Gruzie

Naše jednotka byla přepravena letadlem z Prahy do města Tbilisi, hlavního města Gruzie. Byl začátek roku a to tady znamená pěknou zimu. Navíc jsme přiletěli v noci, takže bylo hluboko pod nulou a všechny nás ta změna klimatu dost zasáhla. Je sice pravda, že u nás nebylo zrovna nejtepleji, ale aspoň bylo nad nulou. Vzali jsme si věci a vystoupili z letadla. Letiště bylo naprosto opuštěné, dokonce ani v kontrolní věži se nesvítilo. Asi 100 metrů od letadla stála kolona aut se zhasnutými světly. Bylo vidět, že nikdo neví, že jsme přiletěli a tudíž jsme tu tajně. Pro nás to nebyla žádná novinka, takže jsme se bez okolků vydali k autům. U nich nám beze slova vzali tašky a naložili nás. Pomalu jsme vyjeli a bylo až udivující jak jsou auta tichá. Zřejmě byla upravená pro neslyšný přesun. Značku jsem nedokázal rozeznat, protože světla byla samozřejmě vypnutá. Jeli jsme zhruba hodinu v poklidu a bez jediného slova. V této ponuré atmosféře se ani jeden z nás neodvážil promluvit. Když jsme konečně dojeli na místo, řidič vystoupil, otevřel dveře a gestem nám naznačil, abychom vystoupili. Postupně jsme vylezli ven z aut a vzali si svá zavazadla. Za chvíli přišel muž, kterého jsem si všiml již na letišti, protože stál kousek před prvním autem a telefonoval. Přistoupil k nám a zasalutoval, my jsme mu pozdrav opětovali. Podle nášivek na rameni jsem hned poznal, že je to gruzínský kapitán. K mému velkému překvapení začal mluvit na majora Víchu plynule česky. Zaslechl jsem, že je vše připraveno a zatím běží podle plánu, ale stále nevíme, kolik nepřátel bude na …. Víc už jsem neslyšel, protože nás odvedli k našim stanům. Ve stanu jsme byli po 2 a já šel automaticky za svým nejlepším přítelem Davidem. David byl o dva roky starší než já, ale skvěle jsme si rozuměli a od prvních dnů výcviku jsme byli nejlepší přátelé. V několika akcích jsme dokázali jeden podržet druhého a jen jemu vděčím za to, že tu ještě jsem. Po krátkém pozdravu jsme zalezli do stanu.

„Zatracený tajný akce, taky je tak nesnášíš?“ řekl po chvíli David. Jen jsem s těžkým oddechnutím přikývl. David pochopil a začal si vybalovat věci. Nemělo cenu to teď řešit, protože nikdo z nás nevěděl, do čeho jdeme a skoro každá naše mise byla tajná. Vzpomněl jsem si, co jsem zaslechl z rozhovoru majora s tím gruzínským kapitánem. Chtěl jsem to říct Davidovi, ale v tu chvíli vstoupil do stanu major. Rychle jsem se zvedal, ale on mi naznačil, ať jsem v klidu. Zkontroloval nás a pak ztišeným hlasem pronesl: „Hoši jsme bůhví kolik kilometrů od hlavního města směrem na sever a ve výšce přibližně 1400 metrů nad mořem. Tohle je nějaká tajná vojenská základna, což už jste možná poznali. Zatím toho víc nevím, ale všechno důležitý se dozvíme ráno, takže se koukejte pořádně prospat.“ Poté se otočil a odešel pryč. Náš major se celým jménem jmenoval Milan Vícha a byl to skvělý voják a výborný vůdce. Byl jsem rád, že jsme ho měli, protože on je ten typ člověka, u kterého za chvíli víte, že mu můžete důvěřovat. On nás navíc provedl nepočítaným počtem misí a vyjma jedné nás vždy dovedl všechny ve zdraví zpět. Byl z nás nejstarší, už mu táhlo na 35, ale stále byl ve skvělé formě a vydržel i ty nejtvrdší podmínky.

Po jeho odchodu se na mě David trochu udiveně podíval, ale já jen mávl rukou. V této bohem zapomenuté pustině, ve které je zima a mráz vás štípe i když sedíte kousek od ohně, nemělo smysl řešit takovéto věci. Při takovýchto akcích a v takovýchto podmínkách se záležitosti, nad kterými se každý pozastaví, stávali běžnou součásti dne. Všichni jsme to věděli, ale nikdo z nás to nikdy nevyslovil. Bylo jasné, že všichni mají strach, aby se nezměnili. Už tolik vojáků zešílelo, nebo doslova přestalo žít. Nikdo z nás nechtěl žít den co den ve strachu, co se stane, nebo co příjde. Všichni jsme se bály. Né snad smrti, nebo zajetí, ale budoucnosti. To byl hlavní důvod proč na ní nemyslet.

Ještě pár minut jsme se bavili o všech možných věcech. Dělali jsme to tak každý večer, abychom zůstali společenskými lidmi a nezapomněli základy společenského chování. Oba jsme doufali, že se nám to vyplatí, protože jsme věřili, že jednoho krásného dne, se vrátíme domů. Když jsme dohovořili, popřáli jsme si vzájemně dobrou noc a ulehli. Chvíli jsem se snažil ještě přemýšlet, ale po namáhavé cestě jsem byl unaven. Po chvilce převalování jsem se konečně ponořil do spánku a vydal se do světa snů. Tato noc byla neklidná. Neustále jsem se obracel a celou noc mě trápili noční můry. Jako kdyby tato temná noc zvěstovala průběh příštích měsíců.