Tikot

Slyšel jsem hodiny, jak se velká ručička pohnula opět o minutu dopředu. Ano, čas je neuprosný, když vím, řže mi zbývá, tak malo k poslednímu nadechnutí. Ležel jsem na bíle polstrované posteli k níž mě poutaly řemeny, jenž neznaly slitování a zůstaly zakousntí jsko neuprosní buldoci.
Citil jsem lítost?
Nebo jsem vítal smrt s otevřenou naručí?
Pamatoval jsem si každou minutu od chvíle, kdy jsem je uviděl spolu. Ano i tady je čas neuprosný, zvlášť, když nemáte žádný vliv na dění, kdy jste přeložen na druhou kolej, na tu jedinou, kde víte že vás na konci čekají jen dvě ocelové oči.
tenkrát jsem stál právě na rohu ulice a v klidu jsi pokuřoval své oblíbené cigára, když mě píchlo u srdce, jakoby mi někdo vrazil jehlu do oka. Vím, že bylo půl druhé. Vím, že opět začala nosit rozpuštěné vlasy, které zakrývaly její nadherné vlasy. Pamatuji si, že jíjí modré oči hleděli mledému muži do těch jeho, dokud se nesetkali v polibku. Ano její ústa byla žhává a plná vášně, tak jsem to citil.
Ano, čas je ke mě jako zlý pes, který se do mě zakousne a čeká dokuť nevykrvácím. Pak si člověk připapadá jako stará opuštěná panna na smrtelný posteli, když zjistí, že každou uplynulou minutou vás žena pro níž by jste opětoval poslední kapku krve podvadí s mužem, kterému ještě teče mléko po bradě. Za to vy už jste akorát, tak zralý do šrotu a ještě musíte prodavače ukecavat kvůli pár škrábancům navíc.
V te chvíli mě napadl nejskvěljší plán na světě, nebo jsem si to alespoň myslel, že je nedoknutelný a nikdo ho neprohlédne. Chvíli jsem tedy pozoroval svojí bývalou ženu, která už dávno hodila prsten do kanálu a jejího hřebce, jak vchazí do hotelu před nímž stáli.
myslel jsem na různé věci, vrtali mi hlavou pochybnosti, hlodali mě až ke kořenům mých posledních vlasů. Vždyť právě teď mám poslední šanci vrátit ženě vše i s úroky.
Vešel jsem tedy do hotelu a bez sebemenšího zaváhání jsem rovnou přistoupil k recepci, kde stála starší blondýna. Ne! Lež vliv na čas nemá, když jí umíte zaobalit, jinak by vás každá minuta mohla přiblížit k nevyhnutelné právdě. Tak jsem se dozvěděl číslo jejich pokoje, kde právě prožívali půl hodiny vášně, protože víc jsem tomu mladíkovy nedaval. Ne! To jsem si nedokazal připustit! Ani jednu vteřinu navíc!
Vyjel jsem výtahem do druhého patra a hledal číslo dveří devět. U dveří byla sešla rohožka. A z pod mezer unikaly zvuky, které mé uši naplnovali šilenou bolestí, která se sápala až k mému srdci a trhala ho na kusy. V tu chvíli už jsem neměl chuť vejít dovnitř, prostě rozkopnout dveře a zakřičet tak, že by to slyšela i na půl hluchá babička. Ne!
Otočil jsem se k tomu zády a sjel opět dolů a raději zašel do hotelového baru, kde jsem začal pít jeden gin za druhým, dokud neuplynula chvíle , kdy se člověk utopí v potocívh zapomění a nemá pocit, že mu je všechno jedno i jaká bude utrata.
čas je neuprosný ďábel, který vás popichuje vidlemi, jakmile vidí, že jste na konci všech dní. Uplynulo pět minut, ketré jsem strávil pozorováním lidí z nichž jsem nekteré poznalval a některé mi nic neříkaly. Čišela z nich nenávist a opovržení, už jen pohledy by mě dokázaly zabít, nebýt té malé utěchy že umřu během jednoho okamžiku, jakmile uplyne dýný čas.
Byl jsem opilý namol a nevíma nikdy už nedostanu přiležitost si vzpomenout, jak jsem se opět dostal ke dveřím číslo devět, ale tentokrát už nebyli dveře zavřené, ale podezřele z malé mezeri vykukovalo světlo. a tak bez sebemenšího pudu sbezachovy a bez jahokoliv přemýšlení jsem všel dovnitř, abych se postavil bolesti. Ale jen se mi udělalo zle od žalůdku a já nemoch udělat lepší podpis, než kaluž všeho toho svinstva, co, jsem měl v sobě. Milenci ležely nahý v postely bez nemenší známky života a všude byl cítit...plyn.
Tikot!
Jak děsivé je vedět, že už ho neuslyším, že až bude velká ručička na trojce spustíse ten cirkus, to představení pro diváky. až soudce pronese stroze a profesionálně nacvičenou řeč, kterou tu pronáší každý den jakoby se nechumelilo. Tak jak by mluvil ke jen do prázdna, kde není nic, co by díchalo, nebo co by mělo smysl litovat. Až pronese slova, ketrá mi vlijou do žil smrt, která bude rychlejší než myšlenka, rychlejší než tikot hodin, které na mě zíraly a šlebyli se a posmývali se, neboť šly na vteřinu přesně.
Ano zbývá mi málo času, ale přesto si dovolým poslední vzpomínku...Jak jsem se upíjel ginem až jsem si musel prostě odskočit na malou,a ještě než jsem otevřel dveře od wc, tak jsem si všiml ve spoře osvětlené chodbě malých dvířek s napisem "rozvod plynu", které byli pootevřené.
Je otázkou...
Jestli páčka s číslem devět už byla pootočená dolu...nebo ne?
Ne!
Sodce už nemuže čekat.
"Byl jste pravomocně odsouzen k trestu smrti" velice stručné. "Chcete něco dodat než bude vykonán rozsudek?"
V tu chvíli me napadla jedina věc, kterou jsem chtěl vykřičet do světa, měl jsem ji na jazyku a je neuvěřitelné jak slova vyskočily z úst, aby je mohli všichni slyšet...poslední vteřinky kdy jsem věděl, že až se opět pohne ručička o dalši minutu, já už to nebudu vnímat....jsem to vyslovil: "Ať se otevřou brány pekelné!"

KONEC