Silueta v bouři

Byla noc. Prudký vichr ohýbal vršky obrovských borovic, které po desetiletí rostly v sousedovic panství, a zlověstně ševelily svými jehličkami. Oko luny spočívalo nehnutě na zahalených nebesích, jako by vyzývala, aby se skrze její jasnou siluetu přehnala čarodějnice na koštěti. Přízemní mlha halila nižší stromky, neudržované keře a trní a jemné tiché mrholení dodávalo krajině mučednický charakter. Ještě že spal a nic z toho neviděl. Ráno se probudí, a to už bude veškerá tato ponurá a děsivá atmosféra pryč. Zachumlán pod péřovou peřinou nevědomě snil a tiskl si svého plyšového delfína k tělu. Tak nevinný a sladce naivní...
Něco ho najednou přeci jen vzbudilo. Nebyl to žádný výkřik či noční můra, jak by se mohlo při tomto počasí zdát, ale zcela obyčejný plný močový měchýř. Když otevřel své oči a poprvé si vědomě uvědomil, že musí vykonat potřebu, zauvažoval, zda to nedokáže udržet až do rána, kdy bude chodba spojující jeho pokoj se záchodem již oslněna sluncem. Během dalších pár vteřin, kdy jen seděl na posteli, ale pochopil, že to opravdu není v jeho silách, a tak bude muset chtíc nechtíc vylézt z vyhřáté postele a skoro poslepu tápat temnou a studenou chodbou až k těm dveřím, na kterých visí keramická cedulka s nápisem ,,WC". Odhrnul ze sebe tedy peřinu, upravil si pyžamo, které se mu během noci různě popřehýbalo a srolovalo, a vyrazil s rukama hmatajícíma před sebou směrem k záchodu. Hned na druhý pokus nahmatal kliku od dveří mezi jeho pokojíčkem a chodbou, pak zahnul doleva, vyhnul se druhému křídlu dveří, které bylo napořád ukotvené k podlaze a vydal se na odyseu přes chodbu plnou dveří. Tuto část nočních etap neměl nikdy rád. Sám nevěděl, proč má právě v tomto úseku husí kůži a podivný pocit, že se za ním někdo objeví. Možná se tento pocit odvíjí od faktu, že po pravici míjel obývací pokoj, jehož průčelí zdobilo majestátní francouzské okno, za kterým spočíval starodávný balkon, na který jeho rodina snad nikdy nevstoupila. Už toho se děsil - co když na tom balkonu někdo celou dobu sedí a čeká na vhodnou chvíli,ha? Navíc tu byl ještě jeden vstup, který nebyl tolik na očích, ale možná o to víc děsil. Přímo nad jeho hlavou totiž spočívala deska, která se při dobrém manipulování dlouhou železnou tyčí dala spustit a zpoza ní vyjely železné schůdky vedoucí na půdu. A půda to byla děsivá. Nebyla nikterak využívaná, nikdo na ni nechodil, jen párkrát za rok, když se šlo pro vánoční stromeček, který tam byl uschován v obdélníkovém kartónu, či pro lyže, a tak není divu, že tam bylo jen jedno malé světýlko, které zdaleka neozařovalo všechna její zákoutí. Malý Michel se již několikrát vyděsil, když v noci slyšel podivné škrabání právě z půdy. Vždycky mu odpověděli, že to jsou jen kuny. Ale co když ne? A kdo to vlastně je ten kuna, hm? Možná právě proto se tedy tak bál chodit v noci přes toto místo. Na konci chodby svítilo malé oranžové světýlko nainstalované zde právě pro potřeby malého Michelka, aby se tolik nebál. Sice to moc nefungovalo, ale přeci jen to byla jakási světlá uklidňující vidina v jinak Hádově chodbě. Od světýlka to již bylo jen pár kroků na záchod,uf.
Když vykonal svoji potřebu, během které si prohlížel obrovskou mapu České republiky a pohraničí, která tam visela, spláchnul a ještě jednou se podíval na okolí Českého lesa, které již uměl bravurně, neboť to bylo jediné místo na mapě, na které vzhledem k výšce a poloze záchodu zřetelně viděl. A jak se tak díval na ty jižní Čechy plné rybníků, vyprahlo mu v ústech a usoudil, že by se měl jít do kuchyně napít. Vždyť byl právě na záchodě, tak proč by nepozřel trochu čiré vody z vodovodního kohoutku? To už do rána určitě udrží. Byl tedy rozhodnut. Natáhl si zpět svůj pyžamový spodek, zavřel dveře od záchodu, zhasnul světlo a tápavým krokem se vydal znovu přes chodbu do kuchyně, která byla hned vedle jeho pokoje. Neboť se před chvílí nacházel v osvětlené místnosti, nedokázal teď rozpoznat vůbec nic. Všechny předměty a zdi splývaly v jeden velký purpurově-černý chuchvalec, což mu silně ztěžovalo cestu a výrazně zvýšilo jeho strach. Teď když na něho vyskočí někdo z balkónu či ten neznámý kuna z půdy, tak si ho ani nevšimne! Hrůza...děs...husí kůže...a zatajený dech. V tom se ozvala rána jako z děla. Michelkovi projelo zamrazení po celé délce jeho vychrtlých zad, ani nestačil vykřiknout úlekem a reflexivně otočil hlavu k balkónu, který právě míjel. Nic. Zhluboka dýchal, hruď se mu pnula, až se mu přes pyžamo rýsovala žebra, a v očích zděšení. Ale čeho se bojí? Co byla ta rána, když tu nikdo není? Co když to byl ten kuna?! Bleskurychle vyvrátil svoji hlavu ke stropu. Jeho oči si ale stále ještě nepřivykly tmě, a tak viděl jen černo nad sebou. Navíc zavrávoral, udělal krok dopředu a do něčeho (někoho?!) narazil! Znovu se nevzmohl ani na výkřik. Oči mu matně sdělovaly, že se před ním něco velkého hýbe, ale detaily nedokázal poznat. Stál tam s dušičkou malou, vystrašený jako srnka před automobilem, a třásl se strachem. Až poté, co chodbou projel pronikavý záblesk modrobílého světla, spatřil, že to, do čeho narazil, jsou obyčejné neškodné dveře od koupelny. Neuvěřitelně se mu ulevilo - už věděl, kdo je oním útočníkem i čím byla spáchána ona dělová rána. Bouřka. Obyčejná bouřka. Nyní, kdy nabyl nového odhodlání a odvahy, si to namířil přímo do kuchyně.
Kuchyně byla potemnělá a za čtveřicí vzájemně propojených oken bylo možné pozorovat rozpoutavší se bouřku. Vichr se opíral do koruny majestátní borovice, která se kývala ze strany na stranu, kapky bičovaly okenní skla a sem tam se prostorem rozprostřel blesk s následným hromem. Ale jakmile hrom dozněl, rozhostilo se kuchyní příjemné ticho. Příjemné...ale na druhou stranu i mírně děsivé, neboť zvěstovalo další hrom. Michelek se tedy rozhodl pustit vodovodní kohoutek a napustit vodu, aby přerušil ono podivné ticho uprostřed válečné vřavy. Vzal si sklenici studené vody do ruky a díval se z okna na běsnění přírodních živlů. Fascinovalo ho to - na jednu stranu se těch blesků a hromů bál, ale na druhou stranu mu připadaly jako poslové z jiných světů, jako něco založené na božském principu, jako něco, co se vymyká lidskému chápání. Takto tam stál a usrkával vody. Takto, zády ke kuchyni nevnímaje, co se děje za ním. Dopil. Naposledy pohlédl na běsnící nebe, a pak se v klidu otočil s úmyslem jít zpátky do teplé postele. Ale v okamžiku, kdy chtěl položit prázdnou sklenici na kuchyňskou linku a opustit kuchyni, oslnil místnost monumentální blesk, který zcela zřetelně na setinu sekundy vyrýsoval i siluetu postavy stojící uprostřed dveří do kuchyně. Šok. Naprostý šok a ochromení. Němá ústa. Němý výkřik. Ten kuna. Ten balkoňák. Zděšení. Buchot srdce. Sklenice tříštící se o zem. To je konec. Sbohem...
,,Co tu děláš?"zeptala se osoba povědomým hlasem.
,,Mami?"
,,Slyšela jsem téct vodu a nějaký náraz...jakoby do dveří...tak jsem se šla podívat, co se děje..."
,,Mami...Mami!" rozplakal se a vystresovaně jí padl do náruče...

(Ta povídka je velmi zhyperbolizována, ale stala se mi zhruba v šesti letech, kdy jsem v noci za bouřky pil dívaje se skrze okna ven do zahrady. Když jsem se pak otočil, blesk osvítil místnost a mamka stála ve dveřích zalita bílým světlem. Důvod měla stejný jako v povídce a já skoro stejný šok...)