Vlci pouště

Nedaleko v poušti u jednoho z pramenů stál osamělý strom. Na jedné z větví byla přivázaná smička, jenž objímala krk zpoceného muže s modrým ocelovým pohledem s černými vousy, který hleděl na tři nemilosrdně vyhlížející muže, kteří seděli na koních s dlouhými hnědými plašti a s usměvem čekali, až kůň na němž seděl zhroutí únavou. Věděl, že to nebude trvat dlouho, neboť kůň nedostal žádnou vodu.
Jeden z můžu se náhle v sedle pohnul a z pouzdra vytáhl nůž a popohnal svého valacha blíž k odsouzenci. V jeho tváři se klikatila jizva, jenž už vyděsila mnouhou nevinnou oběť. Zastavil se u lévého boku a dlouhý nůpž s nemilsrdnou brutalitou zabodl do nohy, až muž zasténal. Teď jeho šance nebyli větší, než šance sněhové koule na rozpálené pánvi.
Muž z jizvou se vrátit ke svým kumpanům a hlavou jim pokynul. Všichni se otočily směrem k městu odkud přijely a aniž by se otočily, zmizely v oblaku prachu. Věděli, že jejich odzouzenec je právě na cestě, odkud není návratu. V kamžiku, kdy už povolily stehna, už to kůň nevydržel a rozjel se k místu odkud cítil vodu. Provaz se napnul...

John Quentin byl pystolník, který pronajímal kolt té nejvišší nabídce. Někdy bojoval za práva slabších, ale mnohdy jeho kulky tefovaly i nevinné oběti. Když ho někdo spatřil projíždět městem, okamžitě se schoval do nezajšího místa. Mladíci, ketří se chtěli proslavit umíraly jeden podruhém, ale přesto nebyl John spokojený, i když už měl na kontě slušné mění, které by pokrylo i vetší ranč s pastvinou dobytka. Avšak jednoho dne se od své umírajíci matky dozvěděl věc, která změnila jeho život. Od té doby hledal jediného člověka, který mu měl dát konečně smysl života.
Když spadl prach, který rozvířil kůň, který náhle zastavil spatřil John před sebou město, nebo spíš pár narychlo ztlučených domků. Už na kraji města ho výtala větrem vyvrácená cedule na níž nikdo narychlo načmáral červenou barvou jméno tohoto zapádakova, kde jak to vydalo si dalo dastaveníčko ticho a samota. Možná by se John tomuhle městu vyhnul vekým obloukem, ale jeho kůň zastavil, tak náhle proto, že si nejpíše zarazil hřebík do kopyta, když stoupl na ceduly, odkud nejspíž čouhal zrádný hřebík. Chtě nechtě musel jet do Downvillu, aby ošetřil zraněnou nohu svého grošáka, který ho věrně následoval na uzdě, když sedl.
Uprostřed ulice stál nejleppé postavený dům na kterým si dali opravdu místní obyvatelé zaležet, protože to bylo jediné místo, kde se všichni scházeli. Vešel tedy do salonu, kde vládlo přitmí. Barman a muž v saku se k němu otočily, když zavrzaly panty vrátek. Barman překvapivě vykulil oči a s udiveným výrazem zíral na muže v saku, který držel v ruce sklenici whisky a s podivným výrazel hleděl na kolt, jenž vysel u boku toho muže. Měl ocelově tvrde oči, které těkali neustále ke koltu k obličeji neustále dokola, jakoby právě spatřil největší div světa. Pak se potutelně usmál, až s toho vyšel výraz, který by rozesmál i nejtvrdšího muže na světě a otočil se opět k barmanovi.
"Jeden drink pro mého přitele, Cody..." aniž by barman cuknul brvou sáhl pod pult a...
"Ať tě to ani nenapadne, jinak schytáš kulku!" ozval se hlas od zadních dveří z jehož stínu se právě nejdřív zablískala plechová hvězda a až pak se objevila vousta tvář místního šerifa, který v ruce držel upilovánou brokovnici. Stejnou hračku, kterou barman právě držel pod pultem.
"Nepleť se do toho Corweyi..." řekl muž v saku a vyhružným postojem hleděl na starého muže.
"Mě platí naštěstí město a ne vy pane starosto..." poslední slovo však vynesl s nejvetším pohrdáním.
"Brzy však už budete na mé vyplatní listině marshale." otočil se na Johna a s pohledem, který byl jasnou výhruškou odešel ze salonu, aniž by se otočil k barmanovi, který jen nemohoucně pokrčil rameny a místo brokvnice výtahl tu nejlepší flašku whisky a nalil přichozímu do sklenice, jakoby se nic nestalo. Ani John nehnul brvou a přistoupil k pultu a sáhl po whisky a jedním pohybem spláchl prach v hrdle.
"Myslel jsem, že jste chytřejši Nicolasi a že už budete míle od tohoto zavšiveného města." když k němu marshal takto promluvil, jakoby mu nahle vše došlo. V tu chvíli pochopil, že dojel na konec své stopy.

Třeskl vystřel.
Povoz z koňmi zastavil až se zvedl prach. Mladá žena s úlekem pohledla smerem kam její otec jenž seděl vedle v kozlíku vystřelil. Pod stromem ležel muž a na stromě vysel zbytek smyčky, která se vyztražně houpala ve vzduchu.
"No myslím, že jsme přijel v tu nejvhodnější chvíli." a pohlédl smětrem, kde mizel víříci prach. Mohl jen doufat, že už jsou dost daleko na to, aby vystřel slyšely, neboť tak trochu tušil, že právě v prachu mizela přičina toho všeho tady.
Mladá žena na nic nečekala a seskočila z kozlíku a pomalu šla k ležícímu muži. Měla trochu obavy, neboť měli jistě ti lide důvod, aby tzoho muže pověsily. Její otec se stále nehíbal a hleděl s namířenou winchestrovkou směrem odkud nyní hrozilo nejvetší nebezpečí. Ale zdálo se, že měli štěstí a lide, co chtěli vykonat tento rosudek už se nevrátí.
Zatím poklekla k muži a otočila ho obličejem k obloze. Byl to mladý muž a byl na živu. Hleděl modrýma očima na mladou dívku a rozprskáními rty zaskuhral jediné možné slovo:"Vodu..."
"Tati přinez mi čutoru a obvazi..." Její otec s šedími vlasy se konečně pohnul a sahl po čutoře, která byla pověšená na kozlíku a pak se i on vydal k oběti.
"Je ráněný?"
"Má bodnou ránu na noze..."
"Hm"zabručel starý muž a pohlédl na stehno odkud se řinul pramínek krve."Tohle komaří kousnutí přežije."jeho dcera na něj s usměvem pohlédla, neboť měla ráda jeho styl humoru.
"Měli by jsme ho naložit na vůz a vzít sebou do města." navrhla náhle jeho dcera, i když stále neznala důvod proč měl tento muž zemřít, ale jeho tvář nevypadala nebezpečně. Spíž působyl jako...jako farmář.
"Ano vezmem ho do města, ale musí zůstat schovaný ve voze, Sue..." a hleděl směrem, kde zmizeli ti neznámí lidé, neboť tam také leželo město, kam mířily.
"Obavám se totiž, že tam našemu přítely hrozí největší nebezpečí..." kdyby jen tušil, jak blízko byl pravdě.

Muž v saku seděl za svým stolem a hleděl na tři muže, jenž tu stáli ve svých dluhých plaštích a zírali na něj jako na tři zmoklé slepice, kteří stále nechapali, co jim právě jejich boss říka.
"Jste idioti a navíc jste hluchý!" řval a nejradši by je na místě všechny odpraskl.
"Ale bossi, přece nejsme malé děti, vím určitě, že ten Quentin se právě houpe na stromě, tak jak jste si přál."
"Máš mě snad za blbce?" a pomalu sáhl po sklenici a celý její obsah chrstl na muže z jizvou.
"A jak to, že se tu promenádoval po městě a ještě k tomu se zbrání, nu? Můžeš mi to nějak vysvětlit?"
Muž z jizvou jen překvapeně zíral s otevřenou pusou až by to každého rozesmálo, ale muž v saku se jen kousal do rtu a přemyšlel o tom, jak se to tomu farmaři povedlo a chvíli uvažoval i o tom, že měl snad dneska vidinu, kdyby ovšem neviděl v salonu i překvapený výraz barmana.
"Teď bude jistějši, když ho provrtáte olovem, chlapci." a hleděl jak nejistě se kroutí při posledním slově.
"Nu naco čekáte? Mám vám snad poslat rekomando, abyste to vyřidili jednou provždy."
"A kde ho můžem najít?"zeptal se muž z jizvou a v jeho tvaří se mysil vztek s vůni smrti.
"Právě si dopřává drink v mém salonu..." Muž s jizvou a jeho dva kumpani, ketří mu byli podobní, neboť to byli bratři, práví vlci poště se beze slova otočily a odešli vykonat svůj úkol. Bez slitovaní by zabyli i svojí babičku, kdyby jim někdo za to zaplatil jediným dolarem.
Když odešli, tak se muž v saku točil k oknu a pohlédl do rohu, kde ve stínu stála postava, která právě rozžehla sirku jejíž plamen ozařil chladnou tvář plnou brutality.
"Mám to výřidit, Roberte?" jakoby se ptal jestli si nedá šálek čaje, tak klidně muž promluvil.
"Ne, Terenci, tebe si nechám jako eso v rukávu, kdyby to ti neschopní lepmplové zase zvoraly."
Pak pohlédl z okna, aby viděl, jak bratři mizejí v salonu a také viděl přijíždějící vůz na jejímž kozlíku seděla žena, která byla krásna jako květ v poušti. Náhle na svou zlost uplně zapoměl. Zvedl se s křesla a vyšel ke dveřím.
"Pojď se mnou, chci uvítat nového hosta!"nečekal na odpověď a vyšel na ulici. Terence Ranwill ho následoval jeko stín, jako stín smrti.

Když pokldal John pokladal už třetzí sklenku whisky, kterou právě dopil, právě do salonu vešli tři muži a chvíli na něj zírali, jakoby viděli ducha.
"To na mě budete zírat, nebo taky umíte mluvit?" prohodil John opřel se o pult a v klidu s rozhodnostní chladného pistolníka hleděl vstříc smrti.
Muž z jizvou se usmál a pokynul svým bratrům, kteří se pomalu začaly rozestupovat. Samozřejmně čekal, že si to muž opírajíci o pult nenechá líbyt, neboť čím víc se od sebe bratři vzdalovali, tím menší šanci měl na to aby přežil, ale jeho postoj se ani v nejmenším nezměnil a to vyvedlo muže z jizvou z rozvahy.Nebyl schopen pochopit, kde se udála ta změna z obyčjného farmáře na chládného pistolníka. A to ho znervoznilo, tak, že sikl a tím dal znamení svým bratrům, ale než stačil vytáhnout kolt dostal kulku do prostřed čela. Druhý z bratrů už měl vytažený kolt z poloviny, když dostal druhou kulku do břicha. Třetí jen vystřelil do stropu, když ho zasáhlo kopyto přímo do srdce. Pak se John otočil na barmana, ale ten jen čistl sklenici, kterou právě dopil John.
"Jsem rád, že mě marshal zarazil, dřív než jsem skončil v pekle..."tím řekl barman vše.

Nicolas Qeuntin se po druhé probudil a pohlédl do tváře andělovi. Tak krásnou ženu už dlouho neviděl a od prvného okamžiku se mu líbyla.
"To jsem v nebi?"Nicolas svůj vlastní hlas nepoznaval.
"Ne našli jsme vás v poušti, myslím, že jsme přijely právě v čas.
Ne neptala se proč ho chtěly pověsit. Od te chvíle, co ho otírala mokrým šátkem ještě když spal poznala mnohé v jeho tváři a také pocitila něco v co už nedoufala. Usmála se a pohledla mu do očí. Oba v nich spatřily jisté znamení. Jakoby se dlouho hledali.
"Ani nevím jak se jmenujete..." postěžoval si. "Žena s tak zelenýma očima má jistě krásné jméno..."
"Jsem Sue, prostě Sue..."
"Krásné jméno pro anděla."
"Jsem jen obyčejná žena."
"A já jsem jen farmář, který hospodaří na poli."
V tu chvíli se náhle oba rozesmáli a od te chvíle bylo jasné, že patří k sobě a v tu chvíli si uvědomil Nicolas nebezpečí.
"Kde jsme zastavily?" zeptal se a Sue poznala obavy v hlase.
"Ve městě, ale nikdo zatím neví, že si tu." ale její slova ho neuklidnila a Nicolas se zvedl na lůžku až se málem praštil o petrolejovou lampu. Vyskočil z vozu dřív, nečž mu v tom stačila jakoliv Sue zabránit. V tu chvíli se stali dvě věci. V salonu se ozvali tři vystřely a a k vozu právě mířila dva muži. Jeden z nich ho chtěl zabít a ten druhý tu určitě nebyl na pikniku.
Robert Sawn chvíli hleděl na muže, který právě seskočil z vozu. chvíli nechápal jedinou věv, když muž který musí zemřít stojí před ním, kdo sakra střilel v salonu?
Byla jedina možná odpověď. Marshal se opět pletl do cizích zaležitostí. No bratři Dohertyovi ho určitě vyřídily. S ním už se nemusí špinit ruce.
Na nic už nečekal a vytáhl kolt. Avšak dřív když vystřelil trefila ho kulka vystřelená od obchodu přímo do srdce. Jeho kluka se zaryla do již poraněného stehna Nicolase Quentina.
Druhý muž na nic nečekal a otočil se směrem odkud vyšel vystřel a zásahl starého muže, který se zhroutil na chodník. Sue to vše viděla, jak ve zpomaleném filmu. Už tomu nemohla zabranit. Instiktivně se rozběhla k obchodu, kde ležel její otec.
Terence hleděl na mrtvého, který mu zaplatil dobře za smrt Nicolase Quentina, a tak zbývalo vyřídit poslední věc. V tom však zavrzali dveře salonu, ale než stačil pistolník pochopit, kdo stojí přede dveřmi, už dostal kulku přímo mezi oči.
Sue se sehnula k otci. Naštěstí se kulka svezla po žebrech a ona věděla, že bude v pořádku. Byl tvrdohlavý jako bejk, zvlašť když šlo o něj.
Pak pohledla směrem k povozu a spatřila podivnou věc. Neboť k ní kračely dva tak podobní muže, jak je to jen u dvojčat možné. Jeden z nich podpíral toho druhého. Ale usmíval se na ní a když promluvil, jakoby slyšela hlas, který už znala.
"No, kterého znás miluješ?"
Na nic nečekala a rozběhla se k tomu právemu a vrhla se mu do náruče. Zatímco John se sehnul k raněnému, který se už opíral o sloup a hleděl na svou dceru, jak líbá a objímá muže, kterého zachranil před smrti.
"Zdá se, že můj bratr je v dobrých rukou."
"V těch nejlepších, indiáne..."

KONEC