé křídlo hurricanu náhle vystřelilo nahoru a poslalo letoun do vývrtky. Kučera se vyděšeně podíval, co se stalo – levé křidélko bylo ustřelené! To je průser! Rudolf vykopl pravý pedál a směrovka se zatočila proti směru vývrtky. Měl dostatečnou výšku, snad to tedy stihne vyrovnat a pak se nějak dostat do bezpečí. Letoun však pokračoval ve vývrtce, nepřítel jej stále pronásledoval a jeho střely bezostyšně devastovaly prostor motoru. Z něj se najednou vyvalil obrovský oblak kouře, následován nesměle prvními malými náznaky plamene. Tak tohle už vyrovnat nepůjde. Kučera mrkl na výškoměr. Dva tisíce stop, to je sakra kolik?! Jo, nějakých sedm set metrů. To už je pozdě. Za pár vteřin bude konec.

Zavzpomínal na Československo, svoji milovanou zemi a na Jitku, svoji milovanou dívku. Věděl že může zemřít, když se rozhodne bojovat v RAF. Mohl zemřít tak, jak se to s určitostí stane za pár vteřin, nebo také při autonehodě, mohl zemřít když před dvěma týdny spadl z koně. Smrt by si pro něj jednou přišla tak jako tak a kdesi hluboko byl možná i rád, že když už se to muselo stát, stalo se to právě takhle. Plno kluků tvrdilo, jak jsou si jistí že by dokázali položit za Československo svůj život. To Rudolf nikdy netvrdil, nebyl si tím vůbec jist. Teď, když se to však mělo stát, necítil žádnou lítost, nebo snad nechuť či strach z toho, co má přijít. Na poslední okamžik pocítil dokonce obrovskou hrdost, byl hrdý na to co vykonal, za jakou věc položí život, byl nesmírně hrdý na malou kulatou vlajku Československa, kterou měl namalovanou na pravé straně kabiny. Ještě stihl překřížit ruce na prsou, zachytit se za bezpečnostní pásy a připravit se na náraz, který vzápětí přešel.