Útěk ke Smrti

Pomalu jsem otevřel oči. Ukrutně mě bolela hlava. Byl krásný slunečný den, na nebi ani mráček. Vál příjemný letní vánek, ptáčci zpívali a já si nic nepamatoval… Koukal jsem jako vyvoraná myš. Nemohl jsem si vůbec na nic vzpomenout. Ani jaký je rok, natož kdo vůbec jsem. Jak jsem se ocitl uprostřed louky? Co se stalo? Rozhlédl jsem se. Nikde žádné stavení. Kde jsem se to ocitl? Měl jsem hroznou žízeň. Pokusil jsem se opatrně vstát. Trochu jsem zavrávoral, ale ustál jsem to. Sluníčko celkem pařilo, tak jsem šel k lesu. Když jsem přišel na okraj, zaslechl jsem šustot potůčku. Přišel jsem k němu. Byl blankytně průzračný. Napil jsem se. Pocítil jsem velkou úlevu svlažení vyschlého krku a žízně. Po chvilce pominuly i křeče v žaludku. Sedl jsem si na oválný kámen u stromu. Myšlenky mi hlavou protékaly rychleji, než může střílet lehký kulomet. Jak jsem tam ležel dlouho a jak jsem se tam vůbec dostal? A propo, kde to vůbec jsem? Měl bych to zjistit, ale kam vůbec jít. Kterým směrem? Dostal jsem chuť na cigaretu. Takže už o sobě něco vím. Jsem kuřák! Možná si za chvíli vzpomenu i na něco jiného. Zašátral jsem v náprsní kapse. Ani jsem se nedivil a nahmátl jsem tabatěrku a zapalovač. Krabička byla kovová, vroubkovaně zdobená. Byla trochu oprýskaná, to znamenalo, že jsem jí už měl dlouho, ale byla vůbec moje? Zapalovač byl starý rakouský benzíňák. Znamenalo to něco? Vytáhl jsem si jednu z ručně balených cigaret. Cvakl jsem zapalovačem a připálil si. Zhluboka jsem si potáhl. Věru byl to silný tabák. Snažil jsem se utřídit si myšlenky, ale ani za boha to nešlo. Jen sem si tam tak seděl ve stínu a pokuřoval. Byl jsem ještě otupělý. Stále mě nepřestala bolet hlava. Převíjel jsem si ty samé otázky stále dokola a dokola avšak nenacházel jsem žádné odpovědi. Začal jsem být zoufalý. Položil jsem hlavu do dlaní. Zapálil jsem si druhou cigaretu. Jen jsem tak sledoval, jak kouř stoupá nahoru. Nebylo to jako po kocovině. Sáhl jsem si na centrum bolesti na temenu. Nahmatal jsem bouli jako by mě někdo praštil. Vyvstaly nové otázky, ale odpovědi jsem nenašel zatím žádné.

Bylo celkem teplo, tak jsem si svlékl své šedé sáčko. Najednou mi zrak sklouzl na ruku. Měl jsem tam vytetované číslo 481792. Co to kurva mělo být? Další otázky! Pozoroval jsem ty číslice. Zíral jsem na ně, jako kdybych si myslel, že se mi to jen zdá. Ty čísla byly hypnotizující!

Zatočila se mi hlava. V hlavě jsem uslyšel křik. Rozbušilo se mi srdce. Jako bych začal cítit pocity, tím že se rozproudila krev. Žaludek udělal pár přemetů. Boj! Bolest! Udělalo se mi černo před očima. Po pár minutách jsem se probral. Ale bleskl přede mnou výjev! Viděl jsem ho jako v kinematografu.

Ostnaté dráty. Koncentrační tábor. Nápis Gladiatus. Vycházím z brány. Doprovází mě Německý poddůstojník v parádní uniformě. Začal něco německy. „Rauchst Du?“ Přikývl jsem. Vytáhl z mošny tabatěrku. Připálil si a podal mi krabičku i se zapalovačem. Naznačil, že si to mohu nechat. Zapálil jsem si taky. Chvíli jsme šli a mlčky mě pozoroval. Nevzpomenu si, ale kam jsme šly. Zastavil se. Přeměřil si mne od hlavy až k patě. „Du bist Champion!“ Rozuměl jsem, ale nevěděl jsem o čem je řeč, natož co na to říct. Než jsem se nad tím stačil nějak hlouběji zamyslet, něco nás vytrhlo.

Byl to zvuk motoru. Otočil jsem se. Od perimetru se blížila Sovětská stihačka. Němec nevěřil vlastním očím. Úplně z toho ztuhl. Přeletěla nás. Udělala dva přelety nad táborem a poté shodila pumy. Nalétla ze strany a začala pálit. Zvuk palubních kulometů se mísil s poplašnou sirénou a řevem vězňů. Z kasáren, ubikací a prakticky ze všeho zůstaly jen třísky. Valil se odtamtud černý, hustý dým. Zdi byli sice rozstřílené a ostnaté dráty pokroucené, ale v táboře sotva někdo přežil, aby mohl utéct. Tábor byl relativně rozlehlý, avšak neměl žádnou protiletadlovou ochranu. Stráže se mohly na ten letoun tak maximálně křivě podívat. Dřevěné baráčky neměly sebemenší šanci proti velkorážním, leteckým kulometům. S tím Němcem jsme pozorovaly dílo zkázy. Trhl sebou a otočil se na mne. „Achtung, Kommunisten! Schnell!“ Ještě byl v šoku. Nevím proč, jsem udělal, to co jsem udělal. Možná čistě instinktivně, nebo z nenávisti. Stál blízko mne. Praštil jsem ho loktem do břicha. Hbitě jsem vytáhl jeho služební pistoli z pouzdra. Natáhl, odjistil a jen tak jsem ho střelil dvakrát do břicha. Němec zaúpěl. Z úst se mu vyvalila krev. Něco zachroptěl, ale nerozuměl jsem mu. V sekundě poté jsem již utíkal co nejdál od tábora.

Výjev skončil. To je vše, co si vybavím do té doby, než jsem se ocitl na té louce. Ale celkově jsem si již vzpomněl. Je to neuvěřitelné, jak lidská paměť funguje. Bylo, to až nepříjemné na co všechno jsem si ve zlomku vteřiny vzpomněl.

Píše se rok 1947. Hitler stále vede konvenční válku na východní frontě. Se západem se dohodl o ústupku. Mír dosáhl nukleárními zbraněmi. Nechtěl je použít, však šlo o to, že je měl k dispozici.

Já se jmenuji Staško Abeles. Jsem Polský žid. V onom koncentračním táboře jsme byli nuceni hrát novodobé, zvrácené gladiátorské hry. Vybavuji si jakéhosi Hanze. Byl to nějaký Finský voják Wehrmachtu, kterého jsem při „hrách“ zabil. Slyšel jsem, že jeho bratr Ollaf se s ním utkal, ale než aby ho zranil či zabil, tak si raději vrazil tesák do krku. Hanz tam byl ještě dlouho. Stal se šampionem. Možná proto, když jsem ho holýma rukama zabil, tak jsem dostal nechtěný obdiv od onoho nebohého poddůstojníka.

Ale to mi je úplně jedno! Co budu dělat dál? Nemám zbraň, jídlo, peníze, ani doklady. Doufal jsem v dobrý konec. Myslel jsem, že to nejhorší mám už dávno za sebou. A to čím jsem prošel, nebyla žádná procházka růžovým sadem! Chtěl jsem, aby se osud nade mnou smiloval. Sevřel jsem svůj křížek a tiše jsem se pomodlil.

Poprvé za opravdu dlouhou dobu jsem ucítil upřímný záchvěv radosti. Rudá armáda postupovala. Šířily se fámy, že Hitlerovy testy jaderných zbraní nedopadly vůbec dobře. Sic vynucený, ale zato křehký mír se západem by se mohl každým okamžikem rozpadnout. Nepatrně jsem se v koutku úst pousmál. Cítil jsem, jak se mi natahují svaly v obličeji. To totiž cítí člověk, když se měsíce nesměje. Nemá totiž čemu…

Zapálil jsem si třetí a též poslední svou cigaretu. Zapalovač už stěží škrtl. Chtěl by doplnit. Z toho německého, fasovaného tabáku mě trochu škrábalo v krku, ale člověk si po malé chvilce zvykne. Nepřemýšlel jsem teď nad ničím důležitým. Už jsem si vzpomněl na dost, celkem mi to zatím stačilo. Zhluboka jsem si potáhl. Koneček cigarety se červeně rozzářil. Nejraději bych takto seděl a pokořoval celé dny. Uvědomoval jsem si však, že budu muset řešit i jiné důležitější věci. V hloubi duše jsem cítil obrovský strach, že někde narazím na německé hlídky. Celkem dosti by mne zajímalo, kde skončila ta pistole, kterou jsem zastřelil onoho strážce. Proč jsem se opuštěný probudil uprostřed luk. Jak jsem přišel k té bouli. Jestli mě někdo opravdu praštil a proč. Ale to je teď fuk! Budu muset řešit přítomnost! Už jsem měl skoro dokouřeno. Naposledy jsem si potáhl. Pomalu jsem vyfoukl kouř. Nedopalek jsem odhodil na zem a zašlápl ho těžkou kovanou botou.

Zdálo se mi, jako bych v zemi cítil vibrace. A opravdu, za chvíli jsem slyšel charakteristický zvuk pohybujících se tankových pásů. Zahryzl se mi do šíje obrovský strach. Není to německý tank, nebo obrněný transportér? Nepozorovaně jsem se připlížil k okraji lesa. Byli to rusové. Po louce pomalu jel jeden tank T-34 a okolo něj šlo pár vojáků. Byl to ohromný kolos. Zem se třásla. Na věži mu zářila rudá sovětská hvězda. Připadalo mi, jako by se ztratili. Ale netušil jsem, že by rudá armáda postoupila až tak daleko. Celého mě zaplavila šílená radost. Moje mysl přestala ovládat mé tělo. Vyběhl jsem za nimi mávajíce přitom. Zarazil jsem se, až když jsem si uvědomil, že na mě míří puškami.

Jeden z vojáků na mě zařval něco ve smyslu, zastav, nebo střelím. Měl Mongolský přízvuk. Rusky jsem neuměl ani slovíčko. Tak jsem na ně spustil ještě zaplaven euforií lámanou němčinou. „Ich bin nicht Deutsche Soldaten! Ich bin Polnisch Jude! Ich bin Genosse.“ Myslím, že ani netušili, co říkám, ale přešli z překvapeného výrazu obličeje do nenávistného. V tom jsem si uvědomil svou chybu. Ochromil mě panický strach. Nemohl jsem se skoro ani nadechnout. V nedávné době se hodně bombardovalo. Některé nacistické jednotky se rozpadly. Dozorčí ze zničených koncentračních táborů se právě teď ukrývali v civilu po lesích. Asi nebyl nápad na ně spustit německy. Všichni poznali, že mluvím jako germán. Poslední tři vteřiny jsem viděl zpomaleně, přišli mi jako celá věčnost. Rudoarmějec co byl ku mě nejblíže se ohlédl na důstojníka, co seděl na korbě té pancéřované obludy. Kývli na sebe. Poté pohlédl zpět na mne. Přiložil pažbu pušky k líci. Zamířil. Záblesk. Záblesk vycházející z hlavně jako rudě žlutý drak hladový po smrti. Trhlo to se mnou do zadu. Svalil jsem se na zem. Hluk výstřelu jako bych slyšel až o dobu později a to s ozvěnou. Ještě jsem se stihl podívat na ty vojáky. První přebíjel svou pušku, druhý jen tak zaraženě zíral a důstojník se nahlas smál. Dostal jsem to někam do hrudi. Projížděla mnou nepředstavitelná bolest, ale jen chvíli. Nemohl jsem se nadechnout. Po ústech mi stékala teplá krev. Začala mi být zima. Už si nevzpomínám, zda moje myšlenka patřila tomu, proč jsem to tak zkurvil, nebo že již mám všechno trápení za sebou. Chtěl jsem přijít do náruče smrti pokorně a s úctou. Požádal jsem boha, aby mi odpustil všechny mé hříchy. Trochu jsem litoval, že jsem neudělal v životě nic velkého. Bolest mne opustila. Zavřel jsem oči. Konečně jsem začal ztrácet vědomí. Měl jsem pocit, jako bych začal opouštět své tělo. Slyšel jsem hlasité pískaní v uších, které se plynule vzdalovalo. A pak už jen neproniknutelné nic. Moje duše se v míru odevzdala bohu.

Jen mrtvý se dočkali konce války. „Platón“

Dílo není nijak politicky zaměřeno. Má pouze poukázat na hrůzy války a její celkovou nesmyslnost. A též to, jaké máme štěstí, že se válka vyvíjela, tak jak se vyvíjela … Právo na chyby v textu vyhrazeno!