Krev...ach sladká krev...

Slyším ozvěnu vlastních myšlenek v hlavě. Pomalu krouží a vrací se zpět, dokud se znovu neodrazí. Srdce mi prudce pumpuje a při každém natáhnutí krve cítím utkvělou bolest. Proč? Proč mi nic nevychází? Proč já? Hledím do zatmělé obrazovky mého počítače. Přes celou plochu je jeho fotka. Usmívá se. Má skvělej život... Mnohem lepší než je ten můj. Prudké, horké slzy mi tečou po tvářích přes každou nepatrnou vrásku. Pomalu kloužou až dorazí k okraji brady, odkud padají lehce na černé, plátěné kraťase. Svět se pomalu točí a nic není tak, jak by mělo. Doma je ticho, všichni jsou pryč, kromě mého psa, který se blaženě vrtí v nějakém snu. Proč já? Proč on? Proč jen mě nechce? Tiše zavírám víčka a hlavou lehce narážím do zdi. Slzy jsou prudčí a derou se z očí jako dostihoví koně. Nemůžu...už ne...prosím... Snažím se rychle vstát, ale hlava se mi zatočí a tak padám na zem. Vschop se...Aspoň tam musíš dojít... Znovu se zvednu a deru se do kuchyně. Opírám se o naši kuchyňskou linku. Dochází mi síly. Zapřemýším se a otočím se ke koupelně. V rychlosti se znovu zvedám a plazím se ke koupelně. V okamžiku v ruce držím malou, železnou věcičku... Žiletka. Prudce se mi zrychluje tep. Vidím, jak mi žilami proudí krev a cítím v sobě strašnou touhu to zničit. Zničit to bušení v srdci. Zastavit tu bolest, co mě užírá... Zavírám oči a přibližuji žiletku k levé ruce. Zasténám bolestí. Víčka pomalu zvedám a pozoruji krvavý pramínek stékající po mém zápěstí. Cítím úlevu, ale zároveň vztek. Na sebe. Že jsem tak slabá a hloupá, že jsem to znova udělala... Nesmím to dělat... Ale ta bolest... Nikdo neví, jak se cítím, nikdo nechápe, že nejde prostě zapomenout... Padám na malý chlupatý kobereček v koupelně. Po tvářích slzy, po ruce krev... Ztracena ve vlastních myšlenkách, slovech, bolesti... Proč mi to děláš? Vím, není to tvoje vina, ale... Proč musím trpět já...? Po pár minutách se konečně odhodlávám vstát. Umývám žiletku od krve tak, jako své zápěstí. Vytáhnu menší náplast a zalepím si to tak, aby to nebylo vidět. Už zase... zase jsem to udělala... V hlavě mi víří myšlenky a představy o tom, jaké by to bylo být s ním... Ale nikdy to tak nebude... Tiše se zase přesunu k počítači. Píšu si s nic netušící kamarádkou. Musím dělat, jak mám dobrou náladu a jak jsem v pohodě... Nechápala by to... Každou chvíli musím sledovat mé tepující pořezané zápěstí... Navždy tam zůstane jizva... Tak jako na rameni... Vzpomínky na něj mi zůstanou... Ne moc dobré ale,... co jiného zbývá... Smutně se nadechnu a nechám se odnášet proudem vtipné, veselé nálady kamarádky...