Základna

Probudil jsem se hodně brzo a přišlo mi, jako bych vůbec nespal. Na tyhle stavy jsem si už dávno zvykl, protože když ležíte ve stanu v poušti, tak vám to obrovské vedro nedovolí spát a naopak v ledových pustinách se nevyspíte kvůli ukrutné a štiplavé zimě. Hned jak jsem sundal deku, mě ovanul nepříjemný a chladný vánek, takže jsem si rychle vzal vestu. I když zde nám nehrozilo skoro žádné nebezpečí, z neustálých akcí jsme byli zvyklí spát v kalhotách a tílku, takže při rychlém nočním nástupu jsme si jen vzali vestu a zbraň a byli jsme připraveni.

Podíval jsem se na Davida a ten ještě tvrdě spal, tak jsem zkontroloval hodinky. Bylo skoro 5 hodin, takže jsem měl přibližně hodinu na to, abych se kolem porozhlédl. Vylezl jsem ze stanu a protáhl jsem se. Trochu mi zakřupalo v zádech a cítil jsem slabou bolest v údech. Už jsem si zvykl spát ve stanu pod dekou a to i za toho nejhoršího počasí, ale mé tělo bylo vždycky utahané, i když se mi povedlo celou noc dobře prospat. Pomalým krokem jsem se vydal na obchůzku kolem základny. Překvapila mě její velikost, která v noci vůbec nebyla poznat. Nejen, že zde stálo 5 stanů v řadě, do kterých jsme byli ubytováni, ale za nimi bylo dalších asi 6 řad stanů. Navíc naproti nim stáli 3 velké a 2 trochu menší stany. Zjistil jsem, že ten největší stan je jídelna spojená s kuchyní. Druhý velký stan byl hlavním štábem a u jeho vchodu stáli dva vojáci, kteří mi rázným gestem dali najevo, že dovnitř vpuštěn nebudu. Třetí velký stan byl nemocniční. Uvnitř neměli příliš kvalitní vybavení, ale na takovouto základnu bůhví kde v Gruzii byli vybaveni dobře. Když jsem z tohoto stanu vycházel, málem jsem se srazil s jedním doktorem. Byl to postarší muž, kterému mohlo být kolem 40. Ovládal perfektně angličtinu, takže jsem se s ním chvíli bavil. Pak se rozloučil s tím, že musí připravit ještě nějaké látky, kvůli očkování, které zde mělo probíhat. Zbylé dva stany byli zásobovací. V jednom byli léky a jídlo. V druhém převážně zbraně.

Po obhlídnutí stanů jsem se vydal k hlavní bráně. Stály tam 4 muži a zrovna se něčemu smáli. Všichni uměli anglicky, takže jsme se brzy domluvili. Zjistil jsem, že se jmenují Vasil, Georgi, Vitaly a Dimitri. Všichni byli původem z Gruzínského hlavního města Tbilisi a znaly se od školy. Byli naverbováni společně, ale původně je měli rozdělit. Naštěstí velitel jejich výcviku si všiml, jak moc k sobě mají blízko a tak požádal o změnu přidělení Vasila a Dimitriho. Nakonec se tedy všichni 4 sešli na této základně. Ještě chvíli jsme se bavili a pak jsem dostal radu, abych se šel podívat na pozorovatelnu, že je odtamtud skvělý výhled na celé okolí a udělám si aspoň obrázek o tom, kde přesně jsme. Poděkoval jsem za radu a rozloučil se. Podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že mám ještě 15 minut, tak jsem se vydal směrem k pozorovatelně.

Pozorovatelna byla logicky nejvyšším bodem na základně. Pozdravil jsem pozorovatele, který zde stál, ale ten bohužel neuměl česky ani anglicky. Alespoň jsem se rozhlédl po okolí. Všiml jsem si, že na severu je v dálce vidět hraniční plot s Ruskem, takže mi bylo jasné, že jsme odcestovali dost na sever. Tbilisi už skoro nebylo vidět a všude kolem byly hory a údolí. Přestože zde byla velká zima a nepříjemný mráz, musel jsem uznat, že pohled je to krásný. Alespoň na chvíli jsem cítil ten pocit klidu a míru, který většina lidí zažívá denně, ale ani si to neuvědomuje. My vojáci jsme rádi za každou vteřinu, kdy máme klid a toužíme po míru, který je stále někde v nedohlednu.

Zkontroloval jsem hodinky a pomalým krokem se vydal zpět ke stanům. Po cestě jsem si všiml, že kousek od základny v hlubokém lese je vidět kouř. Vzal jsem dalekohled a podíval se tím směrem. Nemýlil jsem se, opravdu tam hořel malý ohýnek a skoro neznatelný dým se valil pomalu vzhůru. Viděl jsem tam 2 vojáky, kteří podle uniforem patřili mezi zdejší. Pak tam byla jakási maskovaná budova, ale nedokázal jsem rozeznat, o jakou budovu jde, nebo co v ní je. Byl jsem tak zaujat tímto malým tábořištěm, že jsem si nevšiml, že mi za zády stojí major. „Co pozoruješ Tomáši?“ Lekl jsem se a rychle otočil. Když jsem uviděl majora, oddychl jsem si. „Nic důležitého pane, jen jsem sledoval okolí.“ Major se obezřetně rozhlédl kolem, pak ke mně přistoupil blíž a tichým hlasem spustil: „Vím, že tobě můžu věřit. Měl jsem… divnej sen. Nějakou noční můru. Vzpomínáš si na Afgán tenkrát? Nechtěl jsem to nikomu říkat, ale měl jsem taky divnou noční můru pár dnů předtim. Nevim, jestli to má něco společnýho, ale trochu mě to děsí. Nikomu to nesmíš říct, ale buď pořád na pozoru… něco tu smrdí, tahle akce se mi nezdá!“ Trochu překvapeně jsem se na něj zahleděl a pak jsem jen přikývl. Poté jsme se společně odebrali směrem ke stanům.