Město 1 část

Voda v řece začínala houstnout, tmavnout, nad město se snáší noc. Slunce, ač se snaží seč může, nemá sílu udržet zlatavé nitky jimiž vedlo marionety dnem a se zoufalým výrazem, nechce, ztrácí se za obzorem. Nad městem přebírá vládu noc, je tak odlišná dni. Slunce se ještě posledním vzdorem drží obzoru a nedočkavá éterická chapadla noci vystřelují z nebe k zemi, chtějíc už ovládat noční existence. Probouzí se bdící, nespali, ale přesto se probudili do noci.

Slunce je pryč a ticho města protne první výkřik, to když žena na jde v dětském pokoji svého muže, jež klečíc nad svým ležícím synem, rytmicky bodá do třepotajícího se tělíčka, které svíjíc se v konečné agónii, chroptí, kašle a prská kolem krev, hledíc na ni s překvapeným výrazem. Ale to se již počínají ozývat další výkřiky z různých částí města, jehož obyvatelé v nelidském amoku páchají činy, jež má každý ukryty v nejhlubším sklepení lidské mysli. Lidé se navzájem mučí, znásilňují, vraždí, ubližují všemi myslitelnými i nemyslitelnými způsoby, kdy i ten největší z otrlců by znechuceně odvrátil zrak. Hluk, křik, nářky, vše se stupňuje, přerůstajíc do jednoho děsivého chorálu, jež dává hodící se podkres zvěrstvům, kdy ta vzácná tělní tekutina teče plýtvavě všude kolem, jakoby nestála nic. I díky ní, křičící žena běžící přes náměstí uklouzla a padla k zemi, válejíc se v krvi a zbytcích neznámého těla, dokud ji animálně ryčící smečka nedostihne a holýma rukama ji roztrhá, jako by byla z papíru, který když došel, smečka si sama sebe uvědomila a začala se trhat mezi sebou navzájem. Trhají, bijí, využívají maximum své tělesné schránky. Netrvá to dlouho a z čůrků krve tekoucích mezi dlažebními kostkami se stal potok, jež dlažbu zcela pokryl. A nad ulicemi, jež jsou řekami krve, objevil se Měsíc, pyšný, vznešený a dokonalý jako vždy. Ve své kráse se zastavil nad řekou a kochal se svou krásou.

Pohleďte hvězdy, konkubíny mé! Jak nádherný je váš pán!
Vládne nočnímu nebi, všemi milován!
Ano, ano! Tys náš pán, ctíme tě!
Celý svět, nebe, zem, patří jen tobě!

Měsíc se po té pochvale načepýřil jako páv. Jak by ne! To on vládne noci! Krásný pán, všemi obdivován! Prohlížel se v řece, pravdu má, celá jeho podoba je nádherná. Křiku, nářku a plamenům nevěnoval svou pozornost, jistě je to obřad, jímž ukazují, jak jej milují. Pozoroval se v hladině, když v tom jeho zrak spatřil co ještě neviděl, řekou plynulo dítě, topíc se, polykalo andělíčky. Měsíc se zhrozil:

Neviňátko ubohé, musím mu pomoci.
Divoká řeka nesmí jej přemoci!

Měsíc rozvinul svou sílu a paprsky dítě podepřel, vytáhnul ho ze spárů vody a jemně položil jej na břeh. Dítě plakalo a měsíc to nechápavě pozoroval. Proč pláče? Nechápal. Mělo špinavou halenu, rozcuchané, plnilo svůj zanedbaný obličej pláčem, slzami.

Och, ty scvrklá špindíro,
k čemu jsem tě zachraňoval?
Vřískáš, pláčeš, špinavé jsi,
proč jsem se jen namáhal?

Svá slova však Měsíc nemyslel vážně, dítě se mu líbilo, jeho obličej byl rozkošný, i přes špínu a bouři v obličeji pláčem rozpoutanou. Pozoroval jej, nikdy nebyl tak blízko člověku. Přišlo mu divné, že jej to malé neviňátko neobdivuje, že mu nevykazuje úctu jaká mu náleží. Byl přesvědčen, ne, byl si jistý, že je pro smrtelníky pod ním Bohem. Dítěti však bylo zcela jedno, kdo jej zachránil a kým je, plakalo a plakalo. Noční existence začaly být pláčem lákány, jakmile jej nejbližší zaslechli, prudce otočily hlavy směrem k němu. Chapadla jim dala jasný povel a ony se rozběhly k dítěti, s nepříčetnými výrazy, špinaví od krve, byly připraveny jej roztrhat na kousky. Měsíc to z výšky viděl, opět vyvinul největší možnou sílu a vytáhl dítě do svého náručí, noční existence se jen zastavily přímo pod ním, padajíc přes sebe, upíraly hladové pohledy směrem k nebi. V náručí Měsíce dítě přestalo plakat a začalo být zvědavé, kde to jenom je. Měsíc jej ale držel pevně.

Noční existence jako na povel padly nepřítomny k zemi a jejich vodící chapadla rozhodla se zaútočit sama. Jejich konce letěly rychle k dítěti, Měsíc je však odrazil.

Co si to jen dovolujete?
To já jsem váš pán!
Nechtě dítě na pokoji,
To vám povídám!