Zuřivost

Starý soused vypadá tak nevinně. Vetchý starý důchodce. Křik. Neutíká, stříká z něj mozková tkáň smísená s krví na můj řvoucí obličej, jemuž vévodí šílené oči, v nichž se zrcadlí celá scéna ještě jednou, sekyra ve starcově hlavě, kterou drží mé ruce se zasekla znovu a znovu. Sousedova hlava není. Se zvířecím chrochtáním jsem skočil k zemi pro zbytky jeho hlavy, oběma rukama si je zuřivě rvu do úst, slurp, mlask, ústa mám plná starcových vzpomínek, které slastně přežvykuju, mlaskajíce jako divoké zvíře. Kroky. Zavětřím. Křik. Sousedka vracející se z práce byla sladká, ani už moc nekřičela, když jsem se jí zakousnul do krku a zuřivě trhal hlavou. Jen chroptěla. Z krku jí stříká v pramínku život, popíjím ho plnými doušky. Rozmazal jsem si její život po obličeji a zavyl. Táhle, výstražně hladově.

„Dobrý den“ řekl chlápek a podržel starému sousedovi dveře od výtahu.
„Děkuji“, vděčný pohled.
„Počkejte!“ ozval hlas od vchodu. Sousedka ze sedmého se vracela z práce. Chlápek poslušně čekal, dveře v ruce, za což ho sousedka ho oblažila úsměvem. Pustí dveře, nasadí si kapuci a s hlavou sklopenou vyráží ven do rudého světa.

Rozběhnul jsem se, mírně nakloněný dopředu. Když jsem byl u té za ruce se držící dvojice tak jsem vyskočil a vší silou dívku kopl patou do páteře. Odletěla o kus dál, kde se složila s bolestivým výrazem jako domeček z karet. Já ale využil své setrvačnosti a s jedním čvachtancem a dvěma křupnutími jsem se po ní proběhnul. Její kluk nevěděl která bije, bylo to na něho moc rychlé. Viděl jenom mě, jak jsem v běhu vyskočil, udělal vzduchem otočku vzad a s řevem se rozběhl proti němu. A on prostě nevěděl o co jde. Hlupák. Srazil jsem ho k zemi a vrazil mu ukazováčky do jeho vytřeštěných očí, bylo to podobné jako zapíchnout prsty do vejce uvařeného na tvrdo. Tlačím mu prsty do hlavy co mi síly stačí, křičí a zmítá se jako hořící zvíře. Pokrčil jsem uvnitř jeho mysli ukazováčky a vší silou trhnul. Z dír po jeho očích se cosi zvláštního vyvrhlo, nevím co to je, ale prsty jsem si s chutí oblíznul. Jeho otravné skřeky ukončil můj nůž v jeho krku, ve kterém jsem se jím chvíli nimral. Postavil jsem se, dívka opodál křičela bolestí a snažila si dosáhnout na zvláštně pokroucená záda. Stačilo jí vší silou dupnout na krk.



Chlápek sklonil hlavu ještě víc, stejně jako ruce, ty strčil tak hluboko do kapes jak mu to jen dovolily. Bylo na něm vidět, že pohled na cukrující pár mu nedělá dobře, násobilo to zřejmě jeho samotu. Přesto na ně ale nenápadně pohlédnul, když je míjel.


Pěst připlácla nos k obličeji. Žena křičí, místo nosu má pizzu. Upadla. Sednu na ní, koleny ji sevřu ruce a mlátím ji. Pěstmi, prásk, prásk, její obličej je poddajný, jsem jako sochař co sochá své veledílo. Žena křičí a plive mi tak do obličeje krev a hleny, přední zuby vymlácené. Umlátím ji k smrti, svini.

Křik.

Rudé obrazy, rudá obloha, všechno je rudé.

Křik.

Křupnutí, křik, vyděšený pohled.

Křik.

Olizuju kost čouhající z otevřené zlomeniny. Trhám chomáče vlasů. Křik. Krev. Panika.

Křik

Chlápek se blíží ke svému cíli, hospodě. Vešel dovnitř. Konečně, na chvíli bude mít klid.