Mušketýři část 3: Rogers a ostatní

1.září 1944
Město Middelburg
200 kilometrů na západ od města Arnhem

Dixon procházel uličkou mezi stany britských a amerických výsadkářů, zamyšlen nad přicházejicí
misí. Tabor byl postaven kousek od města Middelburg, vzdálen ani ne deset minut chůze, kde se zabydlelo jejich velení, zatímco vojáci klepali zimu venku. Poslední dny strávené v táboře nejsou zrovna nejlepší. Vzrůstající nervozita vojáků doplňovalo i špatné počasí, ale dnes vyjímečně bylo slunečné počasí.
Dixon chodil po táboře, aby zabil volnou chvíli, které bylo víc než by chtěl.
Muže ze své čety nechtěl zbytečně buzerovat, když se nic neděje už celý týden. Jen tady sedí
a zabijí čas. Sledoval z dálky Williama a Tobiase, kteří čistili kulomet Bren už poněkolikáté za tento den. Už ani neví, kolikrát jej rozebrali a zase složili. Třicetkrát za tento týden?
Už to nepočítá. Dixonův zrak se obrátil na Daniela Whitea, který ležel pod stromem za řadou stanů
a spal. Nepřestával obdivovat tohoto drsňáka, který zachoval chladnou hlavu za jakékoli situace.
Whitea si nesmírně vážil a je rád, že se k nim přidal. Bez něj by jednotka nefungovala tak dobře.
Dixon zahlédl mladíčka Henryho Millse s partou stejně starých vsrstevníků.
Zanedlouho mu bude osmnáct let. Ze začátku Millse chtěl odmítnout. Dixon chtěl především zkušenosti, které Mills neměl. K jeho četě byl přidělen až po nátlaku jeho nadřízených.
Říká se o něm, že je to velký talent a zatím v těch dvou misích kterým společně prošli to jen dokazoval. Teď je Dixon rád, že patří k nim.

Dixonův pohled se zaměřil na odstřelovače čety Martina Owena, který seděl před stanem patnáct metrů od jeho pravé ruky a kontroloval si zbraň.
Hned si vzpomněl na ten sen, který se mu zdál v Londýně.
Pořád jej nedokázal vyhnat z hlavy a moc dobře si pamatuje Owena, který stál nad ním a smál se nad jeho smrtí.
Věděl, že ho chce Owen nejraději zastřelit. Jen čeká na ideální příležitost. Jednu takovou měl
už v Tobruku, kde zaváhal.
Dixonovi trvalo skoro dva týdny, než jej dostal z armádního vězení.
Musel se za něj zaručit. Baker se několikrát vyptával, jak to dokázal. Dixon mu na to neodpověděl,
stejně tak i Owen. Tohle bylo jen mezi nimi.
Owen byl skvělý voják. Už několikrát zachránil díky své odstřelovací pušky jeho muže.
Vážil si ho, ale přesto pořád vedli mezi sebou ´´tajnou´´ válku.

Odvrátil od něj zrak ve chvíli, kdy kolem něj prošel Victor Price. Ten pokývnul hlavou na pozdrav a pokračoval dál ve své cestě do stanu.
Všichni mu říkali zrádce Price. Z důvodu, že jako jediný nepoužívá britskou zbraň. Místo toho sebou tahá thompsona.
Dixonovu pozornost si jako poslední zasloužila zbývajicí skupina jeho čety.
Lewis Wood, Jacob Cox a Andrew Rogers slouží už od bojů z Dunkirku, společně s Whitem.
Zažili si toho stejně tolik jako sám Dixon.
Ale jejich cesta až sem byla od samého začátku mnohem těžší...

26.května 1940
Šest kilometrů jižně od Dunkirku

Andrew Rogers se snažil třesoucíma rukama vytáhnout poslední cigaretu z krabičky.
On a jeho jednotka se nacházeli v přední linii mezi vesnicemi Steene a Bierne.
Slyšel od spojaře, že všude kolem nich se těžce bojuje. Jejich část je zatím klidná.
On a dalších šedesát britů a skoro stovka francouzů tuší, že klidné chvíle zanedlouho skončí.
Bylo hlášeno od průzkumníků, že se k nim blíží silné německé vojsko.

Rogers se nepřítele nebál a chtěl bojovat. Jenže to čekání bylo nejhorší, co zažil.
Největší obavy měl z možného tankového útoku. Nemají u sebe žádné protitankové zbraně,
jen několik trhavin. Už chtěl vidět, jak se najde nějaký šílenec a vrhne se pod tank s trhavinou. Nikdo takový tady nebyl. Možná Daniel White, který v klidu ležel v zákopu.
Spí? Neno jen simuluje? Říkal si dokola Rogers. Takto klidného člověka ještě nepotkal.
Po levici Rogerse byl Wood a Cox. Jeho největší přátelé ze samé ulice, kde bydlel.
Zákop si vybudovali ve vysoké trávě, která je skvěle maskovala. Ale zase museli vystrčit hlavu mnohem víc, než je zdrávo.

Rogers si poposunul přilbu dozaději a setřel si pot z čela. Tohle letní počasí fakt byl čert dlužen!
Ale stále lepší než déšť.
,,Ticho!´´ řekl White, který stál vedle Rogerse, kterého viděsil.
Ani si nevšiml, že White stojí vedle něj, zapřený svým pohledem na malý kopec před nimi, který byl vzdálen ani ne dvě stě metrů.
Všichni jej poslechli a snažili se vnímat cokoli než je palba dělostřelectva a kulometů.
,,Nic neslyším´´ řekl potichu jeden z vojáků.
White na to nereagoval a poslouchal ještě intenzivněji.
,,Co slyšíš?´´ zeptal se ho Cox. V tom Rogers uslyšel také, co White.
Vzduchem bylo slyšet vzdálené německé povely.
,,A sakra!´´ ulevil si Rogers ,,Už jdou!´´
Na kopci se vynořilo pět šedých uniforem.
Nebylo pochyb, ksou to němci. ,,Jejich průzkumná jednotka.´´ dodal White.
,,Tak co teď?´´ zeptal se Wood.
,,Co myslíš? Přivitáme je!´´ odvětil White a zamířil na nejbližšího nepřítele.
Rogers suše polkl a podíval se skrz mířidla na dalšího němce.
White vystřelil a bez pochyb zasáhnul německého pěšáka do hrudi.

Z celého zákopu se ozvala palba na německou hlídku.
Stačili zastřelit pět, zalehlo do trávy zbývajících osm.
,,Skvělý a co teď?´´ procedil skrz zuby Wood.
,,Budeme čekat, co jiného?´´ řekl francouzký důstojník, který zrovna procházel v zákopu kolem nich. Wood se po něm ohlédl, když byl otočen zády.
,,Nejraději bych šel zabít ten zbytek, než nás nahlásí.´´ řekl Cox.
,,Co by sis pomohl? Stejně by přišli.´´ odvětil White a pročesával pohledem okolí a hledal němce, kteří se ukrývali v trávě. Určitě se plazili zpět, aby podali hlášení.
Teď je bude čekat pekelné chvilky.

Uplynulo ani ne půl hodiny, když Rogers a ostatní uslyšeli řev burácejících motorů.
Na vrcholku kopce se začali objevovat šedé pancíře tanku PzKpfw 38(t).
Plný tucet tanků valilo pomalu vpřed, kryjící německou pěchotu za jejich zády.
,,Nevystrkujte hlavu! Ať nás nezaměří!´´ řekl White a opatrně nakoukl přes okraj.
Rogers si začal slabě pohvizdovat brotskou národní hymnu, čímž si vyžádal pozornost ostatních.
Ten pochopil a okamžitě ztichl.

Tanky se zastavili necelých čtyřicet metrů před skrytými zákopy.
Před tanky nastoupila německá pěchota v rojnici postupující vpřed. ,,Střílejte jak budou blíž, tak na deset metrů.´´ řekl francouzký důstojník, který proběhl přikrčeně kolem nich a svůj rozkaz opakoval hned další skupince.
,,Vystřelíme v deseti metrech a zbytek se na nás vrhne a natrhne nám prdel?´´ dodal Cox, když jim zmizel z dohledu. ,,Máš jedno, hlavně že jsou konečně tu.´´ odvětil pobaveně White.
Po jejich levici se ozval první výstřel.
,,Konečně!´´ vykřikl White a střelil po nejbližším němcovi.

Němci začali mezi sebou pokřikovat a vrhli se vpřed, tanky se za jejich zády rozjeli a stříleli na místa, kde očekávali zákopy. Hned první střela z tanku zasáhla skupinu pět metrů po pravici Rogerse a ostatních.
Rozervané kusy těl se rozlétli po okolí. Další dvě střely proletěli nad Rogersovou hlavou o tři metry dál.
Palba z kulometů tanků svištěla nad jejich hlavami v hojném počtu a často se zarývali do země těsně před zákopem. Jedna z kulek proletěla hlínou a strefila se do hlavy jednoho z vojáků, hned vedle Rogerse.
Ten střelil německého pěšáka do břicha a dalšího strefil do hrudi.

White hodil Woodovi granát, který jej okamžitě hodil na běžící němce.
White se na Wooda podíval s rozzuřeným a vyjeveným obličejem zároveň.
,,Co je?´´ zeptal se ho nechápavě Wood. ,,Ty vole! Příště ten granát odjisti!´´ vykřikl zlostí White.
,,Tak mě kurva příště řekni! Myslel jsem že jsi ho už odjistil!´´ vyhrkl Wood a střelil němce, který se objevil nad jejich hlavami. Tělo potom spadlo mezi ně.
Cox zasáhnul dalšího němce do nohy a musel nabíjet pušku.

Tanky pálily zatím do pravé strany zákopu, kde si vybírali svoji krvavou daň v podobě mrtvých obránců.
,,Ústup!´´ vykřikl někdo po jejich levici. Rogers si stihl všimnout, že jejich spolubojovníci v zákopě
snaží dostat odsud. Tady boj bez protitankových zbraní byl už stejně ztracen.
,,Mizíme!´´ zařval Cox a rozběhl se doleva v zákopě, směrem k vesnici Bierne.
Wood, Rogers a White šli bez váhání za ním. Stejně tak i dalších třicet vojáků.
Někteří se snažili vylézt ze zákopu a vzít to nejrychlejší cestou. Jenže palba z tankových kulometů si je spolehlivě našla a nadělala z jejich těl cedník..
Rogers nepochyboval, že jim jsou němci v patách. Dobře slyšel jejich jazyk.
Kulky kolem něj lítali více a více každou vteřinou. Jedna zabila francouzkýho vojáka, který běžel hned za ním.

Cox se zarazil na konci zákopu, necelých dvě stě metrů od vesnici Bierne.
Nechtěl věřit svým očím, když uviděl na kraji vesnice číhat dva německé tanky s podporou pěchoty.
,,Sakra! Jak se sem dostali? Kde je pátá pěchotní?´´ vyhrkl zděšeně Cox, když se vedle něj objevil Rogers. Pochopili, že tudy se pryč nedostanou a smyčka se kolem nich více a více stahovala.
,,Musíme zpátky a pak to vzít přes řeku.´´ rozhodl White a šel jako první zpět.
Následovali ho dalších dvanáct vojáků včetně Rogerse, Coxe a Wooda.
,,Tudy!´´ zavelel White a vylezl ze zákopu. Stačil zpozorovat německou rojnici necelých sto metrů od něj, kteří na něj stačili zareagovat a vyslat salvu z pušek. Pro Whitea štěstí, že ho nestrefili.
Ostatní využili dobu nabíjení a vylezli ze zákopu. Tanky u vesnice společně s pěšáky dali do pohybu jejich směrem. Dva britské vojáky si našla palba z pušek, než se stačili dostat ke křovité zdi, kterým se prodírali na druhou stranu, bez ohledu na krvavé šrámy, které schytali od větví.
Před nimi se objevila další překážka v podobě řeky, která měla hloubku do úrovni prsou.
White neváhal a vletěl do vody jako první. Ostatní následovali jeho příkladem.

Musí se dostat dřív na druhou stranu, než se objeví němci. Ti se objevili, když překonali polovinu dvaceti metrové šíře řeky. Proud stihl odnést jednoho vysíleného vojáka.
Vedle Wooda padl francouz mrtev, ohlédl se za sebe. Věděl, že ho to zdrží. Ale chtěl se podívat, kolik se německých střelců už ukázalo. Připomínalo mu to střelbu do holubů nebo zajíců.
Wood a ostatní momentálně byli bezbranní a oddáni na štěstí a mušku němců, kteří si vybírali své cíle. Další z vojáků střelili němci těsně za Whitem. Cox to schytal do pravého ramene.
Rogers si v jednu chvíli ani neuvědomil, že ho kulka lízla do paže. Uvědomil si to, když uviděl svůj zakrvácenou košili.
White se dostal na druhou stranu jako první a nečekal na ostatní. Rozběhl se směrem k lesu, vzdálené necelých čtyřicet metrů od řeky. Dalším byl Wood a dva vojáci. Pak Cox a Rogers, nikdo další už nepřežil. Rogers podpíral poraněného Coxe a snažil se s ním dojít aspoň na kraj lesa.
Mají štěstí, že němci nehodlají podstupovat stejné riziko jako oni a vezmou to přes most, vzdálený víc jak kilometr od nich. Dostatek času zmizet do Dunkirku.
Ještě se ozvalo několik německých výstřelů, než palba úplně utichla.

Cox začal slábnout. Rogers ho stěží udržel na nohou, když jej podpíral. Byl pomalu o čtyřicet kilo těžší než on. Zastavili hned pod prvním stromem na okraji lesa.
Rogers i Cox těžce oddýchávali ,,Nech mě tady.´´ řekl náhle Cox ,,Zdržuju tě.´´
Rogers mu ukázal vztyčený prostředníček ,,Teď tě mám nechat? Ještě kousek a budem u svých.´´
Náhle si uvědomil, že cesta bude dlouhá víc jak pět kilometrů, než se dostanou k Dunkirku.
Začala se ozývat střelba z německých kanónů, které odstřelovali Dunkirk a možné další obranné linie. Rogers na chvilku zavřel oči. Už byl unaven, nespal už druhý den.
Otevřel oči a myslel si, že to je jen sen. Před ním stál německý voják, který mu mířil puškou do obličeje. Cox byl v bezvědomí. Rogers očekával rychlou smrt, zavřel oči a čekal na osudný výstřel.
Ten se ozval, ale Rogers necítil nějakou bolest. Napadlo ho, že si ten němec vybral jako prvního Coxe. Když uslyšel žuchnout něco na zem, neváhal otevřít oči.
Připadlo mu to, jak ve špatné komedii. Nad tělem mrtvého němce stál další s lugerem v levé ruce.
Rogers několikrát zamrkal, jestli se mu to nezdá. Nemohl věřit vlastním očím.
Němec odhodil pistoli ,,To bylo snad naposled, kdy jsem musel zastřelit svého druha.´´ řekl
němec plyně anglicky a přikročil k Rogersovi. Ten stále nemohl věřit v to, co vidí.
Němec natáhl zdvořile ruku Rogersovi ,,Jmenuji se Frederick Schwarz.´´
Rogers váhal, nakonec si potřásl jeho rukou, stále z něj nespouštěl oči.
Schwarz podal Rogersovi jeho pušku ,,Tohle je vaše, pomůžu vám.´´
,,Proč bys nám chtěl pomáhat?´´ zeptal se ho nedůvěřivě Rogers.
Němec se usmál ,,Dozvíte se to, ale teď musíme zmizet, než se ukáží další!´´
Společnými silami zvedli Coxe ze země a vydali se na sever k Dunkirku.
Kanonáda z německých děl sílila. Začalo se stmívat. Což mělo výhodu i nevýhodu.
Výhoda v tom, že němcům ztěžovalo pronásledování. A nevýhoda byla, že si je můžou obránci v Dunkirku splést s Rogerse a Coxe za němce. Zvlášť teď, když s nimi jeden byl.
Cestou narazili na Wooda, Whitea a dalších dvacet přeživších obránců z jejich sektoru.
Rogersa docela pobavilo jak zareagovali na Schwarze. Všichni rázem zkamenili, až na Whitea.
Ten udělal několik kroků k němu a pěstí složil němce k zemi.
Rogersovi klesli kolena pod váhou Coxe ,,Sakra! Nech ho na pokoji!´´ okřikl Whitea a položil opatrně Coxe na zem. Medic hned přispěchal k němu.
Schwarz mezitím rychle stoupl na nohy, v ruce dřímal bojový nůž s vražedným obličejem, hledící na Whitea.
Několik vojáků namířilo na Schwarze. Ten zkameněl na místě a rozhlédl se kolem.
Nakonec se usmál a odhodil nůž na zem ,,Myslím, že je čas vysvětlit, co tu vlastně dělám!´´

,,Pane?´´ ozval se Mills nad Dixonem.
Dixon usnul rychle a snilo se mu o předešlých akcí. Chvilku mu přece jenom trvalo, než procitl.
Zrovna si v paměti promítl akci v Norsku před třemi lety, kde ještě v jeho četě byl německý podivín se jménem Shwarz.
,,Copak se děje?´´ zeptal se ho Dixon unaveně a podrážděně zároveň.
,,Shání se po vás velení pane. Nastal náš čas...