Nenávidím!

Nenávidím tě! Nenávidím. Jsi odporný. Vřed na lidské společnosti. Radši se zastřel, prokážeš tím světu službu. Třeba ti pak za to postaví pomník jako hrdinovi, který zemi zbavil vředu. No jen se na něj podívejte, plná huba trapných vtípků a keců, arogantní posed a posměšný výraz. Cožpak nikdo nevidí jak je ten člověk ubohý?! Asi ne a díky tomu cítím náležité rozčarování. Nikdy jsem si nemyslel že umím nenávidět. A pohrdat. Ale tak hluboce, tak silně, skoro jako láska. Jenže je-li láska něco nadpozemsky krásného, nenávist je čisté zlo, kdy do hlavy vplouvají myšlenky, jež zůstávají běžně skryty v nejhlubším sklepení lidského vědomí. Nicméně, obé má něco společného, výsledek, destrukci. Láska, stejně jako nenávist jsou zničující, smrtelně. Jenže, zničen pro něco krásného, nebo zničen svým vlastním vztekem, co je lepší? Dalo by se říci, umilovat se k smrti, nebo se bodat nožem do hrudi, co je lepší? Výraz lepší se nedá použít ani na jedno, jelikož obé má totožný výsledek, záleží jen na tom, jakou cestou se k onomu výsledku dobereme, zda cestou v podstatě čistou a svým způsobem vznešenou, kdy svou mysl obětujeme milované osobě, či cestou hnusu a špíny, kdy pro zničení není v očích ostatních pochopení. De facto se lze v obou případech od sebedestrukce zachránit, v případě prvním je to opětování alespoň jednoho procenta lásky vaší k někomu od něj vám, což není nic co by se dalo, či vůbec mělo zkoušet, vynutit. Pak přichází uvolnění a tělo i mysl zaplaví pocit blaha. V případě druhém je to ale jen ve vašich rukách. U takto silné nenávisti je řešení také jedno, eliminace objektu nenávisti. Objektu na kterém není ani atom dobrého. Zničit jej. Objektu, který nemůžete dostat z hlavy a který vás při sebemenším připomenutí se dohání k zuřivosti. Eliminovat. Tím se zachráníte, protože pak už nebude co nenávidět a tělo i mysl zaplaví pocit blaha.

Ale co když spolu obě cesty, láska i nenávist souvisí? Co když se první cesta vyřeší, ale ta druhá tam přesto zůstane, protože životní láska se stejnou měrou jako životní nenávist nezapomíná a nikdy nepřejde? A naopak, pokud vyřeším sám svou nenávist, uzavřu si tím cestu první a navíc pro to nebude pochopení? První tedy asi lepší, s láskou po boku se nenávist dá zašlapat do bláta, kdežto v případě druhém vyřeším nedobré a příjdu o krásné.

Zatím co si o tom tak přemýšlím, tak jsem se uklidnil.

-----------------------

To ne! Ne! Neměl jsi se tak chovat! Proč to děláš?! Teď vyděšeně koukáš kde se zničehonic vzala má ruka na tvém krku. Pokoušíš se vysmeknout, ale nejde ti to, jsem silnější než ty. V té samé nekonečné vteřině ve které se přítomnost odehrává se mi obličej zkroutil do škodolibého úšklebku a v mysli mi zářil obrovský nápis: ZNIČ HO! Vrhnul jsem se na tebe berouc sebou i stůl, jež jsem ani nevnímal, že stojí v cestě. Převrhl se a to co a něm bylo se rozbilo a rozkutálelo kolem. Snažíš se bránit, ale jsi jen patetický červ a jen mě tím více a více rozzuřuješ. Ležíš pode mnou na zemi a kroutíš se jako ten červ, kdo má teď navrch, co? Dívám se z příma do toho odporného obličeje, který se mi kradl i do snů plných toho nejhoršího násilí a chci ten obličej vymazat ze světa. Vygumovat! Rytmicky do něj buším pěstmi jako do pytle, rytmicky jako stroj, stroj bez citu a slitování. Musím tě rozbít k nepoznání! Začínáš být omámený z mých uderů a moje mysl začíná přemítat jak ti co nejvíce ublížit. Povšiml jsem si pivní sklenice z převrhnutého stolu, kousek od tvé hlavy. Zvedl jsem ji nad hlavu prohlédl si ji proti světlu, na dně ještě zbylo zanedbatelné množství piva. Sklopil jsem zrak na tebe a v naprosté tichosti jsem tě vši silou udeřil sklenicí dnem vzhůru doprostřed obličeje. Ozvalo se prasknutí, ale sklenice byla celá. Chytil jsem ji do levé ruky, jako když si chytnu hřebík, abych ho mohl zatlouct a vztekem na maximum vyhnanou silou pravou rukou jako kladivem udeřím do dna sklenice. A znova. A znova. Ty už nic neříkáš, jakto že ti došla slova? Zrovna tobě? Stejně rytmicky jako jsem tě mlátil předtím i teď buším po dně pevné sklenice. Cítím jak pod mými údery proráží kosti toho odporného obličeje, jak vyráží zuby, láme čelist. Mám taky pár zlomených prstů, jejichž bolest mě nutí akorát k ještě silnějším úderům. Celá struktura hnusu se rozpadává, obličej už není, jen promáčklé cosi, co vypadá jako lehce promáčklý vyfouklý míč a sklenice, která je po dno zaplněna. Ještě poslední úder nenávisti a udýchaně se postavím nad své dílo zkázy. Otřu si rukou zpocené čelo a zůstane mi na něm rudá šmouha. Jako válečné barvy! Ty ale vypadáš směšně. Rád bych se ti smál, ale ovládne mě nový příval vzteku, pořád vypadáš jako atrapa člověka! S nelidským řevem po tobě začnu šlapat, hned na to skákat, oběma nohama a celou svou vahou. Cítím jak se bortí tvůj chatrný hrudník, jak praská žebroví a hmoždí se orgány. Užívám si to. Neskonale si to užívám. Je konec! Konečně! A já už jsem unavený a proto jsem se posadil na opodál stojící židli.

Otevřely se dveře, vrátili jste se. Někteří začali vyděšeně křičet, jiní nevěřícně stáli s vytřeštěným pohledem na mé veledílo. S úsměvem jsem se k vám otočil. Plně jsem si uvědomoval co jsem udělal, ale byl jsem v takové euforii, tak nadšený, že jsem se musel usmívat. Asi jsem vám připadal trochu nepříčetně, ale byl jsem naprosto v pořádku. Můj úsměv se setkal s tvým vyděšeným pohledem, který říkal: Co jsi to jen udělal? Ten pohled mi zmrazil úsměv na tváři, rázem před vámi seděl nejvyděšenější člověk na světě. Ten pohled mě propaloval, když jsem si uvědomil důsledky, jak zbytečný byl můj čin. Je konec, se vším. Co jsem to jen udělal?