OTISK

Když sedím v cele smrti a přemýšlím nad minulostí, říkám si, že byla velká blbost stát se nájemným vrahem, protože nikdo z mých 147 obětí, které jsem na přání jejich nepřátel zavraždila, mi vlastně nic neudělal. Vždycky jsem měla sklony k násilí a asi to ve mně bylo od malička. Už jako dítě jsem trápila svoje nepřátele a občas, aniž bych chtěla, i svoje kamarády.
V devatenácti letech jsem začala dělat dominu. Bít muže mě skutečně bavilo a dostávat za to peníze byla jen malá odměna za to, že jsem si mohla vybít zlost, kterou jsem měla na celý svět. Později ke mně začaly chodit i ženy a já je bila, svazovala, pálila cigaretami, škrtila, ponižovala všemi možnými způsoby a vyžívala se v tom. Ptáte se, jestli jsem úchylná? Nebo nemocná? Nevím, nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřila a nikdo to taky nevěděl, jen moji zákazníci, před kterými jsem vždycky měla škrabošku a své jméno Tess Mosley jsem si změnila na Masqued Truax. Ani jsem nedodělala školu, čtyři až deset hodin denně jsem byla zavřená v tmavém sklepě, navlečená v latexovém oblečku, se škraboškou na obličeji, různými nástroji v rukách a mučila lidi.
Jednoho dne ovšem nastala změna. Přišel ke mně muž okolo padesátky a řekl mi, že mi zaplatí dvacet tisíc liber, když zabiju chlápka jménem William Rendon, který ke mně přijde za dva dny. Řekl mi ať uložím jeho mrtvolu do pytle a zavolám mu na jeho osobní číslo. Prý si pro něj přijede a sám ho zlikviduje.
Pamatuji si ho dodnes, jako bych jeho tělo zbavila života před pár vteřinami. Přišel ke mně, jako obvykle jsem byla oblečená do latexu, obličej z části zakrytý.Muž se vysvlékl do těsných latexových slipů, které měl na sobě, já jsem mu svázala ruce, nohy, kolem krku jsem mu dala smyčku, kterou jsem druhým koncem přivázala k háku na zdi a začala muže švihat bičem na koně, dokud neměl na břiše krvavé šrámy. Poté jsem si zapálila cigaretu a pálila mu bradavky. Muž odevzdaně naříkal a já si užívala své tyranské vášně. Když uplynulo půl hodiny naší „slasti“, odhodlala jsem se splnit to, za co jsem dostala ráno deset tisíc liber. A dalších deset tisíc na mě čekalo, až splním to, co mám.
Zhluboka jsem se nadechla, podívala se muži do očí a zkušenou otočkou (ve volných chvílích jsem dělala bojové sporty) mu podkopla nohy. Dívala jsem se, jak se muž snaží nadechnout, leč marně. Jeho oči ztemněly, jeho svaly povolily a jeho bezvládné tělo se odporoučelo k zemi, co mu to jen provaz kolem krku dovolil, což přiznejme si, nebylo více než pět centimetrů.
O dvě minuty později už jsem zavazovala velký černý pytel silným provazem, ale bylo mi hloupé nechat muže bez rozloučení a tak jsem ještě pytel otevřela, vtiskla mu polibek na čelo a zanechala tam otisk rtěnky.
Můj první klient si pro mrtvolu přijel přesně o deset minut později, předpokládala jsem, že byl někde poblíž a čekal, kdy mu zavolám, že jsem hotová. Mezitím co jeho bodyguard, či co to bylo, nakládal mrtvolu do kufru, muž mi předal tlustou obálku, ve které jsem našla deset tisíc liber. Podal si se mnou ruku, poděkoval mi za službu, a, že prý kdybych někdy měla nějaký podobný kšeft, ať se mu ozvu, že mi pomůže s likvidací těla a o zisk se podělíme. Takhle jsem se seznámila se svým „obchodním“ partnerem a dlouholetým milencem Damianem Duxem.
Od té chvíle uběhlo pět let, Damianovi ještě víc prošedivěly vlasy, mě se udělalo pár vrásek, ale jinak žádná změna nenastala. Až na to, že jsem už nedělala dominu, ale skutečně nájemného vraha. Fungovalo to asi takhle: Zazvonil telefon, já jsem se spolu s měničem hlasu zeptala, co by si dotyčný přál. Heslo bylo koblihy s citronem. Já jsem odpověděla, že zítra přijdou a od té doby jsme se mohli bavit na úrovni klient-vrah. Dotyčný mi dal jméno a rodné číslo oběti, řekl, jakým způsobem má být dotyčný zabit, má-li to vypadat jako nehoda a najít se jeho tělo, či má-li být zlikvidován beze stop. Pokud mu to bylo jedno, ale jen chtěl člověka odklidit z cesty, většinou jsem ho uškrtila provazem, dala do pytle a předala Damianovi. Za celých pět let jsem nezjistila, jak mrtvoly likvidoval, ale likvidoval je dokonale, tedy alespoň jsem si to myslela, dokud se ta poslední nenašla v kufru jeho auta a dalších pět ve stroji na maso v jeho firmě a na všech má DNA ve slinách v polibku na čele. Tohle jsem provedla u všech obětí, bylo to mé rozloučení a omluva za to, že jsem je zabila. Kdyby se tohle všechno nestalo, asi bych neseděla v cele smrti a nečekala na popravu, ke které mě odsoudila soudkyně Madeline Whitman, prý pro nepochopitelné zabíjení nevinných lidí. Trest smrti je už více než třicet let prakticky zrušen, ovšem v tomto případě stát Kalifornie udělal výjimku.
A to je můj příběh. Více než deset let jsi o mně neslyšela a já jen chci, abys věděla jaký život vedla tvá dcera a jak skončí.
Sbohem mami. Mám tě ráda. Tvá Tess
Netrvalo to ani tak dlouho. Po 598 dnech za mnou přišla dozorkyně Chelsea Gontier s pouty v rukou. Dozorkyně v mých letech se pro mně stala téměř přítelkyní. Z dvou vězenkyň jsem byla tou, se kterou se dalo mluvit. Už když odemkla celu ve které jsem byla zavřená, poznala jsem oč kráčí. Výraz její tváře byl všeříkající.
„Tess...je čas,“ řekla. Já jsem se zvedla, nechala si spoutat ruce a s otiskem Chelsiiny rtěnky na čele, se vydala na cestu k elektrickému křeslu.