Někdy v budoucnu

Kdybych měla definovat současnost. Řekla bych jen - smrt.



Někdy v budoucnu

Každý věděl už několik století před námi, že třetí světovou válku nemůže lidstvo ani planeta přežít. Nicméně právě několik staletí se k další světové válce schylovalo.
Říkalo se jí Válka Vesmíru, jelikož největší bitvy probíhaly mimo planetu.
Nejmodernější výzkumy se obrátily v ty nejhorší zbraně. Planeta byla posetá biologickými zbraněmi a přežít jednu hodinu ve zničené Zemi byl hotový zázrak.
Děkovala jsem každé ráno, za nový východ Slunce.
I když nebylo na co se dívat.
Dříve neonově prosvícená města, která vládla životem dnem a nocí, jsou dnes šedými rozpadlými troskami.
Hrůza obklopovala poslední obyvatele planety.
Žili jsme jak krysy v podzemích, chránili se před radioaktivním zářením.
A naše úžasně modrá planeta se pod návalem silných explozí hroutila…

Koncentrační tábor Salem

Fronta postupovala pomalu systematicky, zdánlivě neúnavě.
Vězňům byla přiřazena čísla, s nimiž jejich identita navěky zanikla.
Postupující masa seřazená v jedné linii a mezi nimi tři mladé dívky.
Nejlepší přítelkyně na život a na smrt.
Úsměvy na jejich tvářích vystřídaly zděšení, strach a slzy.
Každému vězni byl do mozku naimplantován čip s přesným programem pro válečné účely.
Vězni 30087213a21, 30087213a22 a pak také i vězeň 87693328w999 byli ovšem odsouzeni k přímé smrti. Tělesné postižení a jiné neadekvátní vady válka netolerovala.
Vězni 30087213a21 a 30087213a22 byli předčasně narozená siamská dvojčata a vězeň 87693328w999 byla jejich matka, odsouzená jen proto, že se její jednovaječná dvojčata v děloze úplně nerozdělila.
Válka neznala kompromis.
A tak dívky postupovaly kupředu. K novému číslu a zániku vlastního života.

Oříškové oči menší tmavovlásky se zahleděly k plotu z ostnatého drátu, za nímž byl vidět teď už zpustošený třešňový sad.

"Jmenuji se Renata." usmála se na dívku v podobném věku při letním sběru ovoce.
"Tereza."
"A já jsem Monika." energicky se sebejistým úsměvem podala ruku oběma dívkám.
"Teri, nechceš raději držet ten žebřík a skládat bedny?" zeptala se Renata, poznala, jak se bojí výšek.
Když viděla, že váhá, s úsměvem dodala: "Mně výšky nevadí.“

Tehdy jejich přátelství začalo.

"59823400c33" zahlásil velitel řadou.
Dav začal nervózně šumět.
Vpředu se něco děje.
"Nemůžete!!! To nesmíte!!! Já nechci!!!" křičel postarší muž a snažil se vymanit z pout.
Jeho žena, která právě byla na řadě a sledovala amok svého manžela, se psychicky zhroutila. Odsoudila se sama.
Vězeň s číslem 59823400c34 místo čipu dostane kulku. Žádné labilní chování.
Dav se zase zklidnil a pasivně přijal situaci.
Řada se posunula zase o jeden krok - o jeden život.

Před sebou viděla dlouhé nazrzlé vlasy Moniky.
I její vzpomínky mířily ke třem kamarádkám.

Stmívalo se. Brzo je naženou do plesnivých budov. Dneska ještě budou existovat pod svými jmény.
Pár vojáků se pro zábavu bavilo nad jedním starcem, který nedokázal být bez holí, až ho ukopali k smrti.

Tereza odvrátila hlavu. Bylo jí na zvracení. Zažila už mnohé, ale na brutalitu si dosud nezvykla.

Spojené Arabské Emiráty

Těžké techniky postupovaly kupředu. Ničily všechno, co měly v cestě. Letadla bombardovala už tak zdevastovanou zemi. Zem se otřásala explozemi. Ohnivé kulomety spálily všechno na popel.
Otáčel každé tělo, které potkal.
Zůstala mu v rukou hlava. Položil jí zpět k tělu a přikrčeně běžel dál.
Svištivý zvuk mu napověděl, aby si rychle lehl k zemi. Další nepřátelská bomba.
Tentokrát hodně blízko u něj. Tlaková vlna ho odhodila několik metrů dozadu na stěnu jakési zřícené budovy.
Z ucha mu vytékala krev. Prasklý bubínek.
Provizorně se ošetřil a spěchal zachránit raněné.
Těch živých byla pouhá hrstka a ti kteří přežili, byly v takovém stavu, že jim často sám dával smrtelnou dávku.
Další výbuch. Před něj spadla noha a kusy železa.
Otřel si cizí krev z čela, která na něj vyprskla.
Být vojenským lékařem byl pro něj dříve velký sen, dneska si říkal, že je splněnou noční můrou.
Mechanicky spolu s ostatními zdravotníky postupoval kupředu a snažil se zachránit, co se dá.
Teď letěla letadla. Bouřlivý zvuk napovídal, že budou padat smrtelné kapky nitroglycerinu. Urychleně se kryl v jámě vzniklé po bombardaci.
Spadlo na něj poloshnilé a poloohořelé tělo. Mrtvoly nikdo nestihl odklízet.
Ohnivé plamenomety nespálí všechno, a tak se tu kupí hniloba a smrtelný pach.
Nasadil si plnou vojenskou výzbroj a čekal, až hlavní vlna útoku pomine.
Nad ním země vířila v ohnivém kolotoči v tak silných otřesech, až ho do poloviny těla zasypala hlína.
Další smrtící kapka spadla přímo do jeho úkrytu.
Po nitroglycerinovém útoku zbyla jen zdevastovaná zem a kusy těl.

***
Bojovná povaha a chuť žít všech třech dívek v noci zvítězila nad přijímanou pasivitou.
Útěk.
Tohle krátké, přesto silné slovo, za které mohly být na místě popraveny, jim vířilo hlavou.

Mongolsko

V nedalekém lese za vesnicí hledala houby k obědu. Když k obloze vyšlehl ohnivý plamen a zemí projel tupý dunivý úder.
Útok přišel nečekaně. Slyšela nářek dětí. Hýkání dobytka. Hysterický pláč matek.
Ztuhla hrůzou.
Ozval se v ní pud sebezáchovy, měla by okamžitě utéct. Ale zároveň cítila silné mateřské emoce.
Její vlastní děti.
Bezhlavě a jistě běžela vstříc jisté smrti.
Nejdřív, ale spatřila zničenou vesnici.
Svůj domek už nenašla. Místo něj tu zbylo zčernalé ohořelé dřevo. Na cáry rozstřílené kusy dobytka.
Bělostné dětské oblečení na prádelní šňůře bylo poseté životodárnou tekutinou.
A pak před ní dopadly světlé kadeře její malé čtyřleté holčičky.
Otočila se.
V náručí maskovaného vojáka nehybně vyselo tělo jejího synka.
Ucítila palčivou bolest na prsou a roztékající se teplo po těle…

Stepí se povalovaly ohnivé chuchvalce, které vítr šířil dál.
Seřazené trojice mužů v khaki uniformách systematicky zabíjely, kradly a spalovaly zbytky, které nezničil biologický útok.

Vojáci. Přesně tak jak byli naprogramováni.

***
„Ale kam utéct?“ Nikde nebylo bezpečno. Nikde nebylo, kde se skrýt a všechno spělo k zániku. Všem třem dívkám probleskovaly podobné myšlenky. Zachvacoval je stav naprosté skepse a na druhé straně bojovala poslední naděje - stejně zbytečná, jako celá světová válka. Ať by utekly kamkoli, všude okolo je čekala jen smrt.

***
Prudce otevřela svoje oříškové oči.

Nad ní se skláněl bíle zarouškovaný lékař se skalpelem…

Jako zrychlený film spatřila svůj život. Šťastná dětská léta s rodiči u jezera, kde měli chatu. Prázdniny u babičky. Brigády s kamarádkami. Studentský život. První lásky. To všechno bylo…

Byla odsouzená už ve chvíli, kdy jí dotáhli do téhle prokleté díry. Je jedno jestli jí teď zabijí nebo z ní udělají naprogramovanou hračku. Tak jako tak – je mrtvá.
Nelitovala toho pokusu o útěk. Naopak byla ráda, že využily každou šanci, i tu předem marnou. Kamarádky na život a na smrt…

Do žil jí proudila nezvratná látka a jí se ulevilo, že už nemusí vidět další katastrofy a hrůzy, z nichž nebude vysvobození.

"Číslo 900012789b789"
Řada se posunula zase o jeden krok - o jeden život…

***

Světem otřásal jeden výbuch za druhým. Mocné betonové mrakodrapy se komicky sesouvaly k zemi.
Lidské živoucí trosky se navzájem nenáviděly a bojovaly proti sobě.
Sluneční světlo a gravitační síla slábly každým dnem. Naše Země kolabovala v ireverzibilní stav.
Nezbude nic po člověku, který si říkal inteligentní…