Přítel číslo jedna

Na obrazovce mihotající se tmavými stíny, se objevili povědomé dveře. Vypadalo to, jakoby voják s kamerou na rameni, na chvíli zaváhal, pak je ale tvrdým kopnutím vyrazil. V místnosti za pracovním stolem seděl muž, který po nečekaném vpádu rychle vstal. Ozvalo se zakřičení, kterému bylo jen matně rozumět. Vysoký muž za stolem se ani nepohnul, jen upřeně hleděl do kamery na vojákově rameni. V zorném poli se objevila hlaveň samopalu a vyšla rána. Vysoký muž odlétl a přitom přepadl pozadu přes své kancelářské křeslo. Obraz se znovu rozhýbal, když voják spěchal k tělu. V záběru se jako vrcholné představení děsu zjevila znetvořená, krví zalitá silueta obličeje, jen vzdáleně připomínající ještě doposud stojícího muže. Dalšízvuk. Kroky. Voják se otočil a poodstoupil. K mrtvole přiklekl jiný uniformovaný muž. Chvíli cosi dělal s rukou na mrtvém těle. Pak vstal, namířil svou zbraň a vypálil jednu ránu do srdce. „Pojistka,“ pravil zřetelně ke svému kolegovi. Během pár sekund doběhlo do místnosti dalších několik vojáků, rychle mrtvolu zabalilo do igelitového pytle a vyneslo ven. Těsně před tím, než ji naložili do připraveného vrtulníku, se obraz zastavil.

„Je vám všem jasné, co jste právě viděli,“ řekl hluboký mužský hlas. „Nepřítel číslo jedna je mrtvý. Toto je nezvratný důkaz. Spojené státy zlikvidovali prvního muže Al Kaidy Usamu Bin Ladina.“

Místnost připomínala ocelovou celu vězení, ve kterém nikdy v životě nebyl. Nemohl být, protože on byl přízrak. Seděl na úzké pryčně sloužící jako kavalec a nepřítomně civěl na monitor na malém kovovém stolku. Záznam viděl již několikrát, přesto ho stále tak fascinoval, že byl přesvědčen, že si ho za chvíli pustí znovu. To co na záznamu spatřil, bylo nemyslitelné. Pro statisíce muslimů byl hrdinou, který se nyní změní v mučedníka a věděl, že oni toto nepřijmou. I když se tento záznam patrně nikdy na veřejnost nedostane. Sledoval dál tu bizardní podívanou, jak muži vynášejí černý igelitový pytel ven s vrtulníku a vchází s ním do místnosti na obrovité letadlové lodi. Voják kameru snímá s ramene a umisťuje na stativ. Pak zůstává pytel ležet na kovovém stole a všichni odchází. Po té, co je místnost prázdná, otevřou se dveře proti kameře a vchází jediný muž v bílém plášti, říkejme mu doktor. Aniž by pohlédl do kamery, rozepíná zip na pytli a rozhrnuje ho. Opět spatří tu tvář. Tvář, kterou tak dobře znal, která je nyní zmrzačená k nepoznání množstvím krve a slepených chuchvalců. Doktor chvíli hledí na mrtvolu a něco si neslyšně mumlá. Kamera zabírá spíš tvář mrtvého, než okolí a tak je velmi šokující, když zkrvavená tvář z nenadání otevře oči. Muž v pytli se zhluboka nadechne a pomalu se posadí. Sáhne si na hlavu, prsty si projede po spánku a pak se zahledí na rudou dlaň. Doktor, vyzve prve mrtvého, aby slezl ze stolu. Podává mu mokrý ručník, aby si mohl setřít barvu s obličeje. Poodejde ke dveřím, z nichž před tím přišel a dva muži bez ohlížení vnášejí balík v bílém plátně. Pak rychle mizí. Doktor opatrně odkrývá vyduté místo. Kamera spatřuje opět povědomý obličej, s očištěnou znetvořenou částí obličeje a hlavy. Mrtvola nemá jedno oko, část lebky zakrývají obvazy. Doktor pohlédne na čistícího se muže, který při pohledu na tvář v plátně strne. Po chvíli doktor mrtvého opět zabalí a vyvádí pryč vysokou sinalou postavu. Střih. Záběr na okraj paluby letadlové lodi, jak z prkna sklápí do moře balík bílého plátna s mrtvým dvojníkem nepřítele číslo jedna.
Obrazovka potemněla a on sklonil hlavu. Letmo si přejel dlaní po spánku, kde měl dosud štípavě řezavou podlouhlou ránu a sežehlé vlasy. „Ta kulka proletěla zatraceně blízko,“ pomyslel si. Od chvíle, kdy se ocitl v této místnosti mu vrtalo hlavou, že je zázrak, když pan O dodržel slovo. Ale důkazem byl právě on. To že tu seděl, dýchal a vlastně i to, že cítil bolest. Co bude teď? To zatím nevěděl. Nikdo mu nic neřekl, nikdo se s ním nevybavoval. On tedy po pravdě řečeno o něm skoro nikdo nevěděl. Lidí, jenž měli tušení, že na dně oceánu skončil někdo jiný bylo asi právě tolik, jako prstů na jedné ruce. Pohlédl na ocelové dveře s malým pultíkem, na kterém už půl hodiny stydla večeře. Pomalu rozvážně vstal a vzal si talíř. Hliníkovou lžící nabral kašovitou směs a ochutnal. V tu ránu se mu sevřelo hrdlo, ale s velkým sebezapřením polkl. Za dlouhá léta si zvykl na lepší stravu. Bude si ale muset rychle přivyknout na nekomfort a jednoduchost. Jedl, apaticky přežvykoval a civěl do talíře. Při tom se mu hlavou honilo množství myšlenek. Vzpomínal jako dnes na chvíli, kdy mu přišel kódovaný vzkaz: „Datum tvé smrti je…“ a zbytek instrukcí. Tehdy se mu skoro zastavilo srdce i když tušil, že dřív nebo později to přijít musí. Byla to součást dohody, jenž kdysi uzavřel s panem B, když přijal zakázku na „stmelení národa“, jak to tehdy v roce 2001 nazvali a jak se po jedenáctém září i stalo. Věděl, že po tomto teroristickém činu již nebude cesty zpět. Ale bylo to tak lákavé a bylo mu zajištěno, že bude mít volné ruce. Tehdy, když měl ve skutečnosti jen několik měsíců na naplánování útoku, mu to přišlo jako vyslyšení jeho modliteb. Ale co se strhlo pak, si nedovedl představit ani v tom nejhorším snu. Hon na jeho osobu, likvidace jeho příznivců a všem jemu nakloněným. Ale s tím měl počítat. Věděl jen to, že mu bude zajištěna bezpečnost až do chvíle, kdy dostane novou identitu. Zcela nemilosrdně se musel zříct svých spojenců a přátel, stát se jejich zrádcem a přitom s nimi i nadále spolupracovat a opakovaně je uvrhávat do předem prohraných bitev. To byl cíl pana B, jak zničit největší teroristickou skupinu na světě. A i přesto, že byl ortodoxní muslim a západ z celé duše nenáviděl, takže mu úkol nedělal dvakrát velké vrásky, věděl, že tím vším zaprodáním se velkému bílému muži, vlastně podkopává vše, čemu věří. Moc dobře si uvědomoval, že svou roli zahrál naprosto nad očekávání skvěle, když byl v roce 2001 zabit hlavní představitel Al Kaidy jehož jako jeho nerozpoznatelný dvojník nahradil, aby činil příkazy pana B a jeho poradců. Jeho prostým úkolem bylo, za nedodržování naprosto žádných pravidel a bez milosti, činit útoky na civilizovaný svět, ničit, vraždit, vyvolat pocit strachu, a to až do té míry, až si svět uvědomí, jak je zranitelný. Jak je bezzubý proti všudypřítomnému násilí, číhajícímu pod rouškou islámského fundamentalismu. A pak konečně, jak říkal pan B, pochopí i jiní, jak důležité je nemilosrdně se vyrovnat s každou zemí, každým režimem i každým jedincem, který terorismus podporuje. „I za cenu vlastních ztrát.“ Světové obchodní centrum bylo pouhým zhora naplánovaným začátkem. Ale zároveň i koncem. Začaly útoky. Začaly odvety. Výsledkem měla být likvidace terorismu na světě. A on věděl, že jeho zaměstnání je pouze dočasné. Ale jak roky ubíhaly, přivykl si na svou roli. Otupěl proti soucitu a pomalu vytěsnil z hlavy realitu, že on je pouze nastrčenou loutkou toho bílého paláce kdesi za oceánem. Začal chápat a milovat své poslání i své bojovníky, džihádisty. Když potom po dlouhých takřka jedenácti letech přišla zpráva, která zkrátka přijít jednou musela, nevěřícně na ní civěl a nemohl pochopit, že to celé nebyl jen pomatený blábol. Bohužel, pravda byla tady a konec se blížil.
Dojedl ten nechutný kašovitý hnus a odložil talíř se lžící zpátky na pultík. Měl chuť znovu si pustit svou smrt, stát se jejím přímým a jediným pozorovatelem. Biják jaký se nevidí. Ale zatím odolal. Podíval se na své ruce. Ruce skutečného vraha i když posvěceného zhůry. Jak je to mohl tehdy přijmout. Jak jen se mohl stát loutkou mocipánů, jenž klidně obětují své vlastní lidi, civilní obyvatelstvo jen pro to, aby vyvolali světovou hysterii, kterou by obhájili své činy. Jak se mohl nechat unést vizí dobra vykoupeného zlem. Teď ale už bylo pozdě zpytovat svědomí. Nyní nastala třetí fáze, kterou již neměl v těchto svých rukou. Zbývalo mu jen čekat, jaký osud si pro něj přichystají a jestli skutečně dodrží všechny dohody. Přeci jen, pan B už je pár let ze hry a pana O znal výhradně z obrazovek televizí jako usměvavého tmavého vysokého muže, jemuž z očí čiší rozhodnost a láska k vlasti. Přesně tak. Láska k vlasti byl ten zádrhel. Právě takoví muži jsou pro lásku ke své vlasti ochotni udělat cokoliv. Muži schopní všeho. Pan O byl zatím knihou pouze pootevřenou. Nemluvil s ním víc než jednou a to velice krátce a to navíc jen ne přímo, kdy si poslechl nahrávku se vzkazem a následně nahrál svou odpověď a odeslal ji. Tedy takový pseudo rozhovor. Věděl ale, že pan O se rozhovoru s ním nevyhne. Pokud se ho ale dřív nezbaví. „Snad ne,“ konstatoval suše.
V den kdy měl zemřít. Ne, kdy fakticky zemřel, seděl celý den ve své pracovně a odmítal s kýmkoliv mluvit. Několik hlasů za dveřmi se dožadovalo jeho audience, ale mlčení, které jim bylo odpovědí bylo tak výmluvné, že otevřít se nikdo neodvážil. A když se pak nachýlil osudný okamžik , převlékl se a usadil se za stůl. Čekal. V jednu chvíli se mu zazdálo, jakoby zaslechl vrtulník. Pak chvíli nic, pak znovu. A následně to začalo. Výbuchy, výstřely, křik. Rychle si zkontroloval, že má na spánku i na hrudníku maličké rozbušky s kapslí naplněnou červenou barvou. Na hlavě si ještě upravil vlasy, aby zařízení nebylo vidět a zhluboka vydechl, když konstatoval, že je připraven zemřít. Tedy jen na oko. Jeho postava v tomto dějství, byla připravena ke svému skonu a on tomu měl jen dopomoci. Rozevřel dlaň a pohlédl na dva plíšky, přilepené k jeho ukazováku a prostředníku, od kterých vedli jako vlas tenké dráty do rukávu jeho šatů. Hluk ze vpádu se blížil. Věděl, že nežli ho dostihnou v jeho pracovně, uběhne už jen pár chvil. V ústech stále cítil hořkou pachuť po několika tabletách zklidňujících sedativ, které před chvílí polkl bez zapití a upřímně toho zalitoval. V ústech měl sucho, jeho tělo zalíval ledový pot. Srdceryvně zatoužil svlažit své hrdlo několika doušky vody ze sklenice stojící před ním. Natáhl po ní ruku, uchopil ji, ale napít se mu souzeno nebylo. Za dveřmi uslyšel dunivé kroky. Ve chvíli se dveře rozlétly pod úderem těžké podrážky. Muž, voják, který vletěl do místnosti se na něj na zlomek vteřiny zahleděl a z jeho pohledu poznal, že on ví. Učinil zcela nepostřehnutelné pokývnutí hlavou. Voják zakřičel, aby zvedl ruce. Rozuměl mu, ale podle instrukcí, nechal ruce svěšené podél těla a pevně se soustředil na nejtěžší scénu svého života. Oči mu sklouzly k hlavni zbraně, jenž se mu zvedla proti obličeji. Na vzdálenost několika metrů nemohl poznat, jestli mu voják míří doprostřed čela, nebo jestli skutečně zbraň míří těsně vedle jeho hlavy. Pevně sevřel oči a nežli se nadál, zazněl výstřel. Ucítil spalující bolest na spánku. Hlavou mu blesklo, jestli ho nepodrazili. V tom okamžiku se ale odrazil a po zadu přeletěl své křeslo. Ještě v letu stiskl detonátor na ukazováku a hlavu mu prořízla další, avšak slabší bolest. Pak dopadl na záda a skoro si vyrazil dech. Oči již nechal zavřené, vnímal tekutinu, jenž se mu rozlévala po obličeji, vlasech a krku. Zdržel se jakéhokoliv projevu bolesti, nedbal na pálení na hlavě, bolest v zádech, kterou si přivodil tvrdým dopadem. Snažil se dýchat tak nepatrně, jak jen to dovedl. V doznívajícím výstřelu zaslechl další běžící nohy, pak se k němu někdo sklonil, pár vteřin mu něco dělal s oděvem pod límcem a pak ho krátce rychle dvakrát poklepal na hřbet ruky s detonátory. To bylo znamení „Napočítat do tří,“ blesklo mu hlavou a pak prásk. Ve stejné chvíli, kdy odpálil druhou rozbušku, tentokrát na prsou, zazněl v místnosti další výstřel. Muž se otočil ke svému spolubojovníkovi a posměšně pravil do kamery: „Pojistka.“Za chvilku ucítil, jak ho několikery ruce hrubě soukají do zapínacího černého pytle. Zip zajel a on se ocitl v igelitové rakvi. V tu chvíli si pomyslel, že se asi udusí. Několik mužů ho rychle vyneslo z labyrintu jeho domova, který tak znal a tak neurvale ho musel opustit. Po chvíli se změnil hluk, kroky se již tak nenesly a byl slyšet rachot rotoru vrtulníku. Muži spěchali, jakoby čekali každou chvíli útok. Jeho tělo položili na zem ve vrtulníku a rozběhli se k dalším strojům. Do jeho pohřebního vozu nastoupili pouze dva muži a vrtulník se rychle odlepil ze země. V tom mu došlo, že se nedusí. To, čeho se tak bál, nepřicházelo. Pokusil se nadechnout z hluboka a plíce mu osvěžil závan čerstvého vzduchu. Uvědomil si, že pod límcem oděvu ho cosy tlačí. „Kyslíková bombička,“ rozpoznal tvar. „Mysleli na všechno.“ Znovu se nadýchl a trochu se uklidnil. Nevěděl, jestli tu sním sedí právě oni dva, jenž vědí, i když to bylo nejpravděpodobnější. Nic ale neříkali a tak i on mlčel. Dělal mrtvého a byl rozhodnut ho dělat, i kdyby to mělo trvat celé hodiny. Nebyl tak daleko od pravdy. Když vrtulník přistával, byl už celý zdřevěnělý. „A znovu do role,“ řekl si sám pro sebe. Opět ucítil surové ruce, opět se ocitl nesen kýmsi někam a jen doufal, že plán vychází. Hluk se opět změnil, jeho tělo se ocitlo na něčem tvrdém, kroky odcházivších a bouchnutí kovových dveří. Ticho. Chvíli bylo naprosté ticho. Ale pak zvuk otevíraných dveří z opačné strany než ho vnesli. Něčí ruce uchopily zip pytle a hbitě ho rozeply. „Ten taky ví,“ uvědomil si nutnou pravdu. Ruce roztáhly okraje igelitu. Ještě malou chvilku váhal a pak po celých hodinách namáhavě otevřel oči. Zprvu to moc nešlo. Řasy měl slepené k sobě napodobeninou krve, ale když zabral, neochotně povolily. Pomalu se posadil. Zdvihl ruku a opatrně si přejel po ráně na spánku. Neucukl, i když ho to zabolelo. Muž v bílém plášti připomínající lékaře mu bez jakéhokoliv výrazu v obličeji, mlčky podal mokrý ručník a když se dál nic nedělo, instruoval ho, aby si otřel obličej. Nejprve velmi pomalu, pak rychleji a nakonec zoufale pološíleně si rychlými tahy stíral rudou barvu s obličeje. Ozvalo se krátké zaklepání. Doktor mu přiložil ruku na hruď a vtlačil ho do výklenku za dveřmi. Pak je otevřel. Z úkrytu za nimi nic neviděl. Jen tušil podle kroků dva muže nesoucí těžký předmět. Když doktor dveře zavřel, válel se igelitový pytel na zemi a na jeho místě na kovovém stole ležel velký v plátně zabalený balík, nepříjemně připomínající lidskou postavu. Udělal několik nejistých kroků blíž a když viděl, jak doktor odhrnuje plátno v místech, kde měl nebožtík hlavu, strnul. Věděl, co bude následovat. Byl instruován, co má čekat. Ale realita byla nemilosrdná. Pohled do vlastní tváře, zdeformované do podoby, aby odpovídala střelení do hlavy a následné destrukci, byla příšerná. Cítil, jak se mu odkrvil obličej. Při letmém doteku tváře byl ledový. Klopýtavě poodstoupil. Doktor všimnuv si jeho stavu sykl: „Neomdlívej!“ Chytil ho za paži a podepřel ho. Jeho oči byly stále upřené na již opět úhledně zabalené lidské tělo, představující závěrečnou klapku jeho předchozího bytí. Pohled mu vymazaly až bouchnoucí dveře, když ho doktor vedl do jeho cely.

Znovu zdvihl oči k monitoru a zaváhal. Vše co viděl si moc dobře pamatoval i z toho co prožil. Opačný úhel pohledu si dopřál již několikrát a teď zadoufal, zda to bude někdy schopen vůbec zapomenout, aby mohl normálně žít. Nevěděl, ale tušil. Přesvědčení bylo moc silným výrazem, ale bylo pravděpodobné, že nezapomene. Že jeho muslimská duše uplacená bohatým křesťanem je nadosmrti ztracená. Nezbývá mu už jen doufat v to, že žádný bůh není a že smrtí, která dozajista jednou přijde, to všechno skončí. Na stolku něco zapípalo. Než mu to došlo, pípání se změnilo v poměrně silný ryk. Vstal a zpozoroval, že pod monitorem bliká červená kontrolka. Bylo to tu. Pomalu natáhl prst a stiskl tlačítko pod ní. Obrazovka monitoru zablikala a objevila se známá tvář. „Dobrý den, pane U,“ řekl světově známý vůdce. „Pan O?“ Řekl slabě. Odpovědí mu bylo jen kývnutí. „Spojené státy vám děkují za vaši službu a oběť kterou jste učinil v rámci světového míru. Mohu vás ubezpečit, že i nadále se budete moci těšit přízni úzkého kruhu vysoce postavených představitelů Spojených států, že vám bude poskytnuta nová identita, podoba a váš statut se změní v zaměstnance armády Spojených států amerických. I nadále bude vaše služba spadat k těm nejpřísněji utajovaným skutečnostem a je mou povinností vás varovat, že vyzrazení sebemenšího zlomku informací se považuje za velezradu. V budoucnu budete požívat všech možných výhod občana naší země, budete moci volit, oženit se a mít třeba pět aut a kočku. Opakuji ale, že se navždy zříkáte sdělování jakýchkoliv informací spojených s vaší dosavadní dlouholetou a podotýkám, úspěšnou, misí. Váš prezident je vám vděčný. Bůh žehnej vám i Americe.“
Nežli se stačil jen nadechnout v nějakou reakci, obraz pana O zmizel. Stál opět sám v ocelové místnosti. Svou budoucnost mohl vítat s napřaženýma rukama. Jeho náruč byla bezedná. Zalil ho pocit euforie a snad konečně z něho spadl těžký balvan hanby a pokřivení jeho vlastního přesvědčení, jménem Usáma Bin Ládin.