Zvířecí instinkt

Zvířecí instinkt

(http://www.youtube.com/watch?v=ky4CdN0x58A k poslechu)

„Přišel na to, už mi nepiš“ přišla mi jednoho ne moc krásného dne zpráva. Chvíli jsem nechápavě hleděl na obrazovku a přemýšlel co se asi tak mohlo stát. Jasně nebyl jsem nikdy zvlášť opatrný, ale úplně zbrkle jsem se taky nechoval.

Ihned jsem začal balit tašku a promýšlet možnosti. Za hranice možná ještě stihnu utéct, ale, kdo ví, jestli mě nenajde i tam. Sakra, všechno se to zkomplikovalo.

Na začátku byla totiž jednoduchá myšlenka. Já, ona a spousta peněz. Jo a taky Bloody Mary na karibské pláži. Všechno šlo hladce, dvě do hrudi, jedna do hlavy pro poslíčka, taška peněz rozdělena mezi nás oba a hotovost okamžitě přerozdělena do několika bank. Všechno čistě a klidně. Možná nás někde zachytili kamery a možná to poslíček přežil, kdo ví. Najednou už jsme to nebyli ona a já. Už jsem zbyl jenom já. Já a vidina, ne úplně hezké koncovky, zahrnující elektřinu, mé genitalie a pevně věřím tomu, že i kladivo by mě neminulo.

Peníze, které jsme s moji vyvolenou ukořistili, patřili totiž místnímu „podnikateli v oboru půjčování peněz“. Evidentně nesnesl moc dobře, když jsme mu trošku ulehčili z jeho aktiv. On ten plán ale fakt nebyl vymyšlený špatně. Ona jelikož pro něj nějaký čas pracovala v baru, měla poměrně jasnou představu, kdy se peníze sváží a já zase nikdy neměl potíže s tím poslat někoho do nemocnice. Nebo do márnice

Sedl jsem do auta a rozjel jsem se. Neměl jsem stále představu kam přesně jedu, šlo mi jen o to vypadnout z města. Pistoli jsem cítil za pasem a neustále kontroloval v zrcátku za mnou jedoucí auta.

Prvních patnáct kilometrů bylo vše v pořádku, město jsem opustil, aniž bych měl pocit, že mě někdo sleduje. A jak to tak bývá, opět jsem se pletl. Chvíli po té co jsem najel na dálnici, mě dohnala motorka. Podle postavy na ní seděla žena, ale taky jsem se v té rychlosti mohl plést. Podstatnější bylo, že mě předjela.

To, že zhruba ve stokilometrové rychlosti chmátla do bundy, mě překvapilo jen trošku. To že vytáhne pistoli a několikrát zkusmo vypálí do mého čelního skla už výrazně víc.

Ani jedna z ran mě nezasáhla. Naštěstí jsem nezazmatkoval. Podřadil jsem, motor vyletěl do otáček a já do motorkářky narazil. Když už ovládáte motorku jednou rukou, je velmi obtížné udržet rovnováhu. A to si představte, že do vás narazí někdo, koho jste právě pokusili zastřelit. Podtrženo sečteno motorkářka mi přistála na čelním skle a motorka se poroučela do protisměru. Kvůli pozdní odpolední hodině byl na dálnici nulový provoz, takže to nikdo neodskákal. Tady zatím.

Prudce jsem zabrzdil, načež se postava v motorkářské kombinéze dostala z čelního skla na asfalt. Prakticky hned co se kola zastavila, jsem vyskočil z auta. Pistole neustále mířila na helmu onoho výtečníka.

„Sundej si helmu a dej ruce, ať na ně vidím, debile.“

Postava motorkáře se malinko dezorientovaně rozhlédla po okolí a nakonec rezignovaně svěsila hlavu. Zpod helmy vykoukl pramen zrzavých vlasů. Takže fakt to byla ženská.

Velice rychle se však rozkoukala z šoku a pokusila se mi helmou vyrazit pistoli z ruky. Nevyšlo jí to. Prakticky ihned, jsem jí klečel na prsou a držel jí pistoli pod bradou.


„Co jsem ti řekl o těch rukou, krasavice?“ vypravil jsem lehce pobaveně.
„Víš, co mi můžeš.“
„Momentálně ti můžu ustřelit hlavu, takže mluv, jen když jsi tázaná. Pojď, projedeme se.“

Galantně jsem jí nabídl místo v kufru ale, jelikož se na něj netvářila zrovna nadšeně, musel jsem jí tam pomoci. Taky to nevzala dobře.

Ujel jsem asi dalších pět šest kilometrů, než jsem narazil na motel. Bylo mi jasné, že jestli se krasavice neozve šéfovi tak za ní někoho pošlou. Minimálně já bych to tak udělal.

Na recepci jsem si pronajal pokoj v přízemí a vymínil jsem si, aby měl kuchyň a koupelnu. Kdyby majitel věděl, co se tam bude dít, asi by mi nevěnoval tak zářivý úsměv když jsem odcházel.

Nacouval jsem až prakticky před dveře pokoje. Několikrát jsem se ujistil, že nikdo nejde a pak vytáhl motorkářku z kufru. Šla už víceméně dobrovolně. V pokoji jsem ji pokynul aby se posadila na postel.

„Seriózně? První rande a ty si hned táhneš holku do postele?“ řekla smrtelně vážně.

Trošku mě znejistěla, přiznám se. Nicméně jsem to nekomentoval a dal vařit do hrnce vodu.

„Kávu?“ nabídl jsem, i když jsem vlastně neočekával kladnou odpověď.
„A to sebou jako nějakou máš?“
„Ne ale prý je slušnost se zeptat.“
„A na co teda vaříš tu vodu.“
„Dejme tomu, že to bude motivátor.“
„Pro co?“
„Abys mluvila pravdu, protože pokud budu mít pocit, že lžeš tak ti do té vařící vody namočím nejdříve prsty, pak celou dlaň a až se probereš z bezvědomí a budeš si stále vymýšlet tak ti tam namočím hlavu. Jsi už teďka dostatečně motivována?“

Viditelně pobledla. A tím myslím výrazně viditelně. Nechal jsem jí, ať se dá dohromady a mezitím nechal napouštět vanu. To byl plán číslo dvě ale zatím nemusí o ničem vědět.


Za pár vteřin už jsem zase seděl u ní. Podíval jsem se jí zpříma do očí. Byl v nich strach, což mi vlastně dělalo docela dobře.

„První otázka: Jméno toho kdo tě poslal?“
„Inženýr.“
„Kdo?“
„Inženýr, znám ho jen pod touhle přezdívkou. Ukázal mě a dalším osmi lidem tvoji fotku a poslal nás k tobě.“
„Jak jsi mě našla na dálnici?“
„Tvé auto má GPS navigaci. Když jsi dostatečně šikovný, dokážeš z vysílače udělat i přijímač. A jeden z inženýrových lidí to umí. Jelikož já jediná měla motorku a byla schopna tě dohonit, tak poslali mě.“
„Měla jsi mě zabít?“
„Jo a vzít veškeré zavazadla co u tebe najdu.“
„Co je s těmi zbývajícími osmi?“
„Nevím“ řekla a odvrátila zrak.
„Lžeš. A víš, že to nemám rád.“ Udeřil jsem jí otevřenou dlaní do tváře. Oči se jí rozevřeli do úžasu. Chytl jsem jí pod krkem ale nezamířil jsem s ní do kuchyně nýbrž do koupelny.

Vana byla zcela naplněna. Na vodě je to nejkrásnější, že při mučení zanechává jenom minimum stop. Vzal jsem jí za cop vlasů a ponořil jí tu krásnou tvářičku pod hladinu. Prvních deset vteřin zadržovala dech. Po dalších dvaceti už sebou házela. Vytáhl jsem ji ven a vrátil se s ní do pokoje.

„Doktor House sice říká, že všichni lžou, ale ty krasavice mi slíbíš, že už nezalžeš, ano?“

Vydala ze sebe něco, co mohl být souhlas stejně jako nadávka. Přešel jsem to mlčením, chtěl jsem aby aspoň trošku popadla dech a já z ní dostal kde se nachází zbytek těch co po mě jdou.

Došlo mi to asi za vteřinu, když oknem prošla dávka za samopalu. Ihned jsem zalehl k zemi a začal se plížit zpět do koupelny, ze které jsem právě přišel. Kanonáda neustávala a právě koupelna přinášela jedinečné krytí. To že kulka projde přes dřevěnou stěnu mě nějak z míry nevyvede ale aby prošla skrz litinovou vanu, to už by se střelec musel o něco víc snažit.

Sáhl jsem podvědomě za pas ale k mému překvapení tam pistole nebyla. Čezeta, kterou jsem měl snad od doby co jsem udržel pistoli, zůstala někde na zemi. Kanonáda za chvíli ustala a já čekal, kdy přijde uvítací výbor.

O něco málo později jsem zaslechl kopnutí do dveří a několik páru bot postupující po pokoji. Jejich rusovlasá kolegyně nejspíš zrovna klepala na pekelnou bránu, soudě minimálně dle toho, že nikdo neřekl ani slovo.

Klekl jsem si a čekal na prvního výtečníka, který přijde do koupelny. Hlaveň pistole se vzápětí objevila ve dveřích. Chmátl jsem po uzávěru zbraně a posunul jej dozadu tak aby pistole nemohla spustit. Majitel zbraně to evidentně nečekal, a proto byl odměněn úderem malíkové hrany na ohryzek. Skácel se s chroptěním na zem.

Prvního jsem sice eliminoval, nicméně jeho pět naštvaných kolegů už nemělo takovou radost jako já. Každopádně nyní již ozbrojen jsem se podíval na okýnko vedoucí na pomyslnou svobodu. Pokusil jsem se ho otevřít, ale veškeré moje naději skončili když jsem si všiml, že okno otevřít sice jde, ale z venku ho chrání mříž.

„Vyhoď tu bouchačku ven a garantuji ti, že to bude rychlé.“ Zaznělo z pokoje.
„Pojeb se!!!“ odpověděl jsem mu ve vší počestnosti. I když jak se to vezme.

Napadlo vás někdy, co udělá zvíře, které zaženete do kouta? Má tendence se naštvat, ztratit veškerou soudnost a utočit a utočit jenom aby se z kouta dostalo. Je to krásná věc na nás lidech, že i my máme tuhle vlastnost. Tenhle zvířecí instinkt.

Ještě jednou jsem posunul závěr zbraně dozadu, abych se ujistil, že náboj je v komoře.

„Nesmíš ztratit soudnost!“ zašeptal jsem.

Vběhl jsem do pokoje a dva krát za sebou rychle vypálil. Dva výstřely, dva mrtví.

Dostal jsem se do kontaktní vzdálenosti, abych zlikvidoval třetího.

Nevyšlo to. Ozvala se rána a nebyla z mojí pistole.

Ode dveří mě střelil jeden ze dvou zbývajících.

Svět se zatočil a krev mi zalila oči.

Je to krásná věc, kterou my lidi máme.

Ten zvířecí instinkt.

Jenže ten Vás nezachrání.