Protože MU byl podobný

Začínám to zase cítit. Chvějí se mi konečky prstů. Stojím uprostřed noci u jakéhosi kontejneru v zapadlé uličce a vítr si pohrává s vlhkými prameny mých vlasů. Mám deštěm naprosto promočenou mikinu a kraťasy na tom nejsou lépe. Ale necítím nepohodlí. Naopak cítím se výborně. Srdce mi bije jako o závod a přerývaně dýchám, užívám si to. Ruce mám mokré skoro po lokty, ale není to od deště. Jsem černě oblečená jako smrt.
Přede mnou leží na zemi člověk, ale své lidství už dávno ztratil. S pobaveným úšklebkem si vzpomínám jak mě potkal, snadno podlehl svádivém úsměvu a myslel si, že se mnou bude legrace. Ach můj milý legrace to byla. Miluju jak mě následují na jakékoli sebezapadlejší místo, jak si s nimi můžu hrát. Jeho jsem zavedla sem. Ošklivé místo, ale vím, že on sledoval jen vůni mých vlasů a pohled mých očí. Taková specifická kořist. Pokaždé, když mě někdo přitiskne ke stěně a skloní se ke mně. Ten lechtivý pocit, jak mě s prvními kapkami deště zlehka políbil. Držel mě za ruce, líbal a tiskl ke stěně domu. Zase jsem cítila ten nádherný pocit když ještě měl převahu on. Pak lehce nervózní zavrtění, když jsem mu přivázala ruce ke sloupům. Čechrala jsem mu jeho nádherné černé vlasy a nořila se do jeho temných očí.
Pak jsem tiše vytáhla nůž, který jsem měla schovaný za pasem. Dlouze jsem ho políbila, když jsem mu poprvé zaryla ostří do těla. Malá ranka na levém rameni. Polibek pohltil výkřik. Začal sebou házet a snažil se vysmýknout. Vzrušovalo mě to. Byla jsem tak blízko...jediné, co se mi nelíbilo, byl strach v jeho očích. Jako bych mu snad chtěla ublížit. Láskyplně jsem nořila čepel do jeho vypracovaného těla znova a znova. Ani moc nekřičel...vlastně měl roubík, aha. Ale jednou jeho výkřik protnul noční ticho. Tehdy mi přejel čarokrásný mráz po zádech.
Nejtrpčejší ale přitom nejpůsobivější byl okamžik, kdy pochopil. Kdy přestal napínat svaly a už se nepokoušel křičet. Už nebyl člověkem. Usmála jsem se na něj – zasloužil si ten úsměv. Lehce jsem ho políbila na krk a pak jsem to místo rozřízla nožem. Nechala jsem se opájet neustávajícím proudem horké krve. Cítila jsem tu sladkost na svých rtech, tu rozkoš ve své duši. Skvrny rudé barvy na oblečení jako by zalepovaly ta prázdná místa na duši. Ještě jsem vyryla několik tahů na jeho hrudník.
Bylo mi líto, že musel zemřít. Ale jinak to nešlo. Šlo by ale...všichni mu byli tolik podobní. A stejně tak krásní. Ještě zbývá poslední. Klekla jsem si k jeho tělu, zavřela mu oči a rozbrečela jsem se. Tísickrát a ještě jednou tolikrát jsem skrápěla jeho hruď potoky slz stejně jako u všech předtím. S nimi odplouval i strach, napětí a smutek. Když jsem učinila svému zvyku zadost, otáčím jsem se na obrtlíku a svižně si to rázuji pryč. Ani tenhleten výkvět vzhledu Afroditina syna mi nestoji za ohlédnutí...mám na lících spokojený a smířený úsměv.